Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 2. kapitola

31.01.2011 (21:30) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2322×

2. KAPITOLA (Bella)

Cestu mi přímo před autem přeskákalo stádo srnek. Nechala jsem je přejít a potom zase sešlápla plyn. Silnice se kroutila mezi kopci a skrz zelenou clonu stromů nebylo skoro vidět na nebe. Věděla jsem, že už budu doma. Nikde jinde nebylo tak zeleno jako tady na severozápadě. Ten poslední týden v Centru výzkumu v Sacramentu už mi vůbec neutíkal. Už jsem byla unavená z toho se skrývat a vyhýbat se slunci. Stále jen zavřená v ústavu a ven jedině po setmění. Těch pár zamračených dní mi to sotva vynahradilo. Když jsem před odjezdem sedala do auta, vážně se mi ulevilo. Konečně domů. Tyhle hry na schovávanou jsou občas dost vyčerpávající a tahle cesta k nim vážně patřila.

Projela jsem poslední zatáčkou před bránou k nám domů a zadívala jsem se na ni, trochu jako bych ji neviděla už roky, ne jen dva měsíce. Sláva. Jsem doma. Mým tělem projelo už známé pichlavé zachvění. Uvidím Edwarda! Zakroutila jsem hlavou. Copak je normální, aby mi ani sto let nepomohlo od tohohle pubertálního nadšení? Tenkrát jsem nechápala, co tím myslel, když mluvil o tom, že když se upír zamiluje, je to navždy. No. Vypadá to, že bych to snad konečně měla začít chápat. V jeho blízkosti se budu asi vždy cítit takhle. Nepodařilo se mi potlačit plachý úsměv a zkusila jsem ho sama před sebou zamaskovat tím, že jsem se podívala z okna. Bello, byla jsi a vždycky budeš blázen! Ale hřeje tě to u srdce.

Stiskla jsem ovladač, brána se otevřela a já znovu sešlápla plyn.

Sotva jsem stihla zastavit před domem, dveře u řidiče se otevřely, a než jsem se stačila rozhlédnout, Edward mě jednou rukou držel pod koleny, druhou kolem zad a vznášela jsem se ve vzduchu tak, jak mě vyndal z auta přímo do své náruče. Přitom mě tisknul a líbal do vlasů.

„Bello! Sláva… to hylo…ne..kohečlý…“ Jeho slova zanikla mezi vroucími polibky. Na nějakou dobu nebylo nic než on. Jako by okolí přestalo existovat. A přitom jsem se pokoušela vzpamatovat.

„Edwarde!“ pokusila jsem si vybojovat prostor taky pro sebe. „Můžu taky já?“ Užasle se na mě zadíval. Položila jsem dlaň na jeho tvář a pomalu, velmi pomalu ho políbila na rty, kterým jsem dopřála trochu extra něžného a svůdného polaskání. Edward přestal dýchat. „Eh – heh…“ odlepil se ode mě… „Bello…“ Jeho hlas získal trochu jinou barvu. „To nemůžeš… tady a teď…“

„To má Edward pravdu,“ ozvalo se za námi zvonivým Aliciným hlasem. „Už jste skončili? Já jenom, že bys ji mohl pustit, nejsi tady sám, kdo se na ni těšil.“

Ve chvíli, kdy jsem se ocitla na zemi, jsem spočívala v Alicině pevném objetí. A hned nato v Esméině. Uhladila jsem si potom rozcuchané vlasy.

„Jsem tak ráda, že jsem zase zpátky. Byla to sice jenom chvilka, ale i tak… bez vás to prostě není ono.“ Rozhlédla jsem se. „Kde jsou ostatní?“

„Nejsou doma,“ odpověděla Esmé zatímco mě Edward chytil za ruku, postavil se těsně za mě a malinko se ke mně přitisknul. „Carlisle přednáší, Rosalie a Emmett jsou na lovu a Jasper je s Patty.“

„Kdo je Patty? Další, co se rozhodla?“ zeptala jsem se.

Esmé kývla. „Přesně tak. Přišla krátce po tvém odjezdu. A vede si dobře. Šikovná holka, jedna z těch, co vědí, co chtějí. Tím méně práce pro Jaspera a Edwarda.“

„Dneska ale slouží Jasper…“ zašeptal mi Edward hned nato do vlasů.

„Jenže!“ skočila mu do toho rázně Alice, „Ty máš taky práci.“ Zadívala se na něj skoro až výhružně, minimálně přísně. A hned potom stejně tak na mě. Zdvihla jsem obočí. Co jsme zase vyvedli? Jsem doma snad pět minut a skoro si připadám, že jsem ani neodjela. Pokusila jsem se zamaskovat svůj úsměv pohledem do země. Marně.

„Co je tady k smíchu, Bello? Sto let od svatby člověk neslaví zrovna každý den, ne? A to vůbec nezmiňuju, že to vaše výročí je dvojitý. Měli byste vymyslet co s tím! Je nejvyšší čas to zařídit!“

„Alice, víš přece jak nerada slavím…“ zkusila jsem namítnout, ale zastavila mě pouhým pohledem.

„Hele,“ dala si ruce v bok a Edward se při tom pohledu pousmál. „Přemluvili jste mě, že budeme slavit narozeniny každého z nás jen každých deset let. Dobře, snažím se být hodná holka… A Bellu jsme doteď vynechávali úplně. Taky dobře. Ale sto let od svatby a sto let nového života, to se prostě oslaví, ať chcete nebo ne.“ Řeč zakončila naprosto neprůstřelným úsměvem a Edward měl co dělat se nesmát.

„Ona to fakt myslí vážně,“ pronesl.

„Alice…“ promluvila k ní Esmé. „Nech je být. Však oni si to nějak rozhodnou…“

V Alicině dlouhém výdechu a nádechu byla cítit rozhodnost.

Edward se otočil k autu, vyndal věci z kufru, vzal mě kolem ramen a odváděl mě do domu. Cestou mrknul na Alici: „Dáme ti vědět, jo? Sestřičko.“

Alice se zachmuřila a na tváři se jí objevil nepřítomný pohled. Zjevně se jí nechtělo čekat a prohledávala budoucnost. Nic v ní ale vidět nemohla. Ani my sami jsme nevěděli.

- - -

Když jsme vešli do vstupní haly v centrální části domu, které jsme říkali „střed kříže“, a nebo prostě jenom „střed“, můj pohled padl přímo na staré kusy zdiva připomínající starou vykopávku, které se vyjímaly ve zdi hned naproti hlavnímu vchodu. Zastavila jsem se.

„Zjistil Carlisle něco dalšího?“ řekla jsem s pohledem upřeným na zbytek zdí, který byl evidentně starší než celý zbytek domu.

„Hm…“ i Edward se zastavil s kufry v ruce. „Vlastně zjistil. Ale tvoje zvědavost bude muset ještě chvíli vydržet. Ne, že by mi vadilo vykládat ti to ověšený kufry a taškami, ale… nehodíme to nejdřív k nám?“ Jeho oči si mě přitáhly. Málem bych zapomněla na to, jak snadno mi v jeho pohledu vždycky změknou kolena. Neřád. Jestli jsem doufala, že se tohle změní, až se naše síly vyrovnají tak… nezměnilo. Jen s tou výjimkou, že když jsem chtěla, kolena teď měkla i jemu. Upíří oslňování byla jedna z těch lepších věcí tohohle života.

„Jasně,“ hlesla jsem a poslušně se rozešla ke dveřím do našeho křídla domu.

To křídlo bylo něco jako náš vlastní dům a podobné měli i Carlisle s Esmé, Jasper s Alicí a Emmett s Rosalií. Když jsme se sem před časem nastěhovali, nemohla jsem uvěřit tomu, jak je to tu pohodlné. Ten dům nás všechny spojoval a zároveň jsme měli všichni své soukromí. Bez dlouhého mučení klidně přiznávám – díky za to! Náš původní dům ve Forks byl sice krásný, ale míra soukromí tam byla… řekněme nízká.

Tento dům měl vlastně tvar dvojitého kříže, z jehož středu, ve kterém bylo všechno potřebné pro náš společný život, se na každou světovou stranu oddělovala vždy dvě křídla, kterých celkem bylo osm. Některá jsme obývali a některá zůstávala volná, připravená pro příležitostné hosty, o jejichž téměř neustálou přítomnost jsme usilovali. Jedním z nich tedy nyní byla Patty.

Když jsme museli opustit Forks, tohle místo se mi zalíbilo na první pohled. Přízemní dům byl zvenku postavený z kamenů pískové barvy, místy začernalých a místy obrostlých mechem. A Esmé se rozhodla tu starou stavbu (podle údaje vyrytého vedle vstupních dveří byl dům postaven v roce 1901) trochu pozměnit. Na mnoha místech nechala udělat velká francouzská okna a centrální část dostala dokonce skleněnou střechu, což jí pomohlo získat dostatek světla, které do ní dřív padalo jen úzkými okny mezi rozbíhajícími se křídly.

„Nádhera,“ vzdychla jsem při pohledu na náš obýváček. „To jsem potřebovala.“

„Jsem tak rád, že jsi tu.“ Edward položil kufry a v tu chvíli mě objímal. „Každý den bez tebe je jako rok.“

Podařilo se mi nějak uprostřed toho lísání se k jeho sametovým rtům zamumlat: „Jen nepřeháněj…“

„Nepřeháním,“ šeptal on mezi polibky. „Nemůžu si pořád zvyknout, že jsi tak často pryč. Od té doby, co máš ten poslední doktorát…“

Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a vzdychla. „Máš pravdu, já vlastně taky ne. Ale to co děláme, já a Carlisle, je důležité. A ta práce mě těší čím dál tím víc.“

„Já vím, já vím. A jsem rád, že to děláš. Jak to šlo v Sacramentu? Něco nového? Jak tentokrát vzali mezi sebe novou příliš mladou kolegyni, která přes den nechodí ven?“

„S trochu šikovného make-upu uvěřili, že je mi třicet. A nového? Kéž by bylo něco,“ vzdychla jsem. „Ten tým, ve kterém jsem byla… Byli tam samí skvělí lidé. Ale přijít na to, co by mohlo pomoci, to zastavit není jen tak. Oba druhy geneze – mužská i ženská – jsou sice do puntíku prozkoumány, ale zjistit, jak povzbudit reprodukci, která nefunguje jak má, je vážně…“ snažila jsem se chvilku najít přiléhavý výraz, „…makačka. Ten výzkum ještě potrvá, nikam se to nehýbe. Máme spoustu nápadů, cest a možností, ale zatím všechny z nich se zatím ukázaly jako uličky, které nevedou nikam. A přitom většina lidí tak zoufale touží po dětech. Podle nejnovějších údajů jsou to už plné dvě třetiny, co mají prostě smůlu.“

Edward se na mě zadíval a usmál se. „Víš, že tě v tomhle budu podporovat, jak nejlíp umím. Jasně, že by to bylo lepší bez těch věčných stáží a konferencí, ale už ve chvíli, kdy jsi se pro to rozhodla, jsem věděl, že…“ odmlčel se.

„Že co?“

„Že tenhle život se nedá žít bez toho mít nějaké poslání. Něco, co mu dává smysl. Když si vzpomenu na tu dobu, kdy jsme jen donekonečna opakovali školy… Než jsem tě potkal… bylo to… prázdné, beze smyslu, k zešílení. Den po dni se mi zdál úplně zbytečný a bylo to čím dál horší. Jenom díky tobě se to nakonec obrátilo.“

Podívala jsem se na něj a usmála se. „Ani v nejmenším ti nevadí, že to skončilo, co?“

„Ne,“ uchechtl se mírně pobaveně. „To tedy vážně nevadí.“

„Dobře… a co je nového?“ otočila jsem se tentokrát se zájmem já na něj.

„Hmm… Jde to dobře. Listar se činí. Za ty dva měsíce sem přišli hned tři noví.“

„Tři? No tedy…“

„Stíny se bohužel taky činí.“ Prohrábl rukou výstřižky z novin ležící na stole. Jeden z nich spadl na zem, sebrala jsem ho. Další záhadné úmrtí: Greg McClure. Zadívala jsem se tomu člověku do tváře na fotografii. Vousatý chlapík, tak padesát šedesát let. Nejspíš ho tedy taky dostali.

„Ty vraždy jsou snad ještě častější než dřív. A pak jsou tu ti, kteří při tom neumřeli. Nemáme odhad, kolik jich je, kdo ví, jestli to ví oni sami. Ale i Listara to znepokojuje. Rozhodně má z čeho vybírat – Palác se jenom hemží novorozenými.“

Už potřetí od té doby, co jsem vystoupila z auta, jsem si vzdychla. Zadívala jsem se z okna. Nepatřili jsme sice mezi lidi, ale i přesto mě jejich vyhlídky znepokojovaly. V téhle době byly opravdu omezené. Nejen, že jich ubývá a jejich reprodukce vázne natolik, že jestli se něco nezmění, lidé jednoduše vymřou, ale navíc ještě musí žít ve světě, ve kterém se upíři už skoro ani nesnaží být nenápadní. Zpropadený Venome!!! Ten neřád se nikdy neměl narodit!

Kdo ví, proč jsem tyhle problémy vnímala jako své vlastní. Možná kvůli Charliemu, Renée. Možná proto, že jsme dřív všichni byli lidé a na to se nikdy nedá zapomenout. A možná proto, že jsem sama nikdy neměla děti. Ale nevnímala jsem to tak jenom já - všichni z naší rodiny na tom byli podobně. Carlisle, stejně jako já, se věnoval výzkumu a ten zbytek pracoval s Listarem. Edward byl něco jako jejich neformální „šéf“. Ostatní ho tak brali, aniž by o tom někdo rozhodnul. On měl poslední slovo a on řešil ty nejtěžší případy. A on (a téměř stejnou měrou Esmé) spolupracoval s Listarem. Byli to oni dva, kdo na sebe brali to nejvyšší riziko.

Odlepila jsem pohled od okna. Když jsem se otočila za sebe, Edward seděl za mnou na křesle a díval se na mě. „V tomhle světle jsi ještě krásnější než obvykle. Miluju se na tebe dívat, když jsi zamyšlená.“

Jeho hlas byl měkký a něžný. „Popravdě jsem přemýšlela, že nemám vůbec v úmyslu celé dnešní odpoledne provzdychat,“ řekla jsem a posadila se mu na klín. „Vlastně už delší dobu…“ mluvila jsem pomalu a přitom přejížděla prstem po jeho košili. „…si říkám…“ zabodla jsem svůj pohled do jeho tmavých očí „…že bych moc ráda…“ přitiskla jsem k jeho hrudníku celou svou dlaň, „… s tebou…“

„Bello…“ hlesl Edward a jeho ruce zřetelně sevřely mé boky.

„… vyrazila na lov!“ vyštěkla jsem na něj a přitom nebezpečně zavrčela, oči bojovně přivřené.

Edward sebou mírně cuknul a propíchl mě pohledem. „Ty!“ řekl ostře. „Ty!“ zopakoval jemněji… „Ty nebezpečná šelmo! Od samého začátku jsem věděl, že lovení bude tvoje vášeň, ale že až taková…“ snažil se znít zklamaně, ale i v jeho očích se objevily jiskry lovce.

„Tak pojď… mám strašnou žízeň! Sotva můžu dýchat!“ rozesmála jsem se a táhla ho ven.

- - -

Vraceli jsme se z lesa, dům už byl na dohled, když mě Edward chytil za loket a oba jsme se zastavili. Překvapeně jsem se otočila.
„Než se vrátíme, neměli bychom vymyslet, co řekneme Alici?“ zeptal se s mírně pobaveným výrazem na tváři.

„A hele – že by se velký Edward bál svojí sestry?“ pokusila jsem se o žert.

Edward se usmál, ale potom řekl vážně: „Tohle… tohle není jen nápad mé sestry. Vlastně jsem to měl být já, kdo…“ odmlčel se. Změna výrazu jeho tváře mě poněkud zmátla. Znala jsem ho už tak dobře, ale v tuhle chvíli mi to zrovna k ničemu nebylo.

„Kdo co, Edwarde?“ zkusila jsem ho pobídnout.

„Sto let vedle tebe, Bello,“ hlesnul a jeho hlas zněl vážně. „Těch sto let s tebou bylo tak jiných než sto let před tebou! Změnila jsi moji existenci, dala jsi jí smysl. Změnila jsi smrt v život. A sama jsi se kvůli tomu…“ odmlčel se, aby se mi mohl zpříma podívat do očí, „… kvůli mně,“ řekl tiše, „musela změnit víc než kdokoli jiný.“

„Edwarde…“ měla jsem toho dost co namítnout, ale zastavil mě pohybem ruky.

„Bello, tohle si zaslouží mnohem víc než jen oslavu. Dovol mi ti poděkovat tak, jak si zasloužíš. Alice v tom vidí jen slavnost, já v tom vidím mnohem víc. Jsi moje všechno, můj anděl, mé půlnoční slunce.“

Dívala jsem se na něj a nemohla to pochopit. Měl pravdu a přitom se mýlil. „Edwarde… víš přece, že jsem to všechno chtěla udělat a víš, že bych se nikdy nerozhodla jinak.“

„Vím. A právě proto tě prosím – na výročí naší svatby nech všechno na mně. Přijdu pro tebe, vezmu tě za ruku a už ji ten den nepustím.“

Zavřela jsem oči a řekla: „Už to děláš zase.“

Usmál se. „Co?“

„Nutíš mě zapomenout, že žijeme na zemi, ne v nebi,“ usmála jsem se pro změnu já. „To ty jsi anděl, ne já.“

Podíval se do země a zakroutil hlavou. Potom se podíval zpátky na mě. „Takže…?“ zeptal se napjatě.

„Ano.“

Vzal mou hlavu do dlaní a něžně mě políbil.

„Jupíííííííííí!“ ozvalo se v tu chvíli odkudsi z domu Aliciným nadšeným hlasem. Z nebe rovnou na zem – oba jsme obrátili oči v sloup a vzdychli.

„Neboj, nenechám ji, aby nám naplánovala cestu na Měsíc.“ zašklebil se Edward.

Pokračování:
3. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 2. kapitola: