Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejvyšší cena za život - Kapitola 25.

10.11.2010 (11:15) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2708×

Otočila jsem se na patě a šla chodbou a sledovala čísla na dveřích.

„Bello!“ zakřičel na mě znovu, ale já neměla sílu se otočit. Ne! Zhluboka jsem dýchala, abych neomdlela. Moje hlava začínala protestovat a přemýšlet. Ne! Nesmíš! Kdybych to měla začít řešit, asi bych se neudržela a začala hysterčit. A to já nemohla. Pusť to z hlavy, prosím! Teď se musíš soustředit na přijímačky! Křičela jsem na sebe v mysli a doufala, že to pomůže.

Našla jsem třídu a vešla do ní. Nevnímala jsem, jestli jde za mnou nebo ne. Ať si dělá, co chce!

V té chvíli jsem přestala slyšet ty hlasy a myšlenky. Ulevilo se mi. S Japonskem v hlavě se dost špatně přemýšlí, natož pak dávat dohromady text písničky.

„A vy jste…“ promluvila na mě žena ve středním věku. Vypadala docela mile a oproti Berrymu to byla příjemná změna. Měla kratší zrzavé vlasy a šedé oči. Usmívala se.

„Elizabeth Swanová, první ročník.“

„Já se jmenuji Phoebe Bucketová.“

„Těší mě.“

„Dobře, tak máte s sebou hudební doprovod?“ zeptal se mě a já ztuhla. Já ten disk nechala doma! V tu chvíli bych si nejraději nafackovala. Polil mě horký pot a já se snažila něco vymyslet.

„Uhm… Já… Zpívám bez doprovodu,“ řekla jsem jí a ona se usmála. To bylo dobré znamení.

„Tak prosím, do toho.“

„You’re awaking in your darkness dream. I have come for you. And nobody can hear you scream, when I reach for you. Don’t you remember the feel in your face…“ spustila jsem. (*) Do zpěvu jsem dávala všechno a výšky si vychutnala. S každým dalším tónem byl profesorky obličej víc a víc nadšený. Notovala se mnou. Že by fanda do Avantasie?

„Bravo! A skvělý nápad bez doprovodu!“ zatleskala mi, když jsem dozpívala poslední slova. Byla nadšená z mého výkonu a já ještě nadšenější z její radosti.

„Takže?“

„Bez váhání vás přijímáme!“ vyhrkla nadšeně a já ji objala. Naštěstí jsme v místnosti byly jen my dvě a nikdo to neviděl. Nemohla jsem si pomoct, ale ten náhlý nával štěstí jsem musela někde ventilovat.

„Děkuju! Díky moc!“ radovala jsem se.

„Myslím, že už se můžete vrátit do třídy.“

„Asi ano,“ souhlasila jsem a pustila ji.

„Nashledanou,“ rozloučila se se mnou a podala mi papír o mém přijetí.

„Nashle,“ opáčila jsem a otevřela dveře na chodbu. Zachvátila mě euforie a já musela tančit. Poskakovala jsem na místě jako blázen, ale bylo mi to fuk. Dokud mě nikdo nevidí…

„Tady někdo udělal přijímačky, co?“ ozvalo se těsně za mnou a já se lekla, že je to zase on. Otočila jsem se a přede mnou stál ten kluk s trsátkem ze třídy. Smál se od ucha k uchu a já zrudla.

„Je to tak vidět?“ zeptala jsem se a neskrývala nadšení.

„Ani ne, abych upřímně řekl… Já dělal to samý,“ zašeptal a hraně se ohlížel, aby nás nikdo neviděl nebo neslyšel.

„Jmenuju se Elizabeth.“

„To já vím,“ zakřenil se. „Jsem Tobias.“

„Páni, to je docela náhoda. Připomínáš mi někoho a on má stejné jméno jako ty,“ řekla jsem a zakroutila nad tím hlavou. Zvláštní.

„A sakra,“ ulevil si.

„Co se děje?“

„Posloucháš metal?“ zeptal se bezradně.

„Jo.“

„Avantasii?“

„Nejmenuješ se doufám Sammet, že ne?“

„Jo, jmenuju,“ souhlasil. Vykulila jsem oči nad tímhle zjištěním.

„Počkej, ty jsi jeho syn?“

„Ano, prosím.“

„Ty vole!“ vykřikla jsem a v zápětí si zakryla pusu.

„Neřikej mi vole!“

„Promiň. Teda… Páni!“

„A já doufal, že tady takovýhle nadšenci nebudou… Ale nikdo se to nesmí dozvědět, jasný?“ ujišťoval se.

„Neboj,“ mrkla jsem na něj. „Seženeš mi podpis?“

„My se spolu nevídáme.“

„Aha, promiň.“

„Nechceš už jít do třídy?“ zeptal se s úsměvem. Cestou jsme si ještě dál povídali a on se mi jevil jako opravdu milý kluk bez předsudků. Nebyl nafoukaný.

Otevřel mi dveře do třídy a mile se usmál. Vešli jsme a celá třída na nás civěla, včetně Berryho. Já toho blbce vážně nesnáším!

„Mimochodem, u těch přijímaček jsem zpívala Dying for an Angel,“ řekla jsem mu se smíchem. Protočil panenky, ale usmál se.

Došla jsem k Berrymu a předala mu papír o přijetí. Přečetl si ho a vrátil.

„Dobře, posaďte se,“ řekl mi a já si sedla. Mluvil na mě tak arogantním tónem, až to bolelo!

„Tak co?“ zeptala se mě horlivě Olivia za mnou. Otočila jsem se k ní.

„Mám to v kapse!“ zajásala jsem šeptem.

„Gratuluju!“

„Jo, promiň, tohle je Tobias. Potkala jsem ho na chodbě a dali jsme se do řeči,“ představila jsem jí ho. Podali si ruce a začali se spolu bavit. Já samozřejmě nezahálela…

Děti, a tohle byl příběh o tom, jak jsem poznala strejdu Tobyho a tetu Olivii… Dobře, to přeháním a přirovnávám to k HIMYM, ale od té doby jsme byli parta. Drželi jsme spolu ještě pár let po škole, dokud jsme se nemuseli odstěhovat znova kvůli… No, k tomu se dostaneme za několik let nebo za pár kapitol…

Ten den jsem měla plnou hlavu jeho. V hlavě se mi mlely další scénáře našeho setkání a toho, jak si spolu poprvé pořádně promluvíme, ale tuhle mou bláhovou část okamžitě zadupala do země ta realistická a paličatá. Argumenty jako „Je to můj otec!“ nebo „Měla by sis s ním alespoň promluvit!“ utloukly ty myšlenky, které jím opovrhovaly a nazývaly ho… Ne, nechci být sprostá.

Už jsem si připadala jako blázen, když jsem stále vedla ty podivné rozhovory, kdy na obou stranách jsem stála já.

Názory a nálada se ve mně míchaly jako olej s vodou. Bála jsem se, že ho znova potkám a nebudu připravená. Nejlepší by bylo, kdybych zavolala Leah, aby pro mě přijela… Ale ona byla v práci stejně jako Jacob. Sakra! Musela jsem to tu vydržet.

Společně s Tobiasem a Olivií jsem doslova putovala na další hodinu. Pokaždé jsme měli hodinu na opačné straně budovy. Sláva tomu, kdo nám vytvářel rozvrhy, vážně!

„Páni, já už mám hlad!“ pronesl Tobias a my s ním jen souhlasily.

„Vždyť teď máme oběd,“ řekla mu Olivia a my si úlevně vydechli. Bylo dvanáct a čas na naši poslední hodinu – oběd. To můj žaludek hrozně rád slyšel, ale v zápětí si uvědomil, kdo tam asi bude. Začal se nevrle kroutit a okamžitě bylo po hladu.

Pozorně jsem se nadechla vzduchu a začala ho analyzovat. K obědu byl řízek a sladkost byla na hodně nízké úrovni, což mohlo znamenat dvě věci. Buď tu není, nebo jeho pach odvál vítr. Doufala jsem v tu první možnost.

„Kam si sedneme, Olivko?“ zeptala jsem se jí. Po jednom přežbleptnutí jsem jí tak začala říkat. I Tobymu se to začalo líbit a přezdívka byla na světě.

„Neříkej mi tak! Je to šílený a olivy jsou hnusný!“ peskovala mě.

„Dobře, Oli,“ rezignovala jsem a rozhlédla se kolem po místech na sezení pro nás. On nikde nebyl. Oddechla jsem si. V pravém koutu jídelny jsem u stolu viděla Trevora, jak spokojeně jí.

„Následujte mne,“ oznámila jsem jim a šla k němu. Uviděla jsem, že nesedí sám.

„Ahoj, můžem si přisednout?“ zeptala jsem se ho a on zvedl pohled od své porce. Přejel nás tři pohledem a pak se jen sladce usmál. Ne na mě, ale na… Olivii! Docela jsem se jejich „očního kontaktu“ děsila, ale teď to bylo jedno. Já se ještě stále tetelila radostí, že tu on není.

„Ehm… Tohle je Trevor a tohle je Tobias a Olivia,“ představila jsem je. Trevor se nijak nezajímal o Tobyho a stále se upřeně díval na Olivii a smál se všemu, co řekla.

„Ahoj a tohle je Alison a Aaron,“ představil ty dva vedle sebe Trevor. Už mě začínal štvát.

„Vy jste příbuzní?“ zeptala jsem se jich, protože měli dost podobné rysy a stejnou špinavě blonďatou barvu vlasů a zelenou barvu očí. Zasmáli se.

„Jo, jsme dvojčata. Ale Aaron se narodil před půlnocí a já pár minut po půlnoci. Takže máme každý jiné datum narození,“ vysvětlila mi. Tohle bylo dost zajímavé. Její hlas nebyl tak příjemný jako Oliviin. Možná malinko pištěla.

„Páni! A na jaké chodíte obory?“

„Já chodím na výtvarný umění. Jsem trochu bohém, no. Ségra chodí na bižuli a chce pak na medinu,“ vysvětlil mi hlubokým hlasem. Mezi ním a Alison byl hodně velký rozdíl.

„Já chodím na zpěv jako Olivia a Toby.“ A tak to pokračovalo dál. V jídelně jsme strávili ještě hodně dlouhou dobu. Vlastně jsme odcházeli jako poslední a za námi rovnou zamykali. Tak co, stává se. Hlavně že jsme se bavili.

„My už musíme jít, je tu máma. Mějte se,“ rozloučili se Alison a Aaron. Na Tobiase auto nečekalo, on prý bydlel kousek od školy.

„Moje máma přijede až za deset minut,“ řekla Olivia.

„Tak…“ Nestihla jsem nic říct, protože se Trevor vlezle nabídl. Teď mi už lezl krkem.

„Jestli chceš, počkám tu s tebou,“ nabídl se a usmál. Olivia se jen zasněně podívala do jeho očí a kývla.

„No nic, já snad radši jdu. Támhle je Leah. Čus, lidi,“ rozloučila jsem se s nimi. Nemohla jsem se dívat na to, jak spolu tokají. Možná žárlivost? V žádném případě!

Došla jsem k autu, kde na mě čekala Leah. Nasedla jsem a ona mi věnovala nechápavý pohled.

„Zdá se mi to, nebo to je lamač kostí Trevor?“ zeptala se s pohledem upřeným na dvojici, co jsem právě opustila.

„Nezdá.“

„Já myslela, že odešel z města,“ uvažovala nahlas a podezíravě se na mě podívala. Znejistěla jsem.

„Jak vidíš, neodešel.“

„Tys to věděla?“ neskrývala údiv. Současně řídila, takže jsem o nás měla docela strach. Když se ona rozzuří, může to klidně naprat do stromu.

„Jo, věděla. Občas za mnou chodí,“ odpověděla jsem jí neochotně.

„Cože?“ vyjekla.

„Jenom někdy… V noci,“ zašeptala jsem. Věděla jsem, že tohle se jí líbit nebude.

„Děláš si ze mě srandu? To si nepamatuješ, že ti zlomil ruku?“ ječela na mě. Celá začala rudnout.

„Pamatuju si,“ hlesla jsem.

„Počkat v noci?“ Došlo jí to.

„Jo.“

„To jako spolu spíte? Já ho přizabiju a Jacob ho dodělá!“ soptila.

„Né! Já s ním nic nemám! Povídáme si!“ křičela jsem na jeho obhajobu.

„Až se to dozví Jacob! Bude zlámanej on!“ pěnila. Raději jsem už nic neříkala a počkala, až dojedeme domů. Mlčela a v rukou drtila volant. Kdyby ještě věděla, co se mi všechno dneska stalo…

Konečně zahnula na příjezdovou cestu k našemu domku. Spěšně jsem vystoupila a šla k sobě do pokoje.

„Nějak naspěch, ne?“

„Ne, jenom s tebou o tom nechci mluvit. Akorát se pohádáme,“ odpověděla jsem jí.

„Když my o tebe máme strach.“

„Já vím, děkuju.“

„Prostě jsi vyrostla moc rychle,“ řekla potichu a procítěně. Objala jsem ji.

„Kdy přijde Jacob?“ zeptala jsem se jí po chvíli už doma.

„Asi v pět.“ Do pěti jsem to v sobě nedokázala držet. Musela jsem jí to říct.

„Potkala jsem ho!“

„Já ho viděla,“ odpověděla.

„A to jsi tak klidná?“ zeptala jsem se jí s obočím nahoře.

„Vypadal neškodně.“

„Bavíme se o stejný osobě?“

„Myslíš Trevora?“ zeptala se. Já si říkala, že by nebyla takhle v klidu, kdyby myslela jeho.

„Ne.“

„Tak koho?“

„Nejspíš Cullena,“ řekla jsem na plnou pusu a ona ztuhla. Brada jí spadla o několik čísel dolů. Toho teda nečekala. Jako bez rozumu a ducha šla přímo ke skříňce pod televizí. Vytáhla lahev vodky a neskromně se z ní napila. Otřásla se.

„Zopakuj mi to.“

„Cullena,“ zopakovala jsem jí to a ona si přihnula znova.

„Tohle Jacob jen tak nerozdejchá,“ řekla a posadila se na gauč.

(Pozn. aut.: Ta slova, co jsem se pokusila opsat z odposlechu, jsou z písničky od Avantasie jménem Dying for an Angel, kterou mám mimochodem hrozně ráda. :D ODKAZ

Tobias Sammet - ODKAZ)

Předchozí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejvyšší cena za život - Kapitola 25.: