Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 31. kapitola

13.07.2011 (12:00) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1290×

31. KAPITOLA (Edward)

Nedokázal jsem snést další Bellino utrpení a jeho hloubku. Jed ji spaloval a každý její další výkřik byl nesnesitelnější. Bylo to k nevydržení. Tak strašný nátlak, bolest…! Jak dlouho bude ještě trvat, než ji to zabije? To pomyšlení bylo hrůzné, děsivé a strach o ni mě trhal na kusy. Navíc Venomovy myšlenky potvrzovaly, že to udělá. Opravdu by to udělal.

Naproti tomu obličej Sue. Tak strašně se snažila věřit, že to neudělám.

Bella nebo Sue! To přeci není možné!

Z obou stran se na mě tlačila ohnivá stěna a já mezi nimi pomalu začínal hořet. Tak strašnou volbu jsem nedokázal udělat.

Jen stěží ke mně doléhala jeho slova: „Kolik myslíš, že toho tvoje panenka ještě vydrží? Já to vím přesně, ty můžeš odhadovat… Jen se na ni podívej. Jak velká bolest to asi je?“

Věděl jsem, že další ampulku už nevydrží. Viděl jsem už tohle mučení a ne jednou. A věděl jsem, že jeho jed je smrtelný, pokud je ho dost. Už jí nesměl přidávat, už ne… Při každé další kapce, která dopadla do její rány, jsem málem zařval. Ještě zbýval čas, to ano. Ale kolik ho zbývalo? A kolik ještě zbývalo z Belly? Museli ji podpírat. Ten pohled byl strašlivý.

Věděl jsem, že nemám na výběr, ale představa toho, co mám udělat, překračovala všechny meze.

Takhle to přeci být nemělo! Na tomhle místě měl zemřít on, ne Sue! Sue v Dizzyho vizi byla živá, v pořádku… nemůžu to udělat! Pokud to udělám, nestane se to, co Dizzy viděl. Sue bude mrtvá. Jak velká je síla a spolehlivost jeho vize? Může se mýlit? Od jejího naplnění či nenaplnění nás v této chvíli drželo jen mé rozhodnutí, které jsem nebyl schopen učinit. Nešlo to…

Musela existovat ještě jiná cesta!

Náhle jsem zachytil Venomovu myšlenku na krev Anaîs. A překvapila mě její síla. Jeho mysl na chvíli úplně ovládla a vyrušila jeho soustředění. Těšil se, až ji zabije. V jeho hlavě nebyla ani stopa po slitování, které cítil ještě nedávno….  Dnes chtěl Anaîs  zabít. Zoufale a naléhavě. Ovládl se, jeho myšlenky ale byly ostré jako břitva.

Prudce chytil Bellu za vlasy a zvrátil její hlavu, aby mohl přiblížit další jed k její šíji. Projela mnou další vlna ostré bolesti a zděšení. Všechno se ve mně ještě více stáhlo, napjaté k prasknutí. Ne, to ne!

„Tak Edwarde, moje trpělivost je u konce. Musíme se pohnout, není tu jen Sue. Zeptám se naposled. Buď zemře Sue, anebo Isabella. Zabiju ji sám, mě nezastavíš. A hned potom tebe. A všechny ostatní. Sue zemře tak jako tak, nezachráníš ji… Ale máš ještě šanci zachránit Bellu. Je to tvá poslední příležitost. Tak honem! Co uděláš?“

Šanci zachránit Bellu… zachránit Bellu - zabít Sue!

Zabít Venoma. Ne Sue. Je to on, kdo má dnes umřít! Ne ona! Jediná cesta ven je Anaîs. A jeho úmysl ji zabít… Musí to udělat teď… už není možné čekat. Proč stále přemáhá svou chuť na její krev? Už tak dlouho? Vábí ho… chce ji… ale odolává.

Naklonil lahvičku s jedem a další kapky hrozily dopadnout na Bellinu kůži.

„Ne! Už ne! Stačí, udělám to…“ vykřikl jsem. Prudce jsem dýchal a přemáhal jsem zuřivé nutkání se vhrnout přímo na Venoma. A zabít ho vlastníma rukama.

„Konečně rozumná řeč. Tak do toho.“ Ruku s jedem měl stále nataženou nad Bellou.

Nedokázal jsem se pohnout. Nedokázal jsem se Sue podívat do očí. Jak jsem to proboha měl udělat?

Venome moje váhání nevydržel: „Tak bude to? Zahráváš si!“

Donutil jsem se nemyslet, nemyslet na nic. Zapřel jsem všechny své pocity, všechno v sobě a postavil jsem se k Sue. Svoje ruce jsem obtočil kolem její hlavy… Její zděšení proniklo do mé hlavy současně s jejím výkřikem: „Edwarde, ne, prosím… to přece ne…“

Jak jsem to měl udělat? Jak? Všechno ve mně hořelo, pálilo se a rozpadalo se na tisíce ostrých, řvoucích kusů. Ta železná panna se kolem mě svírala a drtila mě. Nebylo kam utéct…

Anaîs! Venome a Anaîs. Teď nebo nikdy… Musel to udělat teď, za každou cenu. Nesměl jsem podlehnout! Všechna nenávist k němu se koncentrovala v mé bezmoci. Tlačil mě ke zdi a moje kosti pod jeho silou praskaly.

Nasadil jsem krutou masku, takovou, jakou chtěl Venome na mé tváří vidět, a dovolil jsem vrčení v mém hrudníku, aby si konečně prorazilo cestu ven. To napětí se nedalo snést… už to dál nešlo.

Venome se při tom pohledu potěšeně usmál.

A já se usmál také ve chvíli, kdy mě to napadlo. Věděl jsem, co udělám.

Krutý, potěšený úsměv na mé tváři patřil jemu, ne Sue. Ale o tom zatím nevěděl.

Podíval jsem se na něj tak přímo, jak to šlo: „Neměla by si Sue, než ji zabiju, na vlastní oči vychutnat smrt svého dítěte? Vím, že už dlouho přemáháš chuť na jeho krev. A na zúčtování s ním.“ Ptal jsem se ho s největší možnou dávkou chladné krutosti a bezcitného požitkářství, kterou jsem do těch slov dokázal vložit. Mluvil jsem jeho vlastním jazykem. „Nebo už Anaîs nechceš zabít?“

Venome se zeširoka usmál. „Tak se mi líbíš… Ani to nestálo tolik úsilí probudit v tobě to nejhorší…“

„Zabij to dítě,“ odpověděl jsem. „Vím, že to máš rád. Vím, že se chceš pomstít. Udělej to. Chci to vidět.“

Konečně odešel od Belly a přišel až ke mně a k Sue.

„Jaké to je?“ zeptal se a oči mu plály. „Užíváš si to? Jaký je pocit neomezené moci nad tou děvkou? A jak chutná taková krutost?“

„Potěšení,“ procedil jsem mezi zuby.

„Dobře, velmi dobře. Překvapuješ mě. Stačí ochutnat jednou a je to v tobě.“ Zachvátilo ho vzrušení, téměř rozkoš. To všechno se propalovalo do mého vědomí, nedokázal jsem to zastavit. „Zatím ji pust,“ rozkázal mi. „A podej mi to dítě. Skoncuju s ním.“

Konečně. Hned nato jsem poznal, jak nedočkavě se těší na slad jeho krve a slad pomsty, který za chvíli ochutná.

Vzal jsem dítě od jednoho z venirů, který je zatím držel, a podal mu ho.

„Udělej to. Tak to má být,“ řekl jsem tvrdě a temně.

„Ne, prosím, ne! To ne! Moje dítě!“ zaúpěla Sue, ale já v jejích myšlenkách viděl, že se drží poslední naděje. Vize, která se měla naplnit.

Jeho chuť a nedočkavost byla obrovská. Stejně jako touha způsobit co nejvíce bolesti Sue.

Přikryl Anaîs rukou obličej, když si ji ode mě bral a otočil ji hlavou dolů. „Tentokrát žádné smilování. Podruhé ne,“ řekl, uvolnil její krk a se zavrčením plným rozkoše se zakousnul do jejího hrdla.

Holčička vykřikla, když ucítila jeho zuby. Sue ztuhla a z jejího hrdla se vydral zoufalý výkřik. Všichni jsme v tu chvíli zůstali stát bez hnutí, napětí ve vzduchu bylo hmatatelné. Čas se zastavil.

Konečně Venome uvolnil své sevření a překvapeně zavrávoral. Jeho ruce pomalu pouštěly dítě z náruče. To byl ten obrázek z Dizzyho vize! To bylo přesně ono!

Přiskočil jsem, abych chytnul dítě, které klouzalo z jeho rukou. Okamžitě jsem mu do rány na jeho krku přitisknul kus čisté deky.

Chytil se za krk a jeho oči se naplnily bolestí a překvapením. „Ten bastard!“ zachrčel a klesl na kolena. „Krev…“ Jeho myšlenky se trhaly, jak ho zachvacovaly další vlny bolesti a utrpení… „Ta krev… jed!“ vyřknul s vypětím všech sil, než se skácel k zemi, na které zůstal bez hnutí ležet. Krev Anaîs mu stékala po obličeji, kde pomalu vypalovala ránu podobnou té Bellině.

Konečně jsem vše pochopil. Tohle byl způsob, kterým měl zemřít. Tohle byla skrytá zbraň, kterou Anaîs měla proti tomuhle netvorovi. Svůj vlastní jed.

Sklonil jsem se k němu, opatrně položil Anaîs na zem a zatímco jsem z jeho kapes vybíral zbývající ampulky s jedem, procedil jsem: „Takhle chutná jed, ty odporná bestie.“

S jeho jedem v ruce jsem se potom otočil k venirům. „Váš vůdce je mrtev. Pusťte je všechny.“

Váhali, neměli se k tomu.

„Pusťte je! A vypadněte odsud! Nebo si s vámi snadno poradím. Můžete si vybrat! Jed, nebo plameny… Spálím kohokoli, kdo se nám pokusí ublížit. A můžete se spolehnout, že vaše úmysly budu znát stejně brzo jako vy!“

Připravil jsem se k boji, když jsem uslyšel jeho prvotní myšlenku. Přikrčil jsem se a zasyčel – chtěl mě napadnout, intuitivně a bezprostředně. V poslední chvíli si to ale rozmyslel. Myšlenka na hořící plameny přebila jeho zuřivost.

„Ty odpornej zrádče!“ syknul potom a křiknul na ostatní. „Pusťte je! Jdeme!“

Pustili Bellu, v očích pokořený nesouhlas a odpor a já se v tu chvíli ocitl u ní, abych ji vzal do náruče. „Bello… konečně…“ Ucítil jsem její váhu ve svých rukou.

V okamžiku jsme zůstali sami. Místností se rozlehla citelná úleva. Happy se zhroutila k zemi, její nervy to nevydržely. Začala plakat štěstím. Objevil se u ní Dizzy a přitiskl ji k sobě. Sue s Listarem se vrhli k Anaîs. Křičela a vztekala se a to bylo přesně to, co jsme chtěli slyšet. Její jed byl silnější než Venomův… z nějakého důvodu. Jeho jed jí neublížil, neoslabil ji. Místností se rozléhal dětský pláč, který zněl jako hudba. Ale já to sotva vnímal. Dokázal jsem se soustředit jen na to, co jsem cítil ve svém náručí.

Byla to ona. Moje Bella, moje všechno.

Pohnula hlavou a pokusila se na mě podívat. V jejích očích zbývalo jen málo síly, její nohy ji nemohly unést. Vzal jsem ji do náruče a odnesl ji na hromádku dek složených v rohu místnosti. Kleknul jsem si vedle ní a prsty se mi chvěly, když jsem hladil její vlasy. Dotýkal jsem se jí! Jejích vlasů, její kůže… a všechno to pro mé prsty působilo jako nejjemnější hedvábí. „Bello, moje lásko… už je po všem. Už bude dobře. Je po něm, ten netvor už tě nebude věznit. Už ne…“

Ztěžka otevřela oči a podívala se na mě. „Edwarde…“ Zvedla svou ruku ke krku… „To bolí, strašně to bolí, pálí… oheň…“

„Já vím, miláčku, já vím. Vydrž to, prosím. Tak dlouho jsi dostávala jed, umíš mu odolávat, jsi silná. Ta rána se zahojí, viděl jsem to mockrát.“ Hlavou mi prolétly vzpomínky na mučení, kterému jsem několikrát pomáhal v podzemí Paláce. Byl jsem si jistý, že tohle Bellu nezničí. Nebylo to dost. Ale pohled na ni a na její bolest, které jsem nedokázal zabránit, mě sužoval. Kéž bych tu bolest mohl vzít na sebe…

„Edwarde, pomoz mi… prosím…“ zasténala.

„To víš, že ti pomůžu, postarám se o tebe. Už ti nikdo neublíží… Uzdravíš se, věř mi.“ Ránu na jejím krku jsem přikryl čistou látkou a vzal do dlaní její dlaň. Její krásné dlouhé prsty, které se mírně třásly. Přitiskl jsem si hřbet její ruky ke tváři, chtěl jsem ji cítit. Abych uvěřil.

„Venome… je mrtev…“ hlesla… „mrtev…“ zopakovala a otřásla se. Potom ji bolest donutila zavřít oči. Vzal jsem její hlavu do obou svých dlaní a pokryl její obličej polibky. „Miláčku, drž se, půjdeme domů…“

Někdo mi položil ruku na rameno. Otočil jsem se a zvednul oči nad sebe. Carlisle!

„Výborně, synu…“ promluvil, „Jsou pryč a vypadali, že mají dost naspěch,“ usmíval se, ale to už u mě byla Esmé, zvedla mě na nohy a vší silou mě objala. „Edwarde!!! Dokázali jste to… dokázali…“

Za jejími zády jsem uviděl i všechny ostatní. Rose, Jaspera, Emmetta a Alici. Nemluvili, jen se užasle rozhlíželi.

„Co tu děláte? Nevěděl jsem…“ Kroutil jsem hlavou.

„Aliciny vize a tak trochu i stopy Dizzyho a Happy nás sem nakonec dovedly. Říkali jsme si, že by se vám hodila pomoc. Případně záloha, o které nevěděli.“

„Přišli jsme sice kapku pozdě,“ usmála se Alice, „ale Jasper i tak stihnul Venomovi vnutit… ehm…“ zasekla se.

Vydechl jsem úžasem, když jsem pochopil: „… chuť zabít Anaîs!“

Alice kývla.

Ohromeně jsem zalapal po dechu. To bylo ono… jeho náhlá slabost… jeho odhodlání. Podíval jsem se na Jaspera a zakroutil hlavou: „Geniální.“

„Musíme se odsud dostat. Musím prohlédnout Bellu i to malé,“ uslyšel jsem Carlislův věcný tón. „Kromě toho, venirům to dlouho nevydrží, mohli by se vrátit, musíme co nejrychleji na Stormdale. Sue, jak je jí?“

„Určitě ji to bolí.“

Brzo bylo připraveno vše, abychom mohli odejít a už se na tohle místo nikdy nevrátit.

Zvednul jsem Bellu ze země a položil ji Emmettovi do náručí. Nemohl jsem se dočkat, až ji budu moci nést sám, ale ještě jsem musel udělat jednu věc.

Serval jsem ze sebe ten odporný šedivý kabát a sáhnul do jedné z kapes. Zapalovač, povinná výbava Stínů.

Přešel jsem k mrtvému Venomovu tělu. „Nedovolím, aby z tebe zůstalo víc, než pouhý prach.“ Škrtnul jsem a zapálil jeho tělo. Oheň vzplanul rychle. Chvíli jsme stáli zcela beze slov a sledovali ten výjev. Plameny začaly zasahovat do poloviny místnosti. Takhle vypadal Venomův úplný konec. Zlo pohlcované ohněm, zlo, které se mělo proměnit v pouhý žár a popel. Jak prosté.

„Čas odejít,“ zamumlal jsem do hukotu ohně. Sehnul jsem se ještě k zemi a sebral rozházené ampulky s jedem.

- - -

Za námi stoupal sloup černého dýmu vysoko k obloze a my běželi lesem zpět na Stormdale. Domů. Po strašně dlouhé době domů. Měl jsem dojem, že to nemůže být pravda. Představoval jsem si cestou, jak vypadá náš dům, vzpomínal jsem na každý jeho detail. Konečně jsem si mohl dovolit na to myslet. V náruči jsem svíral Bellu a cítil jsem, jak se mě z posledních sil drží kolem krku.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Nemohl. Držel jsem ji v náruči a nesl jsem ji zpět do našeho života. Chvíle, na kterou jsem čekal. A ve kterou jsem chvílemi už ani nedoufal… Trvalo to tak strašně dlouho… celou věčnost naplněnou utrpením, bolestí a temnotou. Ale to bylo za námi - a před námi se otevírala nová cesta.

Cítil jsem její vůni a její omamnou přítomnost. Její tělo bylo sice stále plné jedu a její mysl byla zastřená, ale já věděl, že udělám všechno proto, abych to vrátil tam, kde to bylo, než to monstrum začalo bořit náš svět. Věděl jsem, že pro nás najdu způsob, jak ho znovu postavit. Postarám se, aby moje slunce, zahalené těžkými černými mraky, nezhaslo. I kdyby v něm zbývala jen poslední jiskra.

Nevěděl jsem, co bude teď. Nedokázal jsem to odhadnout ani z poloviny. Mohl jsem jen doufat ve svou sílu, v její sílu… a v to, že cokoli by mohlo z působení té bestie přetrvat, nakonec zmizí.

Zastavil jsem se na okamžik, abych přitiskl svou tvář k jejím vlasům. Zavřel jsem oči a nasál její vůni… vůni nebes. Spočívala v mých rukách jako malé dítě, její tvář a paže jiskřily v rozptýlených slunečních paprscích. „Miluju tě, lásko. Tolikrát jsem ti to nemohl říct, tak dlouho… Miluju tě nade vše.“

Zvedla své vyčerpané oči a na okamžik se na mě zadívala. A poprvé jsem v nich opět uviděl vzdálený záblesk světla. Moji Bellu.

KONEC DRUHÉ ČÁSTI

*anglicky: venom (Venomovo poslední slovo)

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 31. kapitola: