Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neměl jsi mě opouštět - 12. kapitola

16.08.2011 (08:00) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2592×

12. kapitola – Otec

„Prej ho zabije,“ řekla jsem tiše Victorii tak, aby to Carol neslyšela.

„A divíš se mu? Už toho má dost, jak ti pořád James ničí život,“ řekla vesele.

„No, asi máš pravdu. Musíme odtud rychle vypadnout,“ řekla jsem a běžely jsme. Najednou mi znova zazvonil telefon.

„Ano?“ zeptala jsem se.

„Je to divné, ale jsem přesně na tom místě, kde teď jsi ty a nikoho tu nevidím,“ řekla.

„Co to znamená?“ zeptala jsem se.

„No, že pravděpodobně nějaký upír má schopnost vytvářet iluze, takže jsem sice vedle tebe, ale nevidím tě ani tě neslyším,“ řekl.

„Aha, no ale počkat! Neslyšíš mě a nevidíš mě, ale můžeš se mě dotknout. Stačí jen, když budeš přesně na tom místě, a já tě najdu pomocí svojí schopnosti.“ Snažila jsem se odhodit ho, ale nic. Otočila jsem se a zkusila to jinak. Pořádně jsem se soustředila a když jsem pohnula rukou, uslyšela jsem v telefonu ránu.

„Našla jsem tě. Teď jdi rovně!“ přikázala jsem mu a s Victorií jsme zatarasily cestu tak, aby nikdo tudy nemohl projít. Victoria se ale otočila, abychom viděly i do druhé části chodby. Najednou do mě něco narazilo.

„Ahoj,“ řekla jsem.

„Ahoj,“ řekl. Dotkla jsem se jeho ruky a ucítila slabé šimrání v břiše. A je to zpátky. Jsem znovu zamilovaná.

„Mami, já, když mě James hodil těm upírům, dostala jsem z nich informace,“ pochlubila se mi Carol pomocí myšlenek.

„Opravdu? Ukaž to Edwardovi… teda… tvému otci,“ řekla jsem a uviděla na její tváři nádherný dětský úsměv. Natahovala ručičku a potom se usmála. Nevěděla jsem, co si povídají, ale slyšela jsem, jak se Edward směje, a po chvilce jsem slyšela, jak začal vrčet. Rychle jsem od něho vzala Carol.

„Ne, nevrčel jsem na ni, ale na to, co mi ukazovala,“ řekl do telefonu.

„Co ti ukazovala?“ zeptala jsem se.

„Plán, jak vás chtějí zabít,“ řekl a já ztuhla.

„Slyšela jsi to?“ zeptala jsem se Victorie. Ta jen přikývla. Najednou jsem slyšela z mobilu pípání a potom se vypnul. Skvělý, baterka.

„Řekneš tatínkovi, že mám jaksi menší problém s baterkou?“ zeptala jsem se Carol.

„Ano,“ řekla Carol v myšlenkách a položila ručku do vzduchu. Potom vzala svou druhou ručku a dotkla se mé tváře. Najednou jsem uslyšela Edwarda. Zřetelně a jasně, jako kdyby na mě mluvil.

„Ahoj,“ řekla jsem.

„Není tu nikde žádná upírka, což znamená, že to dělá na dálku. Musíme ji najít,“ řekl.

„Proč si myslíš, že je to žena?“ zeptala jsem se ho pomocí Carolininy schopnosti.

„No, já…“

„Takže si hned myslíš, že je to žena?“ zeptala jsem se ho vesele.

„No, já…“

„To je v pohodě, jestli ty budeš diskriminovat ženy, tak já zase muže,“ oznámila jsem mu a zasmála se.

„Dobře, takže vidíš v chodbě nějakého upíra či upírku?“ zeptal se a já se podívala. Najednou jsem uviděla, jak se něco na konci pohnulo.

„Vidím, musím jít,“ řekla jsem, Carol obě dvě ručky položila Victorii na krk a běžely jsme. Uviděla jsem ji, jak běží a byla to skutečně upírka. Až znovu budu mluvit s Edwardem, tak se mu omluvím. Doběhla jsem ji, otočila ji k sobě čelem a přitlačila ji ke zdi. Když jsem uviděla její tvář, nemohla jsem tomu uvěřit. Byla to Alice.

„Alice?“ zeptala jsem se.

„Ano…, jsem to já,“ řekla. Když jsem ale na ní uviděla stejný svetr, který měla jednou ve škole, přitlačila jsem ji ke zdi ještě víc.

„Nelži mi!“ vykřikla jsem a viděla jsem, jak byla Victorie zmatená.

„Co jí to děláš?“ zeptala se.

„Alice by nikdy nenosila oblečení podruhé, tohle je ta upírka, jen si s námi hraje,“ řekla jsem a začala ji škrtit. Chvilku tam před námi byla ještě Alice, ale potom se změnila na tu upírku. Byla škaredá. Chtěla jsem vědět, jak mohla vypadat, když byla člověk.

„Fajn,“ řekla a po chvilce jsem na konci chodby uviděla Edwarda. Hned se za mnou vydal.

„Kdo jsi a co po nás chceš?“ zeptal se Edward, když k nám doběhl a ujal se vedení. Pustila jsem ruku z jejího krku a škodolibě se usmála. Neodpověděla.

„Umím číst myšlenky,“ pochlubil se jí Edward.

„To sice ano, ale já zase umím vytvářet iluze ve všech možných směrech. Takže bych na myšlenky, které čteš v mé hlavě, nespoléhala. Nic ze mě nedostaneš!“ vykřikla a dala se na útěk. Victoria však nastavila nohu a upírka přepadla. Carol se zasmála a dál si hrála s Victoriinými pramínky vlasů.

„Tak to uděláme postaru,“ řekla jsem. Kouknula jsem se na Victorii a ta svou rukou zakryla Carol oči. Utrhla jsem té upírce ruku a ona začala děsně křičet. Carol se ten křik nelíbil a přela se s Victoriinou rukou.

„Tak dobře… dobře. Nevím toho moc, jen mi James řekl, abych vás s Edwardem od sebe oddělila. Tím pádem jsem musela vás dva dát do dvou iluzí, jenže moje schopnost není ještě plně rozvinuta, a tak se v mých iluzích může objevit fyzický kontakt. Nevěděla jsem však, že tam může dojít i ke komunikačnímu kontaktu. Myslela jsem si, že Vám všechno zabavili. Pracuju se samými idioty,“ řekla a usmála se. Připojila si ruku a podívala se na Edwarda.

„Běžte pořád rovně, potom doprava po schodišti, pak zase rovně a potom uvidíte dveře. Jsou tam dvoje. Ty první, co jsou napravo v chodbě, tak tam je celý sklad upírů. Nedoporučuji Vám tam chodit a ty druhé dveře, co jsou nalevo, těmi vede východ. Musíte se ale připravit, že venku je snad víc upírů než ve skladišti. Dost je to tu hlídané. Mohu ale udělat iluzi, která vás bezpečně dokáže propašovat přes všechny upíry. Je tu ale jeden háček a to…“

„Fyzický kontakt,“ řekli jsme s Edwardem nastejno.

„Ano,“ řekla.

11. kapitola - 13. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neměl jsi mě opouštět - 12. kapitola: