Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 20. kapitola

27.04.2011 (18:30) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1679×

20. KAPITOLA (Venome)

Ještě stále zrychleně dýchala, když jsem ji pustil a odstrčil ji od sebe. Vzal jsem mezi prsty kus pokrývky a přehodil ho přes ni. Pochopila, kde je její místo, a stočila se v rohu postele. Věnoval jsem jí jen letmý pohled a podíval se na sklenici čekající na stolku. Natáhl jsem se pro ni a napil se vybrané červené tekutiny. Tohle byl můj způsob, jak se odreagovat – schopná žena, která umí poslouchat a moc se neplete, a pohár výborné krve. Normálně bych si nenechal ujít příležitost svou oběť zabít vlastnoručně, ale tohle byla jiná příležitost. Sex a krev – to patřilo k sobě.

Dívala se na mě tázavě.

„Ještě chvíli můžeš zůstat,“ objasnil jsem jí. „Támhle v koutě,“ kývnul jsem potom hlavou do rohu místnosti. Vstala, přešla místnost a zastavila se tam. Nahá. „Kleknout,“ rozkázal jsem jí a ihned poslechla. „A dívej se do země.“

Byla pěkná. Moje oči na ní ještě chvíli zůstaly.

Tohle byl jeden způsob – podrobit si nějakou z upírek, které jen čekají, až se na ně podívám, a využít jejich neukojené touhy mě získat. Všechny brzy pochopily, že se mi musí podřídit, ve všem. A ty, které se přece jen zdráhaly (místy to bylo i příjemné rozptýlení), ty jsem donutil, způsobů bylo vždycky dost.

Ale nebyl to jediný způsob. Byly tu i lidské ženy. Zajaté, vystrašené, ochotné udělat cokoli v naději, že si zachrání krk. Miloval jsem jejich strach, jejich teplo, jejich bušící srdce… a jejich krev. Jen málokterou jsem nakonec nezabil. Sex a krev, to patří k sobě. A v tu pravou chvíli jejich krev, přímo z tepny, chutnala vždycky božsky.

A potom tu byla ta špička, ten vrchol, který jsem si dokázal vychutnat mnohem více, než jen na úrovni chtíče. To byla vysoká hra. Specialitky, extra třída. S těmi jsem si hrál, napínal je, odmítal je. Tenhle způsob provokace mi zkracoval a zpříjemňoval dlouhé chvíle. Věděl jsem, že na mě ženský letí. Vždycky to tak bylo. A bylo tak jednoduché s nimi manipulovat. A vychutnat si je až do dna. Jako naposledy Isabellu.

Znovu jsem si prohlédl křivky té holky. Jak se vlastně jmenovala? Co na tom záleží… Tahle byla obyčejná. Pěkná, ale obyčejná. Zato Isabella… Táhla se jako med. Prosila mě, abych ji už nenechal čekat… Při vzpomínce na tu noc jsem se pousmál. Rozhodně stála za to a načasování bylo perfektní. Před očima jsem viděl spokojenost na její tváři, o kterou jsem se ten večer postaral. Přivírala oči, jako kočka. A málem předla…

Při těch vzpomínkách mě ta holka v rohu místnosti omrzela.

„Jdi už,“ přikázal jsem jí. Posbírala svých pár svršků, ve dveřích se uklonila a odešla. Fajn. Věděla, co je dobré vychování.

Neměl jsem náladu na nic.

Už nějakou dobu jsem se pokoušel dostat všechny ty zatracený ženský ze své hlavy, ale nešlo to. Věděl jsem, že se nezastavím, dokud nevyhraju. Neměl jsem ve zvyku prohrávat. A bitvy tu zuřily tři: Faye, Isabella a Sue. A každá z nich byla úplně jiná.

Sue – už jenom při vyslovení toho jména se mi spouštěl jed. Ta lidská potvora se mnou sakra zametla. Dovolila si jen tak zmizet. Po takové době! A to jsem jí povolil tolik výsad. Dokonce jsem ji po nějaké době, za kterou jsem se přesvědčil, že po mém boku pobývá opravdu ráda, přestal i ovlivňovat, nebylo to třeba. A teď tohle! Nevděčná mrcha, to jí nedaruju. Měla ty nejlepší pokoje, hýčkal jsem ji. A jo. Byla to špička. Mistryně lásky. Před ničím necouvla a její nálady byly téměř tak vyladěné jako ty moje, perfektně jsme si vyhovovali, byla moje jistota. Ale za to, že pláchla, zaplatí.

A Faye! Ten zatracený uzel kolem ní. Edward, Isabella… a celá ta jejich protivná svatouškovská rodina. Nepochyboval jsem o tom, že v tom měli prsty. Záleželo jim na ní a to dokonce tolik, že Cullen ji chtěl chránit. Ha! Neměli právo mi ji brát! Byla moje. Ksakru moje.

Zase mě ovládly vzpomínky. Na Rigi, na její matku. A potom na ni. Na celý ty roky, kdy jsem ji sledoval a viděl ji vyrůstat, vyzrávat a nakonec se proměnit v dívku. Nekonečný sled obrazů z jejího lidského života, obrazů lehkosti, s jakou ho žila. Až příliš často jsem před očima viděl její obyčejné lidské radosti a zármutky. Ji na houpačce v parku, ji vztekající se nad učením, ji v hodinách tance… Nesnášel jsem tyhle myšlenky, ale nedokázal jsem se jich zbavit. A jako vždy se ve mně začala míchat touha se slabostí. Touha ji vlastnit tak, jak to vždycky mělo být. Připravit si tak zadostiučinění, které jsem dlužil Rigi za její odmítnutí. Se slabostí, kterou jsem pro ni měl. Ona byla jiná. Byla to jediná dívka, kterou jsem znal, jediná dívka, která se mi kdy dostala pod kůži. Trvalo mi to nějakou dobu, než jsem si uvědomil, že toužím po tom, aby mě milovala. Byla jediná, kterou bych si nepodmanil násilím, kdyby to jen trochu šlo. Toužil jsem po tom nemuset ji donutit…

Ale než jsem stačil cokoliv začít, pomohli jí utéct. Nestačil jsem nic. Sotva jsme jí stihli vysvětlit, co to znamená být Stínem, sotva se zorientovala mezi upíry… a byla pryč. Ještě než jsem ji stačil vytáhnout z té stoky novorozených.

Neměl jsem Faye, ale měl jsem jiný trumf v rukávu. Isabellu.

A Isabella? Nerozmýšlel jsem se ani pár vteřin ji ukrást. Ona byla skvělý tah.

Usmál jsem se.

Byla vážně výhoda mít takovou moc. Moc, kterou nikdo neměl. Když se to stalo poprvé, před desítkami let, nechápal jsem. Ta žena mi tenkrát podlehla, ačkoli se do té chvíle bránila. Ale brzo jsem se zorientoval a pochopil: kdybych chtěl, milovala by mě jakákoli žena. Muže a upíry jsem držel v šachu smrtící silou svého jedu. A ženy? Lidským ženám stačil polibek a příkaz, který nemohly slyšet. Síla polibku a síla myšlenky, skrze kterou jsem jim dokázal vnutit svoji vůli, stačily k tomu, aby mi padly k nohám. Dokázal jsem jim poručit, aby mě milovaly, bezmezně a bezvýhradně.

Bylo to tak snadné. Byly jako ovce a zůstaly tak, jak dlouho jsem chtěl. A upírky? Těm bylo třeba navíc dát ochutnat můj jed. Polibek a jed. A potom pravidelné dávky jedu, které jim nedovolily vychladnout, nedaly šanci rozumu.

Jen s Isabellou to bylo trochu jiné. Prvních pár mizivých chvil vzdorovala. Nereagovala na můj příkaz. Bylo to jako bych se pokoušel prorazit neviditelnou skálu, myšlenka, kterou jsem jí vnucoval, byla chvíli jako bez života, bezzubá… Jako střela, která narazí na štít. Stačila ale další kapka jedu a povolila. Jed ji donutil přijmout moji vůli a jako obvykle mi nestálo nic v cestě. Usmál jsem se při vzpomínce, jak se ta medová kočička bránila se mi poddat. Jak říkám – extra třída.

Těšilo mě vědomí, že takhle zůstane, dokud jí nepovolím pouta. Já jsem ji spoutal a jedině já jsem jí mohl dát volnost. Jen já sám jsem jí mohl dovolit přestat mě milovat, přestat toužit po jedu, vymanit ji z moci své mysli, aby byla její vůle opět svobodná a mohla milovat jiného muže. Isabella byla jednoduše v pasti, pevně jsem ji držel v prstech, a nehodlal ji pustit.

Vstal jsem z postele, natáhl si kalhoty a otevřel skříň, ve které byly všechny mé oblíbené bojové zbraně. I nástroje na mučení upírů, které jsem si tu a tam dopřál, abych se pomstil za zradu nebo za neposlušnost… Mučírna jich byla plná, ale tyhle byly moje vlastní, nikdo jiný je nesměl použit. A mezi nimi i pár kousků, které byly určeny k použití poněkud jiného druhu. Usmál jsem se při vzpomínkách, jak příjemné bylo s jejich pomocí ovládnout některé upírky. A jak se nakonec ochotně a s jistou mírou poněkud nevítané rozkoše poddaly. Za ty desítky let, co jsem spal se ženami, se rejstřík mých chutí a praktik rozrostl – bylo nevyhnutelné vyhledávat stále silnější požitky.

Potom jsem svůj zrak vrátil na nástroj na trhání kostí.

Uchechtl jsem se. Jasně, že si Cullenovi mysleli, že jsou chytřejší než já. Že jsem je nechal být. Ale to se, panáčkové, sakra pletli. Já si Faye najdu. A až ji budu mít, některé z těchhle věciček poznají na vlastní kůži. Aby pochopili, že se mnou si nemají zahrávat.

Myslí si, že jsem přistoupil na jejich hru. Předstírat, že dodržuji jejich dohodu a Faye jsem pustil z hlavy, je dobrá taktika. Ukolébá je to, otupí to jejich pozornost. Ale v kostech jsem už nyní cítil, že chvíle, kdy je donutím mi Faye vydat, je blízko. Věděl jsem, že to udělám brzo, stačilo jen vybrat vhodný čas a dát pár rozkazů. Zatím ať si užívají poslední chvíle pod volným nebem, ptáčkové.

- - -

„Takže?“ ptal jsem se jich, když se sešli. „Něco nového?“

„Ne, pane, všechno funguje, nedělá nic neobvyklého. Nic nového. Občas se trochu pomazlí s tou hromádkou šutrů, co má u sebe, a občas si zajde zaběhat do lesa, ale jinak… Pořád je sám, už jsem vám to říkal, pane. Je to podivín. Občas mi připadá, že si mluví sám pro sebe nebo, že je myšlenkama jinde. Hodiny dokáže zírat jen tak do zdi, vážně nevím, co ho na tom baví. Ale všechno dělá, jak má.“

Zatracený chlap.

„A ty? Co jeho podávání jedu?“

Pokrčil rameny. „To taky dělá, jak má. A s paní Isabellou se nijak zvlášť nevybavuje. Vlastně vypadá, jako že je mu to všechno volný.“

Proklatě. Jasně, takže mám věřit, že náš milý Cullen je u nás spokojený.

Před očima se mi objevil ten Edwardův nanicovatý ksicht. Kdyby nebyl tak užitečný, a kdyby nebylo bezpečnější mít ho pořád pod dohledem, dávno už bych s ním skoncoval. Ten jeho bohorovný výraz mě iritoval. Dokonalá pokerová maska – nedalo se z ní vyčíst nic. Skoro jsem začínal věřit, že snad s tím, co bylo dřív, vážně skoncoval. Ale zkrátka jsem mu nedokázal věřit. Něco mě nutilo se stále stavět proti němu a znovu a znovu ho zkoušet.

Každopádně jsem zamíchal jejich kartami. Kus té svaté rodiny byl na mé straně. Edward plnil rozkazy a rozšířil řady Stínů. A i když jsem ho téměř pořád nechával někým hlídat, bylo to dobře. Fungovalo to. S ním se zvýšila naše síla.

Takže byl klid. Co bych vlastně víc chtěl? Ale ze zorného pole jsem ho pustit nehodlal.

„Dobře, tady je váš plat,“ hodil jsem po nich sáčky s odměnou. „Můžete jít a pokračujte v tom, co děláte.“

Odešli. Konečně chvíle klidu. Posadil jsem se za stůl a oči mi mimoděk padly na sejf, ve kterém byl uschovaný jed, připravený na všemožné způsoby použití, a po zádech mi přejel nepříjemný pocit. Nedávná krádež jedu se taky nevyřešila a už se to táhlo nějakou dobu. Nikdy se nic podobného nestalo a nehodlal jsem dopustit, aby se to opakovalo. Stálo mě příliš mnoho času tohle všechno vybudovat na to, abych mohl riskovat, že přijdu o svou nejsilnější zbraň. Ten, kdo jed ukradl, i když to nebylo zrovna přímo ze sejfu – tam byl jed chráněný lépe než klenoty –, bude potrestán způsobem, který si náležitě vychutnám. Nestrpím tu zrádce.

Odfrkl jsem si a donutil se myslet na něco jiného. Tohle nebyla zrovna vhodná chvíle na to ztrácet čas úvahami. Pátrání po tom zloději běželo. A kromě toho tu byla spousta dalších plánů. Čekala nás další lovecká výprava, bylo třeba vydat rozkazy. Možná se tentokrát připojím – na rtech jsem cítil chuť a vůni teplé kůže a představa ustrašené kořisti mě lákala. Koření života.

Bylo třeba zmáčknout staroušky – Sueiny rodiče. Bylo třeba vytvořit územní plán pro další útoky. Útočili jsme všude. Na severu, jihu, západě a východu a ani vzdálenost nás příliš neomezovala. Bylo také potřeba postavit do latě vzpurné nováčky. Bylo potřeba zacvičit ty, kteří se už přidali na naši stranu. Výběr Stínů probíhal neúprosně. Kdo se na to nehodil, nebo kdo zarputile odmítal, byl zlikvidován. Moji chlapi ale měli cvik. Dokázali celkem slušně už mezi lidmi odhadnout, kdo se hodí na to být Stínem. A když došlo k nějakému přehmatu, nebylo nic lehčího, než to vyřešit.

Prohlédl jsem soupis úkolů. Bylo toho dost. Rozkazů, aby se tahle mašinerie hýbala dokonale jako kosti mladé lvice.

Navíc – a to pomyšlení mě zahřálo - je čas zaútočit na Cullenovi. Zůstávali stále na stejném místě, věděl jsem o nich. A věděl jsem také, co je tu stále drží – vsadil bych krk, že ti pošetilci neměli sílu opustit svého milovaného synáčka a dcerušku. Co na tom, že se na ně vykašlal… Co na tom, že ani ona netoužila po ničem jiném, než zůstat v náruči mé všeobjímající péče…

Než jsem ale stihnul pokročit dále, na dveře zákristie někdo zaklepal. Vstoupil můj věrný pobočník. Vypadal znepokojeně.

„Pane, měl byste asi vědět, co se děje na severu. Právě jsem se o tom dozvěděl.“

Obrátil jsem oči v sloup. Co zas? Podíval jsem se na něj a pokynul mu, aby šel blíž. „Mluv.“

„Utvořila se tam skupina odpůrců. A zdá se být silnější, než obvykle. Patří k nim i někteří z těch prašivých Volturiových, kteří přežili. Tolik let se schovávali někde v díře a najednou jsou venku. Caius a Felix. K nim se už přidaly desítky upírů, většinou nomádů… Myslím, že by bylo vhodné si to s nimi vyjasnit dříve, než jich bude více.“

Zavrtěl jsem hlavou a zavrčel. Tohle! Zrovna teď! Jako bych toho neměl dost rozdělaného. Ale tohle se tedy rozhodně nedá odkládat. Stiskl jsem zuby a potom řekl: „Dobře. Takže na ně uděláme baf a malinko jim pocucháme nervy a fasády. Jak to, že se to dozvídám až teď?! Svolej všechny veniry a gardu do kostela. Za hodinu.“

„Ano, pane,“ otočil se k odchodu, ale ve dveřích jsem ho ještě zastavil. „A přiveď Cullena.“

- - -

Přecházel jsem po místnosti a uvažoval. Vyřídím to s nimi. Prý jich byla asi tak stovka, maximálně. To nebude problém, to bude… zábava. Ale snadný to taky nebude, ne tak jako nájezd mezi lidi, tohle bude bitva. Co ale zmůžou proti mně? Proti venirům? Co si vůbec myslí? I tak ale bylo zapotřebí vzít s sebou všechny veniry a nějaké Stíny. Potom nebudou mít šanci. Ochromit, roztrhat, spálit. Obvyklý postup. Věděli jsme, kde přesně je hledat… Přesto to ale bude chtít nejprve nějaký čas na sledování… teprve potom útok. Ve vhodnou chvíli.

Myšlenky mi lítaly hlavou jedna přes druhou. Plány jsem ale tvořil rychle – léta praxe. Nebyl problém v několika minutách promyslet jakoukoli bitvu – to byl můj denní šálek krve, moje druhá přirozenost.

Pak se objevila další myšlenka - Cullen. To mě donutilo se zamyslet. Tady to nebylo tak jasné, jak by se zdálo. Okamžitě jsem věděl, že tady stojí dvě strany proti sobě. S ním by byl výsledek bitvy ještě jasnější – nedostali by se ani k tomu na nás zasyčet. Představil jsem si tu řadu hořících pochodní, jak jedna po druhé padá k zemi, zatímco Cullen se kryje za tím svým neprostupným výrazem.

Dovedl jsem si ale představit i další alternativu. Cullen byl mezi upíry známý. Šuškalo se o tom, co dokáže. Mohlo by je napadnout ho zneškodnit jako prvního. Nebo ještě hůř – získat ho pro sebe.

Bylo na místě riskovat, že by tuhle zbraň mohli namířit proti mně? A že by mě o ni připravili? Nepravděpodobné, ale přece…! Dobrý válečník nikdy nevytahuje své nejsilnější zbraně, pokud to není nutné. A tohle – tohle bude i tak jen obyčejná bitva s výsledkem, o němž jsem nepochyboval. Jsme tisíckrát silnější, než hrstka nomádů.

Začínal jsem se těšit. Další příležitost zlikvidovat všivé Volturiovi, kteří se drželi na okraji propasti už tolik let. Další příležitost ukázat světu svoji moc. Cullen, neCullen. Dostanou ochutnat dost našeho jedu na to, aby bylo po nich.

Prsty jsem si přejel po vousech na své bradce a uchechtl jsem se. Pro Cullena jsem měl lepší plán.

- - -

Hlavní loď kostela byla plná válečníků. A všichni obdrželi své rozkazy. Příprava na odjezd mohla začít, první linie mého velení, mí nejlepší venirové, se už dali do práce a v hlavních dveřích kostela bylo rušno.

Usadil jsem se na jedno z vysokých umělecky vyřezávaných křesel stojících za oltářem a hlavou pokynul Cullenovi. Přišel a zastavil se pár kroků ode mě.

„Pane?“

Celkem pobaveně jsem si prohlédl ten jeho úzkoprsý výraz a pokynul mu směrem k vedlejšímu křeslu. Chvíli se nehýbal, potom se přece jenom posadil a opřel se.

„Oproti tvému očekávání se bitvy nezúčastníš.“
Mírně pozvedl obočí. „Je to tvoje rozhodnutí, pane.“

„Své nejlepší zbraně si musím chránit. Nenechám tě tu ale jen tak. A nenechám tě tu ani bez práce. Osobní ochrany budeš mít dost a nudit se taky nebudeš.“ Na tváři jsem cítil lehký úšklebek při představě, co ho čeká.

Všichni venirové budou pryč. A až na dvě výjimky i všichni jeho hlídači. Musel jsem se o něj postarat nějak jinak. A stejně tak o Isabellu. Nehodlal jsem riskovat ani jeden z možných scénářů, které by mi nebyly zrovna dvakrát po chuti. Naštěstí zde byly způsoby, jak se pojistit.

„Zatímco budu pryč, postaráš se o Isabellu,“ sdělil jsem mu. „Zůstanete tu jen vy a slabší polovina mé armády. Nehodlám riskovat vaše bezpečí, obvyklé pohodlí bude muset jít na chvilku stranou. Jsou pro vás připravené dvě cely ve sklepení, strážené ohněm, dvěma mými nejlepšími strážci a celým zbytkem armády. Jejich rozkazy jsou jasné – nesmí dopustit, aby se vám cokoli stalo.“

A nesmí vám dovolit utéct, dodal jsem pro sebe s potěšením. Díval jsem se na něj a snažil se odhadnout jeho reakci. Poslouchal mě soustředěně a na jeho tváři se objevilo cosi podobné úšklebku.
„Mám pro tebe takovou cenu, že mě hodíš pod zámek, než abys mě poslal do bitvy?“ pronesl.

„V téhle bitvě nebudeš zapotřebí. A před tebou jsou další stovky let, kdy tě budu potřebovat.“

Výraz na jeho tváři opět ztvrdnul. „O tom nepochybuji.“

„Dostaneš dostatečnou zásobu jedu pro Isabellu, aby zbytečně nestrádala. Vaše cely budou z poloviny oddělené jen velmi odolnou mříží, stejnou, jako chrání okna celého Paláce, a tak se o ni budeš moci postarat.“ Pohlédl jsem mu upřeně do tváře. „A pamatuj si, že pokud zjistím, že měla Isabella v době mé nepřítomnosti jakékoli nepohodlí, zaplatíš za to. Vše bude probíhat tak jako doteď. Mí muži na to dohlédnou. Jakákoli chyba, Cullene, a připrav se na odpovídající trest.“

„Jestli pro mě na tu dobu nemáš nic lehčího než servírování oblíbené směsi paní Isabelle, nevím, v čem by měl být problém,“ odpověděl a v jeho odpovědi zazněl obvyklý pohrdavý tón, když vyslovoval její jméno. Podíval se stranou, jako by tím věc považoval za vyřízenou.

Přesto jsem se nedokázal ubránit představě, jak mu bude. Několik dní o samotě s ženou, která ho zradila. Spousta nekonečných hodin se ženou, kterou, jak se zdá, nemůže vystát. Dny, kdy si bude uvědomovat, že ačkoli ho zradila, je to pořád ta žena, se kterou strávil desítky let svého života. Nepochyboval jsem, že si za tu dobu projde očistcem.

„Výborně, můžeš jít. Will ti dá další rozkazy.“ Na mé tváři zůstal ještě chvíli viset potěšený úsměv.

Pokračování:
21. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 20. kapitola: