Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejvyšší cena za život - Kapitola 12.

26.09.2010 (18:45) • KaculKaB • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2500×

12. kapitola

Rány do srdce bolí, ale jsou pro nás jistou nenahraditelnou zkušeností. Hned několik jsem jich zažil ten rok, kdy se narodila Elis. Tolik ran a tolik bolesti. V té době jsem doufal, že jsem se už od toho pravého dne odpíchnul a můžu mířit jen výš a výš, ale to jsem se hodně mýlil…

Měl jsem té noci hlídku kvůli upírům, kteří se tu poslední dobu pohybovali. Pamatoval jsem si je už z dřívějška, kdy se honili za Bellou. Tenkrát to měl na starosti ještě Sam, ale teď už to padlo na mě. Dařilo se nám je držet od rezervace a Forks dále.

Paule, běž domů, já to tu zvládnu. Za chvilku má mít službu Embry.

Já jsem v pohodě. Vůbec se mi nechce spát. A navíc, co bych dělal doma?

Jak chceš, já tě nenutím, abys tu byl.

V pohodě. Všechno bylo opravdu v pohodě, ale těsně po půlnoci se stalo něco, co odstartovalo tolik nešťastných věcí. Nebyli to upíři. Byl to Billy.

„Pomooooc! Pomozte mi někdo!“ zařval někdo dost hlasitě, že se to i pro lidské ucho rozléhalo po celém lese a okolí.

To je Trevor! Rozběhl jsem se okamžitě směrem k Billyho domu, kde jsem se za domem zase proměnil do lidské podoby a vzal si na sebe oblečení, které bylo jako vždy přivázáno k mé zadní pracce.

Rozrazil jsem dveře a rozhlédl se po předsíni, nic se tu nezměnilo. „Co se děje?“ zeptal jsem se netrpělivě. Během pár vteřin vedle mě stál mladý muž, Trevor, a táhl mě směrem k Billymu do pokoje. Neplánovaně jsem se podíval do jeho tváře a musel přiznat, že to musí být opravdu on. I přes to, že je rezervace celkem malinká a myšlenky kluků a Leah dost hluboké, tak jsem za celé ty tři dlouhé roky pořádně neviděl jeho tvář.

„Tátovi se něco stalo a já si nevím rady,“ odpověděl mi a mohl jsem si všimnout stejných tiků, které při mluvení používal i Billy. Lehounce mu cukal levý koutek a hodně mrkal očima. Nechtěl jsem dál zkoumat jeho obličej a rysy, které má shodně se mnou nebo s Billym. Jenom mě to více ubíjelo i po těch letech.

Vtrhl jsem do pokoje a uviděl ho, jak leží na zemi a nejeví žádné známky vědomí nebo života. Přiskočil jsem k němu a začal zkoumat jeho životní funkce. Se zděšením jsem se otočil na Trevora.

„Infarkt!“ zašeptal jsem přidušeně a začal s masáží srdce. Neubránil jsem se pohledu do jeho tváře, kterou jsem už také dlouho neviděl. Na jeho kůži bylo o mnoho víc vrásek a ohybů.

„Dýchej mu do úst, až ti řeknu.“ Naklonil jsem mu správně hlavu, aby to Trevor nezvrtal.

„Jasně,“ ujistil mě. Říkal jsem mu, kdy přesně má dýchat, a já nepřestával masírovat srdce.

Pět minut – nic. Sám neudělal ani nádech. V pokoji, kde jsme byli, se nashromáždilo už pár lidí. Nestíhal jsem vnímat, kdo to byl. Já se staral o to, abych přiměl Billyho k životu.

Deset minut – stále nic. Začínal jsem být unavený, ale nemohl jsem přestat.

„Jakeu, to už nemá cenu, je mrtvý,“ promluvila na mě Leah a vzala mě za ramena. Pomalu jsem přestával stlačovat jeho hrudník a přijímal ten fakt, že už jsem opravdu sirotek. Pro mě už jako otec neexistoval, ale tohle bylo tak… Definitivní.

„Ne! On není a nemůže bejt mrtvý!“ vzlykl Trevor. „Nepřestávej,“ dodal směrem ke mně, ale já už neměl vůli ani sílu v tom pokračovat. V pozadí tohohle minirozhovoru jsem uslyšel houkat sanitku.

„Treve, no tak, už to nemá cenu,“ klidnil ho Embry, ale on se na něj jen výhružně podíval a pokračoval. Začal mu i stlačovat hrudník, ale stále nic.

„Odstupte od něj,“ vyhodili nás od něj záchranáři s nosítky. Stručně jim Leah popsala, co se tu dělo a oni po chvilce konstatovali smrt.

„Né, to není pravda! Tak mu něco píchněte a on se probere!“ skřehotal Trevor a rozhazoval rukama. Po tváři mu stekla slza a začínal být hysterický.

„Lék na smrt neexistuje,“ odpověděl jsem mu.

„Ty se radši moc neozejvej! Za všechno můžeš ty!“ osočil se proti mně a ukázal prstem.

„Kluku, prober se. Za co asi tak můžu?“

„Za všechno, kvůli tobě se tohle stalo! Kvůli tobě je… Mrtvý,“ zalykal se Trevor.

„A ze smrti Lincolna mě vinit nechceš? Já tu ani nebyl! Radši pojď ven.“ Vytáhl jsem ho za rukáv z domu na vzduch. Potřeboval si malinko pročistit hlavu.

„Můžeš za to!“

„Tak mi dej jeden důvod.“

„Když jsem mu pomáhal z vozíku do postele, tak jsem drkl do nočního stolku, ze kterého potom vypadla fotka. Zeptal jsem se ho, kdo to je, ale on mi neodpověděl. Upřeně se na tu fotku díval a hladil ji. Najednou sebou seknul na postel, potom na zem a dál to znáš.“

„A jakou to má souvislost se mnou?“

„Na tý fotce jsi byl ty!“ Můj miniaturní úsměv zmizel. On měl mou fotku a ještě k tomu v nočním stolku? To musí být blbost.

„Nežvaň,“ osočil jsem se proti tomu.

„Je to tak… Kvůli tobě to všechno je!“ zakřičel na mě.

„Kdyby tvůj otec nebyl největší pokrytec, kterého znám, tak by se tohle nikdy nestalo! Ty nevíš ani polovinu o tom, jaký je to člověk. Teda, jaký to byl člověk.“

„Ne, já s ním byl tři roky a znám ho skvěle. Vždyť ty jsi ho ani pořádně neznal!“ Začal jsem se smát.

„Ani nemáš ponětí, jak dobře ho znám.“ Nebo jsem si alespoň myslel, že ho znám. Co to mělo znamenat s tou fotkou?

„Sklapni, nechci nic slyšet!“ rozběhl se směrem k lesu. Chytl jsem ho za loket a všiml si, že má horečku.

„Vrať se, jsi nemocnej!“ křikl jsem na něj.

„Nestarej se o mě! Já to zvládnu sám.“ Vysmeknul se mi a pelášil do lesa. Raději jsem se vydal za ním, abych předešel nějaké jeho nerozvážnosti. Přece jenom Trevora neznám a nevím, co od něj můžu čekat.

„Počkej!“ Otočil se na mě s tak rozzuřeným pohledem, až jsem z něj začínal mít respekt. Pár kroky se ke mně přiblížil a chtěl mi jednu vrazit, ale já uhnul. To ho ještě víc rozčílilo a začal se klepat. Začal jsem si uvědomovat, co se za chvilku stane. Má ten gen, stane se z něj vlkodlak!

„Áááá!“ zařval těsně před jeho proměnou a hlasitým lupnutím. Najednou přede mnou stál obrovský hnědý vlk s bílou lysinou na čele a čumáku. Ten se nemohl zapřít jako můj bratr. Urychleně jsem se proměnil k němu, abych mu mohl vysvětlit, co se to s ním stalo.

Co to se mnou je? Proč jsem na všech čtyrech a nemůžu se postavit zpátky na nohy? Do hajzlu! Vždyť já mám srst!

Trevore, klid. Jsi vlkodlak. Snažil jsem se mu to oznámit nějak šetrně, ale tímhle nejde nešokovat.

Cože?!

Vlkodlak. Pár šťastlivců z rezervace má tenhle gen. Všechno bude v pohodě, jenom se musíš uklidnit.

Jak se mám uklidnit? Jsem čokl! Mám blechy?

Přesněji vlk, ale lidi si to často pletou. V pohodě, žádný snad mít nebudeš. Tedy pokud nebudeš jako prase a občas se umeješ.

Nedělej si srandu. A vůbec, jak to že slyšíš moje myšlenky?

Jsme smečka a naše mysli jsou propojeny. Je to kvůli bojům.

Jakým, sakra? A jaká smečka?

Nemůžeš přestat nadávat? Zamysli se, proč jsme asi tu?

To se ptáš mě?

Logicky… Musíme tu být z nějakého důvodu. Máme přirozené nepřátele.

Catwoman?

Kreténe, bereš to moc na lehkou váhu.

Nenadávej mi!

Když budeš rozrušenej, tak se z toho těla nikdy nedostaneš.

Tak sklapni.

Dobře. Zmlknul jsem. V hlavě jsem si pobrukoval nějakou písničku a potom jsem si vzpomněl na Elizabeth. Je doma se Sue a učí se pravopis. Ve třech letech se učí psát gramaticky správně. Kdybych ji měl vzhledově přiřadit k nějakému věku, tak bych jí tipnul kolem deseti let. Tempo jejího růstu bylo závratné, ale už ne tolik. Zpomalovalo to. Naštěstí!

Tvoje dcera? Úplně jsem zapomněl, že mě slyší.

Ani nápad… Něco jako sestra.

Já mám sestry dvě.

Jo, já vím. Rachel a Rebeku. Taky jsem měl. Takže seš už klidnej?

Asi jo.

Soustřeď se a pokus se ještě víc uklidnit. Zhluboka dýchej. Udělal, jak jsem ho žádal a za nějakých dvacet minut uklidňování přede mnou stál jako člověk. Samozřejmě byl nahý a on si to dotčeně uvědomil po pár vteřinách. Když se začal úzkostlivě zahalovat, štěkavě jsem se zasmál. Byl komický.

„Čemu se tlemíš?“ zeptal se uraženě. Proměnil jsem se zpátky do lidského kožichu, abych mu mohl odpovědět.

„Co sis myslel? Že se na tobě zázračně objeví oblečení?“ posmíval jsem se mu. Naivka.

„Možná?“

„Blbče. Mimochodem, jsem Jacob.“ Napřáhl jsem k němu ruku, ale on si zakrýval své přednosti. „Jestli si myslíš, že tam máš něco jinýho než já, tak se mejlíš.“ Ukázal jsem na jeho křečovitě sevřené ruce.

„Je to nezvyk.“

„To přejde,“ odsekl jsem a zasmál se. Měl jsem docela štěstí, že jsem v myšlenkách nevyžvanil naše příbuzenství. S nevlastním bratrem ve smečce. Tohle se může poštěstit vážně jenom mně.

„Ehm… Mluvil jsi něco o nepřátelích. Kdo to je?“ zeptal se opatrně.

„Upíři,“ vybalil jsem na něj bez servítek. Brada mu spadla o kus dolů a vyvalil oči.

„Co – Cože?“ zakoktal se.

„Upíři. Krev, nesmrtelnost, bílá kůže a tak.“

„Nesmrtelnost?“ podivoval se ještě víc.

„Jo. Ty taky nestárneš. Teda dokud se budeš měnit, chápeš,“ vysvětloval jsem mu s naprostým klidem a ironickým úsměvem.

„No… Ty krávo!“ ulevil si a já měl nutkání ho okřiknout, ale mlčel jsem. Teď by mi mohl s klidem rozbít obličej.

„Je to síla.“

„A co umíme?“ zeptal se s nehynoucím nadšením. Zvedl jsem jedno obočí a zkoumal jeho výraz, jestli to myslí vážně. Myslel.

„Jsme vlci. Štěkáme, vyjeme, koušeme. Jo a ještě něco…“ Vzal jsem do ruky ostřejší kámen a řízl ho do ruky, která mu už visela podél těla.

„Jááu,“ zakřičel na mě dotčeně a zkoumal svou bolístku. Fascinován rychlým hojením nespouštěl oči z kůže, odkud před chvilkou tekla krev. Jeho následující pohled spočinul na mně s otázkou.

„Hojíme se rychle, no.“

„Tak tohle je sakra moc dobrý!“ zakřičel rozradostněně. No skvěle. Je nadšený.

„Pojď si pro věci. Jestli tě chytnou pobíhat nahýho, tak je to na mně.“ Souhlasil a oba jsme se pomalu vraceli k domu. On si něco mumlal radostným tónem, ale já přemýšlel.

Takhle nejspíš má vypadat dokonalý syn. Raduje se z prokletí nesmrtelnosti a huby plné chlupů. Užívá si to, zatímco já to beru jako kouli na noze, kterou za sebou budu muset vláčet navěky.

Proč se mi jenom Trevor tak protiví? Vždyť on mi nic zásadního neudělal. Jen se blbě narodil. Uvědomil jsem si, že teď už se asi nedozvíme, odkud pochází nebo co je zač jeho matka. V sedmnácti letech je úplný sirotek a má už jenom… Mě. To není dobré, vůbec. Já se o něj nehodlám starat jako o malé děcko! Znal jsem ho sotva půl hodinu a ten kluk se mi protiví jako… Jako upíři. Je stejně slizký a vlezlý.

„Můžu ještě chvíli do podoby vlka?“ zeptal se Trevor s nadšením. Zatnul jsem ruce do pěstí a přemlouval se, abych mu nedal do nosu.

„Jak chceš. Soustřeď se.“

„Jasně,“ odpověděl mi, jako by věděl všechno. Nechal jsem to raději plavat a díval se na to, jak se jeho tělo třese a mění ve zvíře. S odporem jsem se podíval do jeho vlídných očí, které se mě snažily uchlácholit. Neměl jsem tušení, k čemu mě přemlouval, ale během chviličky se jeho výraz změnil. Vycenil tesáky a zavrčel. Vrhnul se na mě a já nestihl uniknout jeho drápům. Prackou mi šlehl po hrudi, kde za sebou nechal krvavé šrámy. Na nic jsem nečekal a přeměnil se.

To máš za tátu! Chtěl se mi pomstít za Billyho smrt. Zatvrzele se držel své teorie, že za to můžu já.

Trevore! Kdybys věděl, jakej to byl pokrytec! Uznal bys, že za to může on sám! Blázen jeden! On tu přede mnou bude máchat prackou a snažit se mě ranit? Tomu se ale říká bráška, jen co je pravda!

Cože?!

Předchozí Shrnutí Další

Autor: KaculKaB (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejvyšší cena za život - Kapitola 12.: