27.08.2010 (14:30) • ZdeLla • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2512×
Nevěděla jsem, co se tu děje, ale tušila jsem, že to bude asi hodně hustý. Esme nenávistně probodávala pohledem střídavě mě a Carlislea, ale ani jeden z nás jsme jí pohled neopětovali. Carlisle upřeně a zmučeně koukal na zem. Všichni byli po tichu, a tak jsem se rozhodla tohle mučivé ticho prolomit.
„Co se tu děje?" řekla jsem potichu, ale věděla jsem, že všichni v místnosti mě dokonale slyšeli. Nikdo mi neodpověděl. Stála jsem tam jako nehnutý sloup. Každá minuta, vteřina ticha mě ubíjela a já chtěla vědět, co se tu děje.
„Řekne mi už někdo v týhle debilní místnosti, co se tu děje?" zakřičela jsem a všichni se na mě podívali. Nikdo mi však opět nehodlal odpovědět. Vzdala jsem jakoukoli snahu dozvědět se, co se děje. Jenom jsem stála a koukala se z okna na zelené stromy, které se pohupovaly do rytmu větru.
„Už to nevydržím..." řekl Carlisle a zmučeně se podíval na Edwarda. Edward začal výhružně vrčet a já dostala strach, že se tu něco semele, ale proč? To všechno, co se stalo, byl přece jenom sen... Carlisle se na mě podíval. Jeho pohled byl zmučený, ale v jeho očích bylo něco, co jsem viděla i v tom snu. Nechtěla jsem si to však připustit.
„Bello..." řekl a Edwardovo vrčení zesílilo. Měla jsem neuvěřitelnou touhu si doposlechnout to, co mi chtěl říct, a tak jsem okřikla Edwarda.
„Ticho!!!" zařvala jsem a jeho vrčení pomalu odeznívalo.
„Pokračuj," pobídla jsem Carlislea a sama jsem se divila, jak mohu být navenek tak klidná.
„Bello, nemůžu to v sobě dál držet. Chodit kolem tebe, jako by se nic nestalo. Nejde to. Vím, že to ublíží mým nejbližším lidem, ale nemohu to v sobě dál držet. To všechno, co si myslíš, že se mezi námi stalo, se doopravdy stalo..." řekl a já na něj koukala s otevřenou pusou. Potřebovala jsem si sednout. Mezi Emmettem a Jasprem na pohovce zbyl ještě kousek místa a tak jsem si tam rychle sedla a hlavu položila do svých dlaní. Nechápala jsem to.
„Ale vždyt..." začala jsem, ale Carlisle mě rychle přerušil.
„Já vím. Edward ti řekl, že to byl jenom sen, jenže po tom všem, jsem si uvědomil, že to byla chyba a zavolala jsem Edwardovi. Dohodli jsme se, že ti řekneme, že to byl jenom sen a bude všechno při starém, ale já to nedokážu. Nedokážu v sobě držet tu ohromnou lásku, kterou k tobě cítím," dořekl a já se mu podívala zpříma do očí. Nic jiného než lásku čistou jako křišťál jsem v nich nenašla. Potřebovala jsem se ujistit.
„Je to pravda?" zeptala jsem se a podívala jsem se upřeně na Edwarda. Jenom kývl hlavou. Byla to pravda. Podívala jsem se na Esme a divila jsem, že je tak v klidu. Předpokládala jsem, že se na mě vrhne a roztrhá mě na kousíčky, ale nic se nestalo. Byla naprosto klidná. Najedou mi to došlo. Přebrala jsem manžela mé druhé matce, to nejde. V ten moment jsem se rozhodla. Nesmím to dopustit. I přestu lásku, kterou cítím, nemůžu Esme vzít tu její. Musela jsem odtud zmizet. Doufala jsem, že Carlisle zapomene, i když jsem věděla, že mě to bude soužit do konce mého lidského života. Rychle jsem se zvedla z pohovky a utíkala jsem dolů do garáží. Věděla jsem, že to nebude vadit, když si půjčím nějaké auto. Hledala jsem nějaké klíčky od auta a uviděla jsem jen jedny. Byli od Carlisleova auta. Vzala jsem je do ruky, avšak někdo mě pevně chytl za paži.
„Co chceš dělat, Bello?" zeptal se Carlisle.
„Musím odjet. Nechci to. Nemůžu to Esme a Edwardovi udělat. Zapomeneš..." řekla jsem a ihned naskočila do auta. Jediné co jsem naposledy slyšela, bylo jen tiché:
„Nikdy nezapomenu..."
Autor: ZdeLla (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Nejtajnější sen 15. kapitola: