Další kapitolka asi po roce a pevně doufám, že se vám bude líbit. Oddechová, nenáročná kapitola na rozjezd. Budu moc ráda, když zanecháte svůj komentář.
22.12.2011 (19:45) • ZdeLla • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1491×
Po cestě domů jsem se zastavila v nonstop supermarketu, abych nakoupila pár potravin, jelikož moje lednička zela prázdnotou. Nejsem moc velký jedlík, ale přece jen jíst potřebuji. Cesta ubíhala rychleji, než jsem chtěla, nebo se mi to jen zdálo? Každopádně při každé činnosti, kterou posledních pět let dělám, mi při vzpomínkách na něj vše ubíhá strašně rychle. Je to, jako by mi život protékal mezi prsty a já se jen ohlížela zpátky a hledala ho. Začala jsem opět vnímat realitu, až když jsem uviděla svůj dům. Nebo spíš jejich dům. Poté, co mě opustil, mi odkázal jejich dům ve Forks a také nějaké peníze, které jsem zatím nikdy nepotřebovala.
Vystačila jsem si naštěstí se svým skromným platem z nemocnice. Vzala jsem tašky z auta, bylo krásné BMW, které zůstalo v garáži po jejich odchodu, a já ho používala od té doby, co mi před lety náklaďáček umřel a vypověděl službu. Není to asi moc hezké, abych používala cizí auto bez dovolení, ale myslím, že to nikomu z nich nebude vadit. Kdo by se sem také vracel? Při té otázce mě píchlo u srdce. Stále jsem doufala, že se sem alespoň jeden člen rodiny vrátí, tak moc mi všichni chyběli. Zabouchla jsem kufr auta a vydala se do domu. S těmi třemi taškami to byl celkem výkon, odemknout, ale podařilo se. Nechala jsem boty u dveří, nazula si pantofle a vydala se do kuchyně. Nesnášela jsem, když jsem chodila po domě v botách. Divné? Možná. Začala jsem jednotlivé potraviny skládat na patřičná místa. Měla jsem to za minutku, a když jsem pomalým krokem přišla do obýváku, nic jiného mě nenapadlo, než se jít koukat na televizi. Zaujala jsem svou každodenní polohu na gauči, svlékla si mikinu a kalhoty, přehodila přes sebe deku a hlavu si opřela o opěradlo. Vůbec se mi nechtělo spát, takže jsem se různě otáčela, odkopávala a zase se přikrývala dekou, ale nakonec jsem usnula.
Ráno jsem se probudila se šílenou bolestí zad a krku. Ten gauč mě jednou zabije. Vstala jsem a podívala se do zrcadla, vypadala jsem strašně. Nic neobvyklého, ale mezi lidi jsem takhle vylézt nemohla. Bylo něco kolem jedenácté hodiny dopoledne a mně začínala šichta od jedné. Na židli v kuchyni byl můj ručník, jen tak přehozený. Dalo by se říct, že žiju jen v přízemí. Málokdy chodím do prvního patra a většinou kvůli tomu, abych si vzala čisté a jiné oblečení. Přízemní koupelna nebyla tak honosná a nádherná jako ty v ostatních pokojích nahoře, ale to mi ani trošku nevadilo, spíš vyhovovalo. Koupelna byla více než útulná s mnoha poličkami a šuplíky, kde jsem měla své věci.
Rychle jsem vylezla ze sprchy a začala si sušit vlasy. Do minutky jsem byla hotová a nechala jsem si ručník omotaný na hlavě, druhým jsem sušila své tělo. Za pět minut jsem již vycházela z koupelny obléknutá a připravena k odjezdu. Ale od mého probuzení uběhlo jen asi dvacet minut. Rozhodla jsem se něco malého si uvařit, jelikož žaludek se hlásil o slovo. Otevřela jsem mrazák. Hm. Jediné, co jsem v něm našla, byla jedna malá pizza, která přesně vyhovovala mým potřebám. Zapnula jsem televizi ovladačem, který ležel na pultu uprostřed kuchyně.
Ještě že vymysleli něco jako časovač na televizi, jinak by mi hrála nonstop. Rozbalila jsem pizzu a dala ji do trouby, tu jsem zapnula, sedla si na barovou stoličku a pozorovala moderátorku nějakého zábavného televizního pořadu. Sice jsem nevěděla, o čem mluví, ale uklidňovalo mě to, jen tak koukat na televizi.
Naštěstí mě z mého transu a hypnotizování televize vyrušila vůně pizzy, a tak jsem vstala a vyndala ji. Vypadala nádherně, sbíhaly se mi sliny. Chvilku jsem počkala, než vychladne a pak jsem se do ní pustila. Byla vynikající. Opět jsem hypnotizovala televizi, a když jsem se podívala na hodiny, zaskočilo mě, že už je čtvrt na jednu. Strčila jsem poslední kousek pizzy do pusy, talíř dala do myčky a běžela se obléct. Natáhla jsem si bleskově boty a bundu, kterou jsem nechala na věšáku hned vedle vstupních dveří a vyběhla jsem ven. Z kapsy bundy jsem vytáhla klíčky a jedním stiskem jsem si odemkla. Nasedla jsem do auta a nastartovala. Od té doby, co se to vše stalo, jsem milovala rychlou jízdu, takže jsem rychle otočila auto a vyjela šílenou rychlostí po té zablácené cestě vedoucí k hlavní silnici na Forks. Stočila jsem řízení přímo doleva a najela na silnici, naštěstí jsem nikoho neohrozila, žádné auto za mnou. Ručička na tachometru vystřelila rychle nahoru a já ještě víc přišlápla na plyn. Silnice byla mokrá a docela dost to klouzalo, nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost a řítila se do Forks.
Předjela jsem několika aut a zpomalila, jelikož Charlie na mě rád čekal, když jsem měla odpolední, a stavil mě a dával pokuty. Moc rád se tím bavil. Haha, a že mi to totálně rozhodí rozpočet, toho si nevšímal. Prý to mám za to. Jednou týdně není málo, nebo snad jo? Naštěstí mě nepronásledovalo žádné auto s majáčky, takže jsem dál rychle pokračovala v jízdě. Bylo půl jedné, když jsem přijela k nemocnici. Nechala jsem auto v nejzazší části parkoviště, kde nestálo žádné jiné auto, kromě mého a vydala se do nemocnice. Obloha nade mnou se zlověstně mračila a vypadalo to na pěknou přeháňku. Začalo pršet a já se rozeběhla ke vstupu do nemocnice. Vběhla jsem do nemocnice už celkem dost promáčená s kapucí na hlavě a zakrytou částí každého těla.
„Příště nezapomeňte na deštík, slečno, nikdo by nechtěl, aby jste se nám roztopila jako cukrkandl," řekl známý hlas vedle mě a já se na dotyčného rozhořčeně podívala.
Autor: ZdeLla (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Nejtajnější sen 24. kapitola:
Jako všechny se taky přidávám k otázce jak často nám přibudou dílky. Doufám, že přes Vánoce hodně rychle :D Jsem nadšená, že jsi zpět. Krásný dílek. Doufám, že už se brzy objeví Carlisle, protože ti dva musí být spolu !!!!!!!!!!!!
Doufám, že přidáš další díl brzo.
Souhlasím s Janinkou, jsem strašně ráda, že jsi přidala další dílek a stejně tak se ptá, můžeme se těšit na častější přidávání? Tvoje povídka se mi fakt moc líbí
Hurá, konečně jsem se dočkala Sice mi kapitola připadá moc popisovací na úkor děje, ale i přesto jsem za ni moc ráda. Pomale jsem v nějaké další pokračování přestávala doufat, takže jsi mě potěšila.
Můžeme se teď těšit na častější přidávání?
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!