Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 30. kapitola

07.07.2011 (16:15) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1297×

30. KAPITOLA (Venome)

Nenecháme tě zabít tvé dítě a jeho matku.

Pokud toužíš po jejich smrti, nejprve musíš porazit mě a Faye.

Oba je budeme bránit v pevnosti Tillamook.

Edward

Faye? Faye v pevnosti?!

Prudce jsem se postavil na nohy a zíral na ta slova, neschopen uvěřit. Co to má znamenat? Ten ničemný zrádce! Edward!!! Nikdy jsem mu neměl dovolit vmíchat se mezi nás! Měl jsem ho zabít, aniž bych ho vůbec nechal promluvit…!

Chytil jsem ten papír oběma rukama a měl jsem chuť ho roztrhat na cucky, ale místo toho jsem dál zíral na ta slova, která mi vůbec nedávala smysl. Jak ví o Sue? A o pevnosti? Jak ví, že je chci zabít! Nedokázal jsem ovlivnit svůj výraz, civěl jsem na to s vytřeštěnýma očima.

Zvedl jsem ten papír k nosu a přesvědčil jsem se, že opravdu cítím správně. Jeho vůně se mísila s vůni Faye. Zatraceně! Oni se opravdu rozhodli postavit mezi mě a Sue! Chtěli překazit mé úmysly!!!

„Zatracený zmije!“ procedil jsem mezi zuby a všechno se ve mně zmítalo.

Ten vzkaz jsem  zmačkal v křečovitě sevřených prstech. Nemohl přece vědět nic z toho! Nikdo neví, co chci udělat, jen pár mých nejbližších! Ani Chrisovi jsem ještě neřekl, kde ji hledat… Ale on ví o Sue i o pevnosti!

Jak jsem mohl být tak slepý! V návalu vzteku jsem popadl první věc, která mi přišla pod ruku, a praštil s ní o stěnu. A potom znova, s další. Jak jsem to mohl nevidět! Celou dobu to jen hrál! Ty jeho řeči o tom, že chce patřit mezi Stíny! Měl jsem mu míň věřit! Ještě míň!!! Začínal jsem tušit, že to celou dobu byla Bella, kvůli které tu byl. Jasně, bylo to tak. Jedině tak to dávalo smysl. A já to tušil! Ten zmetek ji nikdy nepřestal milovat, navzdory všemu.

Ale proč ji tady tedy nyní opustil a šel bránit děvku, kterou ani nezná? Proč by mu mělo záležet na nějakém dítěti? A proč se do toho cpe Faye? Nechápal jsem nic z toho. Zuřivě jsem nakopl vázu s květinami. Kusy porcelánu spolu s květy se rozlétly na všechny strany a na zem dopadla sprška vody.

Zastavil jsem se a pokusil se ovládnout. Hlavu jsem si přitom vrazil do dlaní a prsty sevřel vlasy.

Ať plánoval, co chtěl, nehodlal jsem ho nechat vyhrát. Chce si hrát s ohněm? Ať je tedy po jeho!!! Ať pozná, jak pálí!

Můj instinkt mě neomylně varoval. Věděl jsem, že je to léčka. Pochopil jsem, že mě tam chce z nějakého důvodu dostat. Proto ten vzkaz. Bylo by přece snadnější bránit Sue jen před veniry. Já jsem znamenal mnohem horší hrozbu. Co měl sakra v úmyslu?!

Nebo si snad vážně  myslel, že se by přede mnou on a Faye mohli ty dvě mrchy ubránit? Ne, tak bláhový nebyl. Věděl jsem, že ho nesmím podceňovat. Na to mi příliš jasně ukázal, jak zákeřně umí hrát.

Jednu chybu ale udělal. Nechal tu tu svojí holčičku. Sladkou Isabellu. Zřejmě spoléhal na to, že jeho pravé úmysly nebudou tak čitelné. Že si budu dál myslet, že pro něj nemá cenu.

Jestli tedy chce, abych tam přišel, přijdu tam. Ale trochu jinak, než si chlapeček myslí. Ať plánuje, co chce, vytřu mu zrak. A navíc dostanu Faye. Konečně bude moje.

„Wille!“ zařval jsem a vrazil jsem ruku do skříňky s jedem. Vyhrábnul jsem odtamtud několik ampulek a nacpal si je do kapes. Budou potřeba.

Za několik vteřin se otevřely dveře. Will. „Kde je sakra ten Chris? Doveď mi ho, ať je kde chce. Hned!“ zařval jsem na něj.

„Právě se vrátil, pane, je na cestě k vám.“

„Kde je?“

„V hale v přízemí.“

Neváhal jsem, odstrčil jsem Willa ze dveří a zamířil do haly.

„Chrisi, sežeň všechny veniry a stopaře, kteří jsou k dispozici. Hned. A přiveď je sem. Čeká nás mise. Rychle.“

Nečekal jsem na jeho odpověď a vyrazil k pokojům naší milé Belly.

„Půjdeme se projít, miláčku,“ řekl jsem jí, když jsem ji zvedal z křesel, na kterých spočívala. Její služebné se kolem nás rozestavěly do kruhu a zůstaly stát v mírné úkloně. „Čeká nás dlouhá cesta. A na jejím konci ten bastard, který tě nedokáže pustit z hlavy. Zajisté bude rád, že tě uvidí.“

Podívala se na mě překvapeně, nechápavě.

„Vem si lepší boty, poběžíme daleko. Potřebuju tvou pomoc, musíš být poslušná,“ přitáhl jsem si ji k sobě a věnoval jí jeden naléhavý, drsný polibek. Dávka jedu, abych měl jistotu, že udělá, co jí řeknu.

„Co mám udělat?“ ptala se, zatímco lapala po dechu. Prostě ženská…

„Stačí, když půjdeš se mnou.“

Skopla z nohou boty na podpatku a sehnula se, aby se mohla obout.

Dole byli už připravení venirové i stopaři. Celkem devět upírů. Velmi silných upírů. K tomu já, Zag a Chris. Dobrá bilance.

Otočil jsem se k Zagovi. „Víš kudy, veď nás. Do pevnosti Tillamook.“

Vyšli jsme před Palác a jen co jsme se ponořili do lesa, zhluboka jsem nasál okolní vůni. Vzedmula se ve mně další vlna pobouření a hněvu. Jejich stopa byla čerstvá. Edward a Faye! Faye!!! Nemohl jsem se dočkat, až to konečně bude všechno vyřízené a budu ji konečně mít. Těšil jsem se na ten zvrat. A těšil jsem se na Edwardův nevěřícný pohled, až pochopí, co chci udělat. A na to, až ho zmáčknu. Až z něj vytřískám duši, bez ohledu na to, jestli ji vůbec má. Za tohle si projde pravým peklem, chudáček.

- - -

Jejich stopy nás vedly neomylně. Sice existovala kratší cesta, než po které šli oni, ale v jejich stopách jsme se ujišťovali, že nikam neuhnuli.

Cestou jsem poznal ještě jeden pach. Dizzy! Ten skrček! Taky do toho byl namočený! Motal se tu stejně jako ti dva. Zasyčel jsem a zavrčel. A hned na to ucítil zadostiučinění – další zrádce, se kterým se vypořádám. Další, kdo mi vběhnul přímo do rány. Ať už ho k tomu vedlo cokoliv.

Sledovali jsme stopy až k pevnosti, která před námi konečně vystoupila z lesů. Přivinul jsem k sobě Isabellu a objal ji. „Připravena?“

„Ano, Vennie… můj pane.“

Otočil jsem ji a držel ji před sebou, když jsem vcházel dovnitř. Mí muži mě následovali.

Bez otálení jsem vtrhnul do místnosti, kde byli všichni ti zrádci, a zůstali jsme stát tváří v tvář. Sue, Anaîs, Edward, Faye, Dizzy a… jako malý překvapivý bonus Listar. Čím dál tím líp. Zírali jsme jeden na druhého. Řady dvou armád stojící proti sobě. S potěšením jsem zaznamenal strach v Edwardově výrazu, když uviděl Isabellu v mých rukách.

„Jaká radost,“ pronesl jsem, když jsem je viděl naproti sobě. „Jaká neobyčejná příležitost a téměř zadarmo.“ Na mé tváři se rozlil potěšený úsměv. „Všechny své zrádce mohu zničit na jednom místě.“ Díval jsem se Edwardovi přímo do očí a těšil se, až se přede mnou bude plazit… „Isabella mi ráda pomůže, viď miláčku?“ pohladil jsem ji po ruce. V Edwardově obličeji se objevil neprostupný výraz, který jsem tak dobře znal. Jen tentokrát jsem mohl lépe odhadnout násilí a nátlak, který jím chtěl maskovat.

„Tak čím začneme? Hm?“ nadhodil jsem. „Máte mě tu, tak do toho. Pusťte se do mě! Který z vás se toho ujme?“ Rozhlédl jsem se. Sue zjevně bojovala sama se sebou. Byla bez sebe strachy. Nikdo se ale ani nepohnul.

„Nikdo nic… fajn. Tak se do toho dám sám. Mohli bychom začít třeba tím, že si konečně vezmu Faye. Její místo je po mém boku. Jen ona sama to odmítá pochopit. Faye, lásko, všechno ti vysvětlím. Pojď ke mně.“

„Ne, nechci tě ani vidět, ty ubožáku…“ odpověděla se neobyčejnou mírou záště.

„Máš dojem, že na tom záleží?“ zeptal jsem se líně.

Mlčela. Pokývnul jsem hlavou a jednou rukou naznačil mým chlapům, že ji mají sebrat. Stáli jako zařezaní. Pochopil jsem. Edward a jeho schopnost. Nedokáže ale zastavit myšlenky všech naráz, na to jsem ho už moc dobře znal. Rozkázal jsem všem najednou a tři z mých chlapů byl rychlejší než Edward. Dostali se k Faye, dost blízko k ní, když se jim do cesty postavil Listar, ten skrček Dizzy a sám velký Edward. Faye se chvěla strachy.

Zasmál jsem se, když jsem pozoroval jejich potyčku. V mžiku stáli ti tři zajatí pevnými svaly mých bojovníků. Jako malý děcka. Jak humorné.

„Dobrá práce,“ ocenil jsem ten výkon a podíval se na Edwarda. „Řeknu to jinak, příteli. Snad to bude jasnější. Buď dostanu Faye, anebo uslyšíte křičet tvou Bellu.“ Edward se po těch slovech naježil.

Nemýlil jsem se tedy. Záleží mu na ní. Ale nic víc se nedělo. Chtěl mi dát příležitost zjistit, jak moc mu na ní záleží?

„No tak?!“

Nic. Faye se třásla strachy a Edwardův pohled visel na mě a na Belle. Stála přede mnou. Obtočil jsem ruku kolem jejího krku a přitáhl si ji k sobě… „Lásko…“ zašeptal jsem jí do ucha a odhrnul jí vlasy z krku. Zavřela oči a přitiskla se ke mně, zatímco jsem v kapse nahmatal lahvičku s jedem. Jedním prudkým pohybem jsem o její kůži urazil hrdlo ampulky. Zachvěla se, na jejím rameni zůstala sotva znatelná kapka jedu, ten zbytek jsem svíral v ruce. Zatím to necítila.

„Vydejte mi Faye, nebo to pocítí naplno. Můžete se spolehnout, že vím, jak se s tím zachází.“

Faye popošla k Edwardovi, ten se na ni otočil a zavrtěl hlavou. Jeho výraz byl napjatý. Sotva se držel. A to mi dělalo dobře. Bránil se. Zbytečně. Věděl jsem, že ji dostanu. A ta hra mě docela bavila.

Naklonil jsem lahvičku a několik kapek se ocitlo vedle Belliny klíční kosti. Mnohonásobně větší dávka, než co dostávala pít a mnohonásobně menší dávka, než co by ji mohla zabít. Nejprve nic necítila, potom sykla bolestí, když si jed propálil první cestičku skrz její tvrdou kůži.

Edward se zazmítal v sevření venirů: „Nech ji, ty bestie!“

Mlasknul jsem příjemným vzrušením. „Tak přece je Bella tvé slabé místo? Výborně.“ Zadíval jsem se na něj, ten boj měl prohraný. „Dej mi Faye a Belle se nic nestane.“ Na Bellině rameni se začala objevovat tmavá skvrna tam, kde se jed nořil do jejího těla. Zrychleně dýchala.

Vzdor v jeho očích zůstával. Přidal jsem Belle další kapku. Tentokrát vykřikla okamžitě. A byla to Faye, kdo se rozhodl jednat. Přišla až ke mně a vydala se mi, tiskla rty a omluvně se dívala na Edwarda, který se v sevření venirů nemohl pohnout, a na toho skrčka, který měl v tu chvíli oči navrch hlavy. Svěsil hlavu a hned ji zase zvedl, čelisti pevně sevřené.

„Hodná holka. Nakonec se domluvíme,“ promluvil jsem k Faye a kývl jsem na Chrise. Sevřel Faye ve svých rukách.

„To by bylo. Čím bychom tak mohli pokračovat?“ Tuhle pozici jsem měl rád. Pozici moci. Edward se přede mnou bezmocně snažil a já si mohl vybírat. Koho dřív? Sue, Listara? Nebo Dizzyho? A taky tu byl Edward…

„Možná bychom mohli splnit tvé vroucí přání, Edy…“ promluvil jsem k němu. Ostatní počkají. „Budu dělat jako, že tvému přání stále věřím. Jako by se nic nezměnilo. Říkal jsi, že bys svou Isabellu nejraději viděl mrtvou… To by se dalo zařídit. A můžeš se i koukat. Hned potom ji budeš následovat.“

Přilil jsem ohně do její rány. Už pouze nevykřikla, začala se svíjet. V jejích očích jsem zahlédl němé otázky. „To bolí, můj pane. Už to stačí…“

„Já rozhodnu, kdy to stačí, moje milá,“ okřikl jsem ji.

„Nesahej na ni!“ zavrčel Edward temným hlasem.

„A jak mi v tom zabráníš? Klidně to zkus,“ usmál jsem se. Další kapka a další Bellin výkřik. Její tělo se začalo mírně chvět.

„Nejde to, co?“ Díval jsem se na něj. „Neumíš mě zastavit tak jako ostatní… Už bys to dávno udělal.“ Od srdce jsem se zasmál. „Takže mám vyhráno. Máte to spočítaný!“

Edward sebou trhnul v pevném sevření mých mužů a bezmocně zavrčel.

„Fajn, tak můžeme pokračovat. A pěkně pomalu. Slibuji ti, že z toho Bella bude mít opravdu silný zážitek. Jedu mám víc než dost. Pro vás pro všechny.“

Do Belliny rány přišla další dávka. Zakroutila se a podlomily se jí nohy. „Prosím, už ne…“ zaprosila. Zvedla hlavu a trhaně dýchala. Jed ji začínal spalovat. Ano, bylo to velmi bolestivé.

„Nech ji, nech ji!“ prosil Edward. V jeho tónu už nezaznívala hrozba, převládala bolest. Skvělé.

„A co za to? Co bys mi mohl nabídnout?“

Stisknul zuby a několikrát zoufale vydechl. Bella se chvěla čím dál více a ucítil jsem, že ji musím začít mírně podpírat.

„Co za to, he?“ zopakoval jsem.

Prudce vydechl. „Cokoli,“ odpověděl resignovaně.

Cokoli? Vážně řekl cokoli? Jak rozkošné! Mám ho na lopatkách, srazil jsem ho ke dnu. Tak je to správně! Tam je jeho místo.

„Cokoli?“ chtěl jsem se ujistit. „Vážně?“

Díval se přímo na mě a v jeho očích jsem viděl čiré utrpení. Nádherný pohled, čisté potěšení. Jeho čelisti byly pevně sevřené, každý sval jeho těla napjatý. Ale neodpovídal.

„Začínám pochybovat, jakou mají tvoje slova váhu…“ nahnul jsem ampulku nad Bellinou otevřenou ranou, zatímco jsem ho nepřestával sledovat.

„Cokoli!“ vykřiknul prosebně. Jeho tvář se zkroutila do zmučeného výrazu. „Cokoli! Udělám cokoli, jen ji nech!“

Na tváři se mi roztáhl široký vítězný úsměv. Nádhera. Plazil se přede mnou. „Rád tě mám na své straně, Edwarde. To to trvalo. Mírný nátlak ti výborně svědčí. A velmi dobře vím, co bys mi mohl nabídnout.“ Kývnul jsem hlavou směrem k ostatním. „Pomůžeš mi s tím. Je tu práce dost. Navíc nebudu riskovat, že bys třeba změnil názor a seslal plameny na mé muže, pokud bych zabíjení dal za úkol jim. Ušetřím Bellu, ušetřím vás oba, pokud to uděláš ty. Zůstanete naživu, dokud budeš dělat to, co ti řeknu.“

Edwardova spodní čelist se zachvěla, ruce svíral v pěst a zcela očividně potlačoval vrčení. Dlouho jsem si neužil tak dokonalou hru.

„Koho si vybereš, Edy? Kdo bude první?“

Bez odpovědi.

„Vyberu tedy sám. Co třeba Sue?“ Edwardovi přelétl přes obličej stín děsu. „Takže Sue. Dobrá volba,“ pochválil jsem si a promluvil ke zbytku těch červů. „Nemusím doufám zdůrazňovat, že jestli se někdo z vás hne, odnesou to tihle dva. Bez varování.“ A potom jsem vydal rozkaz: „Johne, Waltře, můžete mu ji připravit. To dítě dejte zatím stranou. Jeho čas ještě nepřišel.“

Sue vykřikla a bránila se, když jí trhali dítě z rukou. Neměla šanci – v okamžiku klečela na kolenou, s oběma rukama pevně sevřenýma. Zadívala se na Edwarda. Její pohled byl zmatený, jako by se v ní prala důvěra se strachem. Nedokázala zhodnotit svou situaci.

„Můžete ho pustit,“ promluvil jsem s pohledem upřeným na Edwarda. „Už ví, co se stane, když udělá nějakou hloupost.“

Edward vyškubnul své ruce ze sevření venirů.

„Tak. Je to na tobě,“ pobídl jsem ho.

Váhal. Bojoval. A já si to vychutnával. To bylo ono, to bylo přesně ono. Chtěl jsem mu vrátit všechno, co jsem mu byl dlužen. Bella se mi třásla v náručí a Edward se chvěl napětím přímo před mýma očima. Dost dlouho jsem si vychutnával ten pohled. Jeho zoufalství. Jeho bezradnost, bezmocnost. Měl trpět ještě daleko víc. Dovolil si toho ke mně příliš.

„No tak? Jsou jen dvě volby, Edwarde. Buď Sue, anebo Bella. Víš sám dobře, co si vybereš. Na co čekáš?“

Sklonil hlavu a z jeho hrdla jsem zaslechl potlačovaný sten.

Potřeboval zlepšit motivaci. Nalil jsem do Belliny rány zbytek jedu. Její dlouhý bolestný výkřik prořízl vzduch, Faye si přiložila ruce na uši a zakřičela také. Bella se mi hned nato zhroutila do náruče. Kývl jsem na chlapy, přišli ji podepřít. Její oči se změnily na malé přivřené škvírky a hlava jí padla na stranu. Přešel jsem k Edwardovi a zašeptal: „Kolik myslíš, že toho tvoje panenka ještě vydrží? Já to vím přesně, ty můžeš jen odhadovat… Jen se na ni podívej. Jak velká bolest to asi je?“

Nečekaně jsem zachytil vůni Anaîs a moje rozdrážděné smysly se propadly do touhy po její krvi. Ksakru, to musí počkat. Ta malá mrcha taky přijde na řadu.

Jedním krokem jsem byl zpět u Belly a chytil ji za vlasy. Zvrátil jsem její hlavu tak, aby naplno vynikla tmavá hluboká rána na jejím rameni. Nebránila se. Vytáhl jsem z kapsy další ampulku a otevřel ji.

„Tak Edwarde, moje trpělivost je u konce. Musíme se pohnout, není tu jen Sue. Zeptám se naposled. Buď zemře Sue, anebo Isabella. Zabiju ji sám, mě nezastavíš. A hned potom tebe. A všechny ostatní. Sue zemře tak jako tak, nezachráníš ji… Ale máš ještě šanci zachránit Bellu. Je to tvá poslední příležitost. Tak honem! Co uděláš?“

Pokračování:
31. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 30. kapitola: