Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejvyšší cena za život - Kapitola 27.

16.11.2010 (20:45) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2400×

Slíbil mi, že ztlumí své chrápání, ale samozřejmě tak neudělal. Jako bych stála na diskotéce hned vedle reproduktoru. Jenže tohle nebyla písnička, ale řev motorové pily. Nemohla jsem usnout, tak jsem měla dost času pro zkoumání. Bylo fascinující dívat se na jeho obličej ozářený měsícem z okna, které jsem nikdy nezatahovala. Roztomile se usmíval.

Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale asi jsem na pár hodin usnula. Ráno mi mobil začat vyrývat do hlavy ostrou melodii budíku. Rezignovaně jsem otevřela oči, abych ho našla a típla. Mobil ležel na nočním stolku. Pokusila jsem se k němu dostat a zneškodnit ho, jinak by mi bouchla hlava. Jacob mě držel ve svém vroucím objetí a znemožňoval mi, se pohnout. Moje hlava už značně protestovala.

„Jakeu!“ křikla jsem na něj, aby se probudil a pustil mě. Lekl se a otevřel oči. Viděl mě, jak se sápu na druhou stranu postele a konečně mě pustil. Konečně jsem se dostala k tomu odpornému modrému stroji a vypnula ho.

Celá zpocená jsem si lehla zpátky do postele a blaženě zavřela oči. Doufala jsem, že usnu a během pár minut doženu ten deficit z noci, ale někdo byl proti.

„Lásko, vstávej,“ budil mě láskyplně Jacob. Hladil mě svou dlaní po tváři. Znechuceně jsem otevřela oči a potom se mi naskytl pohled století. Nade mnou se usmívala Jacobova hlava. Jeho oči byly ještě zalepené ospalky, ale i přes to se na mě koukaly.

„Ani mě nehne,“ zachraptila jsem a zase oči zavřela. Byla jsem pevně rozhodnutá, že dneska nikam nejdu. Jacob se zasmál a opřel se čelem o to mé. Převalila jsem se na druhý bok, zády k němu.

„Jak chceš. Leah ti napíše omluvenku,“ pošeptal mi těsně u ucha a políbil mě na klíční kost. Postupoval směrem vzhůru po krku a čelisti k mým rtům. Začali jsme se líbat. Otočila jsem se zpátky na záda, abych k němu měla blíž. Přesunul se přímo nade mě a přes deku mě začal hladit. Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale deku jsem ze sebe shodila jedním ladným pohybem nohy.

„Ach, Jacobe,“ vzdychla jsem, když mi jeho dlaň ulpěla na stehně. Posouval ji směrem nahoru a mně jen velmi pomalu docházelo, kam tohle směřuje. Vyhrnoval mi košili, až se dostal k mému zadečku, kde ho měl zastavit lem kalhotek. Pokračoval stále výš k mým bokům a mně zpětně došlo, proč. Já pod košilí nic neměla! V panice a rudá jako rajče jsem si košili stáhla zpět ke kolenům. Jeho ruka ochable dopadla na prostěradlo. V šoku se na mě díval, ale nic neříkal. Nejspíš si myslel, že dneska se už podrobím jeho nadvládě. Pletl se. Stále jsem se necítila připravená.

„Promiň, lásko. Já…“ kňoural. Mně snad nevadilo, co se teď dělo. Dokonce mě snad i bavilo se takhle hašteřit.

„To nevadí. Tohle se mi líbí… Jen ne nic víc,“ odpověděla jsem mu a sklopila oči. Najednou jsem na kotníku ucítila jeho letmé polibky. Po očku se na mě díval, jestli mu neucuknu, ale tomuhle se nedalo říct ne.

„A co tohle?“ zeptal se, když mě líbal na koleni. Neodpověděla jsem mu slovem, jen jsem spokojeně zavrněla jako kočka. To bylo znamením, aby pokračoval. Posouval se výš a výš a znova odsouval mou košilku. V tom poblouznění jsem si to ani neuvědomovala. Vychutnávala jsem si jeho doteky, které současně škrábaly – neoholil se. Krátké vousy jsem na něm měla ráda, vypadal starší.

„Vrrr,“ zavrčel vzrušeně a mě tím konečně probral. Zamrkala jsem a uvědomila si, že se už blíží ke mně samotné.

„Jakeu!“ napomenula jsem ho. Vymrštila jsem se do sedu a odsunula kousek od něj. Jako opařený setrval ve stejné poloze s našpulenou pusou. Začervenala jsem se studem, že ve mně vykouzlil takovou touhu po tomhle druhu sblížení.

„Já myslel, že ti tohle nevadí,“ bránil se Jacob a jeho pohled se dal přirovnat k malému štěňátku v útulku. Málem jsem se mu zase podvolila.

„Copak ti líbání nestačí?“

„Jakmile jde o tebe, tak ne. Až moc mě lákáš,“ řekl líbezně a znovu se přiblížil k mým rtům. Nechala jsem ho. Jen mě líbal a hladil…

„Počkej! Já snad do tý školy radši jdu!“ zanaříkala jsem nad jeho stálými pokusy mě svést. Jak mu mám vysvětlit, že na tyhle věci nejsem? Hodně krát jsem slyšela o… Tomuhle druhu milování, ale v knihách jsem inkriminované pasáže přeskakovala a u filmů jsem si došla pro něco k jídlu. Co je na tom? Nelíbí se mi to a tečka. Žádné takovéhle praktiky se tady provozovat nebudou!

„Děje se něco?“ zeptal se mě Jacob, kdy si všiml, že nějak moc dlouho mlčím.

„Nic, jen mě to mrzí. Já na tohle prostě nejsem,“ vyklopila jsem popravdě. Připadala jsem si snad i divná, když se mi to nelíbí. Ale divná jsem od narození.

„To nevadí,“ hlesl a vstal z postele. Tak krásně to ráno začalo a najednou tohle. Naštval se!

„Jakeu?“ houkla jsem na něj, když vycházel z mých dveří.

„No?“

„Promiň. Nejde tu o tebe, ani náhodou! Je to o mně. Já jen… Necítím to tak. Prostě se mi tohle nelíbí. Vlastně se mi to líbí, ale necítím se u toho svá a…“ motala jsem slova a věty dohromady ve snaze to nějak urovnat. Místo odpovědi ke mně přišel a dal mi pusu na čelo a potom i na rty.

„To nevadí, ty můj popleto,“ řekl mi sladce. Byl zklamaný. Já to cítila a šíleně mi to vadilo. Měla jsem nutkání to nějak napravit, ale to by znamenalo se mu poddat a to na mě bylo hodně. Raději jsem šla do koupelny, abych se připravila do školy. Vlasy jsem si sepnula sponkou a vyčistila si zuby. Současně jsem nadávala, jak už potřebuju ostříhat.

Rychle jsem se oblékla do džínsů a pohodlného trička a šla do kuchyně pro něco k jídlu. Leah nejspíš ještě spala, takže doma nebylo čerstvé pečivo. S neochotou jsem popadla housku od včera a začala ji žužlat. Svačinu jsem si musela koupit po cestě. S batohem přes rameno jsem vycházela z domu.

„A se mnou se nerozloučíš?“ zeptal se dotčeně Jacob a vystrčil bradu.

„To víš, že jo,“ řekla jsem. Rozpažila jsem ruce a on mě objal. Věnoval mi polibek na rty a to bylo svolení, že už můžu jít. Koukla jsem na hodinky a zjistila, že mám ten nejvyšší čas jít.

Cestou jsem se stavila v pekárně za rohem a koupila si housku se slaninou.

Nebyla jsem od školy moc daleko, když kolem mě projela super luxusní auta zahraničních značek. Za normálních okolností bych si jich nevšimla, ale ona mířila k areálu školy. To se někdo má, že si může na škole dovolit takový luxus.

Prošla jsem hlavní branou na parkoviště. Ani jsem se nestačila rozhlédnout, kde ta auta stojí a už mě táhl Trevor směrem ke stromům na dvorku za tělocvičnou.

„Co blbneš?“ řekla jsem mu místo pozdravu. Jeho oči zářily jako nikdy. Takhle nadšeného jsem ho snad nikdy neviděla.

„Já… Promiň, já mám najednou nějak moc elánu! Stalo se to!“ jásal a radoval se. Jen jsem nechápala pointu.

„Co? Spadnul snad meteorit?“

„Já se otiskl!“ zašeptal a v jeho očích byla ryzí láska. Usmíval se a koukal těsně za mou hlavu přes plot. Když jsem si myslela, že jeho oči víc zářit nemůžou, viděl ji. Olivia pomalu přicházela od auta. Trevor fascinovaně hleděl na ni. Nic pro něj v tu chvíli neexistovalo, jen ona.

„Já myslela… To je skvělý!“ zajásala jsem. Chtěla jsem ho obejmout, ale moje ruce chňaply do vzduchu. Nestál už přede mnou, ale mířil svižným krokem ke své milované. Tak proto se choval jako blbec! Měla jsem na něj tolik otázek ohledně vysvětlování, ale on měl v očích jen ji. Možná mě v tu chvíli bodl osten žárlivosti? Rozhodně ne! Nemám na co žárlit! Já mám svého Jacoba…

„Ahoj,“ ozvalo se vedle mě. Poznala jsem v hlasu svého spolužáka Tobiase. Usmíval se. V ruce opět svíral trsátko.

„Hoj, ty to trsátko fakt nedáš z ruky, co?“ zasmála jsem se.

„Tohle je moje první! S ním jsem hrál na svém prvním koncertě. Tenkrát s tátou,“ řekl mi a zesmutněl. Proč já mám dokonalý talent na to, plácnout tu největší kravinu?

„Ty hraješ na kytaru? Páni!“ vydechla jsem obdivně.

„Jojo, mám ji jako druhý obor. Geny se projevily, že jo.“

„A ty máš kapelu?“ zeptala jsem se ho. Naklonil hlavu na stranu a díval se na cukrující pár za námi. Olivia s Trevorem si spolu povídali a jen slepý by nepoznal, že to mezi nimi nehorázně jiskří.

„Jo, skoro rok jsme už spolu. A nehrajeme metal! Punk-rock je nám bližší,“ dodal a mrknul. Skousla jsem si ret. Ani nevím, co to se mnou prováděl. Jeho charisma bylo odzbrojující.

„A máte vlastní písničky nebo je přebíráte?“

„Tak něco si půjčíme a já občas něco napíšu. Není to nic moc.“ Ze školy k nám dolehlo zvonění.

„Mluví z tebe skromnost! Radši jdem!“ zavelela jsem a šla pomalu do třídy za doprovodu Tobiase. Učitel ještě nebyl ve třídě, takže jsem si spokojeně sedla za svou lavici a vyčkávala. Za krátký moment do třídy vrazila rozesmátá Olivia. Sedla si za mě a já se na ni okamžitě otočila.

„Hojda. Koukám, že si s Trevem docela rozumíte,“ rýpla jsem si. Co to se mnou bylo? Chovala jsem se jako husa. Jako bych nepřála kamarádovi, aby si našel lásku.

„Ale tak… Je to hrozně fajn kluk a je hezkej, to se mu musí nechat,“ rozplývala se s hlavou v oblacích Olivia.

„Jo, to on je fajn a hezkej taky, ale to‘s ještě neviděla jeho brášku. Hold, krásu maj v rodině,“ rozplývala jsem se nad svým Jacobem.

„Kolik mu je? A jak se jmenuje?“ vyzvídala. Zarazila jsem se nad její horlivostí, s jakou chtěla znát všechno o Jacobovi.

„Je mu něco přes dvacet a jmenuje se Jacob. A bezvadně nám to spolu klape,“ řekla jsem jí pyšně.

„Ty máš kluka?“ podivila se.

„Jo,“ přiznala jsem a usmála se. Vzpomněla jsem si na dnešní ráno, které bylo úžasné. Zpětně mi to nepřišlo hrozné jako přímo v ten okamžik. Nespíše to bylo studem. Horko-těžko jsem si dovedla představit, že jsem před někým celá nahá. Samozřejmě, že mě tak už viděl, ale od té doby jsem prošla značným vývinem. Chce to čas.

„A jak dlouho jste spolu?“

„Něco kolem měsíce, teď nevim,“ odpověděla jsem jí. Souhlasně kývla a dívala se ke dveřím, ve kterých se objevil suveréně Berry.

„Dobré ráno, třído,“ pozdravil a usedl za katedru. Něco si začal mumlat a to byl povel pro mé myšlenky, aby se rozutekly co nejdál od něj. To začínám hodně brzo lajdačit, pomyslela jsem si.

Přemýšlela jsem, co udělám, až potkám jeho. Měla jsem dvě možnosti: utéct nebo si s ním promluvit. Přijatelnější byla ta první varianta. Ještě jsem neměla na to, se mu postavit a mluvit s ním. Někteří by to nazvali zbabělstvím, ale já tomu přezdívala nepřipravenost.

„Swanová?“ vytrhl mě Berry z mých úvah. Trhla jsem sebou.

„Ano?“

„Co ano? Já chci znát odpověď,“ dožadoval se.

„Já to nevím,“ přiznala jsem popravdě a zastyděla se.

„Tak mi zopakujte otázku.“

„Přeslechla jsem ji?“

„Nebo jste nedávala pozor?“ oplatil mi otázku otázkou.

„Nebo tak,“ hlesla jsem. Co já komu udělala, že musím trpět tohohle blbce!

„Ztracený případ,“ řekl a zakroutil hlavou. Pokračoval dál ve výkladu historie hudby v pravěku. Teorie mě nezajímala, já se těšila na dvouhodinovku zpěvu, co následovala.

Neochotně jsem zbytek hodiny vnímala jen jeho výklad a dělala si zápisky. Konečně se ozvalo vysvobozující zvonění. Sbalila jsem si tašku a počkala na Olivii. Vyšly jsme společně ven a přímo směřovaly davem na naši další hodinu.

Japonsko! Zase! Teď už mi to ale nepřišlo tak nepříjemné. Už jsem věděla, že to jsou myšlenky všech kolem mě. Jen mi nedocházelo, proč se to děje a zrovna ve škole. Co to způsobuje?

„Děje se něco?“ zeptala se mě Olivia a zatahala mě za rukáv trička. Uvědomila jsem si, že stojím na místě a zírám na zrzka v davu. Byl to on, zase!

„Nic, jdeme.“ Vyhnula jsem se mu obrovským obloukem. Pozoroval mě. Slyšela jsem zřetelně jeho myšlenky. Stále si myslel, že já a máma jsme jedna osoba. Zastavila jsem se. Podle myšlenek zkoumal mou krásu a usmíval se. Vlastně ne moji, ale máminu. Najednou se zamračil, jakoby nad něčím přemýšlel. Zastavil se a sjel mě pohledem od hlavy k patě. Zarazil se u mých očí. Přemýšlel o tom, kde tenhle pár zelených kukadel už viděl. Brada mu spadla o kousek dolů a v tom momentě jsem se otočila. Utíkala jsem teď už skoro prázdnou chodbou do třídy. Volal za mnou, ale já se neotáčela. Nebyl správný čas, ještě ne.

Předchozí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejvyšší cena za život - Kapitola 27.: