Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemám zájem, promiň_Bonus

09.04.2010 (19:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 5095×

BONUS

„Edwarde?“ zaslechl jsem něčí naléhavý hlas. Nereagoval jsem. Ležel jsem na své posteli a měl zavřené oči. Vzpomínal jsem na chvíle, kdy jsem byl nejšťastnější upír na světě. Na chvíle, které jsem trávil se svou Bellou. S tím hnědovlasým a hnědookým andělem.

„Edwarde, prosím.“ Otevřel jsem oči a pohlédl do smutného obličeje mé sestry Alice. V naší rodině vládl smutek už téměř rok. Už je to skoro rok od doby, kdy jsme byli nuceni opustit Bellu, dceru, sestru a lásku.

„Co?“ zeptal jsem se.

„Za pár minut přijede Nick s Jessicou. Půjdeme pak všichni na hřbitov, ano?“ Jen jsem přikývl a už jsem slyšel vrznout dveře. Opět jsem zůstal sám.

Hned, jakmile jsme před rokem přijeli z Voltery, oznámili jsme všem, že je Bella i Jessica mrtvá. Neměli jsme na výběr, museli jsme to udělat. Jess i Bella měly pohřeb ve stejný den a byly pohřbené vedle sebe. Nikdo se neptal, jak zemřeli, ale i tak jsme jim řekli, že jsem zrovna mluvil s Bellou přes mobil, když jsem slyšel, jak do nich narazilo auto. Byla to autonehoda.

Jessica se na svém pohřbu ukázala, měla ale paruku a celkově byla jiná. S Nickem se přestěhovali na Aljašku, kde se Jess snažila živit zvířecí krví a trénovala svou schopnost. Měla dar teleportace, což bylo velmi užitečné.

Od onoho pohřbu jsem Jessicu ani Nicka neviděl. Možná se tu párkrát stavili, ale já je vidět nechtěl. Zbytečně by mi Bellu připomínali. Jess a Nick žili spolu. Milovali se.

Já přestal chodit do školy. Stále jsem buď ležel na posteli nebo na mé louce, nebo jsem lovil. Myslel jsem na Bellu jak nevíc jsem mohl, i když jsem jí slíbil opak. Nemohl jsem na ni zapomenout. Pokaždé, když zavřu oči, vidím její tvář, hnědé lesklé vlasy, hluboké oči, smyslné rty v úsměvu. Pokaždé si vybavím její hlas, zvonivý, jak mi říká, že mě miluje. Tak moc jsem ji chtěl vidět, jen na okamžik, dotknout se jí. Nešlo to. Ona byla ve Volteře a já ve Forks. Ona byla vážená, známá a respektovaná, já byl zalezlý doma a myslel na ni. Myslí na mě někdy? Co asi teď dělá? Jak se má?

Celá má rodina mě chápala, nechávali mě být. Alice jezdila nakupovat jen jednou za měsíc, Rosalie se už nestarala o svůj vzhled tak moc, moji rodiče chodili jako tělo bez duše, Jasper byl zničený ze všech těch emocí a od Emmetta jsem neslyšel jediný vtip. Poznamenalo je to.

„Edwarde?“ Zvedl jsem hlavu a viděl Jessičinu tvář. Mírně se na mě usmála.

„Ahoj, rád tě vidím,“ řekl jsem ze zdvořilosti. Jessica přišla ke mně a sedla si na postel. Vzala jednu mou ruku do své.

„Edwarde, je to skoro rok. Nemůžeš se pořád užírat. Začni žít, slíbil si jí to.“

„Ty bys to dokázala?“

„Pokusila bych se. Nikdy nevíš, co se stane. Říká se, že všechno na světě, všechno, co děláš, má svůj důvod. Tvoje kroky řídí osud. Není tak krutý, aby ti zakázal vidět Bellu. Jsem si jistá, že se opět setkáte, jen tomu musíš dát možnost. Nezůstávej doma, žij, choď mezi lidi a bav se s ostatními.“ Jessičiny myšlenky jsem stále slyšel, ovšem pořád byly nesrozumitelné. Stejně jako Belliny. Vzpomněl jsem si, co všechno jsme dělali, jak jsme spolu soupeřili. Bella byla šťastná.

„Máš pravdu. Začnu žít,“ řekl jsem odhodlaně, vstal a spolu s Jess jsem šel dolů do obýváku, kde se sešla celá má rodina a Nick.

„Edwarde, jsi v pořádku?“ zeptala se Esme. Ze svého pokoje jsem vylezl po dlouhé době, takže se celá má rodina divila.

„Ano, mami, jsem. Ahoj, Nicku. Kde máš rodiče?“

„Ahoj, no… Oni… Jsou ve Volteře. Prý nějaká mise,“ odpověděl nejistě a sledoval mou reakci. Napjal jsem se, jakmile jsem zaslechl slovo Voltera.

„Jak často tam jezdí?“ zeptal se Carlisle.

„No, od té doby, co je tam Bella, tam byli jenom dvakrát.“

„Takže přece jenom žije. A neříkali, jak se má?“

„Asi tak jak Edward. Prý vůbec nekomunikuje, nevylézá z pokoje. Kdykoliv potřebuje na lov, prostě si přičaruje srnku nebo pumu, na mise jezdí výhradně sama, naučila se bojovat a svou schopnost už ovládá bravurně. Bohužel se vůbec nesměje, mluví jen s Jane a mými rodiči, oči má prý prázdné, bez života.“

„Proč nám alespoň nenapsala?“ zeptala se zničeně Esme.

„Protože by se vám tím připomněla. Rodiče říkali, že Bella doufá, že jste na ni zapomněli, že žijete svůj život jako předtím.“

„Mluví o nás?“

„Málo. Co vím, tak prohodí sotva pár vět za několik hodin, ale máma mi o ní vyprávěla. Prý šla za ní do pokoje. Byly tam samy, ale vyprávěla jen máma. Říkala jí něco o Jessice, když najednou Bella jen tak promluvila. Řekla: Doufám, že se mají dobře. Máma se jí zeptala, kdo, ale neodpověděla. Je to pravděpodobně první upír, který se zbláznil.“ Zavrčel jsem na něj. Takhle o Belle mluvit nebude.

Jenže z jeho slov vyplývá, že Bella je stejně zničená jako já. Pořád mě miluje. Musí vědět, že je pořád tou jedinou. Rychlostí blesku jsem vyletěl do svého pokoje, vzal jsem papír a tužku a začal jsem psát.

Bello,

tak moc mi chybíš. Není den, kdy bych na tebe nemyslel. Moje rodina se strašně změnila. Alice nenakupuje, Emmett se nesměje. Všem se stýská. Já… nemůžu na tebe zapomenout. Chtěl jsem dodržet svůj slib a alespoň trochu žít, ale bez tebe to nejde. Pořád vzpomínám na naše první setkání. Tehdy jsem četl tvé myšlenky a hned ten první den jsi se rozhodla, že mě dostaneš. Ten Bůh bude můj… Tohle jsi si myslela. Tenkrát jsem ti to chtěl ulehčit, zalíbila ses mi. Nebyla si jako ostatní husišky. Byla si sebevědomá a tvoje tělo… panebože, tvoje tělo. Ta touha po tobě byla nesnesitelná. Stále si pamatuji náš první polibek, první dotek, první sex u klubu. Tehdy jsem byl strašně naivní, když jsem si myslel, že bych tě mohl nechat být. Zamiloval jsem se.

A teď? My se budeme stěhovat do městečka Hope. Je to sice ve Washingtonu, ale dost daleko od Forks. Ty jsi pryč, žiješ v hradě, pracuješ pro královskou rodinu. Slyšel jsem, že jsi „mimo“. Jsme dva. Prostě bez tebe nemůžu žít, ale bojím se přijet do Voltery. Bojím se, co bych tam našel.

Odpusť, prosím.

Miluji tě, Edward Cullen.

Dopsal jsem dopis, zalepil do obálky, na kterou jsem rychle napsal adresu Voltery, a utíkal pro auto. Celá má rodina nechápala, ale neptala se. Ocenil jsem to a jel do Forks. Obálku jsem hodil do poštovní schránky a jel opět domů. Poslechl jsem Jessicu, začal jsem žít. Využil jsem možnosti a alespoň Belle napsal. To bylo to jediné, co jsem mohl udělat… Zatím.

Dny ubíhali jako voda. Jess s Nickem nám pomohli se stěhováním. Město Hope bylo málé, ale nádherné. Rodiče nás přihlásili na střední a já se rozhodl také zapojit. Doufal jsem, že se Bella ozve, jenže když nenapsala ani do našeho odjezdu, napsal jsem jí naši novou adresu. Uplynul týden od našeho prvního dnu v Hope, ale pořád mi nic nepřišlo. Ztrácel jsem naději.

„Edwarde, no tak, jdeme do školy,“ popohnala mě má sestra a já se na ni mírně usmál. Byla ráda, že jsem se rozhodl opět žít.

„Už letím,“ řekl jsem a nasedl do auta. Všichni už byli na místech, tak jsem mohl vyjet. Do deseti minut jsem byl u školy a všiml si nového auta. Prohledával jsem myšlenky mých spolužáků, jestli neviděli někoho nového, ale jejich myšlenky byly… Zmatené? Nevyznal jsem se v nich, nerozumněla jsem jim. Byly přesně takové, jako měla Bella a díky ní i Jessica. Okamžitě mnou projela vlna naděje. Zhluboka jsem nasál vzduch, ale necítil jsem žádnou novou vůni. Podíval jsem se po sourozencích, kteří vůbec nechápali mé chování. Jen jsem se na ně usmál a lidským krokem se rozběhl do školy. Proběhl jsem snad všechny chodby, kumbály a třídy, jenže jsem ji nenašel. Se skloněnou hlavou jsem odcházel do třídy, ve které mám mít biologii. Sedl jsem si, zazvonilo a vešel učitel. Začal něco vykládat, jenže byl přerušen klepáním a následným otevřením dveří.

„Omlouvám se, zdržela jsem se na záchodě. Jsem tu nová a jmenuji se Isabella Swanová,“ ozval se hlas mého anděla a já okamžitě zvedl hlavu. Stála tam… na sobě měla černé rifle a tričko. Vlasy měla spletené, v očích jiskřičky. A ústa zkřivená v překrásném širokém úsměvu, který patřil jenom mě.

Viděl jsem ji po jednom roce a uvědomil si, že má vzpomínka na ni byla nic oproti její kráse, jejímu úsměvu.

Dívala se na mě přes celou třídu a já se začal topit v jejích zlatých očích. Nezmohl jsem se na slovo, na pohyb, na úsměv. Vzala si od učitele papír a chtěla si jít sednout, ale učitel ji zadržel.

„Představte se nám, prosím.“

„Jmenuji se Isabella Swanová, pro přátele Bella. Přistěhovala jsem se sem z Itálie, kde jsem žila s mou rodinou,“ řekla zvonivým hlasem a přitom se stále dívala na mě.

„A proč zrovna sem?“ zeptal se učitel.

„Protože něco mého se sem zatoulalo a já bez toho nemůžu žít.“ Její úsměv se ještě rozšířil. Už jsem to nemohl dál vydržet, mé tělo začalo reagovat. Rychle jsem vstal, doběhl k ní a objal ji. Kdyby byla člověk, byla by na padrť. Jenže ona není a já ji rok neviděl. Potřeboval jsem ji cítit.

Ona mě objala kolem krku.

„Omlouvám se,“ pošeptala mi do ucha.

„No tak to by stačilo. Nechte si svoje výlevy na jindy a buď si běžte sednout, nebo opusťte třídu,“ řekl učitel. Vzal jsem Bellu za ruku a chtěl jít ven, ale nedala se. To ona mě teď táhla k lavici, kde jsme se posadili. Přitáhla si svou židli co nejblíž mé.

„Nemůžu mít neomluvenou hodinu hned první den po mém příchodu,“ řekla tak, abych to slyšel jen já. Nemohl jsem z ní spustit oči.

„Co tu děláš?“ vypadlo ze mě. Jen se smutně usmála.

„Řekněme, že si mě Aro oblíbil více, než by měl. Ničilo ho dívat se na mě, jak trpím. Když si přečetl tvůj dopis pro mě, propustil mě ze svých služeb a poslal sem.“

„Zůstáváš tu?“ zeptal jsem se plný naděje.

„Ano, Edwarde. Zůstanu, pokud o mě ještě máte zájem.“

„Samozřejmě že máme. Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi zpět.“ Pohladil jsem ji po tváři a ona přivřela oči.

„Miluju tě, Bells,“ pošeptal jsem.

„Já tebe taky, lásko.“

První hodinu jsme přečkali ve zdraví. Spolužáci se na nás stále dívali a jejich myšlenky nebyly zrovna hezké. Jenže já se věnoval jen Belle. Pozoroval jsem ji, všímal si každého jejího pohybu. Když zazvonilo, počkal jsem, než se třída vylidní a pak jsem udělal to, po čem jsem toužil tak dlouho. Vzal jsem její obličej do dlaní a políbil ji. Na chvíli ztuhla, ale jekmile jsem jí jazykem objel spodní ret, zamotala svou ruku do mých vlasů a přitáhla si mě ještě blíž. Líbali jsme se vášnivě a dravě, jako bychom za pouhý jeden polibek mohli dohnat ztracený rok. Přerušilo nás až odkašlání jednoho ze tudentů nahromaděných před tabulí. Rychle jsem se od Belly odtáhl, vzal jsem ji za ruku a táhl na chodbu. Šla za mnou až ven, kde se zastavila a silou si mě přitáhla na svou hruď. Silně mě objala a opět spojila naše rty. Před školní budovou jsme byli sami. Moment… My nejsme venku.

Odtáhl jsem se od Belly a zaskočeně se rozhlížel po našem obýváku.

„Co to…?“

„Klid, jen jsem s tebou chtěla být sama a věděla jsem, že tady nikdo nebude,“ řekla Bella a pokračovala tam, kde jsme skončili.

„Edwarde!“ vykřikla Bella, když dosáhla vrcholu. Svalil jsem se na ní a zasypával ji polibky. Vychutnával jsem si její přítomnost, dotýkal se jejího nahého těla. Teda alespoň do té doby, dokud jsem neslyšel auto přijíždějící k domu.

„Sourozenci,“ vydechl jsem zklamaně.

„Nevadí,“ řekla mi Bella s úsměvem, naposledy mě políbila a oba jsme se začali oblékat.

„Ta vůně… Je mi povědomá,“ slyšel jsem Alici, která byla s ostatními dole. Objal jsem Bellu kolem pasu a pomalu šel za nimi. Sotva jsme vyšli zpoza rohu, všichni se na Bellu vrhli, vítali ji zpátky. Byli štěstím bez sebe, když jim Bella oznámila, že se do Voltery už nevrátí. Všichni se opět usmívali, byli jsme zase rodina.

Když už se všichni uklidnili a chtěli jsme si jít sednout a v klidu si promluvit, přišla Esme a Carlisle a vítání začalo nanovo. Uběhlo snad půl hodiny, když jsme si konečně všichni posedali. V očích všech přítomných jsem viděl jiskřičky štěstí a radosti. Posadil jsem si Bellu na klín a ona se pohodlně opřela o mou hruď.

„Tak povídej! Co se stalo, že jsi přijela?“ zeptala se Alice.

„Tak myslím, že Nick vám řekl, co se se mnou dělo ve Volteře. Bylo to otřesné, nemohla jsem normálně uvažovat. Pořád jsem vzpomínala na vás, na tebe, Edwarde.“ Otočila se na mě a pokračovala. „Plnila jsem mise, které mi Aro dal. Pořád se obával toho, že ho podvedu a svou schopností změním jeho názor. Dávno bych to udělala, pokud bych se nebála, že by na to někdo přišel, že by mu ostatní řekli, jak jsem se k němu chovala a co jsem mu slíbila. Jsem si jistá, že by vyhledal vás a… Zabil. To jsem nemohla připustit. Jenže Aro si mě oblíbil, viděl, jak moc trpím. Jedinou útěchou pro mě byla Jane, jenže od té doby, co se dala dohromady s Felixem je… Jiná. A tak jsem propadla zoufalství. Byla jsem známá jako první upír, co se zbláznil.“

Všichni se nepatrně usmáli.

„Takže se Aro slitoval?“ ozval se Jasper.

„V podstatě ano. Říkal, že mě bude stejně potřebovat jenom na nějaké těžší mise, takže mě propustil pod podmínkou, že jakmile si řekne, přijedu do Voltery a splním jeho příkaz. Tohle se dá splnit.“

„Takže tu zůstaneš.“ Emmett spokojeně pokýval hlavou.

„Pokud mě ještě budete chtít?“ zeptala se Bella nejistě. Zesílil jsem svůj stisk kolem jejího pasu na znamení, že už ji nikam nepustím.

„Šílíš? Samozřejmě, že si tě necháme!“ vykřikla okamžitě Esme a vytrhla mi Bellu z objetí.

Díval jsem se, jak moje láska putuje z jednoho objetí do druhého a každého obdarovává překrásným úsměvem. Věděl jsem, že tohle je navždy. Už nás nikdy nic nerozdělí, pokud si Aro nevymyslí nějakou misi. Ale i tak se pokusím být Belle na blízku, ať se děje cokoliv. Miluju ji celým svým srdcem a poprvé za můj upírský život jsem si dovolil přiznat, že i takové neživé bytosti jako já mají duši.

KONEC

Myslím, že tenhle dílek se mi moc nepovedl :D

Každopádně bych chtěla poděkovat všem, kdo mou povídku četli a komentovali.

Hlavně twilightkacert, která pro mě byla a stále je obrovskou psychickou podporou. Miluju tě, Zlato :) :*

Dále pak Neyimiss :) Tvoje komentáře mě vždcky rozesmály :D

A bonus je věnován Andree. Napsala jsem ho jenom kvůli tobě!  :D

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemám zájem, promiň_Bonus: