Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 19. kapitola

22.04.2011 (16:15) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1419×

19. KAPITOLA (Edward)

Věděl jsem, o co mu jde. Věděl jsem, co chystá. Za těch několik hodin dnešního večera, které jsem s ním již strávil v této místnosti, jsem se toho z jeho myšlenek dozvěděl víc než dost. Nemyslel na to stále, ale rozhodně to byl hlavní plán dnešního večera.

Plán, ve kterém by mohl získat dvě trofeje naráz. O jednu z nich jsem ho připravit nemohl, a toto vědomí bylo tím nejhorším, před čím jsem stál a co jsem nemohl změnit. A tu druhou jsem mu nesměl poskytnout. Znamenalo by to prohrát, přijít o naději - důsledky toho všeho jsem si raději ani nedomýšlel.

Bylo mi jasné, že dnešní večer mě bude stát všechny mé síly. A přesto, že upíři kolem mě se bezstarostně bavili, sálem se nesla hudba a ze všech stran byly slyšet veselé rozhovory, mě naplňoval černý dým doutnajícího ohně, skrze který bylo sotva vidět.

Dneska bude ten ničema zírat. Předvedu mu to (haha, lépe řečeno něco z toho) přímo před jeho očima – seberu mu ji, se vším všudy. Dnes bude Isabella moje. Jestli se mnou ten bídák hraje nějakou levotu, jestli k ní pořád něco cítí, dneska se neudrží. Uvidí divadlo, které ještě zaručeně neviděl. Opět jsem slyšel jeho myšlenky. Zalétl jsem očima k prostoru, ve kterém se rozvaloval se svými kumpány. Zrovna v tu chvíli se opřel o opěradlo svého širokého křesla a jednu nohu si položil na stolek, který byl před ním. Jeho myšlenky zalétly k Belle. Jaká asi bude? Sladká? Divoká? Kde vůbec moje kráska  je? Už by měla přijít…

Stál jsem u chladné kamenné stěny, bez hnutí jako socha, a vteřiny odtikávaly nesmírně pomalu. Věděl jsem, co přijde. Věděl jsem, čím si budu muset projít, co budu muset snést.

Měl jsem chuť utéct. Opustit tohle strašné místo, jícen sopky, a už se nevrátit. Ale nemohl jsem. Stejně tak jsem nemohl ani padnout do nástrah jeho léčky. Ne. Neprohraju. Neuvidí jediný náznak toho, že by mi jeho jednání (při představě toho, co tohle slovo v tuto chvíli obsahuje, jsem se otřásl) vadilo. Nedopřeju mu možnost chytit mě pod krkem a zakroutit jím. Ne. I kdyby dělal cokoli.

Násilím jsem zahnal představy té zrůdy s… s Bellou… v objetí… v příliš důvěrném objetí… Nedokázal jsem na to myslet. Bylo to příliš strašně, příliš mučivé. Ale nepochyboval jsem, že to hodlá udělat. Nepochyboval jsem, že přesně to se dnešní noci stane. Do představ se mi mísily mé vzpomínky na ni… na naše noci, na každou chvilku, kterou jsme prožili spolu. Na její rty, kůži, na všechno, co jsem znal jen já.

Nedokázal jsem na to myslet. Znovu jsem se donutil všechno vymazat ze své hlavy. Toužil jsem po tom, aby se mé vědomí na nějaký čas proměnilo jen v bílou, nicneříkající mlhu, která by se nijak nelišila od prázdnoty duše a světa. Nechtěl jsem vnímat. Ale neměl jsem na vybranou.

Ty všiváku. Jen si vezmi, co ti nepatří! Nedostaneš nic víc, než přelud… Mluvil jsem k němu, zatímco jsem ho propichoval očima. Nedíval se na mě, a tak jsem mohl svůj pohled naplnit plnou dávkou nenávisti, kterou jsem k němu cítil. Nedostaneš nic, nezískáš nic a nakonec se postarám o to, abys ztratil víc, než co jsi dokázal ukrást. Až ji budeš mít v objetí, nebudeš svírat nic než vzduch. Ona chce patřit mně. Teď už vím, že to tak vždycky bylo, ať už jsem tomu dokázal uvěřit, nebo ne. Miluje mě - jen jsi ji donutil zapomenout. Nic na tom nezměníš! I kdybys jí v tom svém svinstvu třeba utopil. Dostanu ji zpět… a tebe dostanu taky.

Za dveřmi jsem zaslechl kroky dámských bot. Chvíli potom se otevřely dveře a už podle vůně jsem okamžitě věděl, kdo se v nich objeví. Vydechl jsem, stisknul rty, jako bych díky tomu mohl najít nějakou skrytou poslední spásu, a podíval se na ni. Byla nádherná, nádherná. Každý sval v mém těle se napjal. Nesmí ji mít! Bello! Nevěř mu, nechoď za ním… Nepatříš k němu… Mluvil jsem teď pro změnu k ní, a ačkoli jsem věděl, že mě neslyší, chtěl jsem ji prosit, aby mu nepodlehla. A to přesto, že jsem věděl, že moc jedu ji táhne k Venomovi silou mnohokrát silnější, než by mohla mít její vůle.

Jakmile mě zahlédla, znechuceně se otočila jinam a vkročila do místnosti. Služebné, se kterými přišla, ji odvedly přímo do kruhu Venomových přátel.

Nemohl jsem si pomoci, nic jiného jsem neviděl, než ji v jeho blízkosti. Nedokázal jsem z toho směru odtrhnout pozornost, jako by v sále nic jiného neexistovalo. Zastavila se před ním, zády ke mně, a mírně se uklonila. Venome vstal, políbil její ruku a oba se posadili na zem, k nízkému stolu, na kterém ležely karty a nějaké další předměty… Tomu jsem nevěnoval pozornost. Posadili se do polštářů rozházených kolem. Venome pustil její ruku a ona se zatvářila zklamaně - bylo příliš zjevné, jak moc touží po jeho blízkosti, a tu část uvnitř mě, která ji tolik milovala, opět probodl šíp bolesti. Bolesti jsem už přivyknul, ale tohle – tohle překonávalo obvyklou míru.

Zatěkal jsem pohledem po dalších částech místnosti ve snaze nevěnovat pozornost tomu, na co jsem se nemohl dívat, ale brzy se mé oči vrátily k Belle.

„Moje sladká, slaďoučká Bello…“ mluvil na ni Venome, zatímco svíral její bradu mezi palcem a ukazováčkem a natáčel si její hlavu tak, aby na ni dobře viděl. Co s tebou asi udělám? Dost dlouho jsem tě napínal… Jsi už nedočkavá? Tak, jak to mám rád? Naplnil se pohár tvé vášně? Čekal jsem dost dlouho, abych si tě mohl vychutnat, krásko… Ty největší lahůdky si vždycky schovávám a nechám si je dozrát…A ty rozhodně jsi něco extra… Přiblížil mírně svůj obličej k jejímu a upřeně se na ni zadíval. Zpomaleně zamrkla a kousla se do rtu. V jeho myšlenkách jsem viděl její oči, omámené jeho přítomností. Hodná holka… připravená… roztoužená... pochválil si Venome, opět se odtáhl: „Isabello, jsi nejkrásnější ženou, jakou jsem kdy viděl. Dovol, abych se na tebe směl celý večer dívat. Toužím po tom.“

Bella se zachvěla, sklopila oči… a já ty své pevně zavřel. Kéž bych jen mohl nevnímat, ale neměl jsem úniku. Co jsem neviděl svýma očima a neslyšel ušima, to jsem vnímal prostřednictvím své zrádné mysli. A nedokázal jsem to zastavit. V tento okamžik ne. Ač jsem se o to snažil.

„Zároveň bych tě chtěl požádat o malou laskavost. Miluji ženy, když tančí. Zatančíš mi dnes večer?“

Bella se mírně zarazila. „Neumím tančit… Nevím jak…“ Rozhlédla se kolem po všech očích, které by ji přitom mohly vidět. „Navíc přede všemi…“ zajíkla se.

„Nechceš mě potěšit svými jistě půvabnými pohyby? Hudba tě povede…“ Vyplašený malý ptáček… bavil se Venome pohledem na její zděšení.

„Nic nechci víc, než tě těšit od rána do večera, ale…“

„V noci ne?“ skočil jí do řeči a opět si pohledem drze vychutnal její nervozitu.

Znovu sklopila zrak. „Noc nevyjímaje…“ zašeptala a já se zhluboka nadechnul.

„Takže? Smím tedy doufat, že mi zatančíš?“

Její oči opět zatěkaly po plném sále upírů a potom na něj upřela zrak, zjevně hledajíc vhodnou odpověď.

„Jestli ti vadí, že zde není dostatek soukromí,“ promluvil Venome, „tak to se dá vyřešit.“

Mírně přikývla, vděčná za to, že problém vyřešil za ni.

Venome si poposunul těžký prsten, který nosil na pravé ruce, a tlesknul. Ihned k němu přišel sluha, sklonil se nad něj a Venome mu dal úkol, při kterém jsem ztuhnul. Měl přivést mě. Nenechám toho ptáčka, aby z toho vyklouznul tak lehce… vysvětlovaly jeho myšlenky. Otřásl jsem se, ale nezbývalo, než čekat na nevyhnutelné.

Za okamžik jsem stanul před Venomem. Otočil se na mě a poručil: „Isabella si přeje odejít do klidnějších místností. Vyber tři hudebníky z kapely, kteří jsou schopni hrát spolu, a přiveď je za námi. Budeš se starat o naše bezpečí.“

Potom se otočil na svého sluhu: „A ty, Wille, vezmi vše potřebné, a pojď také.“

- - -

Nevím, kolik času ještě uběhlo. Každá minuta mě spalovala jako železo ve značkovacích kleštích. Mým údělem bylo stát v rohu mnohem menší místnosti a sledovat tu zvrácenou hru, kterou hrál se mnou a s Bellou.

Dopřál jí čas se rozkoukat. Několikrát ji políbil a ona se mu pomalu poddávala. Podléhala jeho kouzlu a účinkům jedu, kterého jí nepochybně díky svým polibkům dopřál nepatrně více, než obvykle. Ubohá Bella. Měnila se mi před očima. Tála jako dokonale vytvarovaná sněhová vločka, z jejíchž úchvatných tvarů už téměř nic nezbývalo.

Chtěl jsem natáhnout ruce a sevřít ji v náruči. Ochránit ji před jeho odpornou manipulací. Ochránit ji před vším zlým. Ale právě proto, abych toho jednou byl schopen, jsem to nyní nesměl udělat. Tenhle čas ještě patřil jemu. Musel jsem se udržet, ačkoli se ve mně střídaly vlny zuřivosti s lítostí, která se měnila v bolest a nebo nenávist. Uvnitř mě se míchaly a vybuchovaly všechny barvy pocitů, které jsem znal, a obraz, který kreslily, mě připravil o všechny mé síly… a téměř o veškerou schopnost ještě cokoliv cítit.

Přitom jsem ale stál a ani jsem se nehnul. Můj obličej neprozrazoval nic. Nikdy jsem si nemyslel, že bych něčeho takového byl schopen. Už jsem v životě dokázal překonat hodně, ale tahle chvíle, tahle noc, patřila k tomu nejtěžšímu, čím jsem si kdy musel projít. Přestoupila mé hranice, ale já se stejně ze všech sil snažil neprohrát. Proto jsem držel neprostupnou, netečnou masku po celých těch několik hodin, během kterých jsem málem přišel o rozum.

Díval jsem se na ni, jak tančí. Zíral jsem na ni – byla krásná, neskutečně krásná. Tím více mě bolelo – strašlivě bolelo –, že tančí pro něj. Lehká látka sukně se vznášela kolem jejích nohou, které se vznášely nad zemí a hned se jí opět dotýkaly, její boky se houpaly a rukama si občas letmo prohrábla uvolněné vlasy. A ve mně hořely ohně, které spalovaly všechno živé, co ve mně ještě zůstalo. Všechno, čím jsem ještě dokázal vnímat a cítit. V tu chvíli jsem chtěl být mrtvý. Myslel jsem, že to napětí uvnitř, kterému jsem nesměl dovolit nejmenší ventil, mě roztrhne.

Když hudebníci přestali hrát a přestala tančit, ten všivák ji objal kolem boků, a strhnul ji k sobě do klína. Znovu ji líbal, jeho ruce putovaly po jejím těle a ztrácely se v záhybech průsvitné modré látky.

Potom ji posadil vedle sebe a lusknul prsty směrem ke mně. Tak co, chlapečku, trochu si tě prověříme… Viděl jsi dost… Jestli o ni ještě stojíš, dozvím se to… Právě teď.

Skousnul jsem čelisti a popošel k němu. „Ano, pane?“ Nemohl jsem ho více nenávidět. V tuto chvíli jsem věděl, jak chutná čistá, čirá, ničím netlumená nenávist v plné dávce. Ale na tváři jsem si zachoval netečný výraz.

„Krásně umí tančit žena, která dříve patřila tobě. Nyní přesně chápu, jak příjemné muselo být ji mít. Tančí jako víla,“ pronesl a vyzývavě se na mě podíval.

Následující slova jsem dokázal pronést jen s největším sebezapřením. Musel jsem potlačit vše, čím jsem byl. „Jakékoli potěšení si s touto ženou již nejsem schopen spojit. Takže pokud je to potěšení pro tebe, pane, užij si ho,“ mluvil jsem a jako by ta slova vyslovoval někdo jiný. Nedokázal jsem se přitom podívat směrem, kde byla Bella. Místo toho jsem raději propichoval Venomovy prohnilé rudé oči.

Vida… Nejspíš ji vážně zavrhl… Venome pozvedl obočí. „Jednou mi budeš vyprávět, co všechno tvoje bývalá žena umí, abych ji dokázal náležitě ocenit,“ uchechtl se, „zatím se ale vrať na místo, teď na to není vhodná chvíle.“

Vrátil jsem se ke stěně a opět se proměnil v sochu, v masku, která mi umožňovala přežít dnešní noc.

Před očima stále týž obraz - díval jsem se na ni a stále jsem odmítal věřit svým očím. Věděl jsem, že je to ona. Bella. Bella něžně se tisknoucí a chvějící se štěstím v náruči jiného muže. Věděl jsem, že na tenhle pohled nikdy nezapomenu. A kolikrát jsem ho už musel strpět! S přivřenýma očima opírala svou hlavu o jeho hruď a mnou přitom projíždělo milion ostrých čepelí. Jako by mě ten pohled trhal na kusy.

Proč to musel být zrovna on?! Venome. Nejhorší jedovatá stvůra, jakou jsem kdy potkal. Vzal mi ji a myslel si, že je a zůstane jeho. Jako by byla jen loutka, jen kus kamene, se kterým si může hrát a postrkovat ho na mapě světa dle svých přání.

Bella něžně přejela svou dlaní po jeho zádech a vtiskla mu letmý polibek na krk. To byly doteky, které měly patřit mně. Které mi dříve patřily. Zhluboka jsem se nadechl a opět skousnul čelisti ve snaze potlačit odpor a nenávist k němu. Zároveň mě rozdírala lítost – soucit s Bellou a s tím, že si nemohla uvědomovat, co dělá. Nebyla to ona. Nezůstalo v ní nic, čeho by se mohla chytit.

Potom se pohnula v jeho objetí a políbila ho. Jeho oči zůstaly chladné, jako byly vždy, a usmál se na ni prázdným úsměvem. Nakonec vložila svou dlaň do jeho a otočili se k odchodu. Přitom pohledem zavadila o mě a její výraz se vůbec nezměnil. Jako by mě ani neviděla. Nemohl jsem snést vědomí, že pro ni vůbec nic neznamenám a přitom jsem měl naprostou jistotu, že je to právě tak. Chtělo se mi křičet.

Ale věděl jsem, že to tak nenechám. Nenechám toho manipulativního netvora objímat Bellu, dotýkat se jí, využívat ji a ničit její život. Věděl jsem, že ho zabiju, že ho musím zabít.

Odešli. Pozoroval jsem, jak se za nimi zavírají dveře a místností zaznělo cvaknutí kliky, když dveře dolehly na své místo. Konečně jsem zabořil hlavu do dlaní a můj výraz se bolestně stáhnul. Zadoufal jsem, že svůj úmysl ho porazit dovedu až do konce. Byla to jediná možnost.

Když odešli, zakázal jsem si myslet na to, co se bude dít dál. Nedokázal bych to.

- - -

Hodlal jsem mu to vrátit i s úroky. Každou špatnost, kterou provedl. Za sebe i za ostatní. A každou svou volnou chvíli jsem věnoval tomu, abych se mu dostal do hlavy. Znásobil jsem své úsilí, které jsem započal hned po příchodu do Paláce. Nyní mě měl v hlavě pořád a hřálo mě pomyšlení, že znám všechna jeho tajemství. Všechno, o čem si myslel, že nikdo neví, jsem měl před sebou jako na dlani. Nenechal jsem si ujít jedinou příležitost slyšet, co si myslí.

Poslouchal jsem pokaždé, když jsem se nemusel věnovat jiné činnosti, a kdykoliv se mi podařilo zaslechnout jeho myšlenky. Působilo mi radost sledovat, jak se uboze snažil vmanévrovat mě do prostoru, který by mu nejlépe vyhovoval. A já do toho prostoru odmítal vstoupit - také díky tomu, že jsem byl vždy o krok napřed. Nehodlal jsem mu poskytnout navíc nic víc, než co jsem musel.

Po době strávené s ním pod jednou střechou jsem se v něm vyznal velmi dobře. Znal jsem každý kout té černoty. A věděl jsem přesně, na čem jsem. Znal jsem jeho taktiku a v tomhle směru proto byla ta šachová partie, kterou jsme spolu hráli, naprosto nevyrovnaná.

Věděl jsem i o té ženě. Myšlenky na ni se v jeho mysli objevovaly velmi často a s nimi i znepokojení. Pochopil jsem, že pro něj nebyla víc než hračka, a nejspíš velmi dobrá hračka, protože ji – a to přesto, že byla člověk – dokázal nezabít a věnoval jí hodně času. Než zmizela. Jednoho dne zkrátka odešla. A on se mohl vzteky zbláznit. Nebyl zvyklý, aby s ním takhle někdo jednal. Sue ale právě proto měla moje sympatie, ať už byl důvod jejího zmizení jakýkoli. Věděl jsem, že v tomhle směru mě brzo čeká nepříjemný úkol, byla to jen otázka času. Pátrání po ní nehodlal jen tak vzdát, stejně jako mu trvalo dlouho, než vzdal pátrání po Listarovi.

Ale to, co jsem uslyšel – a především pochopil – nyní, mi málem vyrazilo mozek z hlavy.

Několikrát jsem si ta slova přehrál, abych se ujistil, že jsem se nespletl. Ten nekonečně zvrácený parchant!

Kluk nebo holka? Kluk, fajn. Pět měsíců… Jistě bude ještě cítit po mateřském mléce – ta chuť se nedá s ničím srovnat. Bezva. Vem si svou odměnu a přines ho.

Jen nekřič, nepomůže ti to. Tvoje krev bude jako nektar. Mám žízeň, větší, než bych čekal. Pojď ke mně a zmlkni…

S otevřenou pusou jsem zůstal vytřeštěně zírat na stěnu přede mnou, jako by se na ní objevil obraz samotného satana.

On vraždí nemluvňata!!! Pije jejich krev! Párkrát jsem se nadechl a zavrtěl hlavou. To nemůže být pravda.

Hned potom mě srazila další vlna děsu, když se mi to spojilo. Bella a miminko, které musela zabít. Mělo být pro něj!

Myslel jsem si, že moje nenávist k němu nemůže být větší. Mýlil jsem se. Právě teď se zdvojnásobila.

Sáhl jsem si rukou na čelo a snažil se uklidnit své zrychlené dýchání. Otočil jsem se pryč od stěny, směrem do pokoje, ale stejně jsem z ní nic neviděl. Před očima jsem měl obraz upíra – démona, vraždícího bezbranné dítě. Právě to se dělo nyní na jiném místě tohoto domu. A já tomu nemohl zabránit.

Netvor – zrůda – bestie!!!

V rohu místnosti jsem sebral žulový kámen a rozdrtil ho na prach. Zuřivost, která mě ovládala, byla nezměrná. Vzal jsem druhý, potom třetí… Hromádka kamenů, které mi už nějakou dobu pomáhaly uvolňovat ten přetlak, kterému jsem tu musel denně čelit, se povážlivě zmenšovala. Počínal jsem si jako smyslů zbavený. Drtil jsem kameny v prstech, pod nohama a nebo jsem jimi s řevem třískal o stěny. Pokaždé se rozlétly na desítky malých kusů.

To černo před očima nakonec ustoupilo a zbyla jen další, nová bolest. Soucit s neviňátky, která umírají, aby uspokojila zvrácené chutě netvora. Taková neúcta k životu! K zázraku tvoření! K podstatě, která drží pohromadě tento svět.

V záchvatu zlosti jsem nevnímal okolí a najednou někdo zabouchal na mé dveře. Očima jsem přejel hromádky prachu a úlomky kamenů všude po místnosti a dveře jsem otevřel jen na malou škvíru.

„Co je?“ ptal se pobaveně Stín, stojící za nimi. „Máš tam ženskou, nebo co?“

„Co chceš?“ vyštěkl jsem na něj.

„Máš jít za šéfem. Chce, aby ses šel trochu provětrat, ale chce ti to asi celý vysvětlit sám.“

- - -

To jsou… to jsou… upíři!!! Panebože na nebi, ne!!! Nejdřív unesou naši Sue a teď…jsou zpátky! Lydie, musíme utéct!

Ne, prostě jsem zastavil jeho myšlenku, zatímco starší muž svíral ve svém náručí svoji ženu a oba se třásli strachy. Skupina Stínů, včetně mě, se k nim blížila, aby je zajala. Mělo to být provedeno co nejtišeji, abychom nevzbudili rozruch, a mým úkolem bylo zarazit jakýkoliv jejich odpor. A tak jsem opakovaně odrážel jakýkoliv jejich pokus o odpor a vše proběhlo bez nejmenších problémů. Otec i matka Sue se nechali odvést bez odporu, jen jejich oči byly vyděšené. Jejich sousedé si nejspíš ani nevšimli, že měli návštěvu.

Chris se potom na mě otočil: „S tebou pracovat, to je nuda. Prostě se nechají odvést… zatraceně.“ Ušklíbl se. „Nicméně musím uznat, že když je to potřeba, fakt se hodíš.“

Ty ubohé lidi jsme svázali, abychom je předvedli před Venoma. Hodlal je zmáčknout a vyrazit z nich, kam se poděla jejich dcera. Litoval jsem je – přesně jsem si dovedl představit hrůzy, které je v Paláci čekají. A přitom jsem se letmým pohledem do jejich myslí přesvědčil, že nemají tušení, kde jejich dcera je. Považují ji za ztracenou. Bolest, kterou si tedy budou muset vytrpět, bude zcela zbytečná. Ale Venome nehodlal ustat v pátrání po té ženě. Nedokázal a ani nechtěl se smířit s tím, že mu utekla… a poranila tak jeho hrdost.

Mezi všemi v naší skupině jsem to byl jen já, kdo věděl, o co se tu jedná. Ostatní viděli jen jediné – přivést staroušky, vyfásnout odměnu a užít si ji. Když jsem poslouchal myšlenky kolem, lepila se na mě černá mazlavá špína. Byla všude. Někteří ze Stínů patřili k jednotce, jejíž úkolem bylo vraždit, vybírat nové Stíny a sbírat krev. Jiní k jednotce, která kradla, drancovala a přitom se vždy nakrmila až k prasknutí. Všichni to byli drsní, krutí zabijáci. A já jsem mezi ně patřil, ačkoliv jsem se s nimi nedokázal ztotožnit. Jejich zábava byla odporná. Z jejich zvrhlého potěšení se mi dělalo zle. Jejich mysli byly ploché, prázdné, přízemní…

„Tak co, chlapi?“ ozval se Chris, když jsme se ocitli na kraji města. Ženu a muže, bezpečně svázané a omámené, aby nemohli klást odpor, pohodil na zem. „Chtělo by to trochu toho vzrušení, co…?“ Vyzývavě se podíval směrem na několik chatek stojících pod lesem a lačně natáhl vzduch do nosu. „Cítíte to?“

„Jasně!“ ozvalo se sborem.

„Tak ať se to červená…!“ zvolal a většina z nich se rozprchla ulovit svou kořist. Včetně mě. Věděl jsem, že Chris zůstane stát na místě hlídat ty dva, na to byl náš úkol příliš důležitý. A neměl jsem nejmenší chuť tam zůstat s ním. Až k domům jsem ale nedoběhl – tohle byla jedna z vzácných příležitostí zkusit své štěstí v lese. Na téhle misi nebyli žádní mí nohsledové, a věděl jsem, že Stíny budou hledat své oběti ve staveních a nikdo se nebude o nic starat kromě své žízně. Navíc už byli všichni zvyklí, že vždycky lovím sám.

Brzy jsem se skláněl nad hladkou srstí mrtvého srnce a pohladil ji. Ochutnat po delší době zvířecí krev bylo jako vkročit na několik okamžiků do svého starého života. Do života, který mi nyní tak chyběl… V tuhle chvíli jsem si byl naprosto jistý, že nezabíjet lidi je to, co mi vyhovuje, ačkoli dříve bylo dost chvil, kdy bych nevěřil, že o něčem takovém budu někdy přesvědčen. Tolik jsem toužil vrátit se… sám k sobě. Vrátit se k Belle, k Esmé… k rodině.

Ale slyšel jsem, že je čas vrátit se mezi Stíny. Už se začali scházet.

- - -

Edwarde!!! Jsem tu!

Alice byla přesná jako obvykle. Vždycky přišla uprostřed noci úderem druhé, jak jsem jí řekl. Tou dobou jsem neměl žádné povinnosti a čekal jsem, až ji uslyším ve své cele.

Slyšíš mě? Jestli jo, udělej to, co vždycky…
Rozhodl jsem se, že za dvě hodiny napíšu na zrcadlo vzkaz: Slyším. A Alice to nejspíš viděla, protože za okamžik se ozvala.

Výborně. Takže hele, poslouchej. Já vůbec nevím, kde začít. Každopádně – jsem ráda, že se držíš. Podle zpráv, které posíláš, to je tam docela snesitelné.

Ušklíbl jsem se v pokřiveném úsměvu. Domů jsem psal jen to důležité…

Což ti sice zrovna dvakrát nevěřím, ale… no, nechme to zatím tak. Je mi jasné, že si toho spoustu necháváš pro sebe.

Pár věcí ale i tak nechápu – jak to, že nás Venome nechává být? Pořád píšeš, že se nemáme bát, že nic neplánuje… To je přece nesmysl! Nedostal Happy a určitě ji pořád chce… Je to hrůza, opakovat si, že nám nic nehrozí, když to prostě vůbec nedává smysl. To bezpečí je tak relativní a tak nesnesitelný, to mi věř! Nevěřím mu, musíme ho hlídat, nespouštěj ho z hledáčku.

No, a teď k tomu, co se děje doma. Všichni se točíme kolem Dizzyho daru. Je to fakt divný!!! Carlisleovi z toho jde hlava kolem. Stalo se to jenom jednou na tom hřišti a od tý doby nic. Ani ťuk. Dotýkal se nás všech a neviděl nic. Ale tenkrát jo… Takže co? Dovede vidět budoucnost? Nebo jen smrt? A proč tedy jenom někdy? Nebo to funguje jen u lidí? Carlisle na to má spoustu teorií, ale zatím vážně netušíme, jak ten jeho dar funguje. Jestli to tedy vůbec je dar a ne nějaká zvláštní náhoda.

Jinak Happy a Dizzy jsou fakt skvělí. Přivykli vůni lidí. Happy to šlo fajn, s Dizzym je to trochu horší, když započítáš ještě tu jeho zbrklost… Ale drží se oba dva. A vsadím se, že samotným by jim to tak nešlo, jako jim to jde spolu.

Happy zase Emmettovi včera pěkně srazila hřebínek v zápase. Dostala ho na lopatky, chudák se z toho nemůže vzpamatovat…  Hravě přepere i Jaspera. Od té doby, co se vzbudil, nás pořád otravuje s tím, že snad zapomněl bojovat… Je to prý tím jedem. Cha, výmluvy! Není. To ta holka! Nevěřil bys, jak ta holka umí být ostrá. A je tak ohebná! Fakt válí! Ale pořád je dost smutná, napjatá…

A pak je tu Esmé… Vzkazuje ti, že na tebe pořád myslí. A je na tebe hrdá. Ví, jak to musí být těžký. A že ví, že to zvládneš, ale mám ti vyřídit, že kdyby se něco stalo – ona taky hned myslí na nejhorší – tak… ech… že musíš přijít domů. Asi víš, co tím chce říct…

Až sem jsem cítil, jak se Alice zadrhává, když mi tenhle vzkaz vyřizovala. Na chvíli se odmlčela.

Doprčic, tohle je tedy úkol pro slona…

Jo! Abych nezapomněla!!! Nevíš, co je s Listem? Už je to dost dlouho a nikdo o něm neslyšel… Vím, že ten chlap je nesmrtelnej, ale už nám to začíná hlodat. Co když se mu něco stalo? Slehla se po něm zem… Zkus mi aspoň nějak naznačit, jestli o něm něco víš! Musel bys to přece vědět, kdyby ho dostali…

Hm… Nedá mi to, musím se prostě zeptat. Vím, že se ptám pořád, ale… už máš nějaký plán? Už víš, co uděláš? Musel jsi o něm přeci za tu dobu zjistit už první a poslední. Tak už mu to konečně nandej! Ať vás máme brzo doma.

Hej, Edy, něco cítím, někdo se tu potlouká.

Chvíli bylo ticho.

Je zatím dost daleko a vítr fouká od něj, ale nebudu riskovat, že mě taky zvětří. Tak mizím. Napiš co nejdřív, brácho!

Odmlčela se. Ale moje myšlenky ještě dlouho vířily kolem všeho, co říkala. Dizzyho dar, šikovná a trápící se Happy, Esmé a její starost, abych se nerozhodnul odejít, kdyby se cokoli nepovedlo… Vzdychnul jsem a jako bych na vlastní kůži pocítil dotyk její lásky. Dokázala pohladit na dálku a pro mě to byl pocit, který byl na hony vzdálen všemu, co jsem prožíval poslední týdny.

Kromě toho se mě ptala na plán. Plán!!! To slovo jsem začínal nenávidět. Tak zoufale jsem po něm toužil. A všechno, co jsem dokázal vymyslet, bylo jen polovičaté…

Nakonec se mé myšlenky zastavily u Listara. O jeho úkrytu jsem věděl jen já. A věděl jsem, že je v bezpečí. Venomovi se ho nikdy nepodařilo najít, ačkoli na něj nasadil ty nejlepší stopaře. Všichni skončili u řeky, kde se jeho stopa ztrácela. Ti lepší ji dokázali sledovat ještě chvíli v proudu řeky, ale dál se nikdo nedostal. A Venomovi nezbyl už žádný způsob, jak ho najít. A tak jsem věděl, navzdory tomu, že se Listar sám zatím neozval, že je v pořádku. Jeho úkryt byl důmyslný a nikdy jsem o něm, abych ho ochránil, s nikým nemluvil.

A nakonec tu bylo to nejdůležitější. Venome a jeho neuspokojená touha po Happy. Musel ji mít. A musel jsem svou rodinu varovat, že jeho myšlenky přestávají být bezpečné.