Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neměl jsi mě opouštět - 22. kapitola

19.11.2011 (19:30) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2192×

22. kapitola - Nečekané

„Stále nic?“ zeptala se Alice.

„Jsou tu čtyři změny,“ řekla jsem a sedla si k ní. Čekala, co jí řeknu, já jí to ale jen naznačila. Objala jsem ji a políbila ji na tvář.

„Bells?“

„Co ty moje shopaholičko?“ zeptala jsem se jí a ona se rozzářila jako vánoční stromeček.

„Pamatuješ si na mě?“ zeptala se překvapeně. Emmett přiběhl do pokoje a díval se na mě.

„Ano,“ řekla jsem.

„To je tak skvělý,“ řekla vesele a začala mě objímat a byla celá veselá. Emmett si potom sedl k nám na gauč a kouknul se na mě.

„Ano?“ zeptala jsem se.

„Na mě si nepamatuješ?“ zeptal se.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se.

„No, říkala jsi, že jsou tu čtyři změny. Alice můžeme předpokládat za jednu změnu a co ty tři ostatní?“ zeptal se.

„Na koho si ještě pamatuješ?“ vyhrkla rychle ze sebe Alice.

„No, pamatuju si ještě na Esmé a…“ prodlužovala jsem to.

„A?“ chtěl vědět Emmett.

„A potom ještě na jednoho vtipálka, který mi furt lezl na nervy,“ řekla jsem. Najednou Emmett začal skákat po místnosti a strašně se smál. Hned si ale sedl ke mně a objal mě.

„Počkej, vždyť mě umačkáš,“ křičela jsem, on mě ale stále mačkal.

„Moje krční páteř,“ křičela jsem vesele. On mě pustil a usmál se.

„Počkat, řekla jsi jen tři,“ řekla Esmé,“ když přišla do místnosti. Najednou v místnosti byla Rosalie, Jasper, Carlisle, Edward a i Afton.

„Ano, to jsem řekla,“ pověděla jsem.

„Tak kdo je ten poslední, na kterého si pamatuješ?“ zeptal se Edward nadšeně. Chtěl slyšet, že to bude on, ale nebyl. Najednou se Edward odebral z místnosti, když zjistil, koho si ještě pamatuju.

„Mě?“ zeptal se Afton.

„A koho jiného?“ zeptala jsem se.

„Třeba svoji dceru,“ řekla naštvaně Rose a odešla nahoru. Nejspíš šla za Carol. Carol si k ní vytvářela větší vztah než ke mně, protože já jsem u ní byla jen jednou a to mě viděla asi tři sekundy.

„Rose, no tak,“ zaklel Emmett a šel za ní. Afton ke mně přišel a políbil mě. Polibek byl něžný a já si vzpomněla úplně na všechno. Tohle jsme přesně potřebovala. Problém byl ale v tom, že na nejdůležitějšího člena rodiny jsem si nevzpomněla… na Carol.

...

„Takhle to bude nejlepší,“ řekla Rosalie, vzala Carol a odnesla ji do auta. Stála jsem ve dveřích a koukala se na svoji dceru, jak jede pryč.

„Kam jede?“ zeptala jsem se.

„Jedou pryč,“ řekl mi jen Edward a potom odešel do domu. Byl skleslý a to i přesto, že mi říkal, že s ní neměl takový vztah, jako jsem měla já. Jenže mě bylo líto jen toho, že nebudu mít šanci si na ni vzpomenout. Afton se ke mně přitulil a obtočil paže kolem mého břicha.

„Ahoj, lásko,“ řekl.

„Ahoj,“ řekla jsem a užívala si, když mi dal pusu na krk. Vdechnula jsem vůni jeho vlasů a potom se podívala na příjezdovou cestu. Carol měla ručičku na okýnku a mávala mi. Nechtěla jsem jí zklamat a tak jsem šla k autu, otevřela dveře a usmála se na ni. Propletla jsem její ručku s tou mojí a políbila ji na tu její sladkou tvářičku. Byl pokrok, že už mě nezajímalo, že je z poloviny člověk. Už mě nezajímala krev… to byl velký pokrok.

„Zlatíčko, brzy se uvidíme, ano?“ řekla jsem jí. Usmála se a nechtěla se pustit mojí ruky.

„Slibuju,“ pověděla jsem, „ nezlob tetičku Rosalie, ano?“

„Mám tě ráda, mami,“ řekla přes svoji schopnost a já se usmála. Mami… to slovo mě zahřálo u srdce, i když pro mě skoro nic neznamenalo.

„Taky tě mám ráda, ale už by ses měla naučit mluvit i nahlas.“ Trkla jsem jí do jejího nosíku a potom zavřela dveře. Rosalie ke mně přišla, když jsem odcházela. Byla to vzdálenost dobrá na to, aby nás Carol neslyšela.

„Co to bylo? Už si snad vzpomínáš?“ zeptala se.

„Ne, ale nechtěla jsem ji zklamat,“ řekla jsem. Rosalie mě objala a usmála se. Kouknula se mi do očí a znovu se usmála.

„To bylo od tebe skvělé, víš. Pořád máš v sobě mateřské sklony, nezapomínej na to. Normální holka nebo upírka, která by neměla dítě, by tohle neudělala,“ řekla a já se na ni podívala.

„Ty by si to udělala,“ řekla jsem.

„Ano, ale já jsem dítě už měla,“ přiznala.

„Jak to?“ zeptala jsem se.

„Povím ti to, až bude po bitvě,“ slíbila.

„Ale co když…“

„To ani nenaznačuj, všichni budete v pořádku,“ řekla s úsměvem, i když bylo vidět, že pochybnosti má i ona.

„Kdo s tebou pojede?“ zeptala jsem se.

„Pojedu sama,“ řekla.

„Nepojedeš! To ani náhodou, někdo pojede s tebou,“ řekla jsem.

„Nevěříš mi?“ zeptala se.

„Tobě ano, ale Jamesovi ne, pojedou s tebou ještě další dva upíři... ne tři,“ řekla jsem a přemýšlela, koho vzít. Někoho, kdo je silný, ale zároveň, koho můžeme nahradit někým jiným, kdo má stejně silné dovednosti, abychom ho měli i v bitvě.

„Podívejme se, možná už tvoje mateřské pudy zesílily,“ řekla vesele.

„Pojede s tebou Emmett, Esmé a Carlisle,“ rozhodla jsem.

„Emmett?“ zeptala se.

„Je v tom nějaký problém?“ zeptala jsem se.

„Ne, jen že ho budete potřebovat v bitvě,“ řekla.

„Znám dobře Jamese natolik, abych věděla, že tě bude sledovat. Budete potřebovat ochranu a taky doktora, kdyby se něco dělo s Carol. Emmetta můžeme nahradit Felixem,“ řekla jsem.

„Souhlasím,“ řekl Carlisle a Edward dohromady.

„Takže pojedete mým autem,“ pověděla jsem.

„Proč tvým?“ zeptal se Emmett.

„Je velké a vejdete se tam všichni,“ řekl Edward.

„Ano,“ vysvětlila jsem.

„Ty mě chceš nahradit Felixem?“ ohradil se Emmett.

„Zlatíčko, tebe nikdo nedokáže nahradit, ale vedle Carol chci lidi, kterým věřím. Kdyby byl v její blízkosti Felix a rozhodl se jí zabít, tak ho nezastavíte,“ řekla jsem.

„Dobře, lásko,“ řekl šibalsky. Otevřel kufr, začal stěhovat všechny věci a Jasper mu v tom pomáhal. Alice zatím vzala Carol i se sedačkou a dala ji do mého auta.

„Ahoj, zlatíčko,“ cukrovala s ní a já se tomu musela usmát.

„A proč já?“ zeptala se Esmé.

„No, protože…“

„No, protože se o tebe bojí, lásko,“ řekl Carlisle.

„Já vím, že vypadám na to, že jsem slabá, ale já jsem jako tygřice.“ Všichni se začali smát, zvlášť Emmett.

„Ne, protože chci, aby u Carol byla ještě jedna žena, a Alice potřebujeme, takže si na to připadla ty. Navíc ty máš mateřské pudy stejně jako Rosalie, takže ti věřím v tom, že když bude Carol s tebou, nic se jí nestane,“ řekla jsem. Usmála se a mateřsky mě objala.

„Áhhh,“ řekla, „díky, Bells, moc si toho vážím, ale trvám si na svém, že když bych byla u bitvy, tak bych jim to tam nandala,“ řekla a Carlisle se trochu zakuckal.

„Věřím ti,“ řekla jsem upřímně a Esmé si sedla dozadu ke Carol. Seděla veprostřed, což mě trochu znervózňovalo, ale proč by vlastně mělo. Bude v autě plném upírů. I kdyby se stala nějaká nehoda, ochrání jí dřív, než by vyletěla sklem a zabila se.

„Bude v pořádku,“ řekl Edward a koukl se na mě. Super, pořád mi čte myšlenky, ale i tak mu poděkuju.

„Není zač,“ řekl vesele.

„Hele, ještě jsem ti nepoděkovala,“ řekla jsem naštvaně.

„Fajn, tak do toho,“ pobídl mě.

„Ne, už jsi mě naštval. Budeš si na slovo „díky“ muset počkat,“ řekla jsem a vyplázla na něho jazyk. Najednou jsem uslyšela, jak se Carol směje. Koukla jsem se k autu a uviděla její sladkou tvářičku. Najednou se auto vznítilo a vybouchlo. Během několika vteřin jsem si vzpomněla a nemohla tomu uvěřit. Esmé a Carol byly v tom autě a... uviděla jsem pár cizích upírů, kteří běželi pryč od auta. Běžela jsem za nimi společně se všemi a upíři zastavili až na nějakém palouku, kde byli ostatní. Uviděla jsem Jamese a chtěla se na něho vrhnout, ale Afton mě držel a nepustil. Začala jsem vzlykat a složila se na zem.

„Šššššš,“ šeptal mi Afton do ucha, ale já se stále neuklidňovala. Moje dcera je mrtvá. Esmé je mrtvá a to všechno jenom kvůli tomu hajzlovi. Rozcupuju ho na kousky.

21. kapitola - 23. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neměl jsi mě opouštět - 22. kapitola: