Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 41. kapitola

31.08.2011 (11:15) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1274×

41. KAPITOLA (Alice)

Znepokojeně jsem hledala komunikátor. Všechno, co jsem viděla, zmizelo. Najednou jsem neviděla nic, jako by neměli žádnou budoucnost. To mohlo znamenat jen jediné… Taková blbost!

Rukama jsem prohrabávala věci na posteli. Určitě jsem ho naposledy měla tady.

Nakonec se ohlásil sám, když se z něj ozval zvuk, oznamující příchozí žádost o spojení. Hrábla jsem tím směrem a konečně ho našla.

Edward. Předběhl mě.

Povolila jsem spojení a počkala, až se ozve. Chtěla jsem mít jistotu, že je to on, než začnu mluvit.

„Alice…,“ uslyšela jsem jeho hlas. Zněl smutně. A naléhavě.

„Nevzdávej to, to nemůžeš…,“ řekla jsem bez dalšího váhání.

Na druhé straně bylo chvíli ticho. „Jak to víš?“ zeptal se.

„Vaše budoucnost zmizela. Přestal jsi plánovat… Nic nevidím.“

Na druhé straně se ozval přiškrcený výdech. „Nevidíš…“ Jediné trudné slovo, které jakoby mu vzalo všechnu naději.

„Edwarde, co se děje?“ Až sem jsem cítila mráz, který ho obklopoval.

„Alice, jestli budu pokračovat… Jestli ji budu dál navádět na její původní stopy, možná ji to…,“ zadrhl se.

„Co jí to možná…?“ ptala jsem se se znepokojenou netrpělivostí.

„Pokud ta zeď, která ji svírá, praskne, mohla by s sebou vzít i ji celou,“ dokončil. „Nemůžu takhle pokračovat.“

Překvapeně jsem vydechla. „Proč by se mělo něco takového stát?“

„Jednou už to dokázala, jednou už byla zase úplná, dokázala to porazit… Ale stálo ji to všechnu sílu. Ve Forks…“

„Vím, co se stalo,“ přerušila jsem ho. „Viděla duhu. A porazila ji slabost. Viděla jsem, jak spolu o tom potom mluvíte…“

„Alice,“ v jeho hlase převládala bolest, „nevím, co to znamená. Doufal jsem, že ty mi povíš víc. Že něco uvidíš… Ale co když cesta zpátky je zároveň cesta, ze které není návratu? Co když je to víc, než by mohla zvládnout? Nedokážu říct, jak velká je síla, která ji vězní. Netušil jsem, že by ji to mohlo… bolet.“

Odmlčeli jsme se. Já i on jsme se ponořili do svých myšlenek.

„Edwarde…,“ začala jsem potom. „Nic nevidím jen proto, že máš strach. Nechal jsi se přemoci. Jakmile budeš chtít dál bojovat, zase uvidím. A dokud jsi to nevzdal, viděla jsem toho hodně. Všechno, co pro ni chystáš. A nic z toho, čeho se bojíš.“

„Nevidíš všechno,“ zkonstatoval.

„Nevidím. Ale něco přece. Jednu vaši chvíli na ostrově. Viděla jsem ji. Přijde bouřka, budete spolu v lese a ona… viděla jsem jí to v očích. To přece není žádný z tvých plánů, že ne? Přála bych ti taky to vidět.“

„Víš, jak snadno se tvé vize mění… Nikdy se to nemusí stát.“

„A jak ty víš, že to, čeho se bojíš ty, se stane? Stejně tak to všechno může být úplně jinak. Možná příště žádná slabost nepřijde. Anebo přijde, ale… Ona to může porazit. Porazit slabost, rozbít ty okovy. Zvítězit nad tím vším. Je silná. Ale dokáže to jenom s tebou, Edwarde. To, čeho se bojíš, je jen jedna z možností. Nenech se zahnat do kouta.“

„Ty to nechápeš…,“ ozval se z druhé strany skřípavě jeho hlas. „Mohlo by ji to zabít…“

„Chápu to,“ utnula jsem jeho tlumený výkřik. „Ale zeptej se jí. Ona by to nevzdala. Nevěřím, že bys ji přesvědčil, že zůstat navěky sama, bez lásky, a navrch ještě bez naděje na lásku… Je lepší, než umřít v boji o ni.“

Z druhé strany se ozvalo ostré zaskřípění materiálu, ze kterého byl komunikátor vyroben.

„Edwarde…,“ řekla jsem co nejjemněji. „Jestli ji miluješ, uneseš to riziko. Kromě toho – nevěřím, že by jí tvoje láska mohla ublížit. To se nestane. Nedovedu si představit žádnou realitu, ve které by to bylo možné. Ty a ona - patříte k sobě. Jeden bez druhého nepřežijete ani den.“

Konečně se to znovu objevilo. Váhavě a ztěžka, ale přece. Jejich další cesta byla zpátky. Edward se nejspíš znovu postavil na nohy. Vydechla jsem úlevou.

„Fajn, brácho,“ ozvala jsem se. „Musíš ji držet. Ona tě potřebuje.“

„Já vím. Zatraceně to vím,“ odpověděl a z jeho hlasu byl cítit boj, kterým si procházel. Potom jsme se opět ponořili do ticha.

„Ona se nebojí,“ promluvil nakonec. „Dokonce touží po tom, aby se to stalo znova. To, co ji možná má zničit, ji posílilo a ona už se rozhodla. Touží, aby se tam znovu vrátila. Ani ji nenapadlo, že by…“

„Vždycky byla silná. Dovol jí bojovat.“

„Pokud by to mělo znamenat… konec… ty bys to viděla.“

„Dříve či později ano,“ odpověděla jsem ztěžka a popravdě.

„Dobře… Díky, Alice…,“ řekl se zvláštním důrazem.

Věděla jsem, že mi děkuje nejen za to, co jsem udělala, ale i za to, co jsem ještě udělat měla. Tichá dohoda byla uzavřena.

- - -

Moje hlava toho všeho byla plná. Nejspíš by se do ní nevešla ani jediná myšlenka navíc. Navykla jsem si na to, už jsem ani nevnímala, že ať jsem dělala cokoliv, byla jsem stále s nimi všemi, ale především… s ním. V jejich skrytém táboře severně od Paláce.

Měla jsem tolik práce. Ještě nikdy jsem se nesnažila vidět toho tolik najednou. Nedokázala jsem už ani spočítat ty, jejichž budoucnost jsem si přála vidět.

Moje rodina to pochopila. Všichni se snažili mi umožnit soustředit se na to, co se odehrávalo v mé hlavě. Trochu jsem se uklidnila, když se vrátila budoucnost Edwarda a Belly a cítila jsem jejich utrpení, vzdálené a zároveň blízké, jako bych ho měla přímo před sebou. Téměř ani na chvíli jsem na ně nedokázala přestat myslet.

Stejně tak jsem se ale soustředila na Jaspera. A na tažení proti Stínům. Dívala jsem se do budoucnosti všech, které jsem znala. Nejen Jasperovy, ale i těch, kteří prošli naším výcvikem. A z toho všeho skládala střípky informací dohromady. Útok ještě nezačal. Připravovali se, sbírali informace, jejich příprava byla opravdu důkladná. Pochopila jsem i Jasperovu úlohu a napjatě sledovala každé jeho rozhodnutí ke splnění dalšího úkolu. Proklínala jsem, že nedokážu vidět všechno. Náhodné události mi unikaly, stejně jako to, co měl vyřešit osud. Nehledě na to, že jsem nedokázala své vize přivolat, kdykoliv jsem chtěla. Musela jsem čekat, jestli se něco objeví. Jedinou útěchou mi byla skutečnost, že se vize vždycky objevovaly, dříve či později.

Prozatím jim nehrozilo bezprostřední nebezpečí. A Jasperův boj byl dosud tichý, neviditelný. Držel veniry i obyčejné Stíny, které se jim podařilo zajmout, v klidu a tlumil jejich odpor. Ne vždycky se mu podařilo ovládnout jejich vztek a bojovnost tak, jak bylo zapotřebí, nicméně i tak byli pod jeho působením mnohem poddajnější.

Armáda veniry potřebovala. Zkoušeli na nich protijed. Snažili se z něj vytřískat maximum. A jak se ukázalo, bylo možné protijedem vpraveným do těla venirů potlačit účinky jejich kousnutí. Naproti tomu… protijed v těle upíra neměl žádné preventivní účinky.

Další informace přinášel Carlisle. Pravidelně jim dodával další zásoby a většinu času trávil v laboratoři. Rose mu pomáhala, jelikož se zároveň nemohl vzdát své odborné pozice v nemocnici, a výroba protijedu byla velmi náročná. A Happy pomáhala Rose, když se starala o Any…Ta řada by nejspíš skončila v jakémsi zvláštním rozvětveném kruhu. Ale tak to v naší rodině fungovalo vždycky.

To vyčkávání před útokem bylo nesnesitelné. Dobře jsem chápala, že potřebovali získat informace, ale bylo to riskantní. Mohli je objevit. Upínala jsem se k tomu odhalit včas jakýkoli náznak toho, že by se to mělo stát. Mohli zjistit jejich pach. Mohli zjistit pravou totožnost zvědů, kteří pronikli do Paláce. V Paláci se skrývala ohromná síla, která mohla každou chvíli vybuchnout.

Spoléhali na své specifické schopnosti. Jasper byl jen jedním z nich. Měli Andrého, který dokázal splynout s okolím tak, že ho nebylo možné zahlédnout. Kromě toho dokázal skrýt jakýkoli zvuk do naprostého ticha. Měli Demetriho, který dokázal na dálku určit pozici kohokoliv, jehož mysl jednou zachytil. A měli Tishu. Ta uměla zastavit schopnost druhých, zapamatovat si, co se s nimi děje. Zablokovala jejich paměť tak, že se do ní v určitou chvíli nedostalo zhola nic. Pečlivě hlídala, aby všichni venirové a všichni Stínové, kteří přišli do tábora nomádů, si z něj neodnesli žádné vzpomínky. Musela být vždycky rychlejší než oni, protože pokud by nezablokovala jejich paměť včas, informace, které by se do ní uložily, už vymazat nedokázala. To neuměl nikdo. A tak byl její úkol velmi nesnadný a velmi důležitý. Žádný Stín ani venir se nesměl přiblížit k táboru bez jejího zásahu, byla vždy u všeho jako první a její zásah předcházel zásahy ostatních. Uklidňovalo mě vidět, že nomádi velmi dbali na to, aby nebyli prozrazeni. Postupovali velmi promyšleně.

A samozřejmě měli Jane a její schopnost způsobit bolest.

A mnoho dalších.

V Darrenově mysli hlodala touha zjistit co nejvíce o armádě Stínů. Dával si záležet, aby odhalil všechny jejich výhody a schopnosti dřív, než se s nimi utká. Ukazovalo se, že pokud se už mezi Stíny nějaká výjimečná schopnost objevila, vždy to byla schopnost bojová, málokdy abstraktní. Žádné čtení myšlenek, žádné absolutní ticho, žádné vize. Jen schopnost efektivně srazit nepřítele. Z čehož měl Darren těžkou hlavu. Nebylo možné odhadnout, na čí straně stojí větší síla.

Neúnavně jsem v hlavě přeskakovala z jednoho jejich plánu na druhý, když se ozvalo zaklepání na dveře, na které jsem čekala. Carlisle. Konečně se vrátil z tábora.

Skočila jsem ke dveřím a otevřela je. Nestačilo mi „jen“ vědět, že je Jasper v pořádku. Toužila jsem po každé nové zprávě.

Carlisle se usmál, když jsem mu otevřela tak rychle.

„Nedočkavá, jako vždycky,“ okomentoval to.

„Viděl jsi ho?“ Já to neviděla. Ale to neznamenalo, že se to přece jenom nestalo.

Zavrtěl hlavou. „Ne, byl už pryč.“

„Kruci! Doufala jsem, že to ještě stihneš,“ zasykla jsem zklamáním.

„Nemluvil jsem s ním, jeho úkol byl důležitý.“

Pokývala jsem hlavou. „Já vím.“

„Víš, jak moc mu to dává. Chopil se příležitosti a já mu ji přeju. Navzdory tomu, co by se mohlo stát. Myslím, že si dovedu představit, jak se cítíš, je to i můj syn.“

Zcela neelegantně jsem sebou žuchla na kraj postele. „Příště ti povím, kdy tam máš jít. Abys s ním mohl mluvit.“

„To zdaleka nezáleží jen na mně, ale uděláme to podle tvého přání, pokud to jen trochu půjde,“ usmál se.

Zavládla chvíle ticha.

„Nějaké zprávy ale přece jenom mám, i když ono vlastně stačí otevřít noviny, existence upírů je dneska veřejným tajemstvím a ze zpráv se dá ledacos vytušit… Odpor lidí zesílil. Proti Stínům stojí ve městech organizované hlídky. A používají ty nejvychytralejší způsoby na to, jak vyzrát nad naší rychlostí a silou. A především nad nečestnou proradností Stínů, kteří napadají města čím dál zoufaleji. V Paláci to vře. Ztrácejí loviště, musí nacházet nové způsoby lovu. Lidé se doopravdy brání. Pryč je doba pověr, křížů a česneku. Tohle je opravdový boj, vědí, proti čemu stojí.“

Sklonila jsem hlavu a zadívala se na svoje ruce složené v klíně. „Mám takový dojem, že právě boj lidí Jaspera přesvědčil k tomu se k nim přidat. Když mohou bojovat lidé, on prostě musel taky.“

Carlisle pokýval hlavou.

„Mám stejný dojem.“

- - -

Sue?! Svraštila jsem čelo. Cože - Sue? Když jsem to uviděla, vytřeštila jsem oči. Sue na cestě do tábora, a bez Any…?!

Ponořila jsem se víc do toho obrazu a nechala ho, aby se rozvinul. A myslím, že má pusa zůstala dokořán, když jsem to pochopila. Když jsem ji uviděla, jak stojí mezi stromy blízko tábora a upírá svůj zrak a svou naději k jednomu jedinému z nomádů. Nespouští z něj zrak a potom si pomalu přizvedá svou sukni, aby se k němu mohla rozejít.

Bože, Chester! Ona ho miluje!

Ve svém ohromení jsem se musela zasmát.

A hned potom další obraz: Sue, jak klepe na moje dveře, dychtivě a nedočkavě. O čem se mnou chce mluvit?

Měla jsem sto chutí se za ní rozběhnout a předejít ji, ale rozhodla jsem se počkat. Možná si ještě potřebuje utřídit myšlenky…

Ozvalo se zaklepání.

Aha, nejspíš nepotřebuje. Za dveřmi stála právě ona. To bylo rychlé.

„Pojď dál…,“ pozvala jsem ji, a když vešla, usmála jsem se na ni.

„Ulehčím ti to,“ zamrkala jsem, když jsme zůstaly stát naproti sobě. „Vím, že nejspíš přicházíš kvůli Chesterovi.“

Překvapeně se na mě podívala. „Já myslela, že tohle umí jen Edward… Ale zdá se, že ty víš taky všechno.“

„Všechno ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ale ty už ses prozradila. Proč chceš jít… za ním?“

„Nejspíš si nikdy nezvyknu na tenhle druh rozhovorů. Občas si tu připadám jak ve strašidelném zámku!“ Sue se zasmála.

Také jsem se musela usmívat. „Jak vidíš, nevím všechno. Ten zbytek mi musíš říct…“

Zatvářila se nesměle. Takhle jsem ji ještě neviděla… Ona snad váhala, co má přesně říct!

„Alice…“ pokrčila rameny. „Nemůžu na něj přestat myslet. Prostě to nejde. Nechápu, co se to děje, připadám si jako blázen. Po tom všem… A stačí, abych ho jednou viděla a jsem v koncích. Vlastně…,“ mávla rukou, jakoby chtěla rozehnat pošetilost svých slov, „…vlastně stačilo, abych ho poprvé zahlédla a bylo to skoro, jakoby mě nějaká síla nadzvedla ze země… Taková pitomost! A když se potom stalo to všechno, když ke mně přišel a dotkli jsme se… Mohla jsem ucítit jeho vůni… Jen pár centimetrů od jeho kůže… Bylo to ohromující. Nic z toho nechápu. Nikdy jsem nevěřila podobným řečem… a teď! Sama se chovám jako šílenec!“

Nemohla a ani jsem nechtěla zakrýt úsměv, který se mi usadil na tváři. To bylo ohromné! Nová láska! Tak strašně čerstvá, novorozená…! Strhla jsem ji do náruče a stiskla ji.

„Sue! To je nádhera!“

„Hmmmfff…,“ zabručela mi do ramene a odtáhla se. Na tváři měla jakýsi poloúsměv. „Ale Alice! Copak to nevidíš? Nejen, že se chovám jako blázen – a věř mi, že jsem se snažila se tomu vyhnout!!! – ale vůbec nic o něm nevím. Nevím ani, jestli…,“ obličejem se jí přehnal náznak strachu…, „jestli by vůbec byla naděje, že bych ho mohla získat. Nejspíš si mě nevšiml, ne takhle… On vlastně… Vůbec nevypadá na to, že by se mu mohlo něco podobného stát.“

„Ale právě proto tam chceš jít, ne?“ opáčila jsem. Dávalo to logiku.

„Alice,“ přiznala Sue, „já ho prostě musím vidět. Jinak se z toho zblázním už úplně.“

Přikývla jsem. „Ani nevíš, jak ti rozumím. V jednom kuse bojuju s nutkáním vyrazit do tábora…“

Sue se posadila na područku křesla stojícího vedle mého toaletního stolku.

„Přemýšlela jsem nad tím. A něco mě napadlo. Nechci totiž jenom to…“

Zvědavě jsem se na ni podívala. Co ještě?!

„Musím ho vidět. A chci něco navrhnout…,“ zase se zarazila, ale za chvilku pokračovala, „potřebuji vědět, jestli vůbec budeme mít šanci, kdybych přece jen zjistila, že to není úplně… ech... ztracené. Ale čekají je střety, bitva, možná ne jedna… Potřebuju vědět, že to přežije. A hádám, že ty jsi na tom stejně, co se týká Jaspera, nemám pravdu?“

Musela jsem přikývnout. „Ale co chceš udělat?“

„Zeptáme se Dizzyho. Možná by šel s námi. Ty, já a Dizzy.“ Opřela do mě pohled.

Zalapala jsem po dechu. „Cože??? Dizzyho?! Do tábora? Víš, co všechno by se mohlo stát? Zbláznila ses?“

Pokorně přikývla. „Zbláznila. Už jsem to tu dnes zmiňovala několikrát. A vím, že je to šílený nápad. Ale já to musím udělat.“

Mlčela jsem, zatímco se ve mně proti sobě postavila armáda andělů a ďáblů.

„Copak ty nechceš vědět, jak to je?“ zeptala se vemlouvavě.

Vzdala jsem to a přikývla jsem. „Chci. Až já něco uvidím, pokud vůbec, nejspíš už bude pozdě cokoliv udělat. Dizzy vidí smrt vždy mnohem dříve než já. A já na rozdíl od Carlislea nevěřím, že by se proti tomu už nedalo nic udělat.“

„Takže… Půjdeš se mnou?“ zeptala se.

Chvíli jsem mlčela a potom zavrtěla hlavou. „Nemůžeme ho tam vzít, Sue. To prostě nejde. On je hotový hromosvod na katastrofy…“

„Když půjdeš i ty, půjde to. Kdyby se mělo něco stát, uvidíš to.“

„On to nedělá schválně. Takže neuvidím. Sue, nemůžeme je tak ohrozit,“ rozhodila jsem rukama.

Sue se zamyslela a potom rezignovala. „Asi máš pravdu. Ale já tam stejně musím. Tak nebo tak. Aspoň ho vidět…,“ řekla smutně.

„Když půjdeš ty, půjdu i já. Řeknu ti, až bude vhodná chvíle,“ rozhodla jsem nakonec a Sue mi konečně věnovala zářivý pohled.

Snažila jsem se být hodná holka. Vážně jsem udělala všechno proto, abych to vydržela. Ale ono to nebylo k vydržení. Každý den jsem se držela zpátky, už mě napadlo, že se snad nechám zavřít do podzemí… Chtěla jsem ho vidět. A přitisknout se k němu. Zkrátka mi strašně chyběl.

- - -

Vybrala jsem den jejich trpělivého vyčkávání na návrat zvědů. Tábor byl klidný, provádějící jen běžné úkony. Byla to dobrá příležitost a nevěděla jsem, jak ještě dlouho budou vyčkávat. Rozhodnutí ještě nepadlo a všechny jejich úkoly zatím nebyly splněny, Darren měl plnou hlavu otázek, ale naproti tomu každý den zvyšoval nebezpečí odhalení. Proto rozhodnutí k útoku mohlo přijít prakticky kdykoli… I když ještě neměli všechny informace, i tak už měl Darren velmi přesnou představu o tom, co je čeká. A velmi přesný plán. Bitva se blížila. Tím spíš jsem doufala, že Jaspera uvidím.

Čekala jsem na kraji lesa a podvědomým napětím jsem si nevědomky pokoušela zapíchnout dlouhou borovou jehlici do dlaně. Samozřejmě neúspěšně. Jehlice skončila rozlámaná na kousky, když opakovaně narážela na mou odolnou kůži. Čekala jsem na Sue. Kde ta holka lítá???

Konečně se objevila, podívaly jsme se jedna na druhou a rozběhly se kýženým směrem. Velmi pečlivě jsem prověřila naši cestu, stejně jako jsem to pokaždé dělala pro Carlislea. Měla by být bezpečná.

Když jsme se ale blížily k táboru, ztuhnula jsem. To nemohla být pravda. Moje smysly se musely mýlit. Nemohla jsem cítit zrovna tuhle vůni, to prostě nebylo možné.

Šokovaně jsem se otočila na Sue: „Dizzy?!“

Sue nechápala o nic víc, než já. „A Happy…,“ doplnila.

Zavřela jsem pusu a obě jsme se otočily k místu, odkud vůně přicházely.

V tu ránu stáli oba před námi, ale než jsme stačily já nebo Sue cokoliv říct, Happy zamávala rukama, jakoby na obranu.

„Dizzy mi to všechno řekl. Chceme vám pomoci. Myslím, že byste to, co chcete, měly vědět,“ řekla, krátce se zadívala na Sue, skoro provinile, že zná její tajemství.

„A kdo to řekl Dizzymu?“ ptala jsem se užasle.

„Já,“ odpověděla Sue. „Ještě dřív, než jsem šla za tebou… Ptala jsem se ho, jestli by to udělal… Abych věděla, jakou mám naději. On o všem věděl jako první.“

Zavrtěla jsem hlavou. „O tom jsem neměla tušení! Ty jsi byla i za ním? Holt… Nemůžu vidět všechno,“ vydechla jsem ohromeně.

„Takže můžeme?“ zeptala se Happy, jakoby vůbec nepochybovala o tom, že dál půjdeme všichni společně.

Váhala jsem, ale Happy se na mě podívala docela vážně: „Jsem tu, abych hasila případné požáry. Jsem v tom profík, věř mi.“

„Jo, věř jí…,“ přisadil si Dizzy.

Musela jsem se zasmát a potom jsem přikývla. „Jdeme.“

Čas nás tlačil. Návrat zvědů se přibližoval. Happy odkopla z cesty jednu silnou větev a rozběhli jsme se.

- - -

Otočil se, když to postřehl.

„Jaspere,“ zašeptala jsem jeho jméno, když jsme si pohlédli do očí.

Přeběhl prostranství, které nás dělilo, a sevřel mě do náruče tak pevně, že jsem necítila a nevnímala nic jiného než jeho. Víc jsem nepotřebovala, ne v tuto chvíli. Zajela jsem prsty do jeho vlasů a promnula je – tenhle dotyk se nedal ničím nahradit, milovala jsem jejich strukturu a typickost. Milovala jsem na něm všechno, každou drobnost.

„Alice!“ vydechl, když mě pustil. Já ho ale pustit odmítla. Skočila jsem mu znovu do náruče.

„Alice…,“ napůl se zasmál a napůl se mě snažil zkrotit. Přesto mě podepřel rukama a dostala jsem od něj neuvěřitelný a zákeřný polibek za ucho. Zalapala jsem po dechu. Věděl dobře, že tohle smí jen když…

Uvědomila jsem si tiché pochechtávání všude kolem nás. Nedaleko nás stálo několik nomádů a jedním okem nás pozorovali. Neměla jsem na ně ale čas ani myšlenky.

„Co tu děláš?“ zeptal se, když mě znovu postavil na zem.

„Carlisle mě nejspíš zabije, ale musela jsem tě vidět.“

„A mě zabije Demetri. Dívím se, že to už neudělal… Musel vědět, že jsi to ty, kdo se blíží k táboru, když tě nechal projít,“ uchechtl se, zatímco si mě fascinovaně prohlížel.

Těžko jsem vnímala, co říká. Celý zářil. Nemohla jsem na to přestat zírat. Sálala z něj taková síla, nikdy dřív jsem ho takhle neviděla. Jeho hrudník byl pevný jako štít a jeho výraz tak rovný, přímý a přesvědčený. A tím vším se prolínal on, jeho rysy, jeho krása. Pochybovala jsem, že když se pokusím udělat krok, nepodlomí se mi kolena. Byl jednoduše úchvatný. Tohle tedy byl Jasper – voják. Kéž by to viděla Esmé! Konečně jsem to všechno pochopila.

„Jaspere…,“ zašeptala jsem znova ve snaze se vzpamatovat a položila jsem dlaň na jeho hruď, jako bych si to chtěla osahat.

„Ani nevíš, kolikrát jsem přemýšlel o tom, jestli se nemám raději vrátit,“ řekl zamyšleně, zatímco se na mě díval.

„To ať tě ani nenapadne!“ vyhrkla jsem.

Nadzvedl obočí v němé otázce.

„Tahle bitva už je jednou tvoje. Patříš sem,“ pokusila jsem se vysvětlit. „Už to vím.“

Sejmul jednu mou ruku ze své hrudi a políbil ji.

Nadechla jsem se v zápase o vzduch. „Vím, že nemáme moc času. Ale já nepřišla jen proto. Potřebovala bych něco vědět. Můžeš přivést Chestera? Vím, že zrovna teď nemá na práci nic jiného než karty.“

„Chestera?“ zeptal se udiveně.

„Jo. Potom ti to vysvětlím. Rychle, prosím.“

Zadíval se na mě a na nic dál se neptal. Nestačila jsem ani dvakrát přešlápnout a byl zpátky. I s ním.

To byla chvíle, kdy se z lesa za námi vynořila i Sue, Happy a Dizzy. Jasper na ně nevěřícně zíral a potom se podíval na mě. „Umírám zvědavostí zjistit, co tohle znamená. Mám dojem, že chápu jen polovinu.“

„Já nechápu už vůbec nic…,“ ozval se Chester vedle nás. „Ale tuhle krásku strašně rád zase vidím.“ Jeho oči se neomylně stočily k Sue, která tiše zazářila.

„Tam ne!“ vykřikla Happy a strhla Dizzyho k sobě, ať už k tomu měla jakýkoli důvod. Podívala se na Chestera a zatvářila se omluvně.

„Tak, prosím,“ zadívala jsem se na Jaspera, když stál Dizzy konečně před námi. Věděl, o co jde.

Jasper natáhl svou ruku, aby se ho Dizzy mohl dotknout. Hned nato Dizzy ukázal zdvižený palec. „Bez problémů,“ dodal k tomu.

„Spokojená?“ otočil se Jasper ke mně a já přikývla. Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Slabé slovo.

„Tak teď toho chápu ještě míň…,“ ozval se Chester.

Sue přistoupila k Chesterovi a usmála se na něj tak plaše, že bych nikdy nevěřila, že taková ženská by toho mohla být někdy schopná.

„Mohl bys, prosím, udělat to samé, co Jasper?“ požádala ho. „Chtěla bych mít jistotu, že po bitvě… budeš v pořádku.“

Chvíli na ni zíral. „A proto jsi přišla?“ zeptal se ohromeně.

Sue kývla.

„Potom nic neudělám s větší radostí,“ natáhl svou ruku k Dizzymu a ten ukázal další palec nahoru.

Sue jakoby nepatrně nadskočila a on se na ni zadíval. „Sice nejsem zrovna zvyklý bojovat a znát předem, jak z toho vyváznu, ale když to tenhle chlapík říká a ty si přeješ to vědět, potom jsem rád, že to vím.“

Dívali se jeden na druhého, nejspíš ani jeden nedokázal uvěřit.

„Nemáme už moc času…,“ upozornila jsem je a obrátila se zpět na Jaspera. Musela jsem udělat to, co jsem si představovala cestou sem. Vtiskla jsem se mu do náruče a políbila ho. Pořádně. Mírně se přitom zakymácel, ale brzo jsem ucítila, jak roztál a jak mě jeho prsty začaly hladově vyhledávat.

„Sss,“ sykla Happy. „Myslím, že už se vracejí.“

Podívala jsem se na ni. Její oči těkaly z nás na Sue s Chesterem. Málem jsem spadla překvapením, když jsem zjistila, že Chester nejspíš udělal to samé, co já, protože svíral Sue v náruči a líbal ji, zatímco ona tiskla své dlaně na jeho ramena.

„Sss,“ sykla znovu Happy.

Neochotně ji pustil. „Však oni se nezblázní.“ Zadíval se na Sue.

„Škoda, že nemáme víc času…,“ řekla s pohledem upřeným na něj.

Mezi nomády se ozvalo šumění. V táboře se zvednul ruch.

Vyměnili jsme si poslední pohledy a dovolili tomu okamžiku, aby nás zase rozdělil.

- - -

Dívala jsem se do neurčita, opřená o kůru jednoho ze stromů v rohu zahrady. Pokoušela jsem se vzpamatovat. Ta cesta byla smršť, ale stála za to. Nezáleželo na tom, že jsem porušila všechna pravidla. Za několik dní měla začít bitva. A já ho viděla. A dokonce vím, že ať to dopadne jakkoli, Jasper se mi vrátí. Nyní jsem pro změnu začala doufat v neměnnost Dizzyho vizí. Kdyby se něco mělo stát, určitě by to už musel vidět, určitě, přesvědčovala jsem sama sebe.

Jasperova síla a krása se v mé hlavě míchaly s obličejem Sue, který zahalila zvláštní tajemná záře a zůstala tam po celou cestu domů. Něco takového se tak často nevidí… Nemohla jsem přestat žasnout. Ženská z ocele… a tohle!

Bylo mi jedno, co řekne Carlisle. Ano, bylo to bezhlavé. Ale stálo to za to, tati. A co až to povím Esmé…

Mé úvahy přerušil duhový obraz před mýma očima. Bella a Edward. Jejich cesta na východní pobřeží. Musela jsem se usmát. Tak přece! A hned potom jsem přímo před očima měla další jeho nápad, užasle jsem zírala. Jak na ten obraz, tak na jeho odvahu.

Když obrazy zmizely, uvědomila jsem si, že tomu přece jenom něco chybí. A bylo mi hned jasné, že pro to můžu něco udělat. Za okamžik jsem stála před dveřmi jejich části domu, která nyní byla naprosto opuštěná.

Pokračování:
42. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 41. kapitola: