Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejvyšší cena za život - Kapitola 22.

01.11.2010 (18:30) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2169×

Nevím, kolik mohlo být, ale někdy v noci mě probudilo skřípání pantů u okna. Chtěla jsem vstát a okno zavřít, ale něčí ruka mi v tom zabránila. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezali. Pokusila jsem se vyjeknout, ale ten někdo mi dal pohotově ruku před pusu. V obranném gestu jsem vycenila zuby a pokusila se dotyčného kousnout, ale byl rychlejší.

„Neblázni, nejsem násilník,“ pošeptal mi do ucha známý hlas. V té rozespalosti mi chvilku trvalo, než jsem ho identifikovala.

„Treve! Chyběl’s mi,“ zašeptala jsem s nadšením, když mi dal ruku z pusy. Sedl si vedle mě na postel. Já věděla, že nemůže jen tak odjet! Vrátil se.

„Vždyť ty mně taky,“ odpověděl mi Trevor.

„Co tu děláš?“

„Přišel jsem za tebou. Elis, je mi jedno, jestli s ním chodíš. Pro mě za mě. Jenom to byl trochu šok. Myslel jsem si na tebe a pak tohle. Přeju vám to. Chci, abys byla šťastná, to je všechno,“ řekl mi. Trochu mě zaskočila jeho přímočarost. Vždycky takový nebyl a některé souvislosti jsem z něj musela páčit skoro doslova heverem. Teď tu byl se mnou a říkal mi celou pravdu, doufám.

„No, páni, děkuju.“

„Ale nemusela bys o mé návštěvě říkat Jacobovi, nebyl by rád.“ Jacob! Zaposlouchala jsem se do zvuků domu, abych se ujistila, že opravdu spí. Uslyšela jsem vrčení srovnatelné s motorovou pilou. Ano, Jacob nerušeně spinkal.

„Neboj se, já budu mlčet. Jen tu se mnou zůstaň,“ zaprosila jsem ho a on kývl hlavou. Lehl si vedle mě do postele a objal mě.

„Je mi to líto,“ řekl mi smutným a kajícným hlasem.

„Co?“

„Jak jsem se k tobě choval. A podívej se na svou ruku! Jsem pako,“ zanaříkal nad sebou.

„To nevadí. Omlouvám se,“ dodala jsem přiškrceným hlasem.

„Ty se nemáš za co omlouvat a vadí,“ nedal se. „Bolí tě to?“ dodal.

„Ani trochu,“ odpověděla jsem mu popravdě, protože teď mě to opravdu nebolelo. Možná mi dali další dávku prášků, než jsem usnula.

Povídali jsme si. Celou noc jsme si spolu nerušeně povídali a bylo nám spolu fajn jako dřív. Žádný otisk, žádná žárlivá scéna jakoby se nekonala.

„Kde bydlíš?“ zeptala jsem se ho najednou.

„Blízko, dost blízko,“ odpověděl mi neurčitě a já se zamračila. „V centru, pronajímají tam jeden pokoj za dost levný peníze, tak tam.“ Zastyděla jsem se, když mi to řekl. Já si tu válím zadek v obrovské posteli a bůhví na čem spí on.

„Vrať se. Prosím, vrať se. Jacobovi to vadit nebude. A i kdyby vadilo, tak mu to je houby platný,“ přemlouvala jsem ho, ale jeho výraz byl nezlomný.

„Ještě ne. Dočkej času…“ Usmál se přesně tak, jak jsem to na něm měla ráda. Žádná nenávist nebo přetvářka, jen srdečnost.

„Dobře. Povídej mi ještě něco…“

„Co chceš slyšet?“

„Něco, co o tobě nevím. Co zač tvoje máma? Nikdy jsi o ní nemluvil…“ Zkusila jsem se ho na ni zeptat, protože ji nikdo neznal. Nikdo ze smečky prý netušil, kdo je Piper Carterová. Věděli jenom, jak vypadá. Trevor si uměl dost dobře chránit myšlenky.

„Mám k tomu důvod,“ odpověděl mi smutně a soustředil se pohledem na své ruce. Přemýšlel.

„Jaký?“ vyzvídala jsem dál. Podíval se na mě a spustil…

„Moje matka, Piper, byla původem z Anglie a… To je vlastně nepodstatný. Byla herečkou u malý divadelní společnosti a chtěla prorazit do filmu. Nedařilo se jí to, ale vzali jí k nějakýmu velkýmu divadlu a zjistili, že má talent. Cestovali po Státech no a na těch cestách poznala tátu Billyho. No, slovo dalo slovo a byl jsem na cestě já. Pak se máma natrvalo přestěhovala do Los Angeles, kde se vdala, a já se narodil. Během roku její manžel zemřel a máma zdědila jeho jmění. Prachy rozfofrovala běhen pár let po kasinech, kde balila jednoho chlapa za druhým. Později si za to nechala platit, ale na živobytí jí to stejně nestačilo. Měla hold náročnej styl života – chlast a potom i drogy. Žil jsem u tety a ta mě živila, ale po nějaký době se máma přihlásila, že mě chce zpátky. Šel jsem zpátky k ní, ale pořád pila. Za několik let měla autonehodu pod vlivem a zemřela. Já zůstal s holým zadkem úplně. Chvíli jsem bydlel u tety a pak u dědy. No, a zbytek už znáš,“ dokončil svůj příběh a já zůstala zírat.

„To je mi líto,“ dostala jsem ze sebe.

„Je to dávno.“

„Proč tě nenechali u dědy nebo u tety?“ optala jsem se po chvilce.

„Nechtěli mě u sebe. Prohlašovali, že nemanželskýho parchanta v domě nechce. Tak se musela sociálka činit.“

„Tys věděl, že ten tamten není tvůj táta?“

„Jo, byl to nějaký jižní typ z Evropy. Vůbec jsem mu nebyl podobnej a máma mi to taky jednou řekla.“

„My bysme mohli napsat román,“ postěžovala jsem si nad našimi krutými osudy.

„To bych neriskoval. Zadělali bysme si tím na velkej průšvih,“ utnul mé tvůrčí myšlenky hned v zárodku.

„Proč?“

„O tobě přeci nikdo nesmí vědět, ne?“

„A jo, sakra! Byl by to trhák.“

„Jsem si jistej.“

„Uáááá,“ zívla jsem si.

„Jen spi.“

„Nechci,“ odpověděla jsem mu, ale v zápětí znova zívla.

„To vidím, dobrou noc,“ popřál mi a dal mi pusu na tvář.

„Budeš tu i zítra?“ optala jsem se ho, ale odpověď už nevím, usnula jsem.

Ráno mě probudily paprsky slunce pražícího do mého okna. Nebylo zavřené, ani závěsy zatažené. Divné. Počkat! Vzpomněla jsem si na svou noční návštěvu a to otevřené okno mi začalo dávat smysl. A já si myslela, že to byl sen. Ne, realita…

Se zářícím úsměvem jsem vyšla ze svého pokoje a šla do koupelny. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a vyděsila se. Na čele mi rašila obrovská boule. Nemusela jsem dvakrát hádat, od čeho byla. Tou pitomou sádrou jsem se musela v noci pořádně třísknout do hlavy. Jau!

Pokusila jsem se osprchovat, aniž bych si namokřila sádru, ale to byla marná snaha. Oblékla jsem se, vyčistila si zuby a šla na snídani. Vždycky jsem to tak dělala. Někdo si zuby čistí až po jídle, ale já ne. Já vždycky musela mít něco extra.

Už ze schodiště jsem slyšela, že Leah s Jacobem o něčem zapáleně diskutují. Nerozuměla jsem jim a ani necítila potřebu špízovat za dveřmi.

„Dobré ráno,“ oslovila jsem je a neskrývala dobrou náladu. Odpověděli mi a zkoumavě se na mě dívali.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se Jacob a přišel ke mně. Objala jsem ho a postavila se na špičky, aby mě políbil. Byl o dobrých dvacet čísel vyšší než já.

„Naprosto,“ odpověděla jsem mu s úsměvem. „Jen si vedle tebe připadám tak snadno zašlápnutelná,“ dodala jsem a on se zasmál.

„Tak to pak jo. Budeš snídat?“

„Ano, prosím.“

„Vajíčka nebo… Vajíčka?“ zeptal se s hlavou zabořenou v lednici.

„Těžký výběr! Asi… Vajíčka?“

„Dobře.“

„Já dneska pojedu do města a nakoupím,“ řekla Leah a začala rozklepávat vajíčka o okraj pánve.

„Díky.“

„Mimochodem, o čem jste se tu bavili, než jsem přišla?“ zeptala jsem se jich narovinu.

„O tom, jak ti nebylo v obchoďáku dobře,“ odpověděla mi Leah. Jacob ji jen šťouchnul do ramene, jakoby vyzradila něco, co rozhodně neměla.

„Prostě se mi udělalo blbě, no. Co je na tom?“

„To nebylo samo sebou, Elis. Něco to muselo způsobit,“ řekl mi Jacob a sedl si naproti mně. Vzal mé ruce do dlaní a ohříval mi je. Byl sice konec srpna, ale já měla konečky prstů zmrzlé ze sprchy. Zbytek těla se těšil z teploty kolem třiceti osmi stupňů, ale prsty si prostě dělaly, co chtěly.

„Možná špatné jídlo?“ nahodila jsem první věc, co mě napadla.

„No dovol!“ osočila se Leah a výhružně se na mě podívala.

„Pardon,“ omluvně jsem se usmála. Tak, a teď mi přesolí vajíčka, jak ji znám. Nenáviděla, když se někdo navážel do jejího kuchařského umu.

„Jídlem to asi vážně nebylo. Já mám jenom strach…“

„A z čeho?“

„Že se ti něco stane. Možná jsme to s tou školou trochu uspěchali,“ pověděl Jacob sklesle.

„Tak to ne, nezakážeš mi chodit do školy! Jsem už zapsaná,“ osočila jsem se.

„Já jen nechci, abys tam chodila sama!“ Chtěla jsem už namítnout, že Trevor tam bude chodit se mnou, ale Jacob nesmí vědět, že ve městě zůstal. Musím mlžit…

„Nebudu tam sama, neboj. Do školy chodí ještě stovky dalších lidí!“

„No právě… Lidi,“ upřesnil. Nemohla jsem uvěřit, co mu vypadlo z pusy. On o mně pochybuje? On si myslí, že zaútočím na člověka?

„Cože? Ty si myslíš, že někoho zabiju?“

„Ne, ale…“

„Ale nechceš nic nechávat náhodě!“

„Tak nějak,“ odsouhlasil mi to. Hystericky jsem se zasmála a sedla si na židli. On o mně pochyboval!

„Blbče!“ zakřičela jsem na něj a mrskla po něm prvním předmětem, co mi padl pod ruku – talíř s vajíčky. Chrstla jsem po něm celou porci, až mi jí bylo líto. Horké kusy vajíček se mu usadily ve vlasech a na tričku.

„Héj!“ okřikla mě Leah. Mrhám tu s jídlem a můj žaludek má hlad. Pozdě litovat. Cestou ke schodům jsem z chlebníku vyndala včerejší housku a začala ji žužlat. Nechutnala mi, ale lepší mít v žaludku tvrdou housku než nic.

„Jen ji nech. Ona se vrátí,“ uklidňoval Jacob Leah. Tahle slova jsem už slyšela skrz dveře svého pokoje. Jak mi může nevěřit? Vztek ve mně vřel a moje hádavá povaha se projevila. Dojedla jsem ten kus starého a nechutného pečiva a šla dolů si to s ním vyříkat. Hlavně se nesmím nechat utáhnout na sladkém políbení. Ne! Budu neoblomná!

„Co si myslíš?“ vyjekla jsem na něj a založila si ruce na prsou. Přes tu zatracenou sádru mi to šlo hodně špatně, ale nedala jsem na svém výrazu znát ani náznak bolesti.

„Tak, chci bejt v první řadě, až to začne!“ pronesla Leah a usadila se na židli.

„Sklapni a vystřel!“ zařval na ni Jacob. Ona se lekla, ale nevstala. Jacob se naštval a za loket mě táhl do mého pokoje. Pokoušela jsem se mu vyškubnout, ale jeho sevření bylo pevné.

„Chceš vědět, co si myslim? Mám o tebe strach!“

„Nejsem malej fracek!“

„To sice ne, ale co když to nevydržíš a…“

„Dám si lidskou sváču?“

„Takhle jsem to říct nechtěl.“

„Ale já jo. Copak jsem někdy měla vůbec chuť na lidskou krev? Ne! Vždycky jsem to vydržela! Sue, Harry… Nikomu jsem neublížila. Proč bych s tím teď měla začínat?“

„Já nevim! Ale jistota je jistota.“

„Já bych to nedokázala! Už i zabíjet zvířata se mi hnusí!“

„Právě! Mně nejde o toho člověka, co by sis na něm pošmákla. Jde mi o tebe! Ty by sis to pak vyčítala a byla nešťastná!“ A teď mi sebral vítr z plachet. Jestli mu opravdu jde jen o mě, nemůžu mu nic zazlívat.

Otisk! Kvůli němu mu záleží jen na mně a neohlíží se na případné oběti.

„Otisk ti zatemňuje mysl,“ zanaříkala jsem a sedla si na postel.

„Ne, ten sem netahej.“ Sedl si vedle mě a objal mě kolem ramen. Druhou rukou mi jezdil po stehně a kreslil tam srdíčka. Uculovala jsem se.

„Ale jo,“ nedala jsem se.

„Kdy už ten otisk vyženeš z hlavy? Já tohle nedělám kvůli němu. Záleží mi na tobě a… Mám tě rád,“ dodal a já se tetelila radostí.

„Taky tě mám ráda,“ odpověděla jsem mu a usmála se.

V ten okamžik se zmocnil mých rtů a začal mě líbat. Nejdříve jemně a pomalu jako na louce, ale potom se náš polibek prohluboval. Jeho jazyk si hrál s tím mým, ale nebránila jsem mu, možná právě naopak. Zdravou rukou jsem ho začala hladit po rameni, na krku a nakonec definitivně ulpěla na jeho temeni hlavy.

Jeho ruce taky nezahálely a začaly klouzat po mém tričku, až dorazily k bříšku. Nakonec uchopil oběma rukama lem trička a pomalu ho sunul nahoru. Položil mě na postel a tričko mi dál posouval. Na odhalené kůži mi začala nabíhat husí kůže, jak mě tam líbal.

Když se můj mozek konečně trošku probral do vědomí, chrlil na mě otázky. Chceš to vážně teď? Nechceš? Tak proč ho nezastavíš?

„Jacobe… Ach… Přestaň, prosím,“ skuhrala jsem polohlasně. Vážně jsem to teď nechtěla. Všechno bylo tak rychlé. Ani jsem si nestihla zvyknout na ten fakt, že jsme spolu.

„Promiň. Když ty jsi neodolatelná,“ omluvil se a znovu mě políbil. V zápalu obrany jsem se vymrštila do sedu, aby mě to už nelákalo se mu poddat a pomilovat se s ním.

„Díky,“ řekla jsem mu trochu v rozpacích a narovnala si tričko. Najednou jsem nevěděla, kam s pohledem.

„Elis, podívej se na mě. Já na tebe nechci spěchat. Chci, aby sis to užila a jestli kvůli tomu mám čekat deset let, tak klidně počkám. Máme pro sebe věčnost.“ Jeho oči byly tak upřímné a vřelé. On to musel myslet vážně. Jednou se to stane. Přijdu s ním o svou nevinnost, ale hned to asi nebude. Ono to nevadí. Kdo si počká…

Předchozí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejvyšší cena za život - Kapitola 22.: