Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 29. kapitola

29.06.2011 (12:15) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1574×

29. KAPITOLA (Happy)

Mezitím na Stormdale…

Nebýt Jaspera, zbláznila bych se. Jenom díky němu jsem se držela nad vodou. Díky němu jsem dokázala snášet všechny své myšlenky, které mě tak týraly. Dizzy byl pryč. Trvalo mi celou řadu hodin, než jsem na to dokázala pomyslet bez toho, abych se emocionálně zhroutila. Samotné jeho jméno mě trhalo na kusy. Byl pryč. Pryč, pryč, pryč! V Paláci…!!! V rukou toho démona! A kvůli mně! Všechno jsem zkazila. Zabíjel mě neskutečný strach, trýznilo mě svědomí, nedokázala jsem vystát sama sebe. Nenáviděla jsem se. Co jsem to udělala?

Ach bože, Dizzy! Moje myšlenky se už zase rozlétly na milion střepů, v hlavě mě pálilo, myslela jsem, že se zblázním.

Nedokázala jsem ani promluvit, jen jsem tiše seděla v rohu místnosti a nehýbala se. Neměla jsem nárok na nejmenší část světa, který mě obklopoval. Chtěla jsem zmizet, vypařit se. Neměla jsem tu už dál co dělat…

V nekonečné smyčce jsem skákala od své sebetrýzně k všepohlcujícímu strachu o Dizzyho. Myslela jsem na jeho bolest. Na utrpení, které možná musí snášet. Dovedla jsem si představit i to úplně nejhorší - že už se nevrátí. A tahle myšlenka mě proměňovala v kus kamene. V uších jsem slyšela bzučení a mé oči nedokázaly vnímat obraz kolem sebe. Ta bolest uvnitř byla šílená, trhala mě na cáry…

Jasper se ode mě nehnul. Stále u mě držel stráž. Jeho působení jsem poznala. Všechno ve mně poněkud otupoval. Stále to tam bylo jako trvalá tupá bolest, ale on to činil snesitelným. Tiše a trpělivě. Alice a Esmé se se mnou pokoušely mluvit, ale já jim ani jednou nedokázala odpovědět. Nedokázala jsem se pohnout. Natož mluvit. Byla jsem naprosto ochrnutá, paralyzovaná.

Ach, Dizzy!!!

Nevím, jak dlouho to trvalo, všechno mi splývalo, v mé bolesti, v mé agónii, přestal existovat čas. V tom do místnosti vtrhnul Emmett.

„Happy! Happy!“ vzal mě za ruku a trhnul jí takovou silou směrem ke dveřím, že mě strhnul k sobě. „Proboha Happy, Dizzy se vrací!“

Můj svět se v okamžiku převrátil vzhůru nohama.

Vyběhla jsem ven a uviděla je. Alici a Dizzyho. Mého Dizzyho,  v potrhaných kalhotách, samý cár, ale byl to on! A byl celý!!! Tenhle pocit byl lepší než nebe, lepší než ráj! Dizzy! Dizzy!!! Bože můj!!!

Běžela jsem přes louku a vlítla mu do náruče. Jeho paže se kolem mě pevně ovinuly, naše těla div nepraskala pod náporem extáze. Brečela jsem štěstím, vzlykala jsem mu do vlasů a tiskla si jeho hlavu ke své tváři… „Dizzy, Dizínku… můj Bože - he! Vrátil jsi se - he!“ Byl to pocit absolutního, krajního štěstí. Rozlétla jsem se na milión jiskřících kousků, které tančily ve větru. Mohl mě třeba nenávidět, ale byl tu!

„Happy…“ Jeho hlas… nejsladší zvuk ve všech možných vesmírech. „Happy, šššš…“ Usmíval se nádherným zářivým úsměvem a pokrýval můj obličej polibky…

Ten příval pocitů jsem neustála, podlomila se mi kolena a pověsila jsem se mu kolem krku. Chytil mě do náruče a zvedl moje nohy ze země…

„Holka bláznivá…“ usmíval se… „ty moje všechno…,“ říkal, zatímco se rozešel k domu.

Dál jsem už nemluvila, ovíjela jsem ruce kolem jeho krku a mou myslí se opakovaně neslo jen: Dizzy, Dizzy, Dizzy… namísto úderů mého ztichlého srdce. Jako by znovu začalo bít.

- - -

„Všechno jsem to už slyšel mockrát. Já vím, já vím…“ utěšoval mě znova a znova a já se kousala do rtu, abych mu to stále neopakovala. Co všechno si kvůli mně musel zažít? Když jsem uviděla to velké V na jeho břiše a představila si tu hrůzu, vykřikla jsem zděšením. Jak jsem se mu mohla neustále neomlouvat?! Tohle si nikdy neodpustím… Chtěla jsem to všechno ukončit a ohrozila jsem všechny! Děsila jsem se při pomyšlení, co všechno nás můj úmysl mohl stát…

Namísto dalších slov jsem se na něj podívala a snažila se skrýt k sobě namířené výčitky ve svých očích. Rozdíraly mě, ale skousla jsem zuby, abych je potlačila.

„Tak se mi to líbí,“ usmál se. „Už o tom nemluv, jo? Koneckonců – dům stojí, ne? A já jsem se vrátil. Takže je všechno tak, jak má bejt.“

Otevřela jsem pusu v návalu námitek… a zase jsem ji zavřela.

„Navíc se ukázalo, že moje máma měla zase pravdu,“ zasmál se. „Nikdy nevíš, jestli to zlý je doopravdy tak zlý. A nebejt tebe, ten ničema by si na mě nesáh. A houby bysme věděli. Je příjemný vědět, jak toho švába rozmáčknout. Tedy, pokud se nějak nepletu…“

Zavrtěla jsem hlavou. „Jistěže se nepleteš… Já tvému daru věřím.“

„Zrovna teď by teda vážně chtělo, aby fungoval, to jo…“ zašklebil se.

Zamyslela jsem se. Jeho vize mě mátla. „Opravdu jsi tam viděl i mě? I sebe? A co to bylo za místo?“

Pokrčil rameny. „Nemám tušení.“

„Máme v tom ale nějakou roli! Co máme udělat?“

„Jak to mám vědět?“ ohradil se. „A všechno má svůj čas. Jestli budeme mít něco dělat, tak to prostě uděláme. Máme zatím něco jako jistotu, že bude po něm. A mně to zatím celkem stačí.“ Zazubil se.

To byl celý on! A jeho sklon nic neřešit… Jak to mohl brát s takovým klidem? To jsem nedokázala. Moje hlava se z toho usilovně snažila vyždímat co nejvíc. Vyptávala jsem se na každý detail a prohlížela jsem to, co jsme věděli, ze všech stran. Zbytečně. Nedostala jsem se ani o krok dál.

Myslí mi náhle prolétla vzpomínka na jeho vyprávění a tak trochu proti své vůli jsem se začala usmívat. Zvlášť, když jsem si vzpomněla na Emmettův záchvat smíchu, když to slyšel…

„Tebe stejně jen tak někdo nedostane, že ne?“ zadívala jsem se na něj. „Prý za komínem… Jak tě to probůh napadlo…?“

Ošil se. „Jen se mi směj!“ A hned nato zvážněl. „Směj se, čemu chceš, hlavně, když se směješ. Víš, že to k tobě patří. Bez úsměvu by nebyla žádná Happy.“ Výraz v jeho obličeji prozářil celý můj svět. To slunce opět svítilo.

- - -

Věděla jsem, že se té viny nikdy nezbavím. Bylo to příliš hrozné, nebylo možné jen tak zapomenout. Zůstane to ve mně jako černý šrám. Jako věčná připomínka toho, co jsem udělala.

Ze všech sil jsem děkovala osudu, že mi Dizzyho vrátil. Že mě za moji chybu nepotrestal.

Seděla jsem na kraji skály, nad strží plnou starých popadaných stromů, a dívala se dolů. Mraky nad mojí hlavou se honily a hrozily deštěm, ale to mi bylo jedno. Na hloupostech nezáleželo, velmi dobře jsem teď dokázala rozeznat, co je opravdu důležité.

A věděla jsem, že přede mnou stojí nějaký úkol. A ať už to bylo cokoliv, na svoji úlohu jsem se těšila. Nebála jsem se, neděsila. Věřila jsem ve šťastný konec. Nevěděla jsem nic o krocích, které dovedou mě, Venoma a ostatní na místo, na kterém se bude lámat osud, ale už předem jsem byla za tu možnost vděčná. Nějakou dobu mi trvalo pochopit, že Venome - nepřemožitelný upír, od kterého si všichni udržují uctivou vzdálenost - najde svou smrt. A nejspíš už brzy. Že tenhle netvor s kolosální mocí zmizí ze světa. Ta představa byla příliš šílená na to, aby to mohla být pravda. Přesto jsem nepochybovala, že to pravda je. Musela být.

A ještě nepředstavitelnější bylo, že já sama toho mám být součástí. Budu u toho. Každý z nás na tom bude mít nějaký podíl…

Jenže jaký? Co se mělo stát? Tady jsem narážela jen na bílá místa.

A tápala jsem. Cítila jsem, že musím něco udělat. Ale nevěděla jsem, kudy kam. Pokud se ta vize měla naplnit, kde mám začít? Mám čekat na další znamení, nebo co?

Vzdychla jsem, opřela se dlaní o skálu, přenesla na ni svou váhu a postavila se. Chtěla jsem se rozběhnout směrem domů, ale namísto toho jsem udělala několik váhavých tanečních kroků. Tanec! V posledních dnech jsem málem zapomněla, že existuje. Ale mé tělo ho necítilo – nebyl na něj ten správný čas. Všechno se kolem nás příliš svíralo.

- - -

Zírala jsem na ten papír, zatímco Alice se snažila uklidnit své rozbouřené reakce. Zatím jsem jejímu zděšení nerozuměla… Mé oči klouzaly po písmenech a snažila jsem se vnímat obsah Edwardova dopisu. Sue a její dítě – žena z naší vize. Dokázala přivést Venoma na pokraj šílenství… A chce ji zabít. Nechce se s ní znovu setkat…

Alice stála za mnou, napjatá. Sotva jsem se mohla soustředit. Co je to za zmatek v těch větách…? Vrátila jsem se znovu k textu.

„Co to znamená? Já to nechápu… On se s ní už nesetká?“

„No právě!“ odpověděla Alice staženým hlasem, zatímco před sebou držela sepjaté ruce. „Vůbec to nedává smysl!“

„Ale to potom…“ Leknutím jsem nedokázala větu dokončit. To by se potom Dizzyho vize mýlila! To přece nejde!

„Co se tady děje?“ vstoupil do místnosti Dizzy a v jeho hlasu znělo pobavení. „Vypadá to jak scéna z činohry…“

„Dizzy!“ vyhrkla jsem na něj zhurta. Nic nechápal. „Co když Sue vážně zabije?“ těžko jsem skrývala zděšení ve svém hlase.

V jeho výrazu se nyní míchalo pobavení s jistou starostlivostí. „Kdo je Sue?“ zeptal se pomalu.

„Nesmí ji zabít! Všechno se to má stát jinak!“ odpověděla jsem, zatímco Alice přišla až k nám a odpověděla současně se mnou: „Ta žena z tvé vize…“

Dizzy mě chytl za ramena a několikrát po nich přejel rukama. „Happy, Alice, uklidněte se. A vysvětlete mi to…“

Chvíli mu trvalo, než z nás vytáhl všechno, co potřeboval. Čekala jsem potom s napětím, co poví. Čekala jsem další projev jeho stoického klidu, ale dokonce i jeho to znejistělo.

„Chce ji zabít? No, dyť já nikdy… ehm… netvrdil, že vím, co ty vize znamenají…“

Zavládlo ohromené ticho.

„To je ale všechno, co máme…“ pronesla slabým, vážným hlasem Alice a všichni jsme chápali, jak velká pravda to byla.

Brzy se naše debata změnila v rodinnou radu. V pracovně středu se objevil i Carlisle, Esmé, Emmett, Jasper a Rose. A jako obvykle to byl Carlisle, který dokázal své myšlenky uspořádat tak, že to dávalo nějaký smysl.

Klidným rozumem zhodnotil naši situaci. Nevěděli jsme, kde Sue hledat, abychom ji ochránili. To místo jsme nedovedli určit. A tak přesto, že jsme se všichni shodli, že Sue nesmí umřít a všichni, zvláště Esmé a Rose, bychom udělali všechno proto, abychom zachránili život toho novorozeněte, které si tak krutý osud nezasloužilo, a samozřejmě i život Sue, nemohli jsme dělat nic. Všechno i nadále zůstávalo na Edwardovi. Carlisle nepochyboval o tom, že pokud se má Dizzyho vize naplnit (a podle zatím známých skutečností se s minimálně osmdesátiprocentní pravděpodobností dle jeho mínění naplnit měla), dostane se nám brzy do rukou dost indicií na to, abychom mohli začít jednat. Prozatím by nebylo prozíravé zbrklými činy (píchlo mě u srdce, když tohle slovní spojení vyslovil) ohrožovat Edwardovu pozici.

Takže čekat! Zase čekat! Všechno se ve mně vzpíralo.

- - -

Zírala jsem do tmy a už jsem věděla, že před tím rozhodnutím neuteču. Potřebovala jsem mluvit s Edwardem. Potřebovala jsem mu nabídnout svou pomoc. Příliš jasně jsem cítila, že mám být tam a ne tady. Kdybych požádala kohokoli, aby mu můj návrh předal, nejspíš bych neuspěla. Strážili mě jako porcelánovou panenku. Musela jsem to udělat sama.

Jedna věc byla nad slunce jasná. Jen málo věcí by nyní mohlo rozptýlit Venomovu pozornost upřenou k Sue. A věděla jsem s jistotou, že já jsem byla jedna z nich. Nemohli jsme si dovolit ztrácet čas. Ani on sice zatím nevěděl, kde ji hledat, ale nepochybovala jsem, že až to zjistí, nejspíš už pro nás bude pozdě. Museli jsme něco udělat teď.

Nedokázala jsem nic nedělat a čekat na to, jestli nám bude přát štěstí. Ta hrozba byla příliš silná. A nám by v tu chvíli nic nezůstalo. V hlavě jsem stále srovnávala ty dvě možnosti. Výhra a prohra. Volnost pro Edwarda, Bellu, pro mě i pro obyčejné lidi a nebo další nekonečné čekání na smilování.

Musela jsem něco udělat. Stůj co stůj. Měla jsem být přece u toho.

Tentokrát jsem nehodlala zbrkle vyrazit poklop našeho úkrytu, rozhodla jsem se poradit se s Edwardem. Musel vědět, že jsem blízko. Připravená bojovat, připravená být na místě, na kterém mám být, a doufám v to, že budu.

Existoval jen jediný způsob, jak boj s Venomem vyhrát. Jediný způsob, o kterém jsem věděla. A hodlala jsem udělat cokoli, aby tohle utrpení konečně skončilo. Venome byl příliš velký zplozenec pekla na to, abych s ním dokázala mít slitování. Napáchal příliš mnoho zla. A nenáviděl své dítě, přál si jeho smrt. Stejně, jako smrt nás všech.

Rozhodla jsem se vyrazit k Paláci. Hned. Bez otálení jsem skočila z okna – a octla se tváří v tvář Alici.

„Happy…“ vydechla. „Přece odcházíš?“

Chtěla mě zastavit??? „Alice… já…“

„Vím, co chceš udělat,“ řekla napjatě. „Nedokážu posoudit, jestli je to dobrá cesta a nebo špatná…“ zavrtěla hlavou a potom odevzdaně pokračovala: „Nesmí o tobě vědět. Happy, rozumíš? Nesmíš se prozradit. Nepřibližuj se k Paláci od východu, severní strana je lepší, ale samozřejmě hlavně sleduj vítr. Stačí, když se zastavíš na kraji jelení louky. Odtamtud tě Edward uslyší. A je to dost daleko.“

V očích jsem ucítila pálení podobné slzám. Ona mi pomáhala!

„Nikomu nic neřeknu,“ pokračovala. „Alespoň tak dlouho, jak to bude možné. Kéž by tvoje cesta nebyla marná… Dál nevidím, ale s Edwardem se uvidíš.“

„Děkuju…“ řekla jsem, zadívala se na ni a potom vyrazila do lesa. Poprvé od svého osvobození z Paláce jsem zamířila zpět na to místo. Poprvé jsem opustila bezpečné území.

- - -

Soustředila jsem se ze všech sil a bylo to frustrující. Nemohla jsem doufat v žádnou odezvu. Nevěděla jsem, jestli mě vůbec slyší, a tak jsem mohla pouze volat a čekat. A stále dokola. Dokonce ani to volání vlastně nebylo volání… Jak to jenom ta Alice dělá? Na tohle je třeba mít nějakou zvláštní odolnost. A já na tom byla ještě hůř než ona. Ona věděla, jestli ji slyší. Já ne.

Stála jsem uprostřed noci na kraji louky, přes kterou se nesla vůně jelenů, doufala jsem, že o mně nikdo neví, a soustředila jsem se na své vnitřní úsilí.

Když jsem uslyšela kroky, doufala jsem, že je to Edward, ale rychle jsem zmizela z místa. Co kdyby ne… Vítr mi byl příznivý – byl to on. Ucítila jsem jeho vůni. Málem jsem zapomněla, jak hezká vždycky byla… Projela mnou vlna vzrušení.

„Edwarde!“ hlesla jsem hlasem tak akorát silným, aby mě slyšel. Pochopil, kde jsem, vydal se mým směrem a já jeho. Sešli jsme se v polovině cesty.  Svým dokonalým zrakem jsem viděla jeho šedou uniformu Stínů. Hrklo ve mně. Vidět to bylo horší než si to jen představovat… Tohle byl tedy nyní Edward.

Jen, co jsem se mu dostala na dosah, položil mi ruce na ramena a podíval se mi zpříma, naléhavě do očí: „Happy! Ani nevíš, na jak správném místě jsi! Díky bohu za tvoji šťastnou hvězdu! Nevím sice, co tě sem přivedlo, ale… nechci raději ani pomyslet na to, co by se stalo, kdybys tu právě teď nebyla. Musíme si pospíšit.“ Chrlil to na mě bez úvodu - sotva jsem stačila chápat, co chce říct.

„Chtěla jsem ti nabídnout pomoc… musíme naplnit vizi!“ hlesla jsem.

Vydechnul. „A to je přesně to, co teď potřebuju. Tvoji pomoc. Teď hned, okamžitě, nevím, kolik máme času,“ mluvil jako o překot, ale zarazil se a znovu se na mě upřeně podíval. „Happy, to, co po tobě budu chtít, ale není tak jednoduché.“

„Mluv, Edwarde, rychle, pokud nemáme čas,“ cítila jsem, jak se mi hrudník svírá naléhavostí, která se na mě přenášela z jeho hlasu. Rovnýma nohama jsem se propadla do jeho světa.

„Venome ví, kde je Sue. A já už to vím taky. Co nevidět vydá své rozkazy a posádka Venirů ji zabije. Musíme tomu zabránit!“

Jeho oči byly rozšířené bojovností a čímsi jako tvrdou nesmlouvavostí. Mluvil strašně rychle, zatímco já jsem přikyvovala.

„Musíme ho k ní dovést, jinak je náš boj prohraný… A jediná věc, která by ho tam mohla nalákat…“ odmlčel se.

„… jsem já,“ dokončila jsem. „Já vím. Proto jsem tady. Kde je Sue? Kam půjdeme?“

„Odvážná malá Happy…“ vydechl Edward a krátce a silně mě sevřel v náručí.

„Nebojím se,“ vyhrkla jsem, když mě pustil.

„Dobře, Happy,“ začal prohledávat své kapsy. „Nemáme čas,“ vylovil z kapsy tužku. „Čirou náhodou nemáš kus papíru? Je čas dát Venomovi vědět, jaká je situace.“

Sáhla jsem do kapsy a vytáhla Edwardův poslední dopis, který jsem ještě stále měla u sebe. „Náhodou mám…“

„Jak jinak,“ usmál se Edward, odtrhl volnou část listu a přiložil k němu tužku. Potom ale zvedl papír k nosu a zase se zasmál. „Venome bude šílet. Tvoje vůně… pozvánka, které neodolá.“

Znovu si ho položil na koleno a něco na něj napsal. Složil ho a sevřel ho v pěsti. „Už není cesta zpět, je čas ukázat pravou tvář. Konečně.“

Stiskla jsem rty, když mě vzal za ruku. „Počkej tady, musím najít posla. Kohokoli, kdo mu to doručí. Potom se vrátím a poběžíme jako o život.“

Kývla jsem a než jsem se nadála, byl pryč. Údivem jsem otevřela pusu. To byla tedy rychlost.

Opřela jsem se o strom a připravila se, že budu čekat, ale v okamžiku byl zpátky. Ihned jsem se zase narovnala.

Jen se zeptal: „Jak rychle umíš běžet?“

Zatvářila jsem se omluvně. „Tak rychle jako ty, ne…“

„Dej do toho všechno. Jakmile mu to donesou, bude zle. Musíme mít náskok.“

Bez váhání jsme se rozběhli. Následovala jsem Edwardův směr a doufala, že ví kudy. Kolem mě se jen míhaly části neznámého lesa a všechno splývalo v jednu letící změť. Běžela jsem naplno, ale věděla jsem, že se mi Edward i tak svou rychlostí přizpůsobuje.

Poháněla mě hrůza a touha to dokázat. Věděla jsem, že možná sledují naši stopu. Jako bych v zádech cítila ten výbuch temné zuřivosti, který nás hrozil dostat. V tuhle chvíli jsem byla vděčná za své upíří schopnosti, za rychlost, za neomezenou výdrž. Sledovala jsem Edwarda a přemáhala touhu se ho zeptat, jestli nejsou za námi. Ale všechny své síly jsme vkládali do běhu, nemohli jsme se ničím zdržovat.

Po nějaké době jsme zastavili před neprostupnou částí lesa. Před námi byl sráz a pod ním malé lesní jezero. Kolem dokola byly husté malé stromy. To místo nám stálo přímo v cestě, museli jsme jej obejít, ale ani jedna ani druhá strana neskýtaly snadnou cestu. Edward si naštvaně odfrknul a potom se na mě otočil. „Nezbývá než se spolehnout na tvou šťastnou hvězdu, Happy… Kudy? Řekni.“

Bez přemýšlení jsem se vydala vlevo a běželi jsme dál. Jedno bylo jisté. Blížili jsme se k moři a klesali jsme k jihu. Drželi jsme jihozápadní směr. Po dalších nekonečných úsecích lesa, luk, polí a vesnic jsem ucítila vůni moře. Slabě, ale přece. Blížili jsme se k pobřeží. Jak se Sue mohla dostat tak daleko? Těhotná lidská žena? To bylo mimo hranice mého chápání. Musela to jít věčnost. A k tomu se ještě skrývat. Hlavou mi běžely představy o její strastiplné cestě. Byla neuvěřitelně statečná. A obratná. Nepochybovala jsem o tom, že ji vedla síla mateřské lásky. Vzpomněla jsem si na svou maminku… Tam se ta cesta začala. A skončit má někde tady. Snad…

Edward se najednou zastavil a vrazil mi napřaženou ruku do cesty. Nalítla jsem na něj a on mě zachytil. „Śššš,“ udělal jen. Oba jsme ztuhli a on soustředěně poslouchal. Já taky, ale nic jsem neslyšela. Co se děje? Stíny? Venome? Polila mě hrůza.

Nakonec se jeho sevření uvolnilo. „No to mě podrž!“ vydechl.

„Venirové?“ hlesla jsem zmateně.

„Ne,“ podíval se na mě a usmál se. „Starý přítel. Tvůj i můj.“

Nechápala jsem a než jsem to mohla pochopit, ucítila jsem tu vůni. Odněkud jsem ji znala. Příjemná uklidňující vůně… Vytřeštila jsem oči, když mi to došlo. Listar!!! Jak to?! Co tady dělá?!

Vydali jsme se mu s Edwardem naproti.

„Happy,“ pokýval hlavou, když jsme se setkali. „Edwarde. Jste asi poslední, koho bych tu čekal…“

Edward se na něj zpříma podíval. „Nápodobně, Listare… Teď ale není čas na řeči. Musíme za Sue, hrozí jí nebezpečí… stejně jako nám. Sue je…“

„Za Sue?“ přerušil ho Listar. „Nebezpečí? Hm… Dobře. Otázky později. Dovedu vás tam.“

„Ty ji znáš?“ zeptala jsem se užasle.

„Sue je teď něco jako moje rodina…“

Na nic jsme nečekali a nechali se vést.

Brzo se před námi proti svítání na nebi objevila polorozbořená přímořská pevnost, o jejíž patu se tříštily mořské vlny.

- - -

Sue leknutím uskočila stranou a tvářila se obezřetně, když mezi dveřmi uviděla Listara , cizí ženu a… Stína.

Edward se ve dveřích, ve kterých jsme se zastavili za Listarovými zády, rozhlédnul a řekl tiše: „To je to místo, to je ono.“ Okny dovnitř padalo první ranní světlo.

Listar byl v mžiku u Sue. „Sue, dovol mi představit ti své přátele. Faye, které všichni říkají Happy, a Edward.“

„Edward?“ nakrčila Sue čelo. „Ten Edward, o kterém jsi mi už vyprávěl?“

„Ano, ten Edward. A Happy je jednou z těch, které jsem pomohl uprchnout z Paláce. Nemusíš se bát, ale i já jsem stejně jako ty zvědavý na vysvětlení důvodu jejich přítomnosti.“

Sue se mírně uvolnila, Edward k ní přešel. „Sue, omlouvám se za svůj vzhled, nechtěl jsem tě vyděsit. Nejsem Stín, to všechno byla jen součást boje proti Venomovi.“

„Boje? Proti Venomovi?“ kroutila hlavou.

„Zabere to trochu času, než ti všechno vysvětlím, doufám, že ho budeme mít dost. Možná jsou už na cestě sem… Ale tvoje dcera jako jediná dokáže porazit Venoma. Víme to my, on o tom nemá tušení.“

Sue se vyděšeně chytla za pusu. „Cože?!“

Edward přišel až k ní, jemně se dotknul jejího ramene a nabídl jí jednu ze židlí stojících u obyčejného dřevěného stolu u zdi. Posadil se vedle ní. Listar se opíral o zeď kousek od nich a já stála vedle dveří. Oba jsme poslouchali jejich rozhovor. Celou tu dobu jsem si žmoulala prsty a sledovala každý Suein pohyb. Celé mé tělo bylo ztuhlé napětím. Co všechno jsem o ní věděla? Jak se rozhodne? Má vůbec na výběr?

„Mám vystavit Anaîs takovému nebezpečí?“ zhrozila se Sue, když pochopila celou situaci. „Mám ji postavit proti jejímu otci? Mám ho nechat, aby ji kousnul a doufat, že se jí nic nestane? Myslíš si snad, že jsem šílená? Chce ji zabít a udělá to!“

Edward se k ní naklonil, vydechl a řekl s největší možnou mírou přesvědčivosti. „Anaîs se nic nestane. Nebude to ona, kdo v tu chvíli přijde o život. Viděl jsem to. Sám ji budu držet v náručí, až bude po všem. Ten, kdo přijde o život bude Venome.“

„Její otec,“ hlesla Sue a každý její rys byl napjatý.

Všichni jsme na ni upírali zrak. Teď to byla ona, kdo měl rozhodnout o tom, co bude. Zvedla se od stolu, přešla místnost a opřela se do dveří vedoucích do vedlejšího pokoje. Jak se zadívala za roh, pochopila jsem, že právě tam spinká malá Anaîs. Vypadala zamyšleně, potřebovala přemýšlet.

V tom se dole ozval dusot něčích nohou. Všichni jsme se lekli, jen Edward se nevěřícně usmál. „Ten kluk se mi snad jenom zdá…“

Ve dveřích se hned nato objevil Dizzy. Vrazil do místnosti a okamžitě mě strhl do náruče. „Happy! Co jsi mi to udělala?“ objímal mě a zároveň mnou třásl. „Jak si mohla odejít beze mě…“

„Dizzy!“ vzdechla jsem, když mě stisknul a potom mu zamumlala do ramene: „Co tady děláš?“

„Neměla si utíkat beze mě. Když jsem zjistil, že nejsi doma, bylo mi hned jasné, že Alice o tom musí vědět… Mlčela jako hrob! Zapírala tě. Ale já se nedal… musel jsem to z ní dostat. Měla jsi mi to říct, jak si mohla utéct beze mě? Co sis myslela?“

„Nepustil bys mě,“ hlesla jsem.

„To víš, že bych tě nepustil! Ne samotnou. Chceš mě zabít? Tys toho ještě neměla dost?“ ptal se a hladil mě ve vlasech.

Odtáhla jsem se od něj, abych se mu mohla podívat do obličeje. „Měli jsme být tady, ne? Takhle je to správně. Ty i já. Oba jsme si našli svou cestu… “

Vydechl, zakroutil hlavou a opět si mě přitáhl. Jeho náruč pro mě i na tomhle místě znamenala bezpečí. Jen okrajově jsem vnímala, jakou újmu opět jeho oblečení utrpělo cestou sem, když jsem uslyšela Suein tichý vážný hlas: „Udělám to, není jiná možnost.“

Pokračování:
30. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 29. kapitola: