Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejúžasnější Vánoce - 3. kapitola

18.12.2013 (07:15) • KateDenali11 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1919×

Vánoce se blížily rychlostí blesku a já ještě neměla dárky. Určitě znáte ty lidi, kteří nakupují na poslední chvíli a pak nadávají, že je všude vyprodáno. Tak to byl i můj případ. K mému štěstí má rodina nic velkého nechtěla. Táta a Phil se spokojili s dobrým jídlem, Sue a Leah nechtěly nic velkého, mámě jsem mohla koupit nějakou blbůstku a Sethovi něco pěkného, co potěší a zahřeje u srdce. Vlastně jsem zas takové štěstí neměla, sice to byly maličkosti, za které se ani moc neutratí (na ceně mi ale stejně nezáleželo), ale sehnat je bylo někdy o život.

Kráčela jsem centrem města, i když by se to dalo nazvat spíše maloměstkým náměstím, a dívala se do výloh všech otevřených obchodů. Na domech, dokonce i na radnici, blikala barevná světélka, v oknech byly nalepené obrázky s vánočními motivy a okolo se procházela půlka obyvatelstva Forks. Všichni sháněli to samé, co já. Dárky.

Avšak v něčem jsem přeci jen měla štěstí. Ačkoliv bylo všude bílo, dnes celý den nezasněžilo. Slunce sice nesvítilo, jenže to bylo kolikrát vzácné i v létě. Za ty roky jsem si už zvykla.

Všechny dárky jsem měla nakoupené, podařilo se mi je sehnat celkem rychle, ale pořád mi chybělo... to něco.

Rozhodla jsem se, že se stavím v malém starožitnictví. Na první pohled se mohlo zdát, že tam vůbec nikdo nechodí. Byl to malý obchůdek, v podstatě už zašlý, zaprášený a vypadal na spadnutí, ale dveře se tam otevíraly tolikrát, až se divím, že ještě nevypadly z pantů.

Paní, která starožitnictví vedla, byla moc milá a zajímavá starší dáma. V jejím obchodě se našlo tolik zajímavých věcích, které stály za prohlédnutí.

Byla jsem tam nespočetkrát.

Vešla jsem dovnitř, do té tmy a zimy, jenž se zdála větší než venku. Přitáhla jsem si šálu blíž ke krku a rozhlédla se. Nic pozoruhodného jsem nenašla, a tak jsem se odebrala ke stolu, na kterém byly položené šuplíky a v nich různé serepetičky.

„Sháníš dárky?“ ozvalo se mi u ucha a já se s leknutím otočila.

„Ach... Fuj, Edwarde, to jsem se tě lekla. To se dělá, takhle lekat zoufalé lidi?“ obořila jsem se na něj i přes úsměv zdobící mou tvář.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.“

„Ehm, to nic,“ usmála jsem se.

„Tak co, sháníš dárky?“

„Ne. Už mám všechny nakoupené, jenže můj kamarád je nemocný, takže bych mu chtěla udělat radost. Bohužel nemůžu najít...“

„To něco?“ doplnil.

„Jo,“ přitakala jsem. „Přesně.“

„Hm...“

Zamyšleně se zamračil a zabořil ruku mezi věci v jednom šuplíku. Chvíli se tam přehraboval, až pak vytáhl svou bledou ruku ven a držel v ní dvě malé, zlaté rolničky přidělané k červené stužce.

„Edwarde, ty jsou kouzelné,“ rozplývala jsem se nad tou malou radostí v podobně rolniček, o kterých Seth tak rád na Vánoce zpíval. Při pohledu na ně mi v uších zazněl jeho hlas...

„Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas? Kašpárek maličký nebo děda Mráz? Hej! Rolničky, rolničky, co to zvoní v nich? Maminčiny písnišky, Vánoce a smích!“

„To jsou,“ přitakal.

Podal mi rolničky a já si je něžně vzala do ruky, byly opravdu kouzelné a roztomilé. Přesně jako Seth! Pro něho ty rolničky byly jako dělané. Vzala jsem je tedy, odnesla ke kase a zaplatila, poté jsem odešla zpět za Edwardem.

„A co tu děláš ty?“ ptala jsem se.

„Hledám něco pro mou matku,“ odpověděl.

Překvapeně jsem se na něj podívala, on totiž nevypadal jako někdo, kdo chodí do starožitnictví a kupuje tam dárky. Byl upravený, značkově oblečený, elegantní a milý. Měla jsem za to, že pocházel z bohaté rodiny.

„Má matka totiž navrhuje domy, ale nejraději do nich vytváří interiér, a tak jsem se rozhodl, že jí koupím nějaký starý obraz, vázu, něco takového...“ vysvětlil mi.

„No, možná bych o něčem věděla.“ 

Zavedla jsem ho do zadní části obchodu, kde jsem vzala do rukou sněžítko, ve kterém nebylo náměstí, Santa, sněhulák anebo tančící pár, nýbrž opuštěný domek uprostřed lesa. Vypadalo to opravdu nádherné, když se sněžítkem zatřáslo a na dům a les se snášely sněhové vločky a díky vodě uvnitř jakoby tančily.

„Není to nic moc, ale mně se líbí,“ usmála jsem se a pokrčila rameny.

„Je to krásné, tohle se bude určitě Esme líbit. Děkuji za pomoc,“ poděkoval a odešel zaplatit.

„Vidíš, navzájem jsme si pomohli.“

Přikývla jsem.

Ještě se na mě usmál a vyšli jsme z obchodu, do očí mě uhodilo světlo, které venku panovalo. Párkrát jsem zamrkala a poté se podívala na Edwarda.

„Nechtěla bys svézt domů?“ zeptal se zdvořile.

„Pokud máš čas...“ pípla jsem.

„Mám.“

Usmála jsem se a nadiktovala mu svou adresu. Viděla jsem se s ním teprve potřetí, tudíž jsem ho vlastně ani neznala, avšak cítila jsem k němu jakousi pevnou důvěru, kterou nemohlo nic zlomit. Nevěděla jsem proč, ale bylo to tak.

„Vlastně... Už tak jsem ráda, že jsi mi nabídl odvoz domů, ale nemohl bys mě odvézt do La Push? Pokud ovšem nechceš nebo nemáš čas, nevadí mi to,“ zeptala jsem se nervózně.

„Do La Push říkáš?“ zamračil se zamyšleně a prohrábl si ty své bronzové vlasy rozcuchané do všech stran. „Klidně bych tě tam odvezl, ale nevystačil by mi benzín. Promiň.“

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou, „to je v pořádku.“

Ještě se omluvně pousmál a už mě vedl ke svému autu, které zaparkoval nedaleko. Nešlo ho přehlédnout. Byl to tak nádherný vůz, až jsem nemohla uvěřit svým očím. Tady ve Forks bylo takové auto vidět jednou za sto let. Všichni si tu vystačili s auty, která si mohli dovolit. Prostě a jednoduše stačilo, když to mělo všechna kola a fungující motor, pak už stačilo udělat nový lak a bylo vymalováno. Například Seth zdědil po svém starším kamarádovi Volkswagen Rabbit, který byl původně červený, jenže Seth fandil spíše zelené...

„To je Aston Martin V12 Vanquish?“ zeptala jsem se užasle.

Nikdy jsem se nepovažovala za milovníka aut, ale vyznala jsem se v nich a dokázala je dobře ohodnotit. A to jen díky dětství strávené se Sethem, který mě odjakživa tahal do garáží svých starších quileutských přátel a také mi ukazoval různé časopisy. Díky tomu jsem si někdy připadala spíše jako kluk, ale vůbec mi to nevadilo. Musím ale uznat, že dokonce se Charlie častokrát pozastavoval nad tím, co všechno o autech vím.

„Tady někdo sleduje Top Gear, nemám pravdu?“ zasmál se Edward.

„Hele!“ obořila jsem se na něj a lehce ho praštila do hrudi, i tak to ovšem zabolelo, poněvadž byl tvrdý jako skála, čemuž jsem nerozuměla. Ale okamžitě jsem se tím přestala zabývat, protože mou hlavu zaplnily docela jiné myšlenky.

Jak to, že jsem dokázala být tak uvolněná v přítomnosti v podstatě cizího člověka? Takhle uvolněně a domácky jsem se chovala většinou jen ve společnosti Setha nebo Leah, tak proč jsem taková dokázala být i v přítomnosti Edwarda, kterého jsem na rozdil od nich znala pouhé dva dny?

Další věc, které jsem nerozuměla.

„Klid, Bello,“ usmál se tím svým pokřiveným úsměvem, „jen mě překvapilo, že se zajímáš o auta. Jediná holka zajímající se o auta, kterou znám, je má sestra Rose.“

Takže měl i sestru... Samozřejmě, Bello, pomyslela jsem si, všichni nemůžou být jedináčci jako ty...

Ale když už jsem si měla představit Edwardovu sestru, viděla jsem ji jako elegantní rusovlásku s dlouhýma nohama a stejně zlatýma očima, jaké měl Edward. Teď – po zjištění, že existuje, ale má ráda auta – jsem ji viděla černovlasou, malou a ušmudlanou se šedýma očima. Přesto však stále krásnou...

Edward mi jako gentleman otevřel dveře na straně spolujezdce, zavřel je a usedl na druhou stranu auta – za volant. Moc dobře se mi v autě sedělo, sedačka byla pohodlná a motor tichý. Mlčky jsem se dívala z okénka na rychle ubíhající cestu.

Něco mě však přinutilo podívat se na palivoměr – ručička ukazovala plnou nádrž...

„Jsme tu... Je-li to tvůj dům,“ vytrhl mě z myšlenek řidič.

„Jo, je. Děkuju za odvoz a za ty rolničky!“ poděkovala jsem a rychle vystoupila z auta.

Měla jsem dojem, že mi na to Edward ještě něco řekl, ale už jsem ho neslyšela. Otevřela jsem dveře domu a ještě se otočila za mizejícím autem. Ani jsem si nevšimla, že na příjezdové cestě stálo Sethovo auto.

„Bello?“ zavolal Charlie.

„Ano?“ Zula jsem si boty a bundu pověsila na věšák.

„Někdo za tebou přijel,“ oznámil mi, ale to už jsem běžela po schodech nahoru. Přeci nemůže vidět, jaké dárky jsem nakoupila.

Schovala jsem tašku s dárky do skříně a seběhla zpět po schodech dolů do obýváku, kde se v křesle válel Charlie a na pohovce seděl Seth.

Podívala jsem se na něj a usmála se, jenže úsměv mi jako by zamrzl na tváři. Ten mladík sedící na našem gauči byl Seth, ale přitom to taky byl někdo jiný. Stále vypadal jako Seth, jen možná byl trochu urostlejší. Jeho rty byly roztáhlé do jeho obvyklého úsměvu, který ukazoval bílé zuby, avšak jeho oči byly vážné, soustředěné a... tvrdé?

„Ahoj, Sethe.“

„Bello,“ kývl a jeho úsměv se stal po vyslovení mého jména vřelejší, pravdivější.

„Já myslela, že jsi nemocný,“ konstatovala jsem.

„No... O tom jsem si s tebou přišel promluvit.“

Zničehonic mi přeběhl mráz po zádech.

Autor: KateDenali11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejúžasnější Vánoce - 3. kapitola :