Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejvyšší cena za život - Kapitola 3.

19.08.2010 (17:15) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3001×

3. kapitola

Jel jsem příšernou rychlostí přes město. Bylo mi ukradené, jestli mě někde chytne policie. Chtěl jsem být zase brzo s Elizabeth a schovat ji přede vším nebezpečím ve své náruči.

„A do prdele,“ ulevil jsem si, když jsem viděl policejní auto na silnici. Pěkně se mi to povedlo zakřiknout, jen co je pravda.

Policista vystoupil z auta a máchnul na mě odrazkou, abych zajel ke krajnici. Neměl jsem na vybranou, tak jsem ho poslechl. Stáhnul jsem si okénko a vyčkával, až ke mně dojde strážník a začne kárat o správných postupech při jízdě.

„Víte, jakého přestu… Jacobe!“ spustil ten strážník a já v jeho hlase poznal Charlieho. Jak jsem si teď přál, aby to byl kdokoliv jiný a dal mi třeba i tisícovou pokutu. Opravdu nemám myšlenky a sílu na tenhle rozhovor.

„Ahoj, Charlie,“ pozdravil jsem ho slušně.

„No ahoj. Tebe jsem neviděl teda dost dlouhou dobu,“ spustil vážným a chraplavým hlasem. Opravdu jsem se děsil toho, až začne mluvit o… Bells.

„Jo, to jo. Cestoval jsem po státě a tak.“ Snažil jsem se na sobě nedat znát tu nervozitu, co mi svírala hrdlo a pálila mě do očí.

„Páni, a kde jsi všude byl?“ Dobrý dotaz. Kde jsem byl? S Bellou v chajdě v lese a staral jsem se tam o ni dokud…

Vystoupil jsem z auta. Připadalo mi to jako slušnost, když se mnou někdo mluví. Pohlédl jsem mu konečně do tváře. Charlie měl vždycky hodně vrásek kvůli smíchu – smál se hodně –, jenže teď přibyly i vrásky na čele, což naznačovalo, že byl často zkroušený a naštvaný, mohl jsem si jen domýšlet důvod, i když byl vlastně jasný. Pod jeho momentálním úsměvem a šokem bylo i přesto poznat obrovské trápení.

„Ale tak víš co, s batohem na zádech, každou noc někde jinde. Potom jsem si už přestal pamatovat místa, kde jsem spal. Ale dostal jsem se skoro do Kanady.“ Rozhazoval jsem rukama a předváděl opravdu herecký výkon.

„Aha, tak to potom jo.“ Zase zesmutněl.

„A jak se daří tobě?“ Debile! To fakt neumíš držet hubu? nadával jsem si. Takovou otázku by nepoložil ani vůl. Je jasné, o kom začne mluvit.

„Ale tak žiju, vrátilo se mi ale revma.“

„To měl Billy taky, ale došel si za doktorem a ten mu dal nějakou mast. Kupodivu ho to přešlo.“

„Vlastně, Jacobe, nevíš něco o mojí Bells? Je nezvěstná přes měsíc. Napsala mi sice dopis na rozloučenou, že bude v pořádku a vrátí se, ale něco mi na tom nesedí.“ A je to tu. Klid, Jakeu, klid.

„Ona se ztratila? To je hrozný.“ Bylo mi neuvěřitelně špatně z toho, jak mu musím lhát do očí. Styděl jsem se za sebe. Měl jsem štěstí, že je noc a on nemůže vidět, jak se červenám při lži.

„Popravdě jsem si myslel, že je s tebou. Zmizeli jste skoro ve stejnou dobu.“

„Já o ní nic nevím, bohužel,“ odpověděl jsem.

„A nevíš, kde by mohla být?“ zeptal se ještě.

„Nemám zdání, vážně.“

„Napadlo mě, jestli není s tím Edwardem Cullenem. Když jsem jim ale volal, tak to u nich doma nikdo nebral, ani mobil nebrali, nic…“ Už jenom to jeho jméno mě dokázalo rozčílit na nejvyšší míru.

„Tys jim volal?“ optal jsem se křečovitě, jak jsem zadržoval třes v celém těle.

„Jo, ale jak říkám, nevzali mi to.“ Jak by taky mohli, když se odstěhovali?

„To je mi líto.“ Chtěl jsem mu to všechno říct, ale teď ještě ne. Slíbil jsem jí to.

„Obvolal jsem všechny její známé a kamarády, ale nikdo nic. Ona vážně umí zmizet po anglicku.“ Charlie se tomu hystericky zasmál.

„A máma o ní taky nic neví?“ optal jsem se, abych nějak přerušil to hromové ticho.

„Vůbec. Vypadá to, jako by ji spolkla země.“ To řekl hezky, musíme ji pohřbít.

„Charlie, já ti asi nepomůžu. Vážně o ní nic nevím. Mrzí mě to.“

„To nevadí, Jakeu. Jen jeď.“

„Díky, měj se,“ rozloučil jsem se s ním.

„Ahoj a bacha na tu rychlost nebo to příště pořešíme s bločkem,“ pohrozil mi a já se zasmál. Sice hraně, ale zasmál.

Nasedl jsem do auta a spěšně nastartoval. Chtěl jsem být co nejdříve odsud a alespoň nemyslet na ty strašné lži, které jsem tu musel vyprodukovat. Ale já nemohl jinak! Slib, který jsem dal Belle, pro mě byl v tu chvíli důležitější.

„Bude to holčička,“ pověděla s láskou a dlaněmi položenými na svém břiše Bella. Nechápal jsem, jak tu odpornou věc žeroucí ji zevnitř může milovat. Ten malý odkaz Cullena, který ji prý stále miluje. Jasně, až ji jeho láska doslova zničí.

Už jsem ani nezkoušel navrhovat, že by ho dala pryč. Tu malou bestii si v sobě chránila jako poklad. Tou dobou jsem to prostě nechápal.

„A máš jméno?“ optal jsem se jakoby se zájmem. Nezáleželo mi na tom parchantovi, ale na Belle. Přál jsem si, aby to přežila.

„Přemýšlela jsem o něčem neobvyklém, jako smotanina dvou jmen – třeba Renesmee nebo tak –, ale pak mě napadla lepší varianta,“ culila se nad svým nateklým břichem.

„Jaká?“

„Elizabeth, po mojí babičce z máminy strany. Nedávno umřela a prý, když někdo v rodině zemře a brzy po něm se narodí dítě, má nosit jeho jméno.“

„To dává smysl,“ odpověděl jsem jí.

„Jakeu, já vím, že to nepřežiju,“ spustila vážným hlasem.

„Ale jo, přežiješ! Ty musíš, jsi silná!“ Silná už moc poslední dobou nebyla, protože ji ta malá věc vysávala všechnu energii i ze života.

„Jacobe, nebudu, umírám a ty to víš moc dobře. Vyměním své místo na světě za tuhle malou šťouchalku ve svém lůně. Nelituji toho. Jenom mi slib, že se o ni postaráš, prosím.“ Pohladila si zase své obrovské břicho. To dítě v ní se pohnulo, až jsem to mohl pozorovat přes tričko i já. Bella malinko sykla bolestí, ale nepřikládala tomu důraz. Upřela na mě své oči a já nemohl říct ne.

„Jo, postarám se o ni.“ Netušil jsem, jak bych se o ni měl starat, ale Bells jsem to slíbit musel. Budu vychovávat malou pijavici, jak úžasné.

„Děkuju, ty jsi opravdový přítel,“ řekla mi. Opřela si hlavu o křeslo a klidně usnula.

Přestal jsem se hrabat ve vzpomínkách, ve kterých jsem ještě viděl Bells, a dával pozor na cestu před sebou. Jel jsem tichou noční cestou sem tam osvětlenou pouliční lampou. Vše bylo tak tmavé a stromy tak vysoké. Připadalo mi to povědomé jako ten les, kde jsme žili s Bells. Možná proto jsem si na to vzpomněl. Stále jsem se díval upřeně na cestu před sebou, ale viděl jsem rozmazaně. Slzy mi kanuly po tváři a skapávaly mi na tričko. Tahle vzpomínka… Bolí a bolet bude.

Předchozí Shrnutí Další