Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejvyšší cena za život - Kapitola 2.

29.07.2010 (11:45) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3870×

2. Kapitola

S Elis v náručí jsem se vydal směrem domů, do rezervace. Věděl jsem, že mě tam nepřivítají s otevřenou náručí, ale já neměl kam jinam jít. Vždyť i Billy se ke mně postavil zády, když jsem mu řekl, že musím pomoct Belle.

Nevím, co jsem to měl za trhlý nápad, ale díky Bohu za něj. Moje první kroky v rezervaci směřovaly za Leah. Byla hluboká noc, proto jsem si dovolil jít po rezervaci i s malou v náručí. Spokojeně oddychovala a já jsem raději ještě zpomalil, abych tu malou krásku neprobudil.

Zaklepal jsem na domovní dveře rodiny Clearwaterů, rodiny Leah. Nečekal jsem ani moc dlouho a otevřela mi přímo ona. Takhle naštvaný výraz jsem u ní dlouho neviděl.

„Co tady děláš? To už jste na tom tak špatně, že nemáte na hodiny?“ začala mi šeptem, ale hodně důrazně nadávat. Nebral jsem ohled na ten výsměch v jejím hlase. Přišel jsem k ní a odkryl trošku dečky, aby viděla tu malinkou spící princeznu v mé náruči.

„Nemáme, kam jít. I táta mě vyhodil.“ Chvilinku jsem pozoroval, jak její pohled zjihl a dokonce i natahovala ruku k ní, ale včas ji stáhla zpátky.

„Já se mu ani nedivím, proč jsi ji nedal Samovi? Vždyť je jednou z nich.“ Neměnila tón, ale nadávala mi už trochu míň důrazně.

„Já se do ní… No… Otiskl.“ Díval jsem se do země, neměl jsem sílu dívat se do jejího vyčítavého obličeje.

„To‘s to teda vyštěk! A co já s tim? Mám si do domu nastěhovat upíra? Ani mě nehne! Tý bestie se nedotknu!“ Jestli ona byla moje poslední naděje, tak jsem ještě dál než v háji.

„Já za to nemůžu! Pochop ty mě. Já se o ni musim postarat, ale nemám jak! Zrovna ty bys to mohla pochopit! Seš taky příšera, možná větší než ona, tak se neosočuj, že se jí nedotkneš.“ Musel jsem jí to říct, ona bude o Elis říkat, že je bestie? Sama se mění ve vlčici a bude někoho kritizovat?

„Sklapni, vampýre! Já tě chápu, ale pochop i ty mně! Tu bestii si pod střechu nevezmu!“ sykla a založila si ruce na prsou.

„Ty seš tak hrdá, až je mi tě líto. Sama mít děti nemůžeš a jedinou možnost pro to, abys byla máma, odmítáš! Prober se konečně!“

„A kvůli komu je mít nemůžu? Kvůli takovým, jako je ona!“ Viděl jsem, že tohle Leah zasáhlo. Bylo to pro ni opravdu bolestivé téma.

„Ale ona za to nemůže! Ona ti je nesebrala. Vždyť se na ni podívej, celá Bella. Je z velký části i člověk. Vždyť se na ni podívej, ta červeň na líčkách, dýchá a koluje v ní krev. Copak to nevidíš?“ Snažil jsem se jí ukázat, že v Elis je i něco lidského, co se jí protivit nemusí, ale když jsem se jí podíval do tváře, tak jsem věděl, že s ní nehnu.

„Ale z té další části je i odporná pijavice!“ V té chvilce se probrala malá a začala plakat. Nesnesl jsem ten pocit, že se něčím trápí. Začal jsem ji malinko houpat v náručí. Ona snad Leah rozuměla, co o ní říká.

„Neboj, maličká, já tě nikomu nedám,“ mumlal jsem na ni cestou od dveří. Už jsem si ani náhodou nemyslel, že by nás Leah vážně vzala pod svou střechu. Uvažoval jsem nad jinými možnostmi, které mám, ale vyrušil mě něčí křik…

„Jacobe, no tak, počkej. Možná mám doma nějakej sunar po sestřence. Třeba ještě nebude prošlej.“ Doběhla ke mně a dívala se na malou. Že by se v ní opravdu probudily instinkty matky ochranitelky? Musel jsem v to doufat.

„No, hele, já nevim… Sunar? Jak poloupířímu dítěti můžeme dát sunar? “

„A ty víš, co jí poloupírče? Nevíš. Tak ber nebo neber, já se nedoprošuju. Mně nehrozí, že dneska budu spát pod širákem s děckem v náručí.“ Měla pravdu – nemám moc na výběr. Vždyť i ten táta se na mě vykašlal.

„Děkuju, Leah, děkuju!“ jásal jsem potichu a objal ji. V nouzi poznáš přítele.

„Tak poď dovnitř, nebo si to rozmyslim.“ Raději jsem to nechtěl zkoušet a pelášil dovnitř, protože venku začínalo pomalu, ale jistě pršet.

„Fakt moc díky. Nevim, kam bych se jinam poděl a ještě s ní,“ děkoval jsem jí ještě jednou.

„No jo, prosim tebe. Nech toho, nebo si budu připadat jako samaritánka.“ Do té má tedy daleko, ale raději jsem to neřekl nahlas. Vešel jsem i s malou v náručí dovnitř a rozhlédl se. Došlo mi, že jsem ještě u ní doma nikdy nebyl. Celkem vkusně zařízený dům.

„Kam ji mám položit? Aby se jí něco nestalo nebo nespadla.“ Hledal jsem po místnosti něco, kam bych ji položil, abych jí mohl obstarat něco k jídlu, ale když jsem opět pohlédl na její tvář, nemohl jsem ji dát z ruky. Měl jsem neodbytný pocit, že by se jí beze mě něco stalo nebo by jí někdo ublížil, jednoduše všude kolem mě na ni číhalo nebezpečí.

„Dej ji na zem, tam nemůže spadnout, jenom na ni maximálně šlápnem,“ řekla Leah. Dělal jsem, že nevnímám její sarkasmus, jinak bych ji musel asi zakousnout. „Dobře, polož ji třeba na gauč,“ dodala nakonec a ukázala směrem do obýváku. Jak jsem si později uvědomil, vrčel jsem.

„Já ji nedám z ruky,“ odpověděl jsem jí a ona jenom zvedla oči vzhůru.

„Tak v tom případě nechápu, proč se ptáš.“ Sedl jsem si na pohovku a kolébal ji jemně ve svém náručí. Prstem jsem ji pohladil po tvářičce a ona mi najednou začala ten prst cumlat. V ten moment jsem si plně uvědomil, jakou má její tělíčko teplotu – jen o něco menší než já.

Znovu jsem se na tu krásku zadíval a znovu jsem musel obdivovat tu podobu s její matkou, mou Bellou. Při vzpomínce na ni jsem zase cítil tu bolest nad její ztrátou.

Hned v ten moment jsem zaslechl znova Elizabetin pláč. Je vážně možné, že by cítila můj smutek?

„Neplač, zlatíčko, to bude dobrý,“ konejšil jsem ji. Její pláč mě tak bodal do srdce.

„Jestli tohle bude dělat pořád, tak ji asi brzo vyrazím a tebe s ní,“ rozkřikla se Leah. Podíval jsem se na ni, jestli to myslí vážně. Doufal jsem, že ne, ale myslela. Její pohled byl tak vyčítavý, až mě to bodlo.

„Tak promiň, že jsem tě považoval za kamarádku. Už tě nebudu otravovat.“ Pomalu jsem se zvedal z gauče, ale vtom mě zachytila její ruka.

„Promiň, Jakeu. Víš, že si ráda rejpnu. Můžete tu být, dokud budete potřebovat, samozřejmě oba.“ Věřil jsem jí, že mi vážně pomůže.

„Dobře, co teď?“ optal jsem se.

„Se ptáš mě? Ty jsi její adoptivní tatík,“ zasmála se znovu na můj účet.

„Nech si to, ano?“

„Dobře no, asi má hlad,“ odpověděla při pohledu na to, jak mi zase začala cumlat prst. Sice už měla zoubky, ale ona věděla, že by mi jimi ublížila…

„Ale čím chceš krmit poloupíra?“ zeptal jsem se zmateně.

„Omyl, ty ji budeš krmit.“ Proč se divím, ona se přece o Elis nebude starat.

„Jáááu!“ zaskučel jsem.

„Co je? Neřvi, vzbudíš rodiče a bráchu!“ osočila se na mě Leah.

„Ona mě grybla!“

„Já ti řikala, že je nebezpečná! Je to přece upír! A má hlad.“ Snažil jsem se nevnímat to, že je Leah neustále proti ní. Zasmál jsem se tomu, co malá udělala. I když mě Elis docela silně kousla, nemohl jsem se na ni zlobit. Má to prostě v povaze.

„To je sice hezký, že má hlad, ale co jí dáme k jídlu?“ zeptal jsem se jí visíc pohledem stále na malé.

„Můžem zkusit ten sunar, třeba ho vezme.“ Leah pokrčila rameny a začala připravovat sunar. Já jsem se snažil zabavit tu malou kousavou potvůrku. Samozřejmě jsem jí už nedával ke hraní můj prst.

„Dej mi to, já ji zkusim nakrmit,“ řekl jsem Lee, když už byl sunar hotový.

„Zkus to,“ pobídla mě.

Vzal jsem si od ní kojeneckou flašku s dudlíkem a přiložil ji k pusince Elis. Dost mě překvapilo, že to jedla. I mně to smrdělo, ale ona si asi pochutnávala. Po krátké chvilce byla flaška prázdná a Elis si odříhla.

„Tak to bysme měli. Co teď?“ zeptal jsem se zase bezradně. Vážně nevím, jak se starat o malé dítě všeobecně, natož o upíra.

„Co bys hádal? Když to jde do ní, musí taky ven, chápeš?“

„Plínky!“ vyjekl jsem s podtónem vítězství, že jsem na to přišel, ale i se zděšením. Přebalování!

„Blesku.“

„Máš tady nějaký?“ optal jsem se v naději, že si teď nebudu muset dělat noční projížďku po městě.

„Nemám,“ odpověděla mi prostě Leah.

„Tak to je fakt super. Hele, já tu s ní počkám a ty dojdeš do hypermarketu?“

„Ne, já chci jít spát. Dojdi si tam sám,“ odsekla nekompromisně.

„Ale ty v tom případě budeš muset být s ní a hlídat ji.“

„Nejsem chůva,“ osočila se. Pokusil jsem se na ni udělat ublížený a prosebný pohled. „Dobře, budu tu s ní, ale ani se jí nedotknu!“

„Díky, budu tu brzo. Mám v kapse mobil, tak kdyby sem přišli kluci, dej mi vědět a zdrž je nějak.“ Kladl jsem jí na srdce bezpečí malé. Položil jsem ji na gauč a dal jí pusu na čelo. Bylo neuvěřitelně těžké odsud odejít, ale já vážně musel. Hodlal jsem to ale vzít hodně hopem. Jako blesk jsem přeběhl vesnici ke mně domů. Oknem jsem prolezl do svého pokoje, kde jsem nahmatal potmě klíče od auta a peněženku. Když jsem byl už na odchodu, uvědomil jsem si, že bych si mohl vzít i něco jiného na sebe (na mém tričku byla ještě krev). Ani jsem se neohlížel na to, jestli jsem vzbudil tátu. Nastoupil jsem do svého Rabbita a vyjel směrem k Forks.

Předchozí Shrnutí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejvyšší cena za život - Kapitola 2.: