Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejúžasnější hrozné léto 7. kapitola

09.01.2014 (20:30) • emam, tamias01 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2038×

„Zítra večer budu večeřet venku,” oznámil mi táta po návratu do kuchyně.

„Máš pánskou jízdu na stanici?”

„Hmm, pozval jsem jednu dámu na večeři,” začervenal se. Nemohla jsem tomu uvěřit.

„Páni, ty máš rande? A s kým?”

„Zatím bych tomu tak neříkal. Spíš si jdeme se Sue jen tak přátelsky popovídat.”

„Přátelsky popovídat, takže takhle tomu se teď říká,” smála jsem se.

„Co máme k večeři?” snažil se vyhnout hovoru, ale chápala jsem to. Já s ním taky nerada probírám svůj milostný život. A když jsem u toho, bude sedm.

„Zbyl steak od oběda. Máš to v lednici. Já musím běžet, mám rande,” tedy alespoň doufám. S božským jsem se vždycky na skypu scházeli v sedm, ale poslední dobou se nějak míjíme nebo se vůbec neozve.

Dychtivě jsem zapnula počítač a čekala, až naběhne skype. Konečně jsem měla před sebou modrou obrazovku. Do háje, to snad není možný, ani si nepřečetl, co jsem mu napsala. Začínám to šedivé kolečko nenávidět. Ale viník je mnohem větší. Co si, krucinál, myslí, že tu zase není?! Mrkla jsem na hodiny, no dobře, má ještě pět minut…

Točí se, pořád se točí to pitomé kolečko a Jacob nikde. Seth říkal, že by prý Jake nechtěl, abych se trápila. Tak proč se neozývá? Naše rande přes net byla mojí jedinou radostí tohle léto, které se tak pokazilo, a teď už nebudu mít ani to? I když neměla bych si tolik stěžovat. Nebýt Setha bylo by všechno ještě horší. Vlastně bych bez něj asi prožívala peklo, ve kterém mě táta nechává. Nikdy mi nevadilo být doma sama, ale nechat mi na starost celý dům, který sotva drží pohromadě, je podpásovka. Mohlo mě napadnout, že státní ubytování v rodinném domě bude mít háček. Chudák Seth už tu opravil snad všechny spotřebiče, komín, plot a i vymaloval. Divím se, že je ještě ochotný sem přijít. Ale kdyby nepřišel, asi by mi ten barák spadl na hlavu a nikdo by si ani nevšiml.

Táta tráví celé dny v práci, prý je toho pořád hodně, s čím se musí seznámit a reorganizovat. Jo si užívá léto v Miami. Občas mi napíše, ale jsou to jen krátké zprávy, které vlastně ani nereagují na moje maily. Nezlobím se na ni, asi bych reagovala stejně, kdybych byla na prázdninách s božským. Jenže ten na mě kašle jako na placatý kámen.

Vztekle jsem bouchla do stolu a znovu zkontrolovala čas — 19:13. Dřív se nikdy neopozdil. Mám vůbec ještě čekat? Bůhví, kde se fláká, třeba si užívá sluníčka v Central Parku a já pořád jen trčím tady.

Vypnula jsem počítač a raději se podívala do skříně. Mám vůbec nějaké vhodné oblečení na zítřejší výlet?

..........

Bylo to trochu složité. Přeci jen městská holka jako já ve svém šatníků nemá moc kousků do přírody. Díky bohu za džíny, ale ty baleríny asi nebudou nejlepší. S povzdychem jsem se obula a zamířila z domu. Seth na mě už nějakou chvilku čekal a nervózně přecházel po verandě z jedné na druhou stranu.

„Děje se něco?” ptala jsem se, když se přede mnou zastavil a těkavě se drbal ve vlasech.

„Ne, nic,” zkoumavě si mě prohlížel. „Jen ty boty asi nebudou vhodné do lesa, nemáš botasky nebo pohorky?” usmál se.

„Mám jen to, co jsem si přivezla z New Yorku a tam nic takového neužiju. Asi bych měla nejdřív vyrazit na nákupy,” ušklíbla jsem se, protože to nikdy nebyla moje oblíbená aktivita.

„V tomhle by ti mohla pomoct Leah ona nákupy sice nemusí, ale v botách se vyzná. Mohla by ti poradit, co se ti ve Forks bude hodit.”

„Fajn, takže asi ten výlet odložíme a zavoláme jí,” vzdávám se všech nadějí, že letošní prázdniny budu jinde než v uzavřených prostorách.

„To ne. Jen budu muset trochu upravit program, uděláme si piknik na pláži. Okolí ti ukážu později. Co ty na to?” To je celý on, vždycky se snaží zachránit situaci.

„Piknik? To jako že dnes nevařím?” koukala jsem na něj nevěřícně.

,,Máma mi nabalila tohle,” ukázal na velký piknikový koš a mrkl na mě, „kdyby nám vyhládlo.”

„Páni,” bylo jediné, na co jsem se zmohla. Je prima, když se o vás někdo stará, když máte mámu.

„Tak vyrazíme?” zeptal se nesměle. Musel si všimnout změny mojí nálady. Nechtěla jsem dnešek kazit smutnými vzpomínkami, tak jsem se na něj raději usmála.

„Jasně, je to tvoje auto,” kývla jsem směrem k šedivé dodávce.

„Jo, sice není nejnovější, ale je spolehlivé, pokud nezapomeneš dolít vodu do chlazení.”

Otevřel mi dveře od spolujezdce. Bylo mi trochu divné, že se ke mně takhle chová, ale nastoupila jsem. Cestu do La Push jsem sice už znala, ale to zvláštní ticho mě dráždilo.

„Je to daleko?” dívala jsem se upřeně z okna. Co se děje, že najednou není tak uvolněný jako jindy?

„Ne, jen kousek. Mineme rezervaci a pak už je to jen kousek pěšky. Doufám, že si ti tam bude líbit. ”

„Určitě, kdekoli je to lepší něž u nás doma.” Zatvářil se ztrápeně. „Promiň, nechtěla jsem, aby to vyznělo, jako že je mi jedno, kde jsem... já... díky, že si mě vytáhl ven.”

„Nemáš za co, rád ti to tu ukážu, u vás toho stejně už moc není k dodělání,” usmál se konečně.

„Doufám, že na mě nespadne nějaká stěna. To je asi jediné, co se v tom domě hrůzy ještě nestalo.”

„To snad ne, sice je to už starší dům, ale věřím, že zdi a střecha jsou v pořádku, i když možná by chtěl znovu natřít,” řekl zamyšleně.

„Budu ti věřit, ale na to natírání domu okamžitě zapomeň. Jsem fakt hrozně ráda, žes mi se vším pomohl, ale zneužívat tvoji ochotu už dál nemůžu.”

„Neboj, na to musí být aspoň týden sluníčko v kuse, a to se tu zas často nestane.”

Měl pravdu, trocha sluníčka je na Olympijském poloostrově jako zázrak. I dnes je pod mrakem. Snad ještě nezačne pršet, to by byl ale piknik.

Zastavili jsme. Trochu neochotně jsem vystoupila. Cesta vypadala dost blátivě, tohle suchou nohou rozhodně nepřejdu.

„Nechceš přenést?” zeptal se pobaveně, když viděl, jak se tvářím.

„Jasně, ještě mě budeš nosit. Stačí, že bychom bez tebe nebydleli. Snad budu umět sama chodit,” rozhodně jsem udělala první krok. Mělo mě napadnout, že chodit rázně na blátivé cestě není nejlepší nápad. Noha mi podjela.

„Dávej pozor, nebo si ublížíš,” chytil mě do náručí. To je poprvé, co jsme se dotkli. Byl tak teplý, skoro jako Jacob, ale bylo to jiné. Horkost z jeho dotyku mi přešla do celého těla, až jsem z toho byla nervózní. Jen jak jsem si byla trochu jistá sama sebou, honem jsem se postavila a ustoupila od něho. Co to mělo být? Z Jacobových dotyků mi hořela kůže, úplně jsem se rozpalovala, ale po Sethově doteku jsem si přišla jako v plamenech.

„Tak jdeme, je to odtud jen kousek pěšky. Támhle za těmi stromy už je vidět kousek pláže.”

„Bezva,” oddychla jsem si, ještě, že si ničeho nevšiml.

„Sethe, do koliťáku vlastně jdeš?” Vždyť já o něm vlastně nic nevím, kromě toho, že je práce všeho druhu.

„Budu maturovat a potom se uvidí.”

„Ale chceš jít studovat, ne?”

„Ani ne mám raději práci rukama než hlavou, pracovat někde v kanceláři by mě nebavilo.”

„Studia ti místo ještě nezajistí, jen si tím rozšíříš obzory,” tak jsem to alespoň brala já. Co bych chtěla dělat za práci, totiž vůbec netuším.

„Ty půjdeš na vysokou do New Yorku?”

„Takový je plán. Jacob zvažoval, že by se ke mně přidal. Bylo by to fantastický být spolu na škole,” zasnila jsem se. Božský a já v jedné posluchárně. Určitě bychom měli alespoň některé přednášky společné.

„Hmm.”

„Byl jsi někdy v New Yorku? Je to báječné město.” Samé betonové cesty a žádná břečka pod nohama, ale krajina vypadala pěkně. Tedy až na to množství zeleně, na to si asi žádný Newyorčan hned tak nezvykne.

„Byl, jednou, ale moc mě to znovu neláká, všude jen hluk a křik kromě Central Parku. Tam nikde není moc zeleně, navíc tady jsem doma, i když možná je to jen o zvyku. Ale zase je tam výhoda, nemusíš se bát v noci hladu, vždycky se najde otevřený obchod.”

To se mi snad zdá. Ty myšlenky na jídlo se v těch mužských hlavách snad klonují, nebo co. Přesně tímhle argumentoval Jake, když se nechtěl stěhovat. Ale neměla bych obhajobu svého města brát tak negativně.

„Prostě skvělý město,” prohlásila jsem, ale už ne tak přesvědčivě.

Blátivá cesta se začala vytrácet a místo ní jsme začali stoupat do skalnatého kopce.

„Neříkal jsi, že trochu přizpůsobíš plán?” ptala jsem se, když mi noha škobrtla o další kámen.

„Stalo se, nemůžu za to, že jsi městské děvče,” zasmál se.

„Do háje, je to ještě daleko?” další ostrý šutr mě bodl do boty.

„Jsme tu, doufám, že se ti tu bude líbit,” řekl a dal na stranu větve, které mi překážely ve výhledu.

„Páni!” bylo jediné, na co jsem se zmohla.

„Je to moje oblíbené místo, moc lidí sem nechodí, ledaže sem zabloudí.”

Stáli jsme na vrcholu skalnatého útesu. Několik metrů od srázu se rozprostíral trávník s divokými květy. Pod srázem bouřilo moře. Měla jsem pocit, že kameny praskají pod nárazem vln. Dělaly tak zajímavý hudební podkres celému výjevu.

„Je to tu kouzelný.”

Seth na nic nečekal, otevřel ten velký piknikový koš a roztáhl deku.

„Nemáš hlad?”

„Ani ne, ale ani nevíš, jak ráda si sednu.” Ty boty musely na chvíli dolů. Nevěřila bych, že mě v balerínách můžou někdy bolet nohy, třela jsem si chodidla.

„Cesta zpátky bude snadnější, jen z kopce.”

„Nemohla bych to vzít vzdušnou čarou?” kňourala jsem.

„Pokud máš křídla, tak určitě, jinak budeš muset jít po svých,” smál se mi.

„Hmm, možná by přeci jen bodlo něco na posilněnou. Co tam schováváš?”

„Ani nevím, ale určitě se tam najde něco dobrého.” Hned otevřel koš a začal na deku pokládat různé dobroty. Nemohla jsem uvěřit, kolik se tam toho vešlo.

„Máma se o vás hodně stará,” pronesla jsem s trochou závisti.

„To ano, máma je skvělá, dala tu ode všeho kousek, nevěděl jsem totiž, co by sis dala.”

„Nemusela si dělat kvůli mně takové starosti. Stačí, že jí poslední dobou odlákávám syna na bezplatnou výpomoc.” Tohle téma jsme sice probírali už mnohokrát, ale pořád se mi nelíbilo, že Seth za svoji ochotu nic nechce.

„Myslím, že je ráda za chvíli klidu, když se jí tam nemotám.”

„Nevěřím, že je bez tebe ráda,” povzdychla jsem si. Já rozhodně bez mámy ráda nejsem a ona by určitě taky nebyla. Navíc, Sethova společnost mi přišla vždycky příjemná.

„Minimálně má při vaření klid, ale kdo by odolal, když to voní po celém přízemí.”

Zadívala jsem se na obzor. V dálce bylo vidět jen mořskou modř, ale já si vzpomínala, jak voněl náš domov, když maminka vařila. Nevím, proč mi začala chybět zrovna teď.

„Copak, jsi nějak smutná?”

„Promiň, nechtěla jsem nám dnešek kazit. To jen že já si musím už uvařit sama.”

„Mohl bych ti uvařit, ale máma na mě chtěla vydat soudní zákaz na vaření, zničení jejích hrnců byl podle ní ten nejhorší zločin.”

Musela jsem se smát, Seth sice umí hodně věcí, ale v kuchyni jsem si ho opravdu nedovedla představit.

„Možná je to hloupá otázka a nemusíš na ni odpovídat, tvoji rodiče jsou rozvedení?”

Zavrtěla jsem hlavou a podívala se mu do očí. Díval se na mě důvěřivě a cosi v jeho výrazu mě donutilo začít mluvit. Zvláštní, vždyť jsem o mámině smrti ještě s nikým nemluvila.

„Kéž by to byl ten důvod, proč s námi máma není. Nikdo neví, co se tenkrát stalo. Máma najednou zmizela a nikdo ji nemohl najít. Táta šílel, nepomohlo ani, že byl členem místní policie a měl o vyšetřování přehled. Pořád jsme doufali, že třeba měla jen nějakou nehodu, leží v nemocnici a třeba ztratila paměť. Dokonce mě i napadlo, že ji třeba unesli kvůli výkupnému, akorát jsem netušila, jak někoho mohlo napadnout, že bychom mohli dát dohromady nějaké výkupné. Byla to taková blbost, ale připustit si, že už ji nikdy neuvidím bylo prostě...” Slzy, které se mi tlačily do očí, si najednou začaly razit cestu ven.

Seth mě objal a nechal si máčet rameno, přitom mě hladil po zádech.

„To mě mrzí, Bello, ale věřím, že její duše na tebe dohlíží.”

„Promiň, já... od její smrti jsem o tom s nikým nemluvila,” vzlykala jsem.

„Nemusíš se omlouvat, někdy je pláč to nejlepší řešení jak ze sebe dostat smutek.”

To nebyl pláč, ale zoufalý nářek nashromážděný za těch několik let, co jsem to v sobě držela. Divila jsem se, že Seth raději neutekl, a nechal si mě ve své náruči.

„Díky, vůbec netuším, čím jsem si zasloužila tvoji pomoc,” zachroptěla jsem, když slzy konečně přestaly proudit a já konečně zvedla hlavu. Díval se mi do očí a já byla u něj tak blízko jako nikdy. Najednou se jeho tvář přiblížila k té mojí a jeho rty se přitiskli na mé. Nevím, co mě to napadlo, ale začala jsem mu jeho něžnost oplácet. Měl tak horké rty, něco mi to připomínalo, ale ta horkost, která se přes ně dostávala do mého těla, byla úplně nová. Prsty jsem mu zajela do vlasů, ale něco bylo špatně. Byli příliš krátké, ne jako Jacobovy vlasy, které si svazoval do ohonu.

Odtáhla jsem se, vyděšená z toho, co provádím.

,,Promiň, já... já...” začal koktat.

„Jacob,” zašeptala jsem zděšeně to jediné, co se mi teď honilo v hlavě. Co mu to dělám.

„Já vím,” konečně dokončil a dal ze mě ruce.

Obula jsem si boty a šla na kraj srázu, potřebovala jsem trochu prostoru a hlavně čistého vzduchu. Miluju přece Jakea, tak proč se mi to se Sethem tolik líbilo. Jsem hrozná, příšerná, něco takového si božský přeci nezaslouží. On na mě čeká, jak slíbil, a já si zatím užívám s prvním klukem, kterého potkám.

„Bells, neměla bys chodit tolik na kraj. Bojím se, že spadneš,” ozvalo se za mnou.

„I kdyby, patřilo by mi to,” kňourla jsem znechucená sama ze sebe.

„Ty za nic nemůžeš, to já. Víš, líbíš se mi, ale nechtěl jsem... Vím, že miluješ Jacoba a beru to. Promiň, nechal jsem se unést.”

„Já se ti líbím?” otočila jsem se na něj překvapeně. Sice si pamatuji, jak se na mě díval poprvé, ale od té doby se toho dost změnilo. Nenapadlo mě, že by o mě mohl mít zájem. Asi jsem blbá, který kluk by mi pomáhal jen tak.

„Ano, omlouvám se, už se to nebude opakovat. Odpustila bys mi prosím. Přál bych si, abychom byli pořád přátelé.”

„Já… asi se nezlobím, vlastně na tebe rozhodně ne. Mělo mi to dojít.”

Seth se najednou otočil a odešel kousek do lesa, za okamžik se vrátil s malou kytičkou fialek.

„Přijmi je jako omluvu.”

„Sethe, já…” Dělá si srandu, horší by byl snad už jen zásnubní prsten. Ale bylo mi jasné, že to myslí tak, jak říká, o to to je horší. „Je mi to tak líto, nechtěla jsem ti ublížit.”

„To nic, byl to zkrat.”

„Jo, to byl,” zašeptala jsem. Bylo mi trapně. „Může to zůstat jen mezi námi?”

„Jasně. Není to něco, čím bych se měl chlubit.” Ale nevypadal moc přesvědčivě.

„Sethe, jestli se to Jacob dozví...”

„Jak by se to dozvěděl? Nejsem tak hloupý, abych o tomhle vyprávěl v místním rozhlase.” Ale do očí se mi nepodíval tak jako jindy.

„Slíbil, že za mnou přijede… Já vím, je to hloupost.”

„Nezměníme raději téma?”

„Takže pořád přátelé?” potřebovala jsem se ujistit, ani nevím proč.

„Jasně, přátelé napořád,” usmál se na mě tím svým nakažlivým úsměvem.

„Doufám, že se v tom koši najdou i ty úžasné muffiny.”

„Snad ano, pár jsem jich snědl cestou k tobě.”

„Děláš si srandu? Tys mi je sežral?” rychle jsem se rozběhla podívat, jestli náhodou nějaký nezbyl.

„Já za to nemůžu, to ty muffiny volaly: ,Sněz nás.'”

„Jestli nenajdu ani jeden, tak mi je upečeš sám.” To by mohl být zajímavý trest.

„Pokud jste pojištění proti požáru, tak by to šlo,” řekl a tvářil se u toho jako neviňátko.

Strávili jsme spolu krásný den. Vypjatý začátek vystřídal snad nekonečný smích. Ani nevím, kdy jsem se tolik nasmála. Myslela jsem, že ten obrovský koš jídla nikdy nemůžeme sníst, ale to jsem netušila, že má Seth v sobě tasemnici. Jinak si totiž neumím vysvětlit, jak to všechno spořádal.

„Byl to krásný den. Díky,” řekla jsem, když mě dovezl domů. Zrovna začalo zapadat slunce.

„Nemáš za co, klidně si to můžeme někdy zopakovat. Jen musíš mít jiné boty.”

Autor: emam (Shrnutí povídek), tamias01, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejúžasnější hrozné léto 7. kapitola: