Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejvyšší cena za život - Kapitola 14.

02.10.2010 (17:30) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2502×

14. kapitola

Mám se představovat? Vždyť mě znáte z předešlého vyprávění. Ta malá holka, o které Jacob pořád mluvil, to jsem já. Už víte?

Celý týden jsem se vědomě připravovala na tenhle rozhovor. Jacob byl zabraný do nějakého zápasu, ani jsem nepostřehla, ve kterém odvětví sportu.

„Jacobe?“ oslovila jsem ho. Neochotně se na mě otočil.

„Ano?“ Poklepal si na kolena. Pro mě to byla výzva, abych si mu sedla na klín. Zakroutila jsem hlavou.

„Nejsem malá,“ odpověděla jsem mu. Pokrčil rameny.

„Co potřebuješ?“ zeptal se a nabral si hrst brambůrek do pusy. Protočila jsem panenky, když mi začal připomínat křečka.

Zaváhala jsem. „Už vlastně nic.“

„Jak myslíš.“ Otočila jsem se k odchodu. Sakra! Když už jsem došla až sem, tak to přeci jen tak nevzdám, ne?

„Chci se tě na něco zeptat,“ spustila jsem znova a zhluboka dýchala. Cítila jsem se jako před velkými zamčenými dveřmi a klíč byl jen kousek ode mě. Stačilo se jen zeptat.

„A na co?“

„Dobře,“ začala jsem a sedla si vedle něj na sedačku, „co se tenkrát přesně stalo?“ Uf, je to venku!

„Kdy?“ zeptal se nechápavě.

„Než jsem se narodila.“

„Proč?“ Podezíravě se na mě podíval a mne přišlo, jako by mi to ani říct nechtěl. Musel moc dobře chápat pravou podstatu mého dotazu, jen hrál hloupého.

„Protože to chci vědět, sakra!“ spustila jsem na něj zostra. Takhle hnusná na něj být nemusím, ale jinak mi bude pravdu zatloukat ještě hodně dlouho.

„Jasně, jasně. Co přesně chceš vědět?“ zeptal se a vypnul program v televizi. Plně mě vnímal. Cítila jsem chvění v konečcích prstů. Blížila jsem se k rozlousknutí oříšku, ve kterém se skrývala má minulost a původ. Doteď se do toho vždycky ale něco zamotalo – měla jsem jít spát nebo jsem byla moc malá. Ale tehdy bylo poledne a já byla dospělá.

„Co jsem přesně zač?“

„Jsi dcera Isabelly, úžasné ženy, co…“ začal vyprávět, ale já ho přerušila.

„Jakeu, tohle všechno moc dobře vím. Řekni mi něco o… něm – mém otci.“

„Jsi si jistá, že to chceš?“ zeptal se a já na poslední vteřinu zaváhala.

„Ano.“

„Určitě?“

„Sakra, Jacobe!“ napomenula jsem ho. Chtěl to zase odložit na jindy, ale já už nemohla dál čekat. Uvnitř mě jsem cítila podivnou prázdnotu, že nevím, kdo doopravdy jsem. Jasně, mám své jméno a fotku, ale znala jsem se vlastně jen z půlky – mou mámu. Co když jsem nějakou svou částí i po něm? Třeba mám nějaké jeho vlastnosti…

„Promiň, já vím, že to chceš vědět, ale není to zrovna hezký příběh a chtěl jsem tě od něj uchránit,“ mluvil skleslým hlasem a vzal mé ruce do dlaní.

„Myslím, že už to snesu.“

„Dobře. Tvoje máma začala chodit s klukem. Jmenoval se Edward. Jenže on nebyl zas tak normální…“ zasekl se a přemýšlel.

„Jak nebyl normální?“ zeptala jsem se zmateně.

„Nebyl člověk.“

„Tak co byl? Kůň?“ zeptala jsem se ho ironicky, ale nezasmál se.

„Upír,“ vyslovil potichu a ve mně hrklo. Upír?

„Eh? Upíři neexistují,“ snažila jsem se ho ujistit a sobě namluvit, že si dělá srandu. Ale proč by zrovna v téhle chvíli žertoval?

„To si všichni nezasvěcení taky myslí. Existují, ale jsou jiní než v knihách a filmech.“

„Jací?“ zeptala jsem se ho hned. Dychtila jsem vědět něco o něm a vlastně i o sobě.

„Lesknou se na slunci, pijí krev, jsou krásní, nesmrtelní.“ Mně utkvělo v hlavě ‚pijí krev‘. I já piju krev, takže jsem vážně i po něm!

„Takže jsem i po něm,“ dodala jsem víceméně jen pro sebe.

„Jo.“

„Jak to bylo dál? Chodili spolu a…?“

„Co chceš, abych ti řekl? Jak se rodí děti? To přeci víš.“

„Ona s ním spala,“ potvrdila jsem.

„Správně.“

„A počali mě.“

„Jo,“ odpověděl mileji než na všechno ostatní.

„A co na to řekl on?“ Stále jsem si nemohla zvyknout na představu, že už mám, komu říkat táto. Oslovení ‚on‘ méně bolelo.

„Nedozvěděl se to. Opustil tvou mámu a odešel z města.“

„Neví o mně?“ kníkla jsem polohlasně a do očí se mi nahnaly pálivé slzy.

„Promiň. Ale máma neměla možnost mu to říct. Nechal ji tu samotnou,“ zvyšoval hlas a rozhazoval rukama kolem sebe.

„Jakeu, ty za to přeci nemůžeš,“ uklidňovala jsem ho.

„Já vím, ale ser… Štve mě to.“

„Mě taky… Takže já jsem i po něm?“

„Jo, jsi napůl upír.“

„Proto piju krev?“ Kývl. „A rostla tak rychle?“ Opět kývl. „Já nezemřu?“ vyjekla jsem, když jsem si zpětně uvědomila Jacobova slova.

„Jo,“ souhlasil. Proč já? To taky jako budu živá do aleluja? Vždyť všichni kolem mě jednou zemřou, jen já tu budu furt strašit.

„Proč?“ zeptala jsem se do vzduchu.

„Je to tak. Ale já tu s tebou budu, neboj.“ To jo, jako stařík.

„Počkej,“ začala jsem a současně přemýšlela. V hlavě mi běhaly různé otázky, ale já našla tu jedinou, na kterou jsem se doopravdy chtěla horoucně zeptat: „Proč teda zemřela máma?“

„Víš…“

„Bylo to kvůli mně?“ zeptala jsem se rovnou a jeho mučednický výraz mi byl odpovědí. „Takže asi ano.“

„Byla jsi na ni moc silná a ona to nezvládla…“ Kývla jsem, jakože rozumím a pomalu se vyrovnávala s krutou skutečností, že já jsem ji opravdu zabila. Slza bolesti mi stekla po tváři a za ní další a další…

„Věděla, co se jí může stát?“

„Že může zemřít?“ Kývla jsem. „Ano a nevzdala se tě.“ Takže ona obětovala svůj život, abych mohla přijít na svět já? Zaplatila nejvyšší cenu za můj život? Jestli jsem si ji někdy vážila a měla ji ráda, tak teď se to nedalo srovnat s úctou, kterou jsem k ní cítila teď. Kdyby to neudělala a zachovala se jen trošku sobecky, tak bych tu nikdy nebyla! To jsem neuměla představit.

„Nenávidíš mě za to?“ zeptala jsem se Jacoba znenadání. Možná jsem na to ani odpověď znát nechtěla. Nevím, co bych dělala, kdyby mi řekl, že ano.

„Co blázníš? To víš, že ne!“ Objal mě silně ve svém náručí a já věřila, že to tak má vážně být. Že tu mám být s Jacobem a Trevorem, že mě budou chránit před vším.

Chvíli jsem si všechno třídila v hlavě a současně brečela Jakeovi na rameni. Za chvilku jsem ale měla už úplně opuchlé a suché oči.

„Budu moct někdy žít normální život?“ zeptala jsem se po chvíli ticha.

„Chceš pravdu?“ zeptal se smutně.

„Určitě.“

„Podle toho, co je pro tebe normální…“ spustil.

„Chodit do školy, na diskotéky, prostě ven! Poznávat nové lidi,“ chrlila jsem ze sebe věci, po kterých jsem vždycky toužila.

„Budeš moct, ale ne tady.“

„Proč?“ optala jsem se.

„Jsi až moc podobná své mámě a…“ zasekl se a sklopil hlavu.

„A…?“

„Charlie by tě mohl poznat,“ dodal neochotně.

„Kdo je Charlie?“

„Tvůj… děda, táta Isabelly,“ odpověděl mi a já zkameněla. Já mám dědu? Živého? Vykulila jsem oči a hledala nějaký náznak toho, že by si ze mě Jacob dělal legraci. Nic.

„Kdo je to? Já ho chci vidět!“ Vstala jsem z gauče a chtěla vyjít ven a začít ho hledat jako pomatená.

„Pššt, Elizabeth, uklidni se.“

„Jak se mám uklidnit?“ spustila jsem na něj hystericky. „Mám dědu a neznám ho! Bydlí tady ve městě a přeci ho neznám! Jak jsi mi to mohl udělat?“ ječela jsem. On mi bral možnost být s mými nejbližšími!

„Zlato, on o tobě nesmí vědět! Bells to tak chtěla, aby chránila tebe i jeho. Rozumíš mi?“

„Ale proč?“ ptala jsem se ho se slzami v očích. Polykala jsem vzlyky deroucí se z mého hrdla.

„Protože to je nebezpečné. Nikdo nesmí vědět, že jsi jiná. Nikdo kromě nás.“

„Kromě koho?“

„Já jim říkám zasvěcení. Ti, co vědí o existenci nadpřirozena,“ vysvětlil mi.

„Nadpřirozena?“ podivila jsem se a sedla si zpátky na pohovku k Jakeovi.

„Jo,“ vydechl.

„Nechceš mi o tom ještě něco říct?“

„Víš, nejsou tu jenom upíři,“ spustil neochotně. „Jsou tu i jejich přirození nepřátelé – vlkodlaci.“

„Vlkodlaci? To jsme jako součástí nějaký telenovely na základě Underworldu? Kde jsou ty kamery?“ ptala jsem se hystericky, ale podle Jakeova výrazu jsem poznala, že nežertuje. Tohle na mě bylo už moc.

„Ani nevíš, jak bych si přál, aby to nebyla pravda.“

„Počkej, počkej, počkej… To znamená, že ty jsi… Vlkodlak?“ zeptala jsem se vyjeveně a stoupla si. Vstal také.

„Ano, jsem, a taky skoro všichni kolem tebe – Leah, Seth, Paul, Quil, dokonce i Trevor.“ Blížil se ke mně, ale já před ním couvala. Najednou jsem v něm viděla nepřítele, co se mi snaží ublížit.

„Nepřibližuj se ke mně!“ vykřikla jsem. Dál jsem couvala.

„Elis, neboj se mě… Já ti nic neudělám,“ ujišťoval mě, ale já se ho bez nadsázky bála.

„Ne,“ hlesla jsem.

„Elizabeth, prosím, kdybych ti chtěl ublížit, tak bych to udělal už dávno, nemyslíš?“ Když nad tím tak uvažuju, tak má asi vážně pravdu. Kdyby chtěl, už by to dávno udělal!

„Promiň, ale… jsme přirození nepřátelé, sám jsi to říkal,“ nedala jsem se.

„Ale mně můžeš věřit, vážně. Nemohl bych tě zradit! Nedokázal bych pak žít, kdyby se ti něco stalo… Elis, jsi pro mě až moc důležitá. Mám tě rád! Věř mi, prosím.“ Hřálo mě u srdce, když mi tohle říkal. Nechala jsem ho přistoupit trošku blíž, jen o kousíček.

„Můžu?“

„Ano, ve všem.“ Jeho oči! Byly tak upřímné a laskavé. Ty by za žádnou cenu nemohly lhát. Za každých okolností mi řekly pravdu.

„Děkuju,“ hlesla jsem a padla mu kolem krku. Jeho obětí pro mě bylo jakoby domovem, bezpečným přístavem, kde jsem pod vyšší ochranou, a nemůže se mi nic stát. Čím to je?

„Zlato, myslíš, že bys ještě snesla další zprávy? Víš, když už jsme tak v té debatě…“ začal neurčitě a já se mu podívala do očí. Pro něj tohle bylo určitě důležité, viděla jsem to na něm.

„Jen povídej, dneska už všechno,“ odpověděla jsem mu a pohladila ho po tváři.

„Víš, vlkodlaci mají jednu zvláštnost.“

„A tou je, že jsou vlkodlaci?“ zasmála jsem se. Nemohla jsem se dívat na jeho smutný výraz. Potřebovala jsem jeho úsměv k tomu svému.

„To taky,“ zasmál se. „Ono je to složitější… Souvisí to s hledáním svých protějšků a v uvozovkách lásek na celý život. Prostě spřízněnou duši. Říká se tomu otištění.“ Cítila jsem se zmatená, když o tom mluvil. Co já s tím mám společného? Láska na celý život? Spřízněná duše? To přeci existuje jenom v pohádkách a Shrekovi! I když… Tohle není normální život, ale něco jako film, kde je očividně možné všechno.

„To je hezký. A už sis takhle někoho našel?“ zeptala jsem se. Podíval se mi do očí, ve kterých jsem viděla upřímnost a to, jak v sobě sbírá odvahu. Odvahu, aby mi řekl něco, co mi nejspíš změní život.

„Našel,“ odpověděl šeptem.

„Koho?“ zašeptala jsem. Usmál se.

„Tebe,“ zašeptal mi těsně u ucha. Jak krásně to zní. Jedno hloupé slovo a může tak zahřát u srdce. Já jsem jeho spřízněná duše? S tím pocitem můžu žít, usmála jsem se pro sebe.

Objala jsem ho. Uzamkl mě u sebe svými pažemi a nedovoloval mi se pohnout, ale to já v úmyslu neměla. Kdyby to bylo možné, zůstala bych takhle stát třeba celé dny nebo roky. Proč bych taky chtěla odsud? Vždyť je tu se mnou ten nejúžasnější kluk na světě a právě mě objímá. Co víc bych si mohla přát? Nezáleželo na tom, že já jsem upír a on vlkodlak, ale na tom, co všechno nás k sobě pojí.

Najednou síla jeho obětí slábla. Pouštěl mě. Ještě ne!

„Ne,“ kníkla jsem, když se ode mě vzdálil.

„Neboj, nikam ti neuteču,“ ujistil mě.

„Jen aby,“ řekla jsem a znova mě objal. Chvilku jsme tam ještě takhle stáli, ale potom jsme si oba sedli na pohovku, kde jsme se ještě bavili o mně a mých zvláštnostech. Věděla jsem celou dobu, že jsem jiná, ale že tolik… To mě nikdy ani nenapadlo. Upírka. Páni!

Předchozí Shrnutí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejvyšší cena za život - Kapitola 14.: