Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejúžasnější hrozné léto 12. kapitola

16.01.2014 (19:00) • emam, tamias01 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2675×

Seděl tam na kraji útesu a díval se na moře. Jacob mě postrčil směrem k němu a někam zmizel. Stála jsem tam jako přimražená a nevěděla, co mám dělat. Seth se do mě sice údajně otiskl, ale může mi odpustit tu facku?

Bylo mi hrozně po tom všem, co pro mě udělal, a vlastně i pro Jacoba. Vždyť ho mohl kdykoli prozradit a získat tak moji důvěru, a on místo toho trpělivě snášel moje rozmary a Jakeovu mlčenlivost. Nemůžu přece k němu jít a tvářit se, jako by se nic nestalo.

Vítr zafoukal a vlasy mi spadly do obličeje. Když jsem je konečně dala pryč, viděla jsem, že se Steh otočil a usmívá se na mě. Jak se může usmívat na někoho, kdo mu tolik ublížil?

„Ahoj Bello, dlouho jsme se neviděli,” zavolal na mě.

„Sethe,” zajíkla jsem se a udělala krok zpět. Nejraději bych mu zmizela z očí. Jeho usměvavý obličej se okamžitě změnil na zklamaný. Postavil se a zvedl ruce nahoru. Nechápala jsem, co to dělá.

„Bojíš se mě?”

„Proč?” ptala jsem se zmateně.

„Viděla jsi, jak jsem se přeměnil v přerostlého vlka. Ale nemusíš se bát, nikdy bych ti neublížil.”

„Já vím, že ne.” Spustil ruce dolů, ale nepřiblížil se. Váhavě jsem k němu došla. „Sethe, já se omlouvám. Je mi to všechno tak hrozně líto,” kňoukla jsem zkroušeně.

„I mě to mrzí, tolik jsem toužil po tom, říct ti pravdu, ale nemohl jsem, nejen kvůli slibu, ale i kvůli Jacobovi. Byla jsi tak šťastná, když jsi o něm mluvila.”

„Prosím tě, přestaň.” On se mi ještě bude omlouvat. Bylo mi z toho tak úzko, že se mi slzy nahrnuly do očí.

„Neplač, prosím, úsměv ti sluší víc.”

„Jenže já tě uhodila po tom všem, co jsi pro mě udělal. Po tom všem, co sis musel zažít nejen kvůli mně, ale i Jacobovi,” vzlykala jsem. Pomalu ke mně přistoupil a setřel mi z tváře slzu. Ten dotyk mě rozechvěl a já mu toužila být blíž, ale netroufla jsem si.

„A víš, že já ti neublížím?” potřeboval se ujistit.

„Sethe.” Objala jsem ho, ani jsem nevěděla jak. „Já to vím, jen si nejsem jistá, jestli to taky dokážu.”

„Jak to myslíš, Bello?”

„Tolik jsi mi pomohl a já ti ublížila, uhodila jsem tě, i když to nepatřilo tobě,” odtáhla jsem se od něj, protože jsem přeci neměla právo na to ho objímat. Ale byla jsem tak ráda, že ho vidím.

„Já taky nejsem dokonalý,” snažil se mě utěšit.

„To není pravda. Jestli někdo dokonalý je, tak snad jedině ty.”

„Měním se ve vlka, to není zrovna ideální,” ušklíbl se.

„Já… No, to jsem nějak zapomněla. Víš, pořád mám pocit, že se mi to snad jenom zdálo. Opravdu ty i Jacob jste…” nedořekla jsem. Přišlo mi to divný.

„Vlkodlaci? Ne, tak bych to neřekl, spíš měniči.”

„A Otsu? Viděl jsi ji někdy?”

„Myslíš proměněnou?” Přikývla jsem.

„Ano, je něco mezi leopardem a lvem. Její kožich vypadá jako leopardí, ale na konci ocasu má takovou bambuli, jako mají lvi. K Jacobovi se hodí, ale budou to mít složité, oba jsou alfy své smečky.

„Co to znamená?”

„Alfa je něco jako velitel, má absolutní autoritu. Co přikáže, nejde porušit. Má za smečku zodpovědnost.”

„A proč je alfou zrovna Jacob a ne třeba ty?”

„Jeho předek byl náčelník a alfa smečky, je to dědičné, stejně jako to, kdo z kmene se přemění a kdo ne. Sice by alfou mohl být i Sam jako nejstarší, kdo se přeměnil, ale ten po tom netouží, chce žít s Emily jako normální člověk.”

„Jacob je náčelník?” opakovala jsem překvapeně. „To znamená, že Otsu asi taky. Myslela jsem, že svět náčelníků je jen v mýtech a pohádkách.”

„To jsem si myslel taky, dokonce legendy o vlcích mi přišly neskutečné, ale pak přišli Cullenovi a změnili život všem ze smečky. Nelituju toho, kdybych nebyl tím, čím jsem, tak bych tě nikdy nepoznal.”

„Takže se na mě nezlobíš?” Potřebovala jsem slyšet odpověď.

„Nezlobím, na tvém místě bych se zachoval stejně, ale uhodit bych tě nedokázal, jsi holka.”

„To je super, takže se na mě nezlobíš, protože jsem holka.”

„Tak jsem to nemyslel, ale kdybych zjistil, že holka, se kterou jsem chodil, se mění ve vlka a otiskla se do jiného, vzalo by mě to taky. Zvlášť když bych ani netušil, že měniči existují.”

Povzdychla jsem si a šla si sednout na kraj útesu, kde seděl předtím on. Sedl si vedle mě a chvíli jsme pozorovali moře beze slov.

„Jacob mi toho tolik povídal a já nevím, jestli tomu všemu vůbec můžu věřit.” Porušila jsem tu tichou chvilku.

„Všechno je to pravda, být vlkem má svoje výhody, ale i nevýhody.”

„Budeš mi o tom někdy vyprávět?” podívala jsem se na něj. Myslela jsem, že se dívá na obzor, a místo toho se díval na mě. Trochu mě to zaskočilo.

„Pokud o to budeš stát, tak ano.”

„Chtěla bych toho vědět tolik, ale nejvíc asi…” zadrhla jsem se, protože na tuhle otázku jsem neměla dostatek odvahy.

„Co tě zajímá?”

„Víš, to o otisku.” Sklopila jsem oči a snažila se vymyslet, jak si nepřipadat trapně.

„Myslíš, jak se Jacob otiskl do Otsu?” Zavrtěla jsem hlavou. „Tak co konkrétně?”

Opatrně jsem zvedla hlavu, abych na něj viděla, ale zase ne moc, abych se mu nedívala do oči.

„Ty ses prý taky otiskl,” zašeptala jsem.

„Otisk je něco, co je dar i prokletí měničů. Jakmile uvidíš svůj otisk, nikdo další už pro tebe neexistuje. Je jedno, jestli máš manželku, přítelkyni, snoubenku, pokud se otiskneš, předchozí city zmizí a nahradí je silnější. Pro toho, do koho se otiskneš, jsi tím, co potřebuje. Vem si Quila a Claire, je pro ni jako starší bratr.”

„Takže ses stal mým nejlepším přítelem.” Přikývl, ale já neměla klid, protože jsem se nedozvěděla to, co jsem chtěla vědět. „A můžeš se do někoho otisknout a přitom se zamilovat do někoho jiného?”

Teď pohledem uhnul on. „Ne. Pokud se jednou otiskneš, je to do smrti, nikdy se nastalo, že by se měnič otiskl dvakrát.”

„Ale můžeš přeci milovat někoho, aniž by ses do něj otiskl?”

„To ano, ale můžeš tu osobu milovat, jak jen chceš, proti otisku se nedá bojovat.”

„Takže můžeš být můj nejlepší přítel a zároveň si někoho najít,” konstatovala jsem sklesle.

„Ne, tak to není, potřebovala jsi přítele, ne kluka, co ti bude vyznávat lásku. Kdybys neměla Jacoba, tak by to bylo jiné.”

Párkrát jsem si musela v duchu zopakovat, co právě řekl, a když mi to konečně došlo, rozzářila jsem se.

„Takže… Sethe, promiň, zase tě trápím a přitom…” On mě miluje a já? Měl snad Jacob pravdu? Podívala jsem se na Sethovy rty a vzpomněla si na náš první polibek. Pokud to budu schopná zase zopakovat… Nervózně jsem se k němu naklonila. „Nechci ti už ubližovat, ale jsem z toho všeho hrozně zmatená. Nevyznám se v sobě. Ale je možné, že tě taky miluju.”

„Nic krásnějšího jsi mi nemohla říct.”

„Sethe,” vydechla jsem a měla jsem pocit, že nedokážu překonat tu vzdálenost mezi námi.

„Bello?”

„Já to prostě nějak nedokážu,” zhluboka jsem se nadechla. „Pomůžeš mi, prosím?”

Naklonil se ke mně. „S čím?”

„Polib mě.” Vypadal překvapeně, ale neváhal dlouho, a tak jsem se konečně dočkala jeho rtů. Nejprve to bylo takové pomalé, váhavé oťukávání, ale postupně mi přišlo, že neexistuje nic přirozenějšího.

Do konce prázdnin tenkrát zbývalo pár týdnů a můj svět se převrátil na ruby. Samozřejmě že za to mohl Seth. Jo měla pravdu. Potkala jsem zázrak, se kterým jsem trávila každou volnou chvilku. Doma jsem už nikdy neseděla sama, a vlastně jsem tam chodila jen přespat, protože většinu času jsem trávila v La Push. Sue převzala moje kuchařské povinnosti a o dva roky později se s tátou vzali.

Poslední týden prázdnin mě čekalo další překvapení. Jo mě přijela navštívit a já jsem tak měla jistotu, že ať se do New Yorku vrátím nebo ne, budu mít pořád jednu dobrou kamarádku.

Nevím, jak se to tátovi povedlo, ale dokázal, že jsem byla jedinou běloškou ve škole pro indiány. Bylo to sice trochu divné, ale po Sethově boku mi bylo vše ostatní ukradené. Kdo by si taky troufl na holku, co chodí s vlkem.

Smečka vlků stále plnila svou funkci, ale upíři se do Forks už nevrátili. Když jsem jednou vzpomínala, jak se našly ostatky mojí mámy, Sama napadlo, že to mohlo být dílo nějaké pijavice. Prý tak mažou stopy, kdo ví...

Po maturitě jsem si splnila sen a i s mým vlčkem jsme odpromovali na Kolubijské univerzitě v New Yorku, ale pak jsme se oba rádi vrátili na Olympijský poloostrov. Byl to náš domov.

Chvilku mi to tenkrát trvalo, než jsem se usmířila s Jakem a byla ochotná poznat i Otsu. Chápala jsem, že vlastně pravý viník neexistuje, za otisk se přece na nikoho nemůžete hodit, ale není jednoduché vypořádat se s tolika změnami. Přesto se Otsu stala mou dobrou kamarádkou a povím vám, jsem zvědavá, jak budou vypadat její a Jacobovy děti.

Konec

Autor: emam (Shrnutí povídek), tamias01, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejúžasnější hrozné léto 12. kapitola: