Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 35. kapitola

03.08.2011 (09:45) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1437×

35. KAPITOLA (Edward)

Blízkost Paláce mě mrazila v zádech, když jsem stál na okraji jelení louky a snažil se zaslechnout cokoliv, díky čemu bych dokázal odhadnout, co se tam nyní děje. Snažil jsem se vydržet zápach býlí, který překrýval můj pach, a pečlivě jsem sledoval, zda je mé okolí prázdné. Sem hlídky obvykle nechodily, ale i tak byla opatrnost zapotřebí.

Slyšet bylo velmi dobře. Tohle místo bylo akorát, Alice věděla, co dělá, když sem za mnou chodila. Ovšem několik hodin to trvalo, než se mi podařilo zaslechnout něco z toho, co jsme potřebovali vědět. A celé ty hodiny mi před očima přebíhaly obrazy z Paláce – místa, na které jsem chtěl zapomenout. Znovu jsem to všechno pozoroval, tísnivé a temné místo. V hlavě mi přitom běžely propletené myšlenky a rozhovory několika hlavních vůdců. Až jsem konečně něco uslyšel. Jejich přímý rozhovor.

„Nezačínej s tím znovu, ti říkám,“ ozval se najednou Chris.

„Na co čekáš, ty srabe?“ Thornův hlas. „Zaslouží si smrt. A jestli se bojíš jeho ohně, tak já teda ne. Nemůže nás spálit všechny najednou.“

„Chlapi jsou jako vlci. Divoká smečka, kterou není možný uhlídat.“ Opět Chris. „Navíc polovina z nich by tam dobrovolně nepáchla ani za sud panenský krve.“

„Kromě toho si sám musíš hlídat záda,“ vložil se do toho velitel stopařů. „Viní tě z jeho smrti.“

„O tom útoku vím,“ odpověděl Chris. „Chtěli tvůj popel. A můj chtějí stejně tak. Řadoví Stínové proti Venirovi… Cha!“

„Nejsou to ale jenom Stínové.“ Chrisův hlas zněl trudně.

„Vezmeme ty, co jsou pro, ten zbytek ať si třeba chcípne,“ rozčílil se Thorn.

Na to Chris zareagoval: „Nejdřív pořádek, potom útok. A už mi s tím dej pokoj. Čeká nás výcvik. A dost těžkej výcvik.“

„Buď vyhrajeme my, anebo oni,“ snažil se je oba uklidnit velitel. „A ty si, Thorne, dávej taky bacha. Než si začneme myslet, že patříš k nim.“

Thorn v myšlenkách zatnul zuby.

„Takže - co teď?“ zeptal se velitel. „Kolik jich dnes bude? A co použijeme? Nůžky nebo děličku? Včera to bylo trochu moc… Kolik jich to odneslo? Dvanáct?“

V představách mi proběhly hrůzy, které v Paláci čekají ty, kteří se odmítají přizpůsobit novému řádu.

O několik hodin později jsem věděl dost. Jsou slabí. Neorganizovaní, vyčerpaní zevnitř. Odhadoval jsem počty těch, kteří z Paláce už zmizeli, a podle slov, která jsem slyšel, jich nebylo málo. Zůstali jen bojovníci a vojáci, některé další u sebe drželi nátlakem a násilím. A rozbroje v jejich vlastních řadách se zdály být zásadní. Sami nedokázali odhadnout, jestli se toho bezvládí změní v otevřený boj, nebo jestli ti nejsilnější uchopí vládu do svých rukou. Thornův hlas byl tím nejsilnějším, který burcoval ostatní k útoku na Stormdale. Odezva byla ale zatím jen velmi vlažná. Pokusil jsem se prověřit jakoukoliv myšlenku, která ke mně dolétla. Většina z nich řešila jen své vlastní sobecké zájmy – jak nelépe přežít, jak si toho co nejvíce urvat, jak získat moc a sílu.

Zvedl jsem se z trávy pod stromem, o který jsem se opíral, a vydal se na cestu zpět. V neviditelném kruhu mě dále v lese obklopovala část mé rodiny, připravená zasáhnout v případě, že by se něco vymklo naší kontrole. Když jsme se všichni sešli, beze slov a bezhlučně jsme běželi zpět na Stormdale.

- - -

„Takže zůstáváme,“ uzavřela debatu Esmé a pohlédla na nesouhlasně se tvářící Rose a zamračeného Jaspera. Dizzy se mezitím uvelebil v křesle a vyhodil si nohy na podnožku, přímo z něj sálala pohoda.

„Ano,“ odpověděl Carlisle. „Nebezpečí, které nám hrozí, je prozatím velmi malé. A vše budeme i nadále sledovat, stejným způsobem. A vždy před nimi budeme o něco napřed. Dizzy, mohl bych tě poprosit?“ řekl a upřel na něj zrak.

Dizzy se ochotně zvedl a mávl na nás rukou. „Tak do toho.“

Jeden po druhém jsme k němu přistoupili a každého z nás se dotknul.

„Pohoda, žádnej strach,“ prohlásil nakonec. „Všichni jsme v suchu.“

Pomalu jsme začali opouštět pracovnu středu.

„Jsem ráda, že zůstáváme,“ pronesla Bella, když jsme prošli dveřmi. „Nechci být nikde jinde. Teď určitě ne.“

Usmál jsem se. „Můžeš tedy začít pracovat s Carlislem… Nečeká na nic jiného.“

Vydechla. „Ráda bych. Ale…“ Její hlas se vytratil.

„Ale?“ nenechal jsem ji zapomenout, co chtěla říct. Zastavila se uprostřed chodby, kterou jsme procházeli. „Zatím mě stojí dost sil udržet se pohromadě. Nedokážu si představit, že bych se mohla soustředit na vědecký úkol. Všechno kolem mě je neskutečné. Jako bych existovala v jiné realitě, než všechno ostatní…“

Kýval jsem hlavou a zatímco mluvila, dotkl jsem se prsty její skráně a potom pomalu vnořil prsty do jejích vlasů. Sklonila hlavu. Věděl jsem velmi dobře, jak se cítí, cítila to samé co já. Jako by ani jeden z nás nedokázal vkročit zpět do té staré řeky. Jako by pod námi zamrzla.

Mírně zaklonila hlavu a unaveně zavřela oči. „Není to dobré, Edwarde. Zatím ne...“

„Ale bude, všechno bude zase v pořádku.“

Kývla hlavou a zvedla ke mně zrak. „Vezmi mě na to místo nad kaňonem… Chtěla bych cítit vítr ve vlasech a sílu, kterou mám v sobě… Volnost, rychlost, nespoutanost, život… Chtěla bych to znovu všechno cítit tak  jako dřív,“ umlkla, ale potom dodala, „s tebou.“

Usmál jsem se. To byla moje Bella. Poprvé po dlouhé době rozhodná a odhodlaná. Její nápad ve mně probudil čistou radost.

- - -

Pod námi byla hlubina, na jejímž dně se stříbrně leskla řeka, a okolo nás byla nekonečná šířka a dálka prostoru pod šedomodrým nebem. Bellina rychlost byla neskutečná, její ruce hbitě svíraly větve a zase je pouštěly, její tělo se mrštně pohybovalo v korunách hustě rostoucích stromů. Tohle měla vždycky ráda – běh po větvích, kdy měla téměř pocit, že létá. A vždycky dokázala najít cestu tak, aby se nemusela zastavovat. Všechno soustředění jsem věnoval tomu, abych ji následoval a našel vhodnou cestu. Vlastně to byl kdysi Emmettův nápad, ale Bellu si zcela získal.

„Bells, počkej!“ podlehl jsem nakonec jejím schopnostem. „Nemůžeš být tak rychlá…“

Otočila se, vlasy se jí švihnutím divoce obtočily kolem krku, v očích zápal bojovnice: „Jen se snaž!“

Bezva. Usmál jsem se. Chtěla si hrát, měla to mít. A já tomu nemohl uvěřit. Jako by se od naší poslední výpravy na toto místo vůbec nic nezměnilo. Byla stejná jako dřív – divoká, silná, odhodlaná. Ve směsici radosti a bojovnosti jsem sevřel nejbližší větev, odrazil se od kmene a přeskočil na vedlejší strom.

Nakonec řada stromů končila na místě, kde ze skalního masivu nad řekou zůstávala už jen holá skála. Otevřené místo se širokým rozhledem nad zeleným kaňonem, svírajícím proužek řeky. Bella seskočila ze stromu, vyrovnala doskok, upravila si oblečení a otočila se na mě. Před seskočením jsem se zastavil, abych si na okamžik vychutnal pohled na ni, spokojenou se svým výkonem. Usmála se na mě a já skočil dolů, přímo k ní.

„Jednou tě porazím,“ řekl jsem bez rozmýšlení, když jsem se ocitl v její blízkosti, v tomto okamžiku tak okouzlující. Dívala se na mě svýma očima. Očima plnýma krásy a života, kterého byla plná. Plnými doušky jsem hltal její štěstí. A hloubku jejích očí, kterou jsem si tak dlouho přál vidět. Vpíjel jsem se do toho obrazu, nemohl jsem se ho nabažit.

„To se ti ještě nikdy nepovedlo,“ odpověděla lehkým tónem a vlasy jí zčechral vítr.

„Jednou se mi to povede,“ řekl jsem a přitom si uvědomil, že se na náš rozhovor sotva soustředím. Mnohem více jsem sledoval každý její rys, každé sebemenší gesto, každý detail její krásy. Snažil jsem se nevnímat její přitažlivost, nebo alespoň ne tak silně. Snažil jsem se nevnímat, jak moc jsem ji chtěl cítit, tak jako dřív - blízko u sebe, ve svých rukách, pod svými doteky. Nevědomky udělala krok ke mně a vítr mě pohladil jejími vlasy.

„Bello,“ uniklo mi samovolně. „Jsi tak krásná, tak dlouho jsem se na tebe takhle nemohl dívat.“ Pohladil jsem ji po tváři a oba jsme udělali váhavý krok jeden ke druhému. Přejel jsem svými prsty po její skráni a byl jsem vděčný za možnost mít ji před sebou, dívat se na ni, hladit ji. Dívala se na mě, prsty jsem doputoval k její bradě a zvednul ji nahoru.

„Edwarde,“ hlesla a její oči se přivřely. V tu chvíli jsem neměl na výběr, musel jsem to udělat. Dotkl jsem se jejích rtů těmi svými a ucítil jejich hebkost. Projela mnou energie, kterou jsem necítil snad už věky. Energie, která by dokázala postavit celý nový svět. Ve chvíli, kdy jsem stisknul její dolní ret mezi svými, jsem přestal myslet a přitáhl jsem si ji blíž. Přitiskla se ke mně a já se propadal hlouběji a hlouběji. Tak moc mi to chybělo, tak moc jsem ji postrádal. Svoji ženu, tak blízko, že jsme se prolínali jeden s druhým. To sladké opojení trvalo ale jen do chvíle, kdy jsem ucítil její váhání. Jakoby ji něco drželo zpět. Jako by v mém náručí ochladla. Pustil jsem ji a vrátil se zpět do syrové reality. Nejistě a plaše se podívala do země a potom jen skousla rty a podívala se stranou…

„Možná je to moc brzo,“ hlesla. „Jsem tak zmatená, ublížila jsem ti už dost.“ Hlas se jí chvěl.

Kývnul jsem hlavou. „Máš tolik času, kolik budeš chtít. Celou věčnost,“ myslel jsem to přesně tak, jak jsem to říkal. Byl jsem odhodlaný počkat, až se ke mně vrátí, až překoná všechny zlé vzpomínky. Pomalu jsem ji vzal kolem ramen a otočil ji směrem k výhledu na kaňon. Ještě chvíli jsem na sobě cítil její pohled, kterým si mě prohlížela, až se nakonec zadívala na krásu země prostírající se před námi. Jako by se její ramena mírně chvěla.

- - -

Vzal jsem do ruky kus černě lakovaného dřeva, rozštípnutého na svém konci a přemýšlel jsem, jakým způsobem dřevo zase spojit dohromady, a zda to vůbec půjde, nebo zda bude nutné vyrobit nohu zcela novou. Nepochyboval jsem, že by mi s tím Listar rád poradil, věděl jsem o jeho lásce k práci se dřevem. Potom jsem přejel dlaní po prasklé vrchní desce. Ta bude muset být nová zcela jistě, prasklina by zcela změnila zvuk. Nakonec jsem vzal do ruky rozházené klávesy a zhodnotil míru poškození klaviatury. Na tuhle práci jsem se těšil nejvíc, na práci s klávesami.

Rozhodl jsem se ten klavír opravit, pro sebe a pro ni, vlastníma rukama. Stejně jako všechno ostatní. Proč nezačít právě tady? Ten nástroj nás spojoval, oba jsme byli jeho součástí. A já o něj nehodlal přijít. Přál jsem si, aby všechno šlo spravit tak snadno. Prostě poskládat kousky dohromady, případně je vyměnit za nové. Většina věci, kterých jsem měl plnou hlavu, ale tak lehkých nebyla.

Sevřel jsem v prstech několik kláves, které jsem zrovna držel, a projela mnou hrůza při pomyšlení, že by svět kolem mě přece jen mohl zůstat rozbitý. Navzdory tomu, čemu jsem věřil. Že by ta cesta, kterou jsem hledal, mohla už zůstat navěky uzavřena. Bylo to poprvé, co jsem si vůbec připustil, že by z tohoto místa nemusel vést žádný východ. A zároveň jsem si uvědomil, že tenhle boj bude složitější, než ten, který jsem měl za sebou. Tam jsem věděl, proti čemu stojím. Tady… tady a teď nebylo nic, na co bych si mohl sáhnout. I přesto jsem ale věděl, že je toho hodně špatně, a že ať už mám jakkoli malou naději, nevzdám to. To jsem věděl stejně jistě jako v Paláci. Bella byla můj život. Byla tím jediným, co tvořilo můj svět. Bez ní bych ztratil schopnost myslet, vnímat. Neměl jsem na výběr. Ať už to všechno bylo rozbité málo nebo hodně, musel jsem najít cestu, jak to všechno… opravit.

Takže… klavír. Nikdy jsem nic podobného nedělal, ale teď jsem věděl, že to je přesně to, co udělat chci. Naše stará dílna se bude hodit. Odložil jsem klávesy na kraj klaviatury a otočil se, abych našel Listara, když v tom se ve dveřích objevila Bella. Vypadala potěšeně.

„Myslel jsem, že jsi s Carlislem…“ Usmál jsem se.

„Byla jsem,“ úsměv mi vrátila.

„A?“ zkusil jsem vyzvídat, také mě to zajímalo a ona evidentně čekala, až se zeptám.

„Zítra začneme,“ spokojeně pohodila hlavou.

„Výborně,“ zadíval jsem se na ni a cítil jsem její radost.

„Má jen jednu podmínku. Nebudu přímo pracovat s jedem.“

Přikývl jsem. To znělo logicky, ale než jsem stihl něco říct, zarazila mě. „Nevadí mi to. Jsem ráda, že konečně začnu něco dělat. Začneme tím, že prověříme výrobek, který Carlisle vyrobil pro mě, když jsem ho potřebovala. Jsem si jistá, že bude mít nějaké mouchy…“ Její zápal byl opravdový a její odborný výklad jsem vnímal jen napůl. Nakonec řekla: „Jsem ráda, že konečně mohu ten jed, to svinstvo, použít pro něco dobrého. I když ne přímo, ale asistence se taky počítá, ne? Použijeme ho proti němu samotnému – abychom mohli vyrobit čistý silný protijed. To je jedinečná příležitost.“

„Odplata,“ zasmál jsem se.

„Jo, odplata,“ souhlasila a zvážněla. „Nesnáším ho. Nenávidím tu tekutinu. Jako by se v ní spojovalo jen to nejhorší.“ Otřásla se. „Chci stvořit něco dobrého.“

„To je dobrá forma nenávisti,“ pousmál jsem se, nadšený jejími slovy. „A užitečná. Kromě toho, máš víc, než dobrý důvod. Málem tě to zabilo.“

„Kolik jsem toho asi vypila?“ zeptala se najednou.

Nepřestal jsem se na ni dívat a odpověděl. „Dostávala jsi dávky, které mě děsily. Byla jsi toho plná,“ při těch slovech se mi stáhlo hrdlo.

„Jaká jsem byla? Pro tebe?“ zeptala se po chvíli mlčení.

Nadechl jsem se a zvažoval, co říct. A zda o tom vůbec mluvit.

„Měli bychom o tom mluvit…“ řekla, jako by věděla, na co myslím.

Opřel jsem se o zeď nedaleko dveří. „Byla jsi… Nebyla jsi to ty.“

„Jaká jsem byla?“ zeptala se znovu.

„Prázdná,“ odpověděl jsem. „Cizí, vzdálená, omámená...“ Další slova mě nenapadala.

Sedla si na kraj pohovky a já přišel až k ní, abych se jí dotknul. Posadil jsem se na zem, před ní, a ona se ihned svezla na zem vedle mě. „Vím, že jsem tě odmítala…“

„Já tebe taky.“

„Ale ty jsi to nemyslel vážně.“

„Ty taky ne. Nemluvila jsi sama za sebe.“

„Nevěřil jsi mi. Já tobě ano a nezáleželo mi na tom.“ Její tvář zůstávala vážná, stejně jako moje. „Jaké to pro tebe bylo, být vedle mě?“ zeptala se tiše.

„Celou dobu…“ zkusil jsem odpovědět, „jsem tě chtěl zpátky. A nemohl tě mít. Vídal jsem tě každý den a ani jednou tě neviděl… Bylo to nekonečné. Čekání na příležitost.“

Zavládla mezi námi chvíle ticha. „Jaké to bylo pro tebe?“ položil jsem jí potom stejnou otázku. „Občas jsem ti nerozuměl… Několikrát jsem měl dojem, jako by ses se mnou snažila mluvit.“

„Ze začátku jsem…“ zarazila se, podívala se na mě a skousla rty, jakoby se bála něco říct.

„Jen mluv,“ pobídl jsem ji. „Řekni to všechno tak, jak to bylo. Jen bych rád věděl, co všechno jsi prožila. Vím, že nic z toho nebylo skutečné.“

Kývla a zároveň vzdychla, když sklopila oči k zemi. „Ze začátku jsem tě nechtěla ani vidět. Byla jsem příliš šťastná. Nechtěla jsem žádné vzpomínky, nechtěla jsem nic, co by mé štěstí,“ to slovo procedila mezi zuby, „rušilo. Ale potom se něco změnilo. Byla jsem stále sama. Hledala jsem způsoby, jak se zabavit. A vítala jsem jakoukoli společnost.“ Podívala se stranou a dodala. „I tu tvoji. Zvykla jsem si na tebe. A přestalo mi vadit, že mě nutíš vzpomínat. Zvykla jsem si na vzpomínky, které mi létaly hlavou. A které pro mě vlastně neměly nijaký zvláštní význam, dokonce už mě přestaly i obtěžovat.“

Pokýval jsem hlavou. „Věděl jsem o každém tvém kroku. A byl jsem rád za každý okamžik, který jsi mi nabídla.“

„Ale muselo to být…“

Přerušil jsem ji. „Ať to bylo jakékoli, potřeboval jsem ti být nablízku. Vidět, jak jsi na tom. Ujistit se, že jsi v pořádku, v rámci možností.“

Vydechla a její tváří přelétla bolest a dojetí. „Byl jsi se mnou, i když jsem ti ubližovala. Zkoušela jsem tě, zacházela s tebou tak, jak sis nezasloužil… A já si nezasloužím ani kousek toho všeho, co mi dáváš. Chovala jsem se k tobě hrozně.“

Něžně jsem ji chytil za bradu a zadíval se jí do očí. „Zasloužíš si každý kousek slunce, který můžeš dostat. Vydržela jsi toho hodně. Jeho násilí, drogu, kterou tě ovládal.“ Zavřela oči a nechala je zavřené. „Bál jsem se, že už se mi nikdy nevrátíš. Bál jsem se, že se z toho nevzpamatuješ, ani pokud tě odtamtud dostanu. Bál jsem se, jaké šrámy to na tobě zanechá, jak hluboké. A právě proto teď potřebuješ to nejlepší, co ti můžu dát.“ Snažil jsem se nemyslet na to, že zde už možná není cesta, jak se některých důsledků Venomova působení zbavit. Ale to by bylo to poslední, co bych vyslovil nahlas.

Zalapala po dechu a uslyšel jsem jeden její třesoucí se výdech. „To nejlepší si právě teď zasloužíš ty, ne já. Udělám cokoli. Byla jsem tak strašně zlá, tak strašně zlá… “ Přemáhala pláč.

„Donutil tě k tomu.“

Zavrtěla hlavou. „Co všechno jsi musel vydržet, nedokážu na to ani vzpomínat,“ její hlas se proměnil ve vzlyky. „Líbala jsem ho, dotýkala se ho, toužila jsem po něm, tančila jsem pro něj a…“ vzhlédla ke mně a větu nechala nedokončenou. „A on tě schválně nechal se na to dívat.“

Sklopil jsem oči a zvednul obočí. „Působení jedu a jeho schopností. Nic víc. Dokázal ovládnout každou upírku i ženu.“

Přikývla. „Kéž bych ty vzpomínky mohla vymazat…“

„Tak to udělej. Jestli chceš něco udělat, udělej právě tohle. Nic jiného si ty vzpomínky nezaslouží. A tvůj život je ještě dlouhý na to, aby tě poznamenaly.“

Přikývla na souhlas, ale potom se zachvěla. „Edwarde, bojím se, že to už nikdy nebude jako dřív. Nic není na svém místě. Připadám si jakoby všechno ve mně bylo vzhůru nohama. Jako bych nedokázala cítit to, co dřív – radost, touhu, krásu… Jako by to všechno ztratilo svůj význam. Marně vzpomínám na obsah těch slov. Na to, co jsem cítila dříve.“ Znovu se otřásla. „Strašně se bojím.“

Pokusil jsem se skrýt svou nejhorší obavu a chvíli si ji prohlížel. Potom jsem zavrtěl hlavou. „Viděl jsem tě v korunách stromů. Viděl jsem, jak jsi ožila.“ Na mé tváři se náhle objevil úsměv při té vzpomínce. „Cítila jsi to všechno. Jen to pusť na povrch.“

Dívala se na mě: „A tobě se to daří?“

Nechtěně jsem pohlédl stranou ve snaze nepřipomínat zrovna teď všechny ty chvíle, kdy jsem se pokoušel nevracet se k tomu, co se stalo. Nenechat se strhnout ke vzpomínkám, které mě rozdíraly. A které mě srážely k zemi.

Pochopila, co se mi honí hlavou, když jsem se na ni znovu podíval. „Uděláme oba totéž,“ řekla. „Necháme to za sebou a nikdy se tam už nevrátíme.“

Vydechl jsem překvapením… „Bello, miláčku…“ zadíval jsem se opět do jejích očí a nechal se pohltit jejich krásou a hloubkou. Řekla nahlas to, na co jsem myslel. A co byla jediná cesta.

„Tolik jsem ti ublížila. Musím toho tolik napravit…“ zašeptala.

Pevně jsem ji sevřel v náručí. „Na to nemysli. Neudělala jsi vůbec nic, rozumíš? Vůbec nic. Nic z toho se nestalo. Pro mě ne. Vtáhnul nás do reality, která nebyla naše. A na nějaký čas jsme se jí museli podřídit, nic víc.“

Kývla hlavou opřenou o mou hruď. „Nic z toho se nestalo, dobře. To je jediný způsob,“ řekla a na chvíli se odmlčela. „A ty… stále jsi jako anděl… Těžko dokážu uvěřit, že tu jsi.“

Zavrtěl jsem hlavou. „To ty jsi anděl… a já nedokážu uvěřit…“ odpověděl jsem, zatímco jsem kroutil hlavou.

Její odhodlání bylo neuvěřitelné. Po tom všem, co prožila. S tím vším, co ji tížilo. Ale věděl jsem stejně jako ona, že její i moje vnitřní síla je prvním kamenem, na kterém se dá stavět. Díky ní jsem mohl začít doufat, že ten netvor s sebou do tmy nestrhl i jediné mé slunce.

Pokračování:
36. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 35. kapitola: