Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejvyšší cena za život - Kapitola 21.

29.10.2010 (16:45) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2151×

Jeli jsme autem domů z nemocnice a můj žaludek se nepříjemně vrtěl a protestoval. To ten odporný… Ani nevím, jak to pojmenovat. Nevonělo mi to, ale smrad to nebyl. Co to mohlo být? Nic takového jsem ještě nikdy necítila. A Jacob to necítil vůbec.

„Myslíš, že ještě bude Trevor doma?“ zeptal se najednou posměvačně Jacob.

„Doufám,“ odpověděla jsem mu a Jacob se na mě nevěřícně zadíval. „Ano, nechci, aby odjel.“

„Vždyť já nic neřikám.“

„Ale blbě se koukáš.“

„Tak já se nesmim ani koukat. Řídim, takže oči potřebuju,“ odpověděl mi sarkasticky. Chtěla jsem si uraženě založit ruce na prsou, ale sádrou jsem se třískla do žebra.

„Jau,“ sykla jsem a pravou rukou si začala mnout ránu. To bude modřina.

„Trubko, dávej si pozor.“ Jen jsem na něj zamručela a hleděla si svého. Ticho mě najednou mučilo a já si musela pustit rádio. Hlasitost jsem dala na jeden z nejvyšších stupňů a hledala už jenom svou stanici. Místo ní jsem ale naladila nějakou jinou. Zaposlouchala jsem se do tónů, které se linuly z reproduktorů, a notovala si. Já tu písničku znala! Zpěvákův hlas nebyl nijak zvláštní, spíše pištěl, ale upoutala mě slova. Znala jsem je, všechny!

„What hurts the most, was been so close…“ zpívala jsem nahlas. Nedalo mi to. Text byl až moc krásný na to, abych ho odříkávala jen v mysli.

„Bellina oblíbená, jestli si dobře pamatuju. Odkud ji znáš?“ zeptal se, jako by se předchozí rozhovor vůbec nekonal.

„Nemám nejmenší tušení,“ odpověděla jsem mu popravdě a divila se.

„Možná ji máš v krvi,“ zasmál se.

„Asi jo.“

Už jsem se nemohla dočkat, až budeme doma. Musela jsem si toho tolik vyříkat s Trevorem. Teprve teď jsem si plně uvědomila, že s tou fňuknou měl Jacob naprostou pravdu. Kdykoliv jsem měla možnost, brečela jsem. Ale já už nejsem malá holka, které by tohle chování trpěli. Jsem dospělá, teď už úplně. Nerostu a po pubertě mám, doufám. Takže na takovéhle chování nemám právo. Pokud možno bez slz.

Netrvalo to nijak dlouho a dojeli jsme s Jacobem domů. Jako neřízená střela jsem vletěla do domu a hledala Trevora. Jen jsem tiše doufala, že tu stále je.

Zaklepala jsem na jeho dveře a… Nic se neozvalo, žádný řev, ani rána. Po dveřích jsem se sesunula na zem a objala si jednou rukou kolena. Dívala jsem se do prázdna a litovala. Možná mi lhal, ale chtěl mi dát na vybranou. Docela to i zpětně chápu. Bylo to od něj ohleduplné na jednu stranu.

Když jsem tam tak tupě seděla, najednou se dveře zevnitř otevřely a já se rozplácla na prahu. Překvapilo mě, čí obličej jsem nad sebou spatřila. Trevor.

„Já myslela, že už jsi odjel!“ vydechla jsem zmateně.

„Neboj, už jedu!“ odsekl mi tvrdě a s báglem na zádech mě chtěl přejít.

„Ne!“ vykřikla jsem a čapla ho za nohu. Svalil se na zem a rozplácl jak dlouhý, tak široký. Zasmála jsem se tomu, ale Trevor mě zpražil pohledem.

„Co chceš?“

„Abys tu zůstal! Nikam nejezdi, prosím,“ žadonila jsem a svým psím pohledem jsem mu propalovala díry do jeho zorniček. Naštěstí jsem byla celá oblbnutá z prášků na bolest, takže jsem necítila bolest v ruce.

„Ale tys…“

„Byla jsem naštvaná! Pochop, kdyby ti někdo tajil takovou podstatnou věc, tak bys taky nebyl nadšenej,“ ospravedlňovala jsem svoje předešlé chování.

„Já hodně let nevěděl, kdo je můj táta,“ odpověděl mi tvrdě.

„Taky fakt.“

„Můžeš mě už pustit?“ Teprve teď jsem si uvědomila, že ho stále držím křečovitě za nohu. Pustila jsem ho. Rychle se postavil na nohy a otočil se směrem ke schodišti.

„Ne! Neodcházej, prosím!“

„Elis, podívej se na to takhle…“ Dřepl si přede mě a vzal mě ruce do svých. Upínal na mě své oči a já se topila v moři jeho očí. „Co mě tu drží?“ dodal.

„Máš tu bratra a mě.“ Odfrkl si a zasmál se.

„Nebuď směšná. On se jako můj bratr nechová a tebe nemám.“

„Máš… Jenom asi ne tak, jak bys chtěl ty.“

„Vidíš,“ odpověděl a pomalu odcházel. „Já chci, abys byla šťastná, a se mnou za zadkem to asi nepude.“ Mě nechal válet se na zemi s pocitem viny.

„Trevore… Prosím,“ hlesla jsem. Rvalo mi srdce dívat se na jeho záda, jak se ode mě vzdalují. Kašlala jsem na nějaké předsevzetí, že se budu chovat jako dospělá. Slzy mi tekly proudem a já sem tam zašeptala jeho jméno. Nemohla jsem uvěřit, že je najednou pryč. Už mě nebude ráno tak krásně budit a jeho oči…

„Neseď na tý zemi, Zlato. Nastydneš,“ káral mě Jacob a zvedal mě. Chtěl mě obejmout, ale já se z jeho sevření vyškubla a šla suveréně k sobě do pokoje.

„To je mi fuk,“ pronesla jsem za sebe a zabouchla dveře. Neměla jsem náladu na nikoho, ani na sebe, ale mé otravné maličkosti se asi nezbavím. Do konce věčnosti. Grrr!

Padla jsem na postel a civěla tupě do stropu. Mohla jsem tam ležet deset minut, možná dvě hodiny, nemám tušení. Možná jsem i usnula, protože mi to hrozně rychle uteklo.

„Jestli si myslíš, že trucem něco vyřešíš, tak ne! Vylez odtamtud!“ Nemělo cenu protestovat, vyšla jsem ze svého úkrytu.

„Hmm…?“ Vrazila mi do rukou tác s jídlem. Nemohla jsem odolat té nádherné a lákavé vůni a dala se beze slova do jídla. Během chvilky jsem měla snědeno.

„Jde se!“ zavelela a za zdravou ruku mě táhla směrem z domu.

„Kam?“ optala jsem se zmatená. Neodpověděla mi, jen mě táhla ven k Jacobovu autu.

„Jakeu? Půjčím si auto,“ zakřičela a Jacob jí odpověděl, že ani náhodou, ale ona ho nevnímala. Nasedla a než stihl osobně protestovat, vjížděly jsme už na hlavní silnici. Napadlo mě, že jede na autobusové nádraží za Trevorem, ale to byla blbost. Jela pořád rovně a nemluvila, jen tiše pěnila a čekala na svou ječící chvilku. Nádech – už je to tu.

„Už si sakra vyber!“ vyjekla Leah.

„Cože?“ nechápala jsem.

„Chodíš s Jacobem a takhle šílíš, když má Trevor odjet.“

„Je to můj kamarád! Copak tobě je úplně jedno, že se odstěhuje?“

„Není, ale nedělám takovýhle scény. Už si vyber!“ Ale já si nemusela vybírat. Já v tom už měla docela jasno. Jacoba jsem měla ráda úplně jinak než Trevora. Bez Jacoba a jeho polibků jsem si už neuměla představit den. Jeho úsměv mi dokázal prozářit celý den. Jeho objetí mi bylo domovem, ve kterém mi nic nehrozilo.

Kdyby mě někdo vážně donutil vybrat, byl by to Jacob. Bez něj bych to už nebyla já.

Po chvíli vjela do podzemní garáže nějakého obchodního centra. Neochotně jsem vystoupila a ji zpražila pohledem.

„Nakupování léčí,“ odpověděla mi na můj nabroušený pohled.

„Láska léčí. Popletla sis to.“ Neodpověděla mi, protože jí v kapse zazvonil mobil – textovka.

„Opovaž se Králíčkovi nebo Elis něco udělat!“ citovala Leah zprávu a zasmála se. Já musela taky, už jenom přezdívka jeho auta byla komická. Rabbit – Králíček. Kdo říká svému autu Králíček? Pochopím Miláčka, ale tohle? Jacob měl někdy opravdu své dny.

„Proč jsem až na druhém místě?“ zanaříkala jsem. Auto má raději než mě! To docela naštve.

„Nevim, jdeme,“ zavelela a já se za ní vlekla. Neskrývala jsem své znechucení z bezděčného procházení obchodů bez záminky něco koupit – moje definice tohohle stylu nakupování. Jacob mi vyprávěl, že přesně takhle se chovala máma, když měla jít do obchodu bez pádného důvodu.

„Potřebuješ vůbec něco?“ zeptala jsem se jí podezíravě.

„Za týden jdeš do školy a potřebuješ vybavit,“ mrkla na mě a já se zhrozila. Jen ať mě nestrká do kabinky, jen to ne! Všechny praktické věci jako batoh a další vybavení mám, takže ona bude apelovat na oblečení.

Jako bych to přivolala. První obchod, u kterého jsme se zastavily, byl s oblečením. Nenutila mě, abych si něco zkoušela, jen mi přátelsky radila, co by se na mě mohlo hodit. Takhle to dělala vždycky, ale já jí na to už nikdy neskočila. Po chvilce jejího nesouvislého mumlání jsem se odtrhla a šla si hledat něco opravdového na sebe. Potřebuju toho prvního září přeci zazářit, no ne?

Zabrouzdala jsem do nové kolekce pro náctileté a našla… Dokonalost!

„Tak ale tohle ti sluší,“ pověděla mi, když jsem vylezla z kabinky. První model, co jsem na sobě měla a jiný jsem ani obléct nechtěla. Měla jsem rozvířenou riflovou sukni těsně nad kolena, vykasanou košili s docela hlubokým výstřihem a růžovými kostičkami. Na to, jak jsem nenáviděla růžovou, tahle košile musela viset v mé skříni! A ty boty… Sice na pořádném podpatku, ale byly nádherné a dokonale k tomu modelu pasovaly. Budou moje!

„Já jsem ale dobrá!“ zaradovala jsem se. Takže já asi nebudu módní poleno po mámě. Opatrně jsem to všechno ze sebe sundala a nesla ke kase.

„Ještě doplňky,“ zastavila mě Leah a otočila k obrovské vitríně s náušnicemi a náramky. Všechna bižuterie byla taková kýčovitá a nelíbila se mi. A náušnice? Jak chcete polovičnímu upírovi propíchnout ušní boltce? Nesmysl! Možná se mi kosti lámou, ale kůži nic neprořízne.

„Hele, když se na to díváš… Nebylo by zlatnictví lepší?“ nahodila jsem a doufala, že souhlasí. Protočila panenkami, ale kývla. Došly jsme ke kase a zaplatily.

„Nechceš novej mobil? Ten tvůj je jaksi trošku zastaralý, ne?“ zeptala se Leah, když jsme procházely kolem elektroniky. Nejdříve jsem chtěla protestovat kvůli financím, ale pak mi došlo, že z prodeje Billyho pozůstalosti zbyla nějaká suma peněz a Jacob i Leah chodili do práce, takže nemusíme tolik škudlit.

„Ráda!“ zajásala jsem a my vešly do obchodu. Po půl hodině vybírání jsme se i s prodavačem na jednom typu mobilu shodli a po zaplacení tučné sumy byl můj.

„Chceš teď do toho zlatnictví?“ optala se Leah, když viděla, jak se stále mazlím s krabičkou v igelitce.

„Ani ne,“ opáčila jsem jí. Neuvěřitelně jsem se z nového mobilu těšila.

„Tak jedem.“ Šly jsme zase zpátky ke garážím, ale já se zastavila. Zamotala se mi hlava a zvedl žaludek. Nemocnice, bonbón… Chytla jsem se Leah, abych nespadla a nepozdravila zemi zblízka.

„Co je, co se děje?“ ptala se mě starostlivě Leah, ale já nebyla schopná odpovědí. Zevnitř mi do hlavy bušila dvě obrovská kladiva a můj žaludek nevydržel tlak vroucích šťáv. Začala jsem dávit a Leah mi pod bradu strčila odpadkový koš. Všechno možné i nemožně šlo ven. V životě mi nebylo hůř. Jakoby se mi měla hlava rozpůlit, explodovat. Podlamovaly se mi nohy, ale Leah mě držela.

Chtěla jsem křičet, ale neovládala jsem svou mysl, abych přiměla pusu k nějakému slovu nebo obyčejnému kníknutí. Cizí hlasy mi v hlavě mumlaly cosi a mísily se s obrázky, ale já neměla nejmenší tušení, co vyjadřují. Viděla jsem na nich neznámé osoby a při pohledu na ně mě něco píchlo u srdce – strach, bolest, žárlivost, závist, nenávist, láska.

Lidé se po nás otáčeli a ptali se Leah, jestli nepotřebujeme pomoc. Zdvořile je odmítla a věnovala se mně. Svět se mi slil do jednobarevné šmouhy doprovázené jedním hučivým zvukem.

V jedné vteřině jsem měla v hlavě Japonsko a v té druhé… Duto. Po chaosu a pískání nezbylo ani památky a já mohla zase normálně fungovat. Všechno bylo pryč. Úlevně jsem si oddechla.

„Co to bylo?“ zeptala jsem se a vyděšeně se dívala na Leah.

„Nevím, ale děsíš mě,“ hlesla a nespouštěla ze mě starostlivý pohled. Tak tohle bylo docela zajímavé. Už jsem se nenávratně zbláznila. V hlavě mi hučí Japonsko.

„Raději bych jela domů.“

„Já taky,“ souhlasila Leah. Ta šílená vůně nezmizela ani na parkovišti, ale naštěstí mi už nebylo tak špatně. Snad jsem si začala zvykat.

„Cítíš to taky?“ optala jsem se jí po chvilce.

„Cítím, ale není mi z toho zle. Je to jako takový hodně nepříjemný sladký parfém.“ Parfém. Ona to vnímá jako parfém a já z toho zvracím. Super! Vážně by mě zajímalo, co to je, ale pídit se po tom nehodlám. Ještě se ze mě stane anorektička, ble!

„To je fakt milý!“ ulevila jsem si a nastoupila do auta. Po celém odpoledni se mi opět ozvala ruka a začala šíleně bolet. Léky přestaly účinkovat.

„Haló! Co kdyby ses probudila?“ hulákala na mě Leah a lomcovala mi s ramenem. Neochotně jsem otevřela oči a uvědomila si, že jsem opravdu usnula. Za Leah jsem uviděla náš dům a v něm se určitě skrývala i moje postel, ale já byla tak slabá, že bych tam asi ani nedošla. Zvracení z vás vysaje hodně energie.

„Ne,“ hlesla jsem a znova nejspíš usnula.

„Odtahová služba, Jacobe!“ zakřičela Leah. Během pár vteřin jsem ucítila dvě silné ruce, jak mě berou do náručí a pak mě obklopila říše snů a vysněné reality.

Předchozí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejvyšší cena za život - Kapitola 21.: