Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejvyšší cena za život - Kapitola 20.

27.10.2010 (18:30) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2481×

„Dobré ráno,“ pozdravil mě a znovu políbil.

„Já myslela, že se mi to zdálo,“ řekla jsem rozpačitě, když se jeho rty vzdálily.

„Chceš, aby to byl jen sen?“ zeptal se mě trochu posmutněle.

„Ne,“ hlesla jsem panicky. Smál se mi. Objal mě kolem pasu a zvedl do vzduchu. Zatočil se se mnou, až se mi zamotala hlava. Otázkou bylo, jestli se mi motá z točení nebo z jeho charisma.

Když si teď vzpomenu na to, jak jsem si před čtvrt rokem nedokázala představit, že bych si s ním dala jen pusu, musím se smát. Teď jsem od něj polibky vyžadovala a těšila se z nich. Povinnost otisku byla najednou ta tam a já viděla jen Jacoba. Bylo mi jedno, že mě k němu nadpřirozeně váže nějaké pouto z legend. Není to povinnost, je to možnost, kterou já chci. Jenom tu jedinou, jenom jeho.

„Valentýn je v únoru!“ upozornila na sebe Leah, když nás viděla. Neochotně mě Jacob pustil, ale nevzdálila jsem se od něj ani na krůček. Přivinul si mě ke hrudi.

„No a co?“ opáčil jí Jacob.

„Radši nic. “

„Jistě,“ odpověděl jí s úsměvem Jacob a sklonil se ke mně, aby mi mohl dát pusu. Se smíchem odešla a my šli ruku v ruce do kuchyně. Pořád jsem se po něm otáčela a ujišťovala se, že se mi nezdá. Všechno bylo takové těžko uvěřitelné. Ještě včera to byl můj nejlepší kamarád a teď? Je vůbec možné, že by se vše tak rychle změnilo?

Došli jsme do kuchyně, kde seděl Trevor a upíjel z hrnku. Když jeho pohled padl na naše sepjaté ruce a vysmáté obličeje, hrnek mu vypadl z ruky a neskrýval překvapení. Kdyby to zůstalo jen u překvapení. Na jeho tváři se vystřídalo hned několik emocí, ale výsledkem byl bolestný úšklebek.

Rozbitý hrnek nechal být a vystřelil z místnosti. Celý se třásl. Neudivilo mne, když jsem uslyšela bouchnout hlavní dveře.

„Co to bylo?“ zeptala jsem se Jacoba. On jen naprázdno polkl a sedl si na židli. Poklepal si na kolena a já pozvání přijala. Sedla jsem si na něj a zmateně se na něj dívala. On musel vědět, co Trevora přimělo k tomuhle chování. Jeho trpící pohled… Nebylo to samo sebou. Bolelo mě ho takhle vidět. Proč by ho tak štvalo nás vidět spolu?

„Víš, jak jsem ti říkal o otisku?“

„Jo, ale co s tím má společného Trevor?“

„Tu noc, když jste se viděli poprvé…“ Nedokončil ani větu, protože mi to všechno došlo.

„Ne!“ vyjekla jsem a vstala.

„Jo.“

„Proč jsi mi to neřekl? Proč mi to hlavně on neřekl?“ Chytala jsem se za hlavu a měla nutkání za ním vyběhnout a omluvit se. Ten pohled pro něj musel být krutý!

„Já bych ti to neměl řikat. Tohle je mezi váma,“ zdráhal se.

„Jakeu! Aspoň ty buď fér!“ prosila jsem ho a ještě do hry zapojila své oči, kterýma jsem uměla skvěle přemlouvat.

„Protože viděl, jak to dopadlo s náma… Předtím. Odradil jsem tě tím a to on nechtěl.“

„Takže mě chtěl obelhat a sbalit?“ zeptala jsem se. Připadalo mi to, jako bych se ocitla v Jiříkově vidění.

„Možná,“ odpověděl a to mi stačilo. A kdysi jsem si myslela, že to je můj kamarád a on mi místo toho takhle lhal! Jasně, Jacob mi to taky neřekl hnedka, ale alespoň mi to řekl! Trevor to chtěl zatloukat a pak mě sbalit.

„Sobec!“ ulevila jsem si.

„Já bych použil asi horší pojmenování, ale to je fuk.“

„Já nejsem tak sprostá,“ odpověděla jsem mu a vyplázla jazyk.

„Proč vždycky přijdu pozdě? Co se stalo?“ ptala se zmatená Leah. Kmitala pohledem mezi mnou a Jacobem. Čekala na odpověď.

„Trevor psychicky nezvládl náš vztah,“ řekl Jacob a políbil mě na tvář. Leah protočila oči. Usmála jsem se nad slovem vztah. My spolu chodíme…

„A kde je?“

„Doufám, že hodně daleko,“ odpověděla jsem stroze. Byla jsem plná zloby a rozhořčení. Lhal mi a to mi vadilo ze všeho nejvíc.

„Neboj se, já brzy odjedu,“ ozvalo se ode dveří. Celá jsem ztuhla a začala litovat toho, co mi před chvilkou vypadlo z pusy. On mě slyšel, Trevor mě slyšel!

„Trevore!“ zakřičela jsem na něj a vyběhla do schodů. Zabouchl přede mnou dveře, ale já se nevzdávala a usilovně do nich bušila.

„Treve! Otevři mi!“ Z pokoje se ozvala jen ostrá rána. Hádala jsem, že rozbil nějaké sklo.

„Vypadni!“ zařval. Začala mě bolet pěst, jak jsem mlátila do dveří. V očích mě pálily slzy a v krku se mi usadil knedlík. Za tohle můžu já. Já ho odsud vyštvu a ani nechci. Možná mi lhal, ale nechci ho ztratit!

„Trevore, prosím, otevři. Promluvíme si,“ řekla jsem co nejklidnějším hlasem. Chvilku bylo uvnitř ticho, pak jsem uslyšela blížící se kroky. Rozrazily se dveře a v nich stál Trev. Celý rudý od vzteku se na mě díval. Obočí se mu stáhlo do jedné široké linky a šel z něj strach.

„O čem chceš mluvit? Prostě sis vybrala jeho, tečka.“ Rozhazoval rukama a jeho nepřístupný hlas se mi zařezával do uší.

„Lhal jsi mi!“ zašeptala jsem, protože se o mě pokoušely slzy. Kde je ten obětavý kluk, se kterým jsem toho měla tolik společného? Tahle osoba mi byla naprosto cizí. Zelená barva v jeho očích zanikala v modré bouři. Zorničky se mu skoro utopily v moři zloby.

„Já ti chtěl dát jenom možnost, aby ses rozhodla podle sebe a ne podle nějakýho pitomýho kouzla! Chápeš?“ Chytl mě za zápěstí a třásl se mnou. Nejdříve jsem jeho stisk necítila, ale když se prodlužovala délka mého mlčení, jeho stisk sílil.

„Au, Trevore, pusť mě! To bolí!“ ječela jsem, ale on nereagoval. Cloumal se mnou. Nemohla jsem proti jeho síle nic dělat.

„Ty idiote, pust ji!“ zařval na něj Jacob a odstrčil ho ode mě. Vrhnul se na něj a dával mu jednu ránu pěstí za druhou.

„Jáu!“ vyjekla jsem, když mě Jacob vytrhl z jeho sevření. V levé ruce mi křuplo a ucítila jsem šílenou bolest. Jacob se okamžitě přestal prát s Trevorem a věnoval se mně.

„Zlato, co se stalo?“ optal se starostlivě.

„Když se držím za ruku, tak mám asi zlomenou nohu. Co myslíš?“ zeptala jsem se ho sarkasticky. Dost mě to bolelo a on se ještě ptá, co mi je!

„No super! Křuplo ti v tom?“ ptal se.

„Jo.“

„S tím nic neuděláme, musí do nemocnice,“ vmísila se do toho Leah a pomáhala mi na nohy. Cestou ke schodům jsem si ještě všimla Trevora, jak seděl na zemi jako hromádka neštěstí. Na krátký okamžik mi ho bylo líto. Ne, on si lítost nezaslouží. Au! Zatracená ruka, zatracený Trevor!

„Bolí to?“ optal se Jacob, když mi pomáhal nastoupit do auta. Chtěla jsem mu lhát, že to je v pohodě a necítím to, ale já nemohla.

„Jo, a dost šíleně.“

„Ve špitále ti daj něco na bolest, neboj,“ utěšoval mě a políbil. Mezitím přišla Leah a dala mi z mrazáku nějaký hrášek, abych si tím hladila ruku.

„Já radši zůstanu tady, aby ten Kazisvět nic nevyvedl,“ oznámila Leah a vrátila se do domu. Jacob nastoupil ke mně a vyjel podle ukazatelů k nemocnici.

Nevnímala jsem cestu, ani Jacoba, jen své myšlenky. Když se nad tím zamyslím… Tak jsem v háji. Co by daly jiné holky za kluka, jako je Jacob nebo Trevor, a já je mám pro sebe v podstatě oba najednou. Všechno mi to přestávalo dávat smysl. Jak můžu být já ideální protějšek hned pro dva vlkodlaky? Podle toho, co mi Jacob vyprávěl v legendách, to je nemožné, ale přesto se nám to stalo.

Jak mám tohle chápat? Ostatně, proč se to snažím pochopit, když i existence upírů, vlkodlaků a míšenců je nepochopitelná? Pro normálního člověka, samozřejmě.

„Děje se něco?“ zeptal se Jacob ustaraně.

„Mám zlomenou ruku a bolí to, co myslíš jinýho?“ osekla jsem mu ironicky.

„Hmmm…“ zamručel a dál nic neříkal. Takže teď jsem si zprotivila i Jacoba. Paráda!

„Jakeu,“ spustila jsem a chtěla se mu omluvit, ale on mě nepustil dál ke slovu.

„Jo, já to chápu, všichni ti ubližujou. Ale… To nemá cenu.“ Přidal na plyn.

„Ale…? Ale co?“ apelovala jsem na jeho odpověď. Křečovitě sevřel volant a upínal zrak před sebe. Snažil se ovládnout, třásl se.

„Nic,“ odsekl.

„Něco jo.“

„Dobře!“ křikl, až jsem nadskočila a zajel ke krajnici. Otočil se na mě a pokračoval. „On byl ten lepší u mýho táty. Vyhrál to na celý čáře. Ale víš, jak mi je, když s ním musím soupeřit i o tebe? Víš? Nemáš nejmenší ponětí!“ Proto ta přetrvávající nenávist! Proto se k sobě nechovali jako bratři! Kvůli mně, zase a jenom kvůli mně!

Do očí mi vhrkly slzy, ale nechala jsem je téct a Jacob si jich taky nevšímal.

„Promiň, že jsem se narodila.“ První věc, za kterou mě napadlo se omluvit. Vzpomněla jsem si i na mámu a začala brečet víc.

„Prosim tě, co to plácáš? Příště si rozmysli, co ti vypadne z pusy. Posloucháš se?“

„Jo,“ kníkla jsem.

„Jsi fňukna!“ nařknul mě Jacob a já si uvědomila, že opravdu při každé příležitosti pláču. Pravou rukou jsem si utřela slzy. „Lepší,“ pochválil mě a já se zasmála.

„Díky.“

„Jo a jen tak mimochodem, za svoje narození se neomlouvej. Nebyla by tu taková sranda,“ pověděl mi už mile a usmál se.

„Sranda?“

„Jo, jsi totiž stejný nemehlo jako tvoje máma. A tvoje rudnoucí tváře při každý dvojsmyslný poznámce, no nádhera.“ Hladil mě po tváři a já si položila obličej do jeho dlaně.

„Můžu teď říct něco tobě?“ optala jsem se.

„Všechno.“

„To zrovna ne, ale ty se nemusíš bát. Já tě nechci vyměnit. Možná jenom zatím,“ dodala jsem a zasmála se. Zářivě se na mě usmál a dal mi pusu. Po chvilince jsem si uvědomila, že Jacob současně i řídí, tak jsem ho od sebe odstrčila.

„No jo, chápu, všímej si volantu,“ odpověděl mi na nevyřčené nadávky a už si všímal jen cesty před sebou. Já neměla na vybranou. Buď Jacob, nebo nikdo jiný. Jacob si jako jediný zaslouží mou přízeň, ale zasloužím si i já tu Jacobovu? Musím doufat, že ano.

Ani jsem se nenadála a ukazatele nás, nebo spíše Jacoba, dovedly do nemocnice. Před hlavním vchodem jsem měla dost divný pocit, ale nepřikládala jsem tomu žádnou pozornost.

Vešli jsme na recepci, kde nás milá sestřička nasměrovala na chirurgii do prvního patra. Ani jsem se nenamáhala hledat schody, automaticky jsem si stoupla před výtah a čekala s Jacobem po boku.

Jakmile se otevřely dveře, vylinul se z nich divný puch. Možná to nebyl ani puch, ale podivná směsice různých sladkých vůní dohromady – vanilka, šeřík, nugát a ještě něco odporně sladkého. Nebylo to příjemné, jako bych se topila v rozteklém bonbónu. Zvedl se mi žaludek, ale neměla jsem co vyzvracet, protože jsem šla z domu bez snídaně.

„Co je?“ optal se Jacob nechápavě.

„Ty to necítíš?“ zeptala jsem se ho vyjeveně a dala si ruku před nos. Vzduch byl pro mě nedýchatelný.

„Ne.“ Nasál vzduch do plic, až se na nás nějaká dáma při těle otočila a koukala jako na blázny, div si nepoklepala na čelo.

„Tak máš asi špunty v nose.“ Snažila jsem se dýchat co nejméně, ale pořád jsem na sobě ten pach cítila. Bylo odporné, jak mi od toho načichlo oblečení a vlasy. Jakmile se výtahové dveře otevřely, vyrazila jsem ven v domnění, že to bude lepší, ale opak byl pravdou. Bylo to tam cítit to ještě víc. Já se na to vykašlu! I bolest v ruce šla stranou a zacpala jsem si nos. Lidé se po mně otáčeli, ale mně to bylo jedno.

„Prosim tě, pojď, najdem tu chirurgii a jdem odsud.“ Táhl mě pryč a puch začal slábnout, ale notná dávka ho ve vzduchu stále byla. Po chvilce jsem si na to trochu zvykla a dýchala normálně.

Seděli jsme nějakou dobu v čekárně a v tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle je moje první návštěva nemocnice. Počkat… Tohle bude průser! Vždyť já nejsem člověk a tady se léčí lidé! Co když poznají, že jsem jiná? Na rentgenu to bude určitě vidět. Sice nevím co, ale určitě bude!

„Jakeu, pojď odsud,“ zaškemrala jsem.

„To už to zase cítíš? Ne, nejdeme. Máš něco s rukou a já ti ji do kupy sám nedám, nejsi auto!“

„Já vím, ale co když poznají…“

„Máš pravdu, ale musíme to risknout. Už jsme došli až sem. Při nejhorším toho doktora můžeme zabít a někde zahrabat,“ zasmál se Jacob, ale mně to směšné nepřišlo. Jde tu o hodně a on má náladu na žerty?

„Slečna Swanová,“ ozvalo se ode dveří a my vstoupili. Krve by se ve mně nedořezali, jak jsem byla nervózní. Ruku mi prohmatal, poslal mě na rentgen a pak zase zpátky s výsledky. Nakonec mi dali na ruku sádru, a že mám za tři dny přijít na kontrolu. Toť vše.

„A já si myslela, že v Kanadě je vyspělý zdravotnictví. Nepoznají ani poloupíra,“ zasmála jsem se tomu.

Předchozí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejvyšší cena za život - Kapitola 20.: