Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neměl jsi mě opouštět - 10. kapitola

04.04.2011 (08:30) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3680×

10. kapitola - Lepší je zůstat sama

„Slyšel si, co jsem řekla… nejdeš s námi,“ řekla jsem a běžela pryč. Myslela jsem, že mě bude honit, ale nic takového se nestalo. Když jsem přišla domů, uviděla jsem Victorii, ale Carol nikde.

„Je v pokoji,“ řekla, když viděla moje obavy.

„Co se stalo?“ zeptala se a já nepromluvila. Šla jsem nahoru ke Carol do pokoje a začala balit. Zbudila jsem ji a ona začala brečet. Neměla jsem chuť ji teď uklidňovat. Victoria ji začala utěšovat a potom ji posadila do židličky a dala jí hračku.

„Kde je James?“ zeptala se znova, tentokrát trochu hlasitěji.

„Ten už nepřijde.“

„Cože? Jak to myslíš, že nepřijde?“

„Tak, jak to říkám. Ten už se tady neukáže.“

„Co se stalo?“ křičela na mě Victoria a potom se mnou začala bojovat. Hodila jsem ji přes celý pokoj. Ona však rychle vstala, vrhla se proti mně a složila mě na zem.

„Co se stalo?“ zeptala se potřetí.

„Svázal Edwarda v nějaké chatičce a potom se mi vysmíval do obličeje.“ Začala jsem vzlykat.

„Ach, zlatíčko, je mi to tak líto,“ řekla konejšivě.

„Řekla jsem mu, že ho nikdy nechci vidět, a že se odtud hned odstěhuju… a… pak jsme šli s Edwardem od něho pryč, tak Edward se rozhodl, že půjde na lov… a… řekl mi, že za chvilku sem přijde a já mu řekla… a já mu řekla, že…“

„Co jsi mu řekla?“

„Že s námi nejde,“ zašeptala

„Ne…“

„Jo… asi jsem udělala největší chybu svého života, ale asi bude lepší, když teď zůstanu sama.“

„Možná.“

„Jdeme balit, ať vypadneme dřív, než se James vrátí.“ Mrkla jsem a začaly jsme. Bylo dost těžké nacpat všechny věci do auta. Ukradly jsme dvě auta Jamesovi. Moc věcí jsme ale zas tak neměly. Strávily jsme ještě týden v domě a James stále nikde. Jednou večer, kdy už Carol spala a Victoria spala u ní, jsem šla na terasu a koukala se na úplněk. Najednou jsem uviděla ve tmě postavu. Byl to člověk. Rychle jsem skočila dolů z terasy a začala ho pozorovat. Byl to muž, to bylo jasné, když jsem ale viděla jeho tvář, tak jsem zůstala stát, jak přimražená.

„Ty jsi tak sladkej,“ křičela jsem, ale potom jsem si uvědomila závažnost své chyby a rychle se schovala do křoví.

„Je tu někdo?“ zeptal se a já radši vylezla. Třeba bych ho už nikdy neviděla a co potom?

„Já… jsem tady já,“ řekla jsem a usmála se na něho. On mi úsměv vrátil a přišel ke mně blíž.

„Já jsem Nick,“ řekl a podal mi ruku.

„Já jsem Bella… teda Isabella… vlastně Bella… jmenuju se sice Isabella, ale všichni mi říkají Bella, takže mi říkej Bella,“ vyhrkla jsem ze sebe.

„Moc mě těší, Bello, Isabello, Bello, Isabello, Bello,“ řekl a zasmál se. Zasmála jsem se s ním.

„Bydlíš tady někde poblíž?“ zeptala jsem se ho.

„Ne, jsem tady jen u babičky. Bydlí hned kousek za městem… zítra odjíždím na Aljašku.“

„Aljašku? Jaká náhoda… já taky,“ řekla jsem.

„Náhoda? Mě to spíš připadá, jako bys mě chtěla sbalit a jet se mnou,“ řekl. Bod pro tebe, Nicku… já vážně neměla v plánu jet na Aljašku, ale pro tebe bych jela i na kraj světa.

„Neeee… to ses asi spletl… balit tě? To ne,“ blábolila jsem.

„Škoda, mně by to totiž přišlo roztomilé.“ Tak roztomilé, jo? Asi jsem se zamilovala. Sbohem, Edwarde a Jamesi… Nick vás přepral jen svým úsměvem, svaly a svýma krásnýma modrýma očima.

„Vážně?“

„Vážně,“ přikývl. Sakra, kdybych teď byla člověk, tak bych se už červenala, jak rajče. On je tak sladkej, bože.

„A ty tu taky někde tady bydlíš… myslím poblíž?“ zeptal se a šel o krůček ke mně.

„Jo…“

„Aha, ty asi chceš vědět, kde…“ řekla jsem. On se jen zasmál. Sakra, sakra, sakra…

„Tohle je můj dům,“ řekla jsem a ukázala na dům za mnou.

„Páni… ten je ale…“

„Velký?“

„Chtěl jsem říct celý skleněný a pěkný, ale velký je taky.“ Usměj se, Bello! Usměj se! Vykouzlila jsem ten nejlepší úsměv, jaký jsem dokázala.

„Máš krásnej úsměv,“ řekl.

„Dík, ty máš zase pěkný svaly…“ řekla jsme zasněně.

„Co?“ řekl s pobavením.

„Chtěla jsem říct úsměv… úsměv,“ zakoktala jsem. On se zase usmál.

„Ne, neřekla.“

„Ale chtěla,“ řekla jsem a viděla, jak se ke mně přibližuje ještě blíž.

„Nechtěla,“ řekl a políbil mě. Ten polibek byl pro mě tolik nečekaný… on je tak sladkej… tak sladkej. Po chvilce se ode mě odtrhl a znovu se usmál.

„Pořád jsi chtěla říct úsměv?“ zeptal se a já jen přikývla.

„Tak dobře,“ řekl a znova se ke mně naklonil. Jeho rty byly tak měkké a já se bála, že mu nějak ublížím… už jsem chápala, jak se cítil Edward, když byl se mnou. Bojíš se, že ho vysaješ, že mu nějak ublížíš… Bello, vzchop se… máš na to. Není to jídlo, je to člověk! Není to jídlo, je to člověk! Není to jídlo, je to člověk! Není to jídlo, je to člověk! Znova se ode mě odlepil a já byla trošku šťastná. Chvilku se na mě koukal a potom se zase usmál.

„Ta tvoje taktika je dokonalá,“ řekla jsem.

„Jaká taktika?“

„Ale prosím tě… nedělej, že nevíš. Vždycky se usměješ a každá holka ti na to skočí… za chvíli se líbáte, pak ti dá své číslo a místo toho, abys jí zavolal, tak jdeš za další a ta ti to taky sežere,“ řekla jsem. Znovu se naklonil a dal mi rychlý polibek.

„Ale ty jsi první, která se mnou jede na Aljašku,“ řekl.

„Možná…“

„Možná? Takže ty mě necháš na holičkách? Po takovém polibku?“ zeptal se.

„Jak víš, že jedu přesně na to samé místo, na které jedeš ty?“ zeptala jsem se jeho.

„Já se ptal první!“ řekl.

„Copak jsme ve školce?“ zeptala jsem se.

„Zase další otázka… tahle konverzace nemá být o tom, abychom říkali jen otázky a ten, kdo řekne oznamovací větu, tak vypadává,“ řekl s pobavením.

„To ne, protože pokud ano, tak bych já teď byla vítěz,“ odpověděla jsem. Ach bože, znovu se usmál… bod pro mě, takže je to 1:1.

„Nikdy jsem nepotkal tak neobyčejnou holku, jako jsi ty.“

„Děkuji.“

„Budu muset jít, ale velmi mě těšilo,“ řekl a už se chystal k odchodu. Svojí upíří rychlostí jsem se postavila před něho.

„Páni… taková rychlost?“ Sakra.

9. kapitola - 11. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neměl jsi mě opouštět - 10. kapitola: