Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejtajnější sen 3. kapitola

03.04.2010 (19:45) • ZdeLla • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3927×

Přišel mi dřív takový otcovský, ale ted jsem si uvědomila, že je...

Že je asi zamilovaný. Určitě musí pořád myslet na Esme, kdy tu sním není. Musí ho hodně bolet, když on tu zůstal a celý měsíc se neuvidí se svou láskou. Láska. To slovo mě píchá do srdce jako milion malých jehliček, které jsou naúnavně a pořád stejně intenzivě bolestivé. Láska. Slovo, které budí rozrouch v našem nitru. I v tom nejskaženějším člověkovi může vykvést láska, která bud uvadne anebo která vykvete a bude zní krásná růže. Ve většině případů uvadne a probudí jí jen další záchvěv vášně, touhy a neutichající lásky. Stejně jako u mě. Moje láska k Edwardovi byla jako pouto, které nejde přetrhat nikým jiným, než námi. On to pouto přetrhl a zase ho může dát jen on dohromady. Jenže jizvy, které to roztrhnutí způsobilo, ve mě vždycky budou. Nikdy se nezahojí a já dál budu krvácet. Krásný sen o tom, že by se vrátil, ale od té doby co jsem se potkala s Carlislem, je to jako... Jako by neléčil jen mou nohu a má zranění, ale i mé vyschlé a krvácející srdce. Jenže pořád nedokáže tu krev plně zastavit. To by dokázala jen další věnovaná a opětovaná láska. Jenže to asi už nikdy nepřijde a já možná nakonec i vykr...

Z mého myšlenkové pochodu mě vytrhla Carlislova ruku, která se pohybovala nahoru a dolů těsně před mým obličejem. Nadskočila jsem leknutím a párkrát jsem zamrkala, abych se vzpamatovala. Jeho vůně, z toho jak stál blízko, byla cítit silnou a intenzivní sílou a tak jsem jí plně nasála do plic. Krása.

„Měli bychom jít," řekl a já jen přikývla a už jsem se snažila zvednout. Opatrně mě chytl za ramenou a mnou a pravděpodobně i jím projel jakoby elektický proud. Myslela jsem, že mě okamžitě pustí, ale on mě ještě víc sevřel. Začal mi dávát berle pod paže, ale najednou se v půlce pohybu zastavil a najednou už nebyl v místnosti. Pomaly jsem se posadila a jen jsem čekala. Trvalo to asi patnáct sekund a už se objevil ve dveřích s vozíkem. Jediné co mi vrtalo hlavou bylo to, že jak si může dovolit běhat svou normální rychlostí volně po nemocnici? Nechala jsem to běžet. Pomalu mi přistavil ke křeslu vozík a já si na něj pomalu sedla. Berle jsem si dala mezi nohy a opřela jsem si je o rameno. Carlisle rychle přešel k bílé skříni a otevřel jí. Asi si šel vyměnit kabát a tričko, protože černý kabát a bílá košile visely na ramínkách ve skříni. Přes svá mužná ramena si přetáhl a svlékl doktorský plášt. Pověsil ho na třetí ramínko. Pak překřížil ruce a chytl dole lem bílého trička. Jedním ladným pohybem už byl bez něj a já jen s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima koukala na jeho odkonalou postavu. Svaly pod kůží se rýsovali po celé jeho vrchní půlce těla a byly dokonalé. Ikdyž jsem ho viděla jen ze zadu, měla jsem neuvěřitelnou chut vstát z toho vozíku a dotknout se té krásy. Najednou se před mým obličejem objevila jeho tvář a měl potěšený i šibalský úsměv. Jeho prst byl pod mou bradou a on mi jím zavřel mou pusu dokořán. Vyjukaně jsem na něj koukala a jeho oči mě opět uvěznili v sobě.

Sjela jsem ho pohledem a nemohla se vyinadívat na jeho dokonalé tělo. Toužila jsem dotknout jeho ledové dokonalé kůže a tak jsem to udělala. Moje roztřesená ruka se zvedla a on se na ní podíval. Koukala jsem stejně vyděšené, jako on, co to dělám, ale nechtěla jsem jí zastavit. Už jen pár centimetrů. Už jen milimetr. tělem mi projel snad blesk a on se mi podíval opět přímo do očí. Moje prsty jezdily po jeho břiše sem a tam a já si to užívala. Byla jsem okouzlena jeho tělem a utopena v jeho očích. Nemohla jsem nic dělat. Najednou mě však z této krásné chvíle vyrušil jeho hlas.

„Bells, měli bychom jít," řekl a mě to zamrzelo. Okamžitě jsem svou ruku stáhla a začala jsem těkat očima ze strany na stranu, jen abych se na něj nemusela podívat. Bylo mi trapně. za to co jsem udělala. Pořád ta stejná věta: Měli bychom jít. Tahle vždycky všechno zkazí. Oběma rukama jsem chytla berle, ale nemohla jsem se vyhnout pohledu na jeho oblíkající se dokonalé tělo. Za několik málo sekund byl oblečený a ož držel madla vozíku a jeli jsme. Nebo spíš já jsem jela, on mě táhnul. Ikdyž jsem věděla, že to pro něj nic není, přišlo mi hloupé aby se se mnou takhle táhnul. Vyjeli jsme ze dveří jeho kancelářea on rychle zamkl a mohli jsme jet dál. Dojeli jsme až k výtahu. Zmáčkl tlačítko a oba jsme netrpělivě čekaly na výtah. Ten se dostavil zachvilku a tak jsme mohli do něj nastoupit. On stál za mnou a výtah se rozjel do garáží. Nepříjemné a trapné ticho panovalo celou touto chvílí a já si ani nedovedla představit, co teprv bude, až pojedeme k němu domů. Tak dlouhá cesta plná trapných chvil.

Výtah se zhoupl a zastavil. Pevně uchopil madla vozíku a dveře se plynule a ladně před námi otevřely. Koukala jsem do země a pozorovala jsem ubíhající zemi, která se ztráceja pod kolečky. Je to jako život. Taky ho máte celý před očima, ale čas plyne dál a vy se můžete jen ohlédnout, abyste viděli co jste přejeli a přežili. Najednou se zastavil a já vzhlédla. Přede mnou byly dveře jeho černého Mercedesu. Vzala jsem berle a postavila jsem se. Dala jsem si je pod paží a udělala krok k již otevřeným dveřím. Pomalu jsem dosedla a otočila jsem sečelem vpřed. berle jsem si dala opět mezi nohy a on složil vozík a dal ho dozadu do kufru. V okamžiku seděl vedle mě a startoval. Motor předl velmi tiše a klidně. Trochu ho vytůroval a jakmile sešlápl pedál plynu zarazila mě setrvačnost do sedadla. Rychle vyjel z garáží a mně se naskytl pohled na šedou oblohu a zvyky obyčejného dne. Pospíchající lidi, rozjařené děti a mnoho dalších obyčejných věcí. Vnímala jsem cestu jako by to bylo něco nového a vzrušujícího a taky že bylo. Carlisle, ikdyž byl doktor, nezapřel svou upírskou stránku a řítil se po silnicích jako zjednaný. Vůbec jsem se nebála, spíš naopak, těšila jsem se až se vyspím. Byla jsem neuvěřitelně unavená. Otočila jsem svou hlavu stoosmdesát stupnu doleva a přímo jsem se podívala na Carlisla. Pozorovala jsem jeho lehký úsměv na tváři při rychlé a lidskému životu nebezpečné jízdě.

Najednou však prudce zabrzdil a já se zhoupla dopředu. Prudkým pohybem mi křuplo v krku a já se za něj bolestivě chytla. Chtělo se mi brečet, ale k takovému činu bych se nesnížila. Všimla jsem si, že zabočil na příjezdovou bahnitou cestu k jejich domu a okamžitě zastavil.

„Bells, Bells promin. Já jsem opravdu nechtěl. Není ti nic. Kde tě to bolí," řekl a hned jak se mě dotkl mnou zase projel ten elektrický proud. Ani jeden jsme si toho však nevšímali a on opatrně a něžně odendal mou ruku z mého krku. Začal ho jemně masírovat a bolest pomalu ustupovala. Byla to nádhera. Jeho jemné dokonalé ruce obratně a ladně jezdily po mém krku a bolest se dala na ústup. Seděli jsme tam takhle asi pět minut. Já hlavu zklopenou a on se věnovajíc mému krku. Najednou už jsem necítila žádnou bolest, ale nechtěla jsem aby přestal. Jako naschvál však ukončil své počínání.

„Myslím, že už je to dobré, nebo se mýlím?" řekl a zpříma a s úsměvem se mi podíval do očí.

„Díky, už je to lepší," řekla jsem naoplátku já.

„Jestli tě to pořád bolí, mohl bych ti to ještě nemasírovat u mě. Myslím, že to nebude nic zlého, maximálně namožené," řekl a už zařadil jedničku. Jel opatrně. Za několik málo minut jsme dorazili k jejich domu. Nikdy mě nepřestane uvádět do úžasu jeho velikost, honosnost a krása. Opět jsem koukala ven s otevřenou pusou. Najednou se však přede mnou za oknem auta objevil Carlisle a pobaveně se usmíval. Otevřel dveře a já si neodpustila poznámku.

„Bavíš se mnou dobře?" řekla jsem sarkasticky a on se ještě víc usmál.

„Ani nevíš jak," řekl a už mi pomáhal z auta. Zase ten elektrický proud. Nechala jsem to plavat a stejně tak on. Berle už jsem měla pod pažemi a vydala jsem se po zablácené cestě dovnitř. Carlisle už stál nahoře na schodech. Ruce měl založené na prsou a pobaveně a šibalsky se na mě díval. Chyvilku jsem se belhala a když jsem už byla u schodů zpříma jsem se mu podívala do očí a vyčetla z nich přesně to, co chtěl udělat.

„Ne, Carlisle, at tě to ani nenapadne!" řekla jsem, ale on mé varování nebral vážně. Najednou jsem seděla na posteli v něčem pokoji. On stál přede mnou a měl jen kousek k tomu, aby nevybuchl smíchy. Mně to moc vtipné nepřišlo. Říkala jsem mu, aby mě nepřenášel, ale on si nedal říct. Trochu tedy potrápím. Založila jsem ruce na prsou a koukala jsem po pokoji. Byl krásný a velký. V rohu místnosti byl malý krb a před ním nějaká kůže zabitého zvířete. Vypadala celkem teple. Seděla jsem na posteli, byla asi manželská, a nebo spíš celorodinová, protože by se na ní vešlo minimálně šest lidí, ale asi byla manželská. Kolem ní byly závěsy a vypadalo všechno tak krásně a kouzelně.  Nemohla jsem se vynadívat. Carlisle pořád koukal na mě a pozoroval moje reagování. Ani jednou při zkoumání pokoje jsem se na něj nepodívala. Zklopila jsem hlavu a oba jsme mlčeli. Trapné ticho prostupovalo celou místností a jeho to zjevně štvalo víc než mě, protože najendou klečel přede mnou a snažil se se mi podívat do očí. To se mu podařilo a on začal prosit.

„Bells, bylo to lepší. Do ted by jsme tu ještě nebyli a ty by jsi asi nastydla, protože tam lilo jako z konve a i přestu chvilku jsi celá mokrá. Prosím bav se se mnou," řekl a já nemohla jinak než mu odpustit. Trochu jsem se usmála na znamení, že mu odpouštím a on se mi vrhl kolem krku. Trochu silně na mě ale přesto to bylo velmi příjemné.

„Díky, Bells. Ted se půjdeme převléknout," řekl a už jsme stáli v koupelně, která byla laděna do stejné barvy, jako předchozí ložnice. Do hnědé. Byla opět neuvěřitelně krásná. Stála jsem tam sama, ale za několik sekund se tu objevil i Carlisle s mojí taškou. „Bells, asi budeš chtít na převléknutí soukromí, ale kdybys cokoliv potřebovala zakřič," řekl jemně a já jen přikývla. Dveře se v okamžiku zavřeli a já zůstala v koupelně sama. První jsem si sundala bundu, tričko, kalhoty anakonec i spodní prádlo. Vyndala jsem z tašky své věci. Spodní prádlo, volné černé tričko a volené šedé tepláky. Najednou jsem však dostala chut se vysprchovat a nebo si vlézt do vany, ale jelikož jsem na noze měla ty obvazy tak to moc nešlo. Hned mě však něco napadalo. Lehla jsem si do vany a levou zlomenou nohu jsem přehodila opatrně aby mě to nebolelo přes okraj vany. Zamáčkla jsem špunt a už jsem pouštěla do vany horkou vodu, která mé tělo pomaly dokonale uvolnovala. Už jsem jí měla plnou a ještě jsem si do vany nalila nějaký sprcháč, který dělal ohromnou pěnu.Byla všude a zakrývala celé mé tělo, že šla vidět jen hlava a ramena. Ležela jsem tam asi už půl hodiny, když se ozvalo zaklepání na dveře...

Autor: ZdeLla (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejtajnější sen 3. kapitola: