Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neměl jsi mě opouštět - 17. kapitola

30.09.2011 (07:15) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2243×

17. kapitola - S tebou

Bella:

„Smoky Lake,“ řekla Alice a sedla si k Esmé.

„Víš to určitě?“ zeptal se jí Edward.

„Pochybuješ snad o mých schopnostech?“ zeptala se ho.

„Ne,“ řekl.

„Tak pochybuješ o mně?“ zeptala se ho znova.

„Ne,“ řekl.

„Musíme si být jen jisti,“ řekl Eleazar, který přišel z kuchyně.

„Jestli se nepletu, tak je to odsud tak šestnáct hodin autem, takže se nemáme čeho obávat... Nenajde ji,“ řekla Rosalie.

„Normálně bych s tebou souhlasila, Rose, ale co když má ve svých řadách James někoho se schopností, která by ji mohla najít nebo hůř…“

„Měl by přesnou kopii Aliciny schopnosti,“ dořekla jsem a koukla se směrem k Alice.

„Ano, to nemůžeme vyloučit,“ pověděl Carlisle, „a proto musíme Victorii a Carol varovat.“

„Ne, varuju ji sama,“ řekla jsem.

„To nepůjde,“ řekla Alice a postavila se přede mě.

„Myslíš, že tohle mě zastaví?“

„Ne, to si nemyslím, ale on tě sleduje,“ přiznala.

„Co… Cože?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Ano, sleduje nás… Už nějakou dobu. Párkrát jsem ho zahlédla v lese,“ řekla Rosalie a přišla ke mně.

„Ten hajzl,“ zaklela jsem.

„To snad nemyslí vážně, jak nás tu našel?“ zeptal se Edward Alice.

„Nevím, ale důležité je, že nás sleduje a musíme poslat někoho, koho nezná, a tím pádem by ho nesledoval,“ řekla Rosalie.

„Fajn a můžeš mi říct koho?“ zeptala jsem se.

„Mě,“ řekl hlas od dveří a já se otočila. Ve dveřích stála upírka s hnědými vlasy a oči měla do fialova... Nejspíš měla modré čočky.

„Heidi?“ vykřikl Edward a objal ji. Oni se znají?

„Kdo je to, Edwarde?“ zeptala jsem se.

„To je Heidi… od Volturiů,“ řekl, a pak se podíval za Heidi. Byli tam všichni. Poznala jsem jen ty, které jsem znala z vyprávění, jako Ara, Caiuse a Marcuse… Tři největší upíři, kteří vládli Volteře. Poznala jsem i Jane podle jejího růstu a stejně tak i jejího bratra. Byli skoro jako dvojčata.

„Jste tu všichni? I manželky? Všechny vás sem nenacpeme,“ řekl Eleazar.

„To není pravda… Pod zemí je tajná chodba, a ta vede ještě k dalším místnostem,“ řekla jsem a všichni se na mě otočili.

„No co? Našla jsem ji náhodou,“ pověděla jsem.

„A kudy se tam jde?“ zeptal se Aro.

„Rosalie, uhni z toho koberce,“ řekla jsem a Rosalie se pohnula. Odsunula jsem koberec a ukázala poklop, „v podchodu světlo není, ale potom v místnostech už je,“ pověděla jsem.

„Všichni se tam vejdou?“ zeptala se jedna upírka, co byla hned za Arem. Možná Renata, ochránkyně Ara před všemi schopnostmi kromě útočných, samozřejmě.

„Nejspíš ne… Pár dalších bude muset být tady s námi,“ řekl Jasper.

„A nemůžeme jít do hotelu?“ zeptal se upír, který měl krásné vlasy ve zlatohnědé barvě. Kouknul se na mě a usmál se.

„Aftone, myslím, že to není zrovna dobrý nápad. James nás nechává sledovat, a jestli zjistí, že tu jste, tak se lekne a zaútočí jako první,“ řekl Edward. Afton… Pěkné jméno. Neustále se na mě díval a usmíval se. Edward na něho zavrčel a já se na Aftona svůdně usmála, abych naštvala Edwarda. Edward měl ale chladnou hlavu, což bylo dost podezřelé. Otočil se ke mně a usmál se. Potom šel za dívkou, která stála za Aftonem.

„Ahoj, Chelsea, jak se ty a Afton máte? Jak dlouhou už to jste spolu?“ zeptal se. Otočil se ke mně a usmál se. Zašklebila jsem se na něho a odešla z místnosti. Pak jsem ještě slyšela hlášku, kterou Edward pronesl přede všemi.

„Nevšímejte si jí. Nejspíš už zapomněla, že když nejsme spolu, tak by neměla žárlit.“ Všichni se začali smát. Šla jsem po schodech nahoru ale ne do svého pokoje. Šla jsem až na půdu a tam jsem se zamknula. Byla jsem tam asi polovinu dne, když jsem uslyšela kroky z nejvyššího schodiště, které vedlo právě ke mně na půdu. Postavila jsem se do obranné pozice, ale když ten někdo otevřel a já zahlédla jeho tvář, tak jsem si zase sedla na pohovku do tureckého sedu.

„Ještě jsem se ti oficiálně nepředstavil. Jsem…“

„Afton, já vím,“ pověděla jsem.

„Myslím, že by bylo spravedlivé, když víš moje jméno, abych znal i to tvoje,“ pověděl a posadil se ke mně.

„Isabella,“ řekla jsem a usmála se.

„Asi mi do toho nic není, ale ty s Edwardem máš dítě?“ zeptal se.

„Máš pravdu, nic ti do toho není,“ řekla jsem.

„Carol, jmenuje se Carol,“ řekla jsem asi po dvou minutách hrobového ticha.

„Takže holčička, gratuluju,“ pověděl.

„Díky, je to moje sluníčko… Hrozně mi chybí,“ pověděla jsem.

„Znám ten pocit,“ pošeptal.

„Jak to?“ zeptala jsem se.

„Když jsem byl ještě člověk, měl jsem s jednou šestnáctiletou dívkou dítě. Její rodiče ji i s malým vykopli, a tak mi zůstala na krku. Nepochop mě špatně, miloval jsem ji, a to malé jako nikoho na světě, ale bohužel asi po měsíci dítě umřelo. Největší rána mého života byla, když jsem se jednoho rána probral a v domě nebyla ani ona. Ztratil jsem ji i malého,“ pověděl.

„To je mi líto. Nevím, co bych dělala, kdybych o ni přišla,“ řekla jsem.

„Potom mě našla Chelsea, asi po dvou letech, kdy mi bylo skoro dvacet let. Znovu jsem se zamiloval, vzal si ji a ona mě proměnila,“ řekl.

„A miluješ ji dodnes?“ zeptala jsem se.

„Ano, miluju,“ pověděl.

„Taky bych takovou lásku chtěla znovu zažít,“ pověděla zasněně.

„Já myslel, že ty a Edward… Že když máte spolu dítě, tak…“

„Ne, on… Opustil mě, když jsem byla člověk. Netušil, že budu mít s ním Carol. Těhotenství uteklo rychle jako voda,“ řekla jsem zvesela.

„To sis asi jen myslela, ne?“ zeptal se.

„Ne, vážně to tak rychle uteklo. Myslím, že to bylo tak tři týdny.“

„Proč tě opustil?“ zeptal se Afton.

„Nejdřív jsem si myslela, že kvůli tomu, že mě nemiluje, ale opustil mě, aby mě ochránil od nebezpečí, které v jeho upířím světě číhá,“ pověděla jsem a slyšela, jak někdo jde ven z domu.

„To byla Chelsea. Všichni rozhodli, že ona je na to ideální, aby našla tvoji dceru.“

„Jak to?“ zeptala jsem se.

„Má schopnost. Dokáže pouhou myšlenkou odstranit vztah mezi dvěma osobami. Neplatí to ale pro mateřskou lásku a pro…“

„Pravou lásku mezi dvěma milenci,“ dopověděla jsem.

„Přesně… Bojím se ale, že jednou bude moct roztrhnout i to.“

„Proč se bojíš?“ zeptala jsem se.

„Protože Chelsea je posedlá mocí, stejně jako Aro. Proto si myslím, že i když by měl lepší náhradu za Chels, tak ji nechá. Většina upírů z Volterry totiž už několik let nevidí denní světlo. Myslím to jako tak, že bys mohla Volterru přirovnat k vězení. Jediný rozdíl je v tom, že když chceš utéct z vězení, tak ti dají tvrdší trest, když tě chytí, ale když chceš utéct z Volterry, čeká tě…“

„Smrt,“ dopověděla jsem.

„Je trochu roztomilý, že za mě dopovídáš věty,“ pověděl.

„Dík za poklonu,“ řekla jsem.

„Není zač.“

„A?“ zeptala jsem se.

„A?“ zeptal se na oplátku.

„A co dál? Z tvého vyprávění bylo poznat, že jsou ale nějaké výjimky,“ pověděla jsem.

„Výjimky?“ zeptal se překvapeně.

„Ano, výjimky. Upíři, kteří se z Volterry občas na vzduch dostanou.“

„Myslí ti to, to se mi líbí. Ano, je to tak. Jen pár upír se dostane občas ven. Jane, Alec, Felix a Demetri… Ti všichni chodí ven do světa párkrát do sta let za účelem poslů, aby zabíjeli armádu novorozených nebo kvůli jiným upírům, kteří dělají nepokoje. Heidi se dostane ven například každý týden kvůli potravě,“ řekl.

„Potravě?“ zeptala jsem se.

„Lidi… Turisti. Většinou je její krása tak nadchne, že jdou za ní kamkoliv. Její moc funguje i na upíry. I Edward jednou podlehl,“ přiznal.

„Kdy?“

„Před hodně lety. Většinou podlehnou jen ti upíři, co ještě nenašli svou spřízněnou duší,“ řekl.

„Aha.“

„A Chelsea a já se vydáváme hledat nové talenty,“ pověděl.

„Upíry se schopnostmi,“ řekla jsem.

„Ano, Chelsea většinou upíra odtrhne od jeho přátel nebo rodiny a připne ho tak k nám, že jde s námi upír či upírka dobrovolně. Častokrát je pak na mně, abych zabil svědky,“ přiznal.

„Jeho rodinu a přátele?!“ zeptala jsem se zděšeně.

„Ano,“ řekl.

„Jak s takovým pocitem můžeš vůbec žít?“ zeptala jsem se.

„Nevím,“ řekl a potom jsme skoro dvacet minut spolu vůbec nemluvili.

„Máš nějakou schopnost?“ zeptala jsem se.

„Ano, mám štít. Ochraňuji sebe a Chelsea, kdyby se náš nový přírůstek do klanu Volturi chtěl bránit.“

„A tohle je poprvé, co jste vyšli z Volterry úplně všichni?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Ne, před sto lety jsme měli ten stejný případ a byli v něm ty samé strany co dnes,“ řekl.

„Co tím myslíš?“

„Že James a Edward už jednou proti sobě válku vedli,“ přiznal a já zůstala sedět jako kus ledu.

„Co prosím?“

16. kapitola - 18. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neměl jsi mě opouštět - 17. kapitola: