Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejvyšší cena za život - Kapitola 7.

05.09.2010 (18:30) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2673×

7. kapitola

Chvilku jsem zůstal ještě ve vlčí podobě a přemýšlel o tom, co se stalo. Povedlo se mi zničit smečku a nikdo nás nevede – nemáme Alfu. Já ani nechci vědět, jak na to budou reagovat ostatní. Ale obrovské pozitivum bylo, že Elis nic nehrozí a já taky můžu být v klidu.

To se ti povedlo. Leah se proměnila ke mně a pochválila mě. Jenom jsem si odfrknul, protože mi tohle připadalo špatné vůči smečce. Ale prdek. Na začátku byl skvělý jako Alfa, ale teď mu ta sláva asi stoupla do hlavy nebo co. Zasmála se tomu.

Já tohle ale nechtěl, nechtěl jsem ho vyhodit. Nevím, co se to se mnou stalo. Najednou jsem… Podívej se sama. Ukázal jsem jí v myšlenkách náš rozhovor. Podivovala se tomu.

Budeš se tomu divit a nadávat, ale mluvil jsi jako Alfa. Rozkázal jsi mu a on tě musel poslechnout. Ty jsi teď náš vůdce. Vykulil jsem na ni oči a nevěřil tomu. Já a Alfa? Podle rodokmenu jsem měl největší právo, ale já se toho privilegia přeci zřekl. To je blbost, musí být i jiné vysvětlení.

Podle mě není. Zeptej se klidně Harryho nebo Billyho, ale je to tak. Tak tohle na mě bylo moc. Já a Alfa? To je snad vtip. Já sám nevím, co budu dělat a ještě se mám starat o chod smečky? No to ne.

A co chceš asi jinýho dělat? Jestli se na nás vykašleš jako on… Nadávala mi v myšlenkách a já věděl, že má pravdu. Nesmím je zklamat, ale co Elis? Ona mě teď potřebuje možná více než oni. O ni bude postaráno, neboj se. Ať už u ní budu já nebo kdokoliv jiný, tak se jí nic nestane. Jenom nás v tom nenechávej.

Podíval jsem se na ně, jak na nás upírají zrak. Najednou se ve mně nashromáždil dostatek odvahy a vstal jsem. Zavyl jsem k nebi s obrovskou sílou v hlase. Dával jsem tím najevo svou vládu a odhodlání. Možná to opravdu můžu zvládnout.

To si piš! Štěkla ke mně a já ji šťouchl prackou.

Počkej, Leo, nemáš kalhoty navíc?

Moje by ti určitě krásně seděly. Já ne, ale Paul si jedny schoval támhle v lese. Znáš ho. Zaběhl jsem do lesa, kam ukázala prackou Leah a proměnil se do své lidské podoby. Vzal jsem si na sebe ty kalhoty a vyšel z lesa.

„Páni, ty’s mu to teda nandal!“ pochválil mě Paul uznale.

„Brácho, seš borec.“ Tentokrát mě opěvoval pro změnu Embry.

„Ani bych neřekl,“ nesouhlasil jsem s nimi. Zničil jsem smečku, to jim nestačí?

„Ale já jo,“ ukončil to Seth a poplácal mě po zádech.

„Hele, kluci, co jste udělali s… Belliným tělem?“ optal jsem se z nenadání.

„Když jsi nám zavolal, tak jsme se vydali do té chatky a našli ji tam. Vzali jsme její tělo a přenesli ho do rezervace. Teď už se spíš čeká jen na tvoje slovo,“ řekl mi Embry a já si znovu vybavil její tělo a vyhaslé oči bez života.

„Musíme ji pohřbít, důstojně.“

„To je jasný.“

„A co Charlie?“ vložil se do toho Harry.

„Já mu to řeknu. Dneska se za ním stavím,“ zašeptal jsem, aby na mně nebylo znát, že jsem zlomený.

„Možná by se to měl dozvědět od někoho ze starších,“ navrhl Harry. „Já to klidně udělám. Ty buď doma s Elis.“

„Děkuju. Já… Nevim, jestli bych to dokázal.“

„V pořádku, chlapče.“

„Já jdu teďka za Elis, jo?“

„Určitě,“ souhlasil Harry a já vyrazil zkratkou ke Clearwaterovým. Za chvilku jsem už bral za kliku a vcházel dovnitř.

Překvapilo mě, když jsem vprostřed obýváku uviděl dřevěnou postýlku a v ní spinkala Elizabeth. Když jsem k ní přišel blíž, tak jsem viděl změny na jejím těle. Pro normálního člověka neznatelné, ale pro mě ne. Její vlásky byly o něco delší a spadaly v prstýnkách skoro na její ramena. Taky byla o nějaký kousek delší. Vlastně celá byla malinko vyspělejší než včera. Tempo jejího stárnutí je zrychlené jako před narozením.

Roste rychleji, mnohem rychleji…

To znamená… Ne, nechci vědět, co to znamená. Nechci vědět, kolik času nám eventuelně zbývá nebo ne. Chci si užít každou chvíli s ní až do její… Smrti.

Chvilinku jsem se ještě díval na její obličej a vyrýval si její linky do své mysli, paměti. Kdykoliv se ze spánku usmála, usmál jsem se i já. Její ďolíčky ve tváři mi dávaly najevo, že je spokojená a nic jí nechybí.

Pohladil jsem ji po ručce, kterou potom zaťala do pěstičky. Probouzela se. Její očka se otevřela a usmála se.

„Ahoj, Elizabeth,“ pošeptal jsem k ní s láskou. Chytla mě za ruku a stiskla mi prst. Měla sílu, velkou sílu. „Jau,“ zaskučel jsem a ona se zamračila. Chápala, že mě to bolí, a že mi tu bolest způsobila ona. „To nevadí. Už mě to ani trošku nebolí, neboj,“ uklidnil jsem ji. V ten moment se usmála a oslnila mě svými zoubky. Natáhla ke mně ručičky a já ji vzal do své náruče. Spokojeně zavrněla a znova začala podřimovat.

„Je úžasná. Tak rozumná a krásná,“ zašeptala Sue, když přišla do pokoje.

„To je,“ potvrdil jsem. „Bylo vše v pořádku?“

„Ano, je najedená, umytá a teď bude chtít spát.“

„Děkuju.“

„Kolikrát ti mám říkat, že nemáš za co? Takovou princeznu je radost hlídat,“ rozplývala se nad malou. Musel jsem s ní jedině souhlasit, protože byla vážně kouzelná. „Mimochodem, co smečka?“

„Sam utekl a já jsem teď Alfa smečky.“

„To jsou mi ale změny. A jak je na tom Emily?“ strachovala se Sue.

„Ta to ještě neví.“ Začalo mě hryzat svědomí, co jsem to udělal. Vždyť já jsem je nemilosrdně rozdělil! Sám jsem věděl, jaké to je být chvilku od Elis a když jsem si představil, že oni tak budou mnohem, mnohem déle…  Vlastně, jak by od ní mohl být odloučen? Vrátí se pro ni.

„Já jdu vařit, omluv mě.“

„Jasně, jasně,“ souhlasil jsem a nechtěl vnímat nic zlého nebo nepříjemného. Najednou jsem byl zase zaslepen Elis. Vydržel bych se na ni dívat celé hodiny, ba i dny…

„Už jsem doma,“ ozvalo se z předsíně Harryho hlasem. Vytrhlo mě to z mého podnětného zírání na Elis.

„Ahoj,“ pozdravila ho Sue, vyšla z kuchyně a políbila ho na tvář. I po tolika letech se milují, to je krásné.

„Ehm, Harry…“ začal jsem.

„Co je?“

„Kdy půjdeš za Charliem?“ optal jsem se ho.

„Já za ním už byl,“ odpověděl mi podiveně Harry.

„Tak rychle?“

„Byl jsem pryč přes dvě hodiny,“ řekl mi a díval se na mě stylem, jestli jsem v pohodě.

„Aha.“ Zírání na Elizabeth mi zabralo očividně mnohem víc času, než jsem si myslel. „Co Charlie?“ dodal jsem.

„Co bys řekl? Složil se. Řekl jsem mu, že jsme ji našli rozsápanou v lese. Páni, takhle jsem nelhal už hodně dlouho.“

„Je mi to líto,“ pověděl jsem a sklopil hlavu. Moje oči už začaly okupovat ty protivné slzy.

„To mně taky. Jo a taky se začal starat už o pohřeb. Ještě dneska za ním půjdu, aby byl obřad co nejdřív.“

„Děkuju.“

„Nemáš zač. A nevyčítej si to pořád, bylo to její rozhodnutí a ty s tím nic nenaděláš. Ber to takhle, kdyby se Bella rozhodla jinak, neměl bys tu ji,“ řekl a ukázal na malou.

„Máš pravdu, ale je to sobecký.“

„Netrap se tím.“

Nikdy jsem se tím trápit nepřestal. Mohl jsem zabránit její smrti, ale já sobecky nemohl. Už před jejím narozením jsem cítil, že k té malé prostě patřím.

Vše kolem mě se zaběhlo do jistého stereotypu, který jsem já ale nestíhal a nesžil se s ním. Vše bylo moc uspěchané a jiné. Nechápal jsem, proč jsem byl tak prázdný. Měl jsem skoro všechno. Je ale možné, že to skoro hrálo v mém štěstí až moc velkou roli.

Chyběl mi táta. Jeho konejšivý hlas, přátelská rada a naslouchání. Mohl jsem za ním jít, ale byl jsem na to moc velký srab. Bál jsem se jeho odmítnutí, kterého bych jistě dostál.

Žil jsem ode dne ke dni nebo k jinému milníku. Teď to byl Bellin pohřeb…

Nevnímal jsem moc slova faráře, jen jsem se upřeně díval na náhrobek, který nebyl ani náhodou kompletní. Chyběl na něm nápis matka, kterou ona rozhodně byla. Sice si malou ani nepochovala, neutišila její pláč, ale položila za Elis život a to ji dělalo matkou víc než kteroukoliv jinou ženu.

Po tváři mi stekla slza, když jsem položil na její rakev dvě černé růže. Rozloučil jsem se se svou nejlepší kamarádkou, tak, jak jsem si přál.

Předchozí Shrnutí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejvyšší cena za život - Kapitola 7.: