Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 3. kapitola

04.02.2011 (13:45) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2143×

3. KAPITOLA (Edward)

Denní zprávy nevypadaly dobře. Další „záhadná“ úmrtí. Procházel jsem novinky a rozhodně jsem se z toho všeho neradoval. Šíří se to jako mor. Lidé už nevědí kudy kam. A domýšlejí si. A dokonce si domýšlejí správně, i když to, co dělají, jim sebeméně nepomůže. Všude visí česnek, všichni nosí kříže… a učí se motlitby, dokonce v latině. A zbytečně.

Zamračil jsem se a rozhodl se spojit s Listarem. Jen jsem se krátce podíval na hodiny, abych se ujistil, že zrovna teď je ten správný čas, a na ovládací ploše v mé pracovně zvolil jeho komunikační symbol – přeškrtnuté písmeno V. Když si ho tenkrát sám vybral, povídal: „Kéž by toho skutečného ‚V.' bylo taky možné jen tak škrtnout…“

„Edwarde?“ ozvalo se jeho vyrovnaným hlubokým hlasem, který naplnil místnost. Sáhnul jsem po sluchátku – nechtěl jsem, aby náš rozhovor byl slyšet po celém domě, když jinak bylo naše spojení chráněno všemi možnými způsoby. Emmett měl tyhle věci v malíčku a na komunikačních kanálech naší pracovny se patřičně vyřádil.

„Listare, jak to jde? Všechny ty zmatky…“ začal jsem vysvětlovat.

„…nejsou jen tak,“ skočil mi do řeči. „Jasně, že ne. Za ten poslední týden jsem viděl snad dvacet nových. Stíny řádí jako posedlí. A vůbec jim nevadí… no vlastně už jim vůbec nic nevadí! A Venoma to šílenství těší,“ hořce zasyčel. Sdílel jsem jeho odpor.

„A jak jsi na tom ty?“ zeptal jsem se jako obvykle.

„Mám dost práce s tím se v tom nějak zorientovat. Je jich tu moc. Potřebuju čas, zatím to nedokážu tak úplně odhadnout. Někteří by snad mohli. Zvláště jedna dívka – je na ní něco… něco… ale to je jedno, ještě jsem neměl příležitost s ní mluvit. Co Patty, Michael a Steve? Jak si vedou?“

„Patty je přebornice. Přizpůsobila se neuvěřitelně rychle – porazila dokonce i Sashu. Ale nejsem její patron, tím je Jasper. Řekl by ti víc.“ usmál jsem se při pomyšlení na svérázné stvoření, které nám pod rukama jenom kvetlo. „A Steve a Michael – jde to. Budou fajn.“

„To rád slyším. Připravte se na další práci, tuším v kostech, že se nudit nebudete.“

„Listare, neříkej tomu práce. Víš, jak to nemám rád. Není to práce. Jsou to bytosti, které si zaslouží respekt.“

„Hehe…“ zasmál se, „rád zlobím tvé zásady, Eddie. Hasta luego!“ Spojení se přerušilo a já si uvědomil, že na mém obličeji zůstal viset úsměv. On to prostě vždycky nějak dokázal. Dokonce i přes pochmurná témata, kterými jsme se spolu museli prokousávat. Listar – jeho vyrovnanost, sebejistota a hřejivá pohoda byly nakažlivé. Měl jsem zato, že to bylo tím, že ho vychovalo španělské slunce, hory a olivy. Možná to bylo tím, že byl asi tak třikrát starší než my všichni. Nebo možná tím, že ho stvoření potkalo až v pětapadesáti letech. Každopádně byl jako dobře uzrálé zlatavé víno.

A svou úlohu plnil dobře. Hrál vysokou hru přímo v Paláci – Venomově sídle. Jeho bezprostřední kontakt s novorozenými pro ně znamenal naději. Byl to on, kdo jim jako první naznačil, že věci nemusí být tak, jak je vidí kolem sebe. Že nemusí zabíjet, že nemusí pít lidskou krev, pokud opravdu nechtějí. Byl to on, kdo v jejich temnotě rozsvítil první paprsek světla. A to všechno dělal bez ohledu na to, jak nebezpečné to pro něj bylo.

Ne všichni novorození museli být Stíny. Bylo mezi nimi i dost těch, kteří odmítali všechno, co jim nový život nabízel. A byli mezi nimi ti, kteří nevěděli, co dál – nový svět je mátl a znamenal pro ně utrpení. A právě tihle všichni měli vědět, že si mohou vybrat. Že je sice stvořily zrůdy bez soucitu a svědomí, ale že oni sami takoví být nemusí.

Kéž by bylo možné to zastavit… přál jsem si umanutě pořád dokola a lezl už tím sám sobě na nervy, protože přemoci Stíny bylo… nad naše síly. Měli pocit, že jsou nepřemožitelní. Byli silnější, divočejší, a nikdo, kdo se jim postavil, nemohl vyhrát. Ti, kteří si spočítali, že se jim vyplatí zůstat pod ochranou Venoma, zůstávali s ním. Drželi se na jednom místě. Nelovili o samotě. Jeden podporovali druhého, a i když to byl jen čistý kalkul, výhoda byla na jejich straně. Venome si moc dobře uvědomoval, že jeho síla roste s počtem jeho patolízalů. Proto se nebránil tvořit novorozené a získávat je na svoji stranu. A těch, kteří mu unikli, zdaleka nebylo tolik, jako těch, které si získal. Jeho přesvědčovací rutina (nebo lépe řečeno vymývání mozků) byla propracovaná do detailu.

Zachvacovali svět a vraždili lidi. Nebyli pro ně nic víc než ustrašený bezmocný kus žvance. Nemusel jsem nad tím dlouho uvažovat, abych věděl, že pro některé z nich (a nebo možná pro většinu?) to bylo potěšením. Moc, síla, nadvláda, neporazitelnost. Současně s mrtvým upířím tělem dostali to, co vždycky chtěli. Počet Stínů se přitom pomalu zvyšoval až přesáhl míru, kdy to začalo být nápadné. Odněkud jsem slyšel, že se snad mezi lidmi už i začínají formovat skupiny, které chtějí nalézt způsob, jak se tomu všemu ubránit.

Věděl jsem, že zastavit to nedokážeme. Alespoň do chvíle, než zjistíme jak. Pokud to někdy zjistíme. Ale našli jsme si vlastní cestu – oslabovali jsme moc temnoty jak nejvíce to šlo. Všechny, kdo nevyhnutelně nemuseli patřit k nim, jsme se pokoušeli získat na „naši stranu“. A nepřicházeli k nám jen novorození, ale i ti, kteří těch upířích křížků měli o dost víc. Ne všichni dokázali přestat pít lidskou krev, navzdory  veškeré jejich snaze a pomoci, kterou jsme jim mohli nabídnout, ale i tak přestali patřit mezi Stíny. Nezabíjeli pro potěšení a nezabíjeli nevinné.

Přejel jsem si prsty po čele, věděl jsem, že toho dneska už víc neudělám. Patty byla s Jasperem a Michael a Steve s Rose. Ještě jsem pro jistotu nahlédnul do prostoru myšlenek vznášejících se kolem mě – a vše se zdálo být v normálních kolejích. Steve se plaše a stydlivě omlouval za svou neohrabanost, Michael měl jako obvykle všechno na háku a Patty… hm… o jejím tajemství jsem nikdy před nikým nehodlal mluvit. Každopádně jako upírka si vedla výborně a musím uznat, že k tomu měla dobrou motivaci.

Na skleněnou střechu středu začaly dopadat první kapky deště a bubnování sílilo. Podíval jsem se na sklo, na kterém se začaly srážet krůpěje vody a zaposlouchal se na moment do toho zvuku. Déšť mi vždycky, od doby, co jsem ji poznal, připomínal Bellu. Déšť a všudepřítomné mokro… to byla jedna z prvních věcí, o kterých jsme spolu mluvili. A téměř celý náš život se odehrával pod příkrovem mraků, všechno kolem nás většinou bylo šedivé a zelené. Dokonce ani když jsme se stěhovali, neodstěhovali jsme se daleko od Forks, vlastně jsme ani neopustili pás hlubokých západních lesů. Jen jsme se přesunuli o trochu víc na jih, blíže k Portlandu. Náš dům se nacházel mimo jakékoliv osídlení, uprostřed lesů. Mokrých lesů plných mechu, samozřejmě.

Opustil jsem naši společnou pracovnu ve středu, prošel chodbou a postavil se pod stříšku u hlavního vchodu, abych si mohl vychutnat vůni deště a všech dalších vůní v ní obsažených.

Když jsem ji zahlédl, musel jsem se usmát. Občas byla jako malá holka. Jako by jí nebylo sto sedmnáct, ale  jen osm. Přitahovala si k sobě větev javoru a olizovala kapky vody z listu. Byla mokrá, vlasy měla zplihlé a slepené do pramínků a samozřejmě ji ani nenapadlo si vzít pláštěnku, takže její oblečení… no vlastně…některé jeho kousky si mohla klidně sundat a vyšlo by to téměř nastejno. Ten pohled byl… nečekaný a moje reakce … očekávaná. Potom zahlédla i ona mě. Tajemně se usmála, chytila další list, srolovala ho a nechala si kapky vody stéct do pusy. Věděla, že se dívám a věděla, co dělá. Čím dál větší potvůrka. Zjistila, že si se mnou může mávat jak chce a hojně toho využívala.

Za okamžik jsem byl u ní a objímal ji, zatímco se na nás na oba snášely kapky deště.

„Co to tu děláš?“ zeptal jsem se.

„Co myslíš konkrétně…?“ poťouchle na mě mrkla.

„Myslím… ty listy. To ostatní chápu až moc dobře.“

Podívala se do nebe a nechala si chvíli kapky vody padat na obličej. „Došlo mi, že jsem skoro zapomněla chuť vody. Chtěla jsem si ji po dlouhé době zase připomenout.“

„A?“ usmál jsem se její rozvernosti.

„Je… výborná. Tak čistá a syrová. Ochutnej. Nic ti to neudělá.“

K tomu mě nemusela dvakrát pobízet. Začal jsem svými rty sbírat kapky vody, které jí pokrývaly obličej. Zavřela oči. Ani nevím, kdy se to ochutnávání změnilo v polibky, kterými jsem laskal její tváře. A ona mé… A ani nevím jak, ale najednou jsem se opíral o kmen javoru, pod kterým jsme stáli - jeden z několika řídce rostoucích stromů v naší zahradě. Bella mě tiskla k jeho hrubé kůře, její ruce pronikly pod moji košili a zatímco mě dráždila naprosto dokonalými vlnivými pohyby svých boků, ucítil jsem jak její nehty drhnoucí o moji kůži. Během několika vteřin mě zachvátilo šílenství, kterému se v přítomnosti takové ženy nedalo vyhnout.

„Bellu-o…“ zamumlal jsem mezi jejími polibky a stěží jsem artikuloval. Můj pokus umlčela, když mě začala líbat na krk a tím mi znemožnila cokoliv říct. Zalapal jsem po dechu a přestal se snažit myslet, moje ruce se zabořily za zadní lem jejích kalhot – alespoň tak, jak mi dovolil jejich mírně odstávající pas a na dlaních jsem ucítil její sametovou pokožku. Několikrát jsem dychtivě stisknul tu část vlnících se boků, na kterou moje prsty dosáhly, a hned potom jsem ruce vrazil pod její těsné mokré tričko. Bella mi při tom doteku žádostivě vzdychla do ucha a mnou projela další nesnesitelná vlna touhy.

Pokusil jsem se shrnout jí triko, abych jí ho mohl sundat. V tu chvíli stála metr ode mě a zadýchaně se usmála. „Nemyslel sis snad, že…“

Svěsil jsem ramena a na okamžik jsem se podíval do koruny stromu. Zatracená Bella. „Ne, nemyslel…“ odpověděl jsem se zafuněním. „Už tě znám. ‚Tady ne – ostatní by o tom věděli,' jsem už od tebe slyšel mockrát. Stejně ale pokaždé doufám.“ Snažil jsem se zklidnit zoufale rozběhnuté reakce mého těla.

„Copak tobě by to nevadilo? Jsme tu jak na střelnici, podívej!“ rozhodila rukama a ukázala na okna našeho domu vedoucí do jeho různých částí. „Minimálně Emmett by se výborně bavil a o zbytku naší skvělé rodiny si po pravdě řečeno taky nedělám zrovna iluze. Tak možná maximálně Esmé by si místy zakryla oči,“ měkce se zasmála. „A nechci slyšet tvoje obvyklé povídačky o tom, že ty jsi toho už viděl… a Alice jakbysmet. To mě nezajímá.“

„Jsi tak tvrdohlavá – nikdy nebudeš jiná, viď? Býval bych řekl, že to po sto letech vzdáš, ale ne… Zásady jsou zásady, co?“

„Jednoduše nemám tvoji otrlost. Špatné místo, špatný čas,“ mrkla na mě.

Musel jsem se zasmát. „Fajn. Ale ty tvoje zásady jsou občas dost kruté. Trochu slitování, jo? A nemysli si, že ti to nevrátím…“

Podívala se na mě zase tím svým vyzývavým kočičím pohledem a hned nato se rozeběhla k domu. Vzdychl jsem a rozeběhl se za ní.

Skoro na místě se zastavila ve vstupní hale a oklepávala ze sebe vodu. Jakmile ucítila, že stojím vedle ní, zeptala se s pohledem upřeným na naši starou zeď: „Nedlužíš mi něco?“

„Spíš ty mně!“ odpověděl jsem a probodl ji naoko ublíženým pohledem. Setřel jsem si kapky z obličeje a prohrábl vlasy.

Zůstala na mě chvíli koukat. „Kruci,“ řekla a zadívala se do země. „Nebezpečně ti to sluší… Mám co dělat, si to nerozmyslet.“ Ale potom zvážněla. „Tak co o tom Carlisle zjistil?“

„Vlastně nic moc. Jen, že tu dřív bývala pevnost. Mnohem dřív, než byl tenhle dům postaven. A tohle je jediné, co z ní zbylo. Pevnost nesla jméno Stormdale a nejspíš byla postavena někdy kolem roku 1720. Místo, na kterém náš dům stojí je tedy velmi staré. Víc toho ale zatím nevíme. Záhadou jsou zatím i ti, kteří dali vystavět na místě Stormdale v roce 1901 to, co tu stojí dnes. Carlisle se snaží zjistit něco víc a zdá se, že historie tohoto místa by opravdu mohla stát za tu práci. Navíc znáš Carlislea – musí zjistit všechno, co neví. A nejspíš ho navíc nebaví se stále jen vrtat v chemických vzorcích a mikrobiologických teoriích – občas to chce změnu.“

„Jo, z toho by se dalo pěkně zblbnout, to je fakt,“ souhlasila upřímně Bella. „Myslím, že ho chápu.“

Edwarde!!! vyvstalo najednou ostře z tichého šumění všudypřítomných myšlenek v mé hlavě. Rose. Michael má zase pocit, že mu bereme jeho oblíbenou hračku, prskala,  a tváří se jako pán vesmíru. Radši sem rychle pojď nebo za sebe neručím. Její slova mě ostře řezala v hlavě.

„Musím jít, než Rose roztrhá Michaela,“ oznámil jsem Belle. „Oba potřebují domluvit, zdá se.“ S Michaelem bylo o trochu víc práce než s ostatními.

„Pro tebe maličkost,“ konstatovala Bella.

Hm, tak to bych neřekl, pomyslel jsem si a zamířil do jámy lvové.

- - -

„Konečně máme chvíli klid! Když nejsi s Bellou, jsi s někým jiným, tvůj život opravdu není osamělý, co?“ vydechla Alice jako by doběhla maratón a opřela se o dveře v pracovním pokoji našeho křídla, které pod jejím tlakem zacvakly. „Už z toho šílím a furt nemůžu nic říct – moje smrt.“ Zhluboka se nadechla. „Edwarde, to bude prostě nádhera! Nádhera!!! Nemůžu se dočkat! Pár detailů bych na tom sice změnila… no, to ještě proberem… ale jinak: Dívám se na to kdykoliv se mi to povede! Bella bude prostě nadšená! A bude svítit slunce!“

Usmál jsem se. Pravda byla, že se mi tohle překvapení v hlavě opravdu začalo rýsovat v detailech. Všechno to ale stálo na jediné podmínce – Bella nesmí předem nic vědět. Pro ni to nesmí být víc než jen stoletá oslava. „Alice, varuju tě, drž jazyk za zuby nebo z toho nic nebude, jasný?“

„Něco takového bych si přece nezkazila, ne? Nejsem pitomá,“ usmála se. „Navíc vím, že budeš potřebovat mou pomoc. Tak kde jsou ty fotky, ať si je pořádně prohlédnu. V těch vizích není nic pořádně vidět.“

Sáhl jsem do šuplíku a vyndal fotografie květin. Lučních fialovomodrých květin s velkými květy a žlutozelených květin se záplavou nenápadných drobných kvítků. „Dokážeš je sehnat?“ zeptal jsem se Alice.

Chvíli si prohlížela fotografie. „Jasně. Tajně si schovávám kontakty na ty nejlepší zahradnictví a květinářství na světě. No a kdyby ne – osobně vám je vypěstuju. Ale mám takové tušení, že to nebude třeba,“ zatvářila se úžasně sebevědomě.

„Díky, Alice.“

„Mám jednu podmínku.“

„A to, sestřičko?“

„Škrtni si ze svého seznamu ty hrozné oranžové stuhy. Budou bílé.“

„Hotovo.“ Musel jsem se usmát. To bylo zadarmo.

„A dej mi ten seznam.“

„Seznam?“

„Netvař se tak nechápavě.“ Chvíli na mě koukala a když jsem se stále neměl k tomu něco dělat, upřesnila: „Ten, ve kterém je, co je všechno třeba zařídit. Chci ho. Když už to nesmím vymyslet, chci to aspoň provést. Navíc vím, že jsi na okamžik uvažoval, že mi ho stejně dáš. Tak sem s tím. Budeš to mít bez práce… A chce to ženskou ruku!“ řekla rozhodně.

Z těch samých desek, odkud jsem předtím vyndal ty fotky, jsem nyní jedním plynulým pohybem vytáhl list papíru a podal jí ho. „Máš moji důvěru,“ řekl jsem jí. „A vážně díky.“

„Není zač,“ odpověděla elegantně. „Víš, co mi ale ještě nejde na rozum? Jak ji oblékneš…“

Nenechal jsem ji ani dokončit, její myšlenky ke mně pronikly dřív než její slova.

„Ještě nevím,“ pokrčil jsem rameny.

„Ale ona bude souhlasit," usmála se.

- - -

Bylo k ránu, věděl jsem, že nebude trvat dlouho a bude svítat. Některé noci se zdály být delší než jiné a tahle k nim patřila. Bella byla pryč, její vědecká neposednost ji vyhnala do laboratoře.

V mojí a Bellině společné pracovně byla téměř tma. Kromě našich pracovních stolů a knihovny v ní byl ještě můj – nebo vlastně už  dávno náš – klavír, který se se mnou stěhoval už více než sto let. Bez velkého nadšení a spěchu jsem mačkal jeho klávesy, až jedna z melodií v mé hlavě získala převahu a rozehrála moje prsty. Tóny se nesly prostorem a naplňovaly ho.  Přestal jsem vnímat cokoliv jiného než harmonii těch tónů a jejich melodii. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle byl, protože po první skladbě přišla další a další… až dokud mě ze světa zvuků neprobrala její vůně. Bella.

Otočil jsem hlavu a podíval se na ni. Stála tiše ve dveřích a opírala se o zárubeň.

„Zvuk klavíru je jedna z mála věcí, které jsou stále stejné, že ano?“ řekla zamyšleně a dívala se na mě mírně nepřítomným pohledem.

„Nechceš… nechceš si přisednout?“ navrhnul jsem.

Podívala se na mě a přejela si dlaní po čele. Potom udělala pár kroků a sedla si na stoličku vedle mě. „Ale nebudu dnes hrát. Nemám náladu.“

„Co se stalo?“ zeptal jsem se a přisunul se k ní tak, že jsem ji mohl obejmout.

Opřela se o mě zády a přisunula se co nejblíž. „Nejsem si jistá, jestli celá ta naše snaha někam povede. Ten projekt je tak nejistý. Pracujeme na tom už tři roky. Brzo začne testování a mám strach, aby to zase nedopadlo jako tolikrát předtím. Už teď z toho nemám dobrý pocit. Dost možná žádné zázraky vědy lidem nepomůžou. A dnes se mi nepodařilo posunout ani o píď.“

„Nechceš to doufám vzdát?“

„Ne…“ odpověděla unaveně. „Víš co? Radši něco zahraj. Ať nemusím myslet… Víš, jak ráda tě poslouchám.“

Otočil jsem se ke klávesám a rozehrál první tóny další skladby. Tiše seděla vedle mě, dívala se na mě a poslouchala. Když skladba skončila, beze slova vznesla své ruce nad klaviaturu a podívala se na mě.

„Wicklebyho ódu na úžas?“ zeptal jsem se polohlasem a ona přikývla.

Naše ruce se společně ponořily do tónů skladby pro čtyři ruce. Skladba svou náladou naplnila prázdnotu tmavé noci a já jsem brzo zjistil, že v mé hlavě začala vyvoválat vzpomínky na všechny chvíle, které jsme spolu u klavíru strávili. Když jsem jí tenkrát navrhl, že bych ji mohl učit, lekla se. Trvalo mi půl roku ji přesvědčit – nevěřila, že by mohla mít nějaké vlohy. Vzpomněl jsem si na chvíli, kdy za mnou nakonec přišla sama. Klavír sám si ji nakonec získal – barva jeho tónů a kouzlo hudby, kterou dokázal vytvořit. Potom přišlo všechno, co k tomu patří – radost ze hry, vztek na neohebné prsty, nadšení z hudby, která jí vznikala pod rukama… Její cit pro hru jí pomohl se učit a nyní její prsty byly prsty klavíristky. Étericky se vznášely nad klaviaturou, připraveny se téměř nepostřehnutelně dotknout právě tam, kde bylo potřeba.

Když skladba skončila, posadila se mi do klína a schoulila se v něm jako malá holka. „Tohle jsou chvíle, na které nikdy nezapomenu. Ať už ta věčnost bude trvat jak chce dlouho.“

Síla toho okamžiku mě ovládla. „Bello…“ vydechl jsem. „Moje Bello.“ Měla pravdu. Právě tohle byl nezničitelný kousek věčnosti.

Pokračování:
4. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 3. kapitola: