Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neměl jsi mě opouštět - 20. kapitola

18.10.2011 (08:00) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2239×

20. kapitola – Žádná vzpomínka

„Já… no… To jsem ti zapomněl říct, no,“ brebtal Afton a já ukázala Victorii, aby vzala Carol pryč do domu.

„Ne, ne. Jen ať vidí, jaká je její matka coura,“ řekla Chelsea.

„Proboha, Chelsea, je to ještě dítě,“ řekl Afton.

„Jsi s ní jen kvůli tomu, že má dítě, že? Připomíná ti to Victorii a tvého syna,“ řekla smutně Chelsea a sklonila hlavu k zemi.

„Uniká mi tu něco?“ zeptala jsem se.

„On ti to neřekl? Victoria je ta šestnáctiletá dívka, co s ním měla dítě. Opustila ho a potom se zamilovala do Jamese a dál to znáš,“ řekla vesele Chelsea.

„Victorie?“ zeptala jsem se.

„Chtěla jsem ti to říct, ale bylo to pro mě osobní. Zjistila jsem, že je upír před několika dny od Chelsea. Zjistila, že jsem to já, když jí mě Afton popsal,“ řekla.

„Co se děje?“ zeptala jsem se, když jsem viděla, jak se Chelsea dotkla Aftona a ten stál ztuhlý na místě.

„Už jsi slyšela o mé schopnosti?“ zeptala se mě Chelsea a šla ke mně blíž.

„Něco jsem od Aftona slyšela,“ řekla jsem.

„Ano… Afton,“ řekla.

„Neee.“ Najednou jsem uviděla Edwarda, jak běží ke mně, ale bylo už pozdě. Chelsea se mě dotkla a mnou proběhl elektrický náboj. Bolestí jsem zavřela oči, podlomily se mi kolena a já spadla na zem. Probudila jsem se a paprsky dráždily víčka mých očí. Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že jsem ve svém pokoji a ležím na posteli.

„Ahoj,“ řekl někdo. Zvedla jsem se z postele a šla o kousíček dál od té osoby.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se.

„Já jsem Victorie, copak mě nepoznáváš?“ zeptala se.

„Jdi ode mě pryč!“ začala jsem řvát. Chvíli se na mě dívala a pak se zmohla akorát na to, že odešla z mého pokoje a práskla za sebou pořádně dveřmi. Rychle jsem otevřela dveře a šla ke schodům.

„Ty jedna svině!“ řvala Victorie na jednu upírku. Sedla jsem si na schody a dál poslouchala.

„Co jsem udělala?“ zeptala se. Bylo ale vidět, že ví, co udělala. Kolem bylo pár dalších upírů a přicházeli další a další. Co tu dělají?

„Ty víš moc dobře, co jsi provedla. Nepamatuje si na mě a myslím si, že si to zařídila tak, aby si nepamatovala na nikoho… Obzvlášť na Aftona.“ Afton… hezké jméno. To bude nejspíš nějaký upír. A to, o čem mluví, to jsem já? Mluví o mně? Ale proč? Znala jsem ji snad?

„Pořád nevím, o čem to mluvíš.“ V tu chvíli ji Victorie odhodila přes celou místnost, rychle přiběhla k ní a začala ji škrtit.

„Nech ji být!“ křičel nějaký upír a rval Victorii od té upírky.

„Aftone, nevíš, jak to je. Nechala tě zapomenout na Bellu,“ křičela Victorie.

„Nevím, kdo je Bella a nevím, proč tady rveš mojí manželce krk,“ křičel. Vzal upírku do náruče a vzal ji tajným východem do podzemí. Bella? Ano, tak se jmenuji, ale proč se baví o mně?

„Protože jsi dřív všechny tyhle lidi znala,“ řekl někdo. Rychle jsem se otočila a spatřila ho.

„Promiň, ale znám tě?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Měla bys, máme spolu dítě,“ řekl vesele.

„Nevím, co mi to tu vykládáš, ale já nemám dítě a hlavně ho nemám s tebou,“ řekla jsem. Vstala jsem a šla po schodech dolů. Všichni se na mě začali koukat a netvářili se moc nadšeně.

„Ahoj, Bello,“ řekl jeden svalnatý kluk a usmíval se na mě.

„Ahoj, cizinče,“ řekla jsem a šla východem pryč z domu.

„Na mě si taky nepamatuje?“ zeptal se upír.

„Ne, ta svině jí vymazala vztahy na nás všechny,“ řekla Victorie. Upír, který mě našel na schodech, šel stále za mnou.

„Co chceš?“ řekla jsem a otočila se k němu, když jsem byla na příjezdové cestě.

„Na mě si taky nepamatuješ. To dává smysl. Spíš jsem myslel, že nezapomeneš na svou dceru, Carol,“ řekl.

„Takže ona nelhala? Mám dceru?“ zeptala jsem se ho.

„Ano, se mnou,“ řekl.

„To ti nevěřím. Ten kluk, co byl dole a odnášel tu upírku někam do podzemí, mi přišel víc povědomý než ty,“ řekla jsem.

„To je pochopitelné,“ řekl.

„Co tím myslíš? Nemyslíš, že bych si na svou lásku měla pamatovat? Že bych si měla pamatovat na tebe?“ zeptala jsem se. Vypadalo to, že váhá.

„Já jsem tvoje… Co to plácám? Jednou se ti paměť vrátí a ty to zjistíš. Nejsem tvoje životní láska. Byl jsem, ale pak jsem ti hrozně ublížil a…“

„Ztratil jsi mě?“ zeptala jsem se.

„Ano, tak nějak. Snažili jsme se náš vztah oživit, ale nefungovalo to. Nejen, že ses změnila ty, ale i já,“ pověděl a usmál se.

„A i přesto spolu máme skvělý vztah?“ zeptala jsem se a byla bych hloupá, kdybych věřila tomu, že ano.

„Ne, nemáme,“ řekl s úsměvem na rtech.

„To jsem si myslela,“ řekla jsem.

„Já vím,“ pověděl a poťukal si na hlavu.

„Čteš myšlenky?“ zeptala jsem se.

„Ano,“ řekl.

„Super,“ řekla jsem.

„No, moc super to není, když slyším úplně všechno. Několikrát za den se modlím, aby si všichni v domě nechali svoje myšlenky pro sebe, ale nejde to,“ pověděl.

„Jasně, to chápu. Jmenuje se Carol?“ zeptala jsem se.

„Ano,“ řekl.

„Divné jméno,“ zasmála jsem se.

„Dala jsi jí ho ty,“ řekl.

„Ty jsi u toho nebyl?“ zeptala jsem se.

„Jak říkám, ztratil jsem tě,“ řekl.

„Aha, víš, přesto mi ale vrtá hlavou jedna otázka,“ řekla jsem.

„A jaká?“ zeptal se.

„Jak bys to už nevěděl,“ řekla jsem vesele.

„Nevím, jak tě přesvědčit, abys mi věřila. Je ale divné, že ses probudila ve svém pokoji a dům, který patří těm upírům tam dole, ani neznáš,“ řekl a já se nad tím zamyslela. Měl pravdu. Opravdu jsem se probudila ve svém pokoji a divnější na tom bylo, proč jsem se vůbec probouzela, protože…

„Upíři nespí,“ řekl.

„Ano. Řekni mi, co se stalo!“ řekla jsem.

„To je na dlouhé vyprávění,“ řekl.

„Dělej!“ řekla jsem.

„Fajn. Ve zkratce, ano? Začala sis s ženatým upírem, jeho manželka vás viděla a ona má schopnost rozervat vztahy rodiny, přátel a blízkých na maděru,“ řekl.

„Já jsem si začala s ženatým mužem?“ řekla jsem překvapeně a začala jsem se rukou mlátit do hlavy.

„Upírem, ale to nebyla tvoje chyba. Věděla jsi, že je s Chelsea, ale nevěděla jsi, že je ženatý,“ vykřikl. Najednou jsem ztuhla. Přestala jsem se rukou mlátit do hlavy a kouknula se na něho.

„Chelsea,“ řekla jsem a šla rychle do domu.

„Bello! Bello!“ řval na mě ten upír a běžel za mnou. Upíři v domě se na mě jen dívali, jak jdu do podzemí pod domem a ani netutali. Měla jsem chuť jí přelámat vaz. Věděla jsem, kdo je a kdo jsem já. Mám dost času na to, abych si vzpomněla i na to ostatní, ale proč to neudělal snadnější cestou než tou složitější? Donutím ji, aby mi dala všechny vztahy zase do normálu a jestli ne, tak to pro ni bude dost zlé.

19. kapitola - 21. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neměl jsi mě opouštět - 20. kapitola: