Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejvyšší cena za život - Kapitola 15.

07.10.2010 (17:15) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2406×

15. kapitola

Druhý den odpoledne jsme se dívali na můj nejoblíbenější seriál (Jak jsem poznal vaši matku), ale já moc nevnímala a spíše si všechno třídila v hlavě.

Otisk. Nejdříve mi přišlo roztomilé a úžasné, že jsem já jeho spřízněná duše, ale když jsem se nad tím malinko zamyslela… Já mám být jeho láska na celý život? Ale já přeci Jacoba nemiluji, jak to můžu být já?

Proč jsem se teď cítila jako spoutaná na věčnost? Proč mi to Jacob vůbec říkal? Ta zpráva mě tížila na hrudi jako kámen, ale já ho odsunout nemohla.

„Děje se něco?“ optal se Jacob celý vysmátý.

„Ne, proč?“

„Barney dostal na hubu od tý kočky u baru a ty sedíš jako zařezaná. Tak to vyklop, co se děje?“

„Ehm… Vážně nic.“

„Mně můžeš říct všechno.“ Tohle asi ne.

„Já vim, vážně mi nic není,“ usmála jsem se rozpačitě.

„Jak myslíš.“ Dál to neřešil a věnoval se filmu. Já jenom kouskem mysli vnímala, kdy se směje Jacob, abych mohla pro kamufláž taky.

Dobře, co se teď asi ode mě čeká? Že ho políbím? Že se s ním vyspím a budeme mít děti? Tohle snad ne. Proč na to nemůžu ani na moment přestat myslet? Já se na to vážně vykašlu!

Jiný myšlenkový směr. Co třeba… Stěhování?

„Hele, už jsi uvažoval o tom, kdy odsud odejdeme?“ zeptala jsem se ho najednou. V hlavě mi to šrotovalo. Vytvářela jsem si obrázky budoucnosti, jakou budu mít. Nechtěla jsem nic neobvyklého, jen věci, o kterých sní každá holka.

„Ještě ne,“ odpověděl.

„A chceš vůbec odsud?“ Nikdy o tom moc nemluvil.

„Určitě,“ odpověděl mi rozhodně.

„Už víš kam?“

„No, já myslel, že to vybereme spolu.“ Usmál se.

„Takže ty chceš odsud co nejdřív?“ zeptala jsem se možná malinko sklesle. Najednou jsem si uvědomila, že mi bude plno lidí chybět a že je nemůžu vzít s sebou a být s nimi každý den.

„Víš, mě tu ani nic zásadního nedrží. Smečka to beze mě nějak zvládne. Já půjdu klidně hned.“ Hned. To slovo mě vyděsilo. Představa, že bych se teď okamžitě sebrala a odešla z rezervace, mě děsila. Na tohle potřebuji trochu času. Jasně, těším se na nový začátek někde jinde, ale copak můžu udělat jednoduché ‚šmik‘ a odejít od lidí, které mám tolik ráda?

„Děj mi trochu času,“ poprosila jsem ho a on se usmál. „Děkuju.“

„Ale už bychom mohli nějaké město shánět, ne?“ optal se.

„Určitě,“ zajásala jsem radostně. Alespoň nemusím v hlavě pořád přehazovat myšlenky na otisk.

Vyskočila jsem na nohy a doběhla pro notebook, který jsem dostala k Vánocům společně s mobilním internetem. Chvilku jsme počkali, až se načte.

„Stát?“ zeptal se Jacob, když na nás vykouklo okno internetu.

„Kanada,“ oznámila jsem rozhodně.

„Kanada? Proč?“

„Mám ráda písmenko K. Nevim, líbí se mi ta země.“

„Dobře,“ souhlasil. „Město?“ dodal.

„Třeba… Mohlo by začínat na W.“ Napsala jsem do kolonky ‚město‘ písmenko W a jako třetí položka se objevilo město Winnipeg. To je ono!

„Winnipeg? Víš vůbec, kde to je?“

„Od čeho jsou asi mapy, ty truhlíku?“ zasmála jsem se na jeho účet a chytla ho za nos. Tohle dělal vždycky mně, když jsem byla malá.

Najela jsem v dalším panelu na mapy a zadala. Jacob jenom fascinovaně hleděl na moji zručnost a já neudržela smích. Byl tak roztomilý, když tápal. Hold jsem se doma často nudila, tak jsem brouzdala po internetu a dozvídala se tak informace z venkovního světa.

„Je na jihu Kanady. U nějakého jezera. Páni, tam bude zima!“ Otřásla jsem se při představě zimy.

„Neříkej, že ti zima vadí!“ Podíval se na mě podezíravě Jacob.

„Dobře, nevadí, ale nemám ji ráda.“ Tělesnou teplotu jsem měla něco přes čtyřicet stupňů jako Jake.

„Nemáš nějaký fotky?“ zeptal se po chvilce. Zrovna tu pár fotografií z města bylo, tak jsem je rozklikla. Sama jsem se podivila, jak krásné místo jsem namátkou vybrala. Bylo tu vyfoceno nákupní centrum, hlavní náměstí, škola, nemocnice a všechno bylo poměrně nové. Jasně, přeci nebudou dávat na internet fotky, kde je místní chudinská čtvrť. To by se asi do města moc lidí nehrnulo.

Město se nacházelo nedaleko nějakého jezera, takže o pláže nebyla ani nejmenší nouze. Sice nebyly tak krásné jako v rezervaci, ale i tak jsem se už viděla, jak se bosa procházím v písku při západu slunce.

„Hezký, že jo? Ty pláže…“ zasnila jsem se.

„Jo, je to krásný místo,“ souhlasil.

„Jdeme najít nějaké byty?“ optala jsem se trochu váhavě. Když jsem viděla to místo, nevýslovně jsem se těšila.

„Nechtěla jsi ještě před pár minutama čas?“ zeptal se mě rozesmátý Jacob. Šťouchla jsem ho do ramene.

„Jo, ale když vidím to místo… Uááá!“ Některé věci se mi vždycky vyjadřovaly lépe citoslovci, tak proč to měnit?

„Chápu.“ Zasmál se.

„Takže dva plus jedna?“

„A kam chceš nacpat Leah?“ Zvedl jedno obočí a díval se na mě jako na blbce. Ona s námi pojede i Leah?

„Vážně?“ zaradovala jsem se.

„No jo. Už dávno jsem se s ní dohodl, že pojede s námi. Nevadí?“ zeptal se dodatečně a já na něj zůstala zírat.

„Jak by mi mohla Leah vadit?“ Ona je moje nejlepší kamarádka a má mi vadit, že se mnou bude bydlet? Vždyť spolu bydlíme už teď, tak nevím, co by mi mělo vadit. Takže se nemusím bát, co bude.

A Trev? On za mnou určitě občas přijede nebo já za ním a bude vyřízeno! Sice mi budou chybět ty noční procházky v lese s ním, ale co se dá dělat? Nejspíš nic. Musím něco obětovat. V tomhle případě to budou hold chvilky s Trevorem.

„Já jen tak.“

„Blázne!“ Vyplázla jsem na něj jazyk.

„Moc nenadávej, nebo si to rozmyslím!“ vyhrožoval mi naoko vážně. Já jen skrývala smích.

„Já už budu hodná, ano?“ Hrála jsem jeho hru, kdy jsem hodná holka a nezlobím. Ve skutečnosti mám dost ostré drápky.

„Dobře. Nechtělo by to spíš malý domek?“

„To by bylo nejlepší,“ zaradovala jsem se, ale Jakeův obličej byl zamyšlený. „Nad čím dumáš?“ optala jsem se.

„Nad penězma. Kde na to vezmem, víš?“ Na tohle jsem teda vážně nepomyslela. Blbko! Bez peněz si asi domeček nekoupíš.

„No, to je chvályhodné.“

„Napadá mě jenom jedna varianta,“ zamyslel se Jake.

„Jaká?“

„Že bychom prodali domek po Billym. Teď odkupují velkoměšťáci tyhle domy za obrovský sumy! To by mohlo na něco menšího stačit.“

„Ale co Trev?“ zeptala jsem se. V tom domě přeci bydlí on. Přeci by Jacob nevyhodil vlastního bratra na ulici!

„Já myslim, že nebude moc protestovat. Sám říkal, že chce odsud,“ odpověděl neochotně.

„To jakože pojede s námi?“ zeptala jsem se nevěřícně. Zdá se mi to? Takže všichni, které mám ráda, pojedou se mnou?

„Jestli chceš…“

„Fakt?“ zeptala jsem se ještě pro jistotu.

„Jo, ale musím se ho ještě zeptat.“

„Jupíí!“ vypískla jsem a začala tleskat rukama. Padla jsem Jakeovi kolem krku, až jsme málem ze sedačky spadli. Takhle to odnesl jenom počítač.

„A pak kdo je tu blázen!“ zasmál se na můj účet. Zvedla jsem počítač ze země a znova ho nažhavila. Teď už jsme najeli rovnou na domky a hledali nějaký ne moc drahý a pro nás akorát velký.

„Co tenhle?“ ukázala jsem na jeden, který místnostmi přesně pasoval pro nás a nebyl moc drahý. Od centra to bylo půl hodinku pěšky.

„Ne! Nikdy! Ani náhodou! Zapomeň!“

„A to jako proč?“

„Vidíš tu barvu? Je růžovej!“ Odplivl si.

„Tak se natře. Vidíš v tom nějakej problém?“

„Stejně ten dům bude původně růžovej! Fujky. Kdo v něm sakra bydlel? Paris?“ nadával se zarputilostí na ten dům. Jinak byl ale perfektní!

„To nevim, ale koukej na ty dvě koupelny! Není to ani rezervovaný! A podívej na tu cenu! Jacobe, no ták!“ snažila jsem se ho uchlácholit, ale paličák si postavil hlavičku.

„Ne. Ne. Možná. Nevim. Co dát nejdřív na prodej ten po Billym? To jde taky na internetu?“

„Jo, ale musíš ho mít nejdřív oceněnej a nějaký fotky,“ přemýšlela jsem nahlas a rovnou hledala patřičné věci a telefonní čísla.

„Prosim tě, kde ses tohle dozvěděla?“ zeptal se Jacob a s vykulenýma očima pozoroval moje prsty, jak zběsile cvakají klávesnicí.

„Ále, jednou jsem se dívala na nějakej film a ona pracovala jako realitní makléřka. Docela dobrej film. Ona se zamilovala do kluka a on nakonec umřel.“ Milovala jsem ty chvíle, kdy jsem ho uměla překvapit.

„Já se jen ptám.“ Představa, že se budeme stěhovat a ještě k tomu skoro všichni moji nejbližší, mě naprosto pohltila. Snažila jsem se ještě ten den zařídit nějaké věci a telefonáty ke stěhování. Ve skutečnosti jsem nad tím strávila ještě dvě hodiny, kdy jsem potom už pozdě v noci padla na postel a prostě spala.

Cítila jsem v sobě takovou dychtivost a nedočkavost z nového místa, kam budou směřovat naše cesty. Rýsovalo se přede mnou něco nepoznaného, co jsem toužila okusit.

Předchozí Shrnutí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejvyšší cena za život - Kapitola 15.: