Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 18. kapitola

18.04.2011 (16:00) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1330×

Venome:

(Přibližně...)

18. KAPITOLA (Bella)

Seděla jsem na kraji postele a ta zvláštní malátnost – zcela nový pocit, který se však vzdáleně podobal tomu, co jsem cítívala kdysi, ještě jako člověk – mě donutila si lehnout. Položila jsem se na záda a dlaněmi přejela kvalitní hebkou látku, kterou byla postel potažena. Jako hedvábí. Nebo samet. Několik chvil jsem přemýšlela jenom o tom, co jsem cítila na svých dlaních, bylo to tak příjemné…

Tohle místo bylo… skvělé, úžasné. Nikdy nikde jsem se necítila tak dobře. Od té doby, co jsem tady, mám ustavičný dojem lehkosti. Jako bych se vznášela v oblacích. Neměla jsem ani páru o tom, jak může být život krásný. Tohle jsem nikdy nezažila. Všechno, co bylo dřív, kam až má paměť sahá, bych rázem přepsala tím, co jsem prožívala nyní. Ve srovnání s tím se mi můj dosavadní dlouhý život zdál… nanicovatý.

Potom jsem se přetočila na bok a můj pohled padl na polštáře vyrovnané v hlavě postele. Hmm… Vyrovnané. Zamračila jsem se. To byla jediná věc, která mi chyběla ke štěstí. Raději bych je viděla rozházené, popadané po zemi… Proč mě nechtěl? Tolik jsem se ho chtěla dotýkat, cítit ho ve svých rukou… Ale zatím mi dopřál jen několik polibků. Při vzpomínkách na ty chvíle jsem zavřela oči a snažila se znovu vychutnat dotek jeho rtů a jeho chuť. Tak velmi, velmi zvláštní chuť. Nedovedla jsem vymyslet nic, co by se jí mohlo vyrovnat. Občas jsem myslela i na jiné ženy, kterými se obklopoval. Krásné lidské ženy a upírky. Nerozuměla jsem tomu – mělo by mi to nejspíš vadit. Ale nevadilo. Upír tak mocný a tak slavný jako on zkrátka potřebuje okolo sebe velkou společnost. Měla bych ho nejraději jen pro sebe, ale zároveň jsem byla ráda, když byl spokojený a šťastný. A kromě toho – mezi všemi těmi ženami jsem musela mít nějaké zvláštní postavení. Jen já jsem měla pro sebe vlastní část Paláce. Kdesi uvnitř mě jsem věděla, že jsem pro něj něčím zvláštní, něčím výjimečná. A doufala jsem, že právě proto si mě nechtěl vzít hned. Všechno se uvnitř mě sevřelo při pomyšlení, že nejspíš i on čeká na ten správný okamžik pro naše poprvé. Jaké to asi bude…

Překulila jsem se na břicho, přisunula si jeden polštář a dala si ho pod bradu. Přede mnou byly další hodiny, které jsem měla strávit o samotě. Věděla jsem, že on má spoustu práce a trpělivě jsem čekala kdykoli, kdy mě musel opustit. Věděla jsem, že veškeré své úsilí vkládal do toho vybudovat pro upíry lepší svět. A to nebyl lehký úkol. Jenom díky němu jsme se mohli na Zemi cítit více v bezpečí a nemuseli jsme se skrývat. Konečně tu pro nás začínal být kousek místa. Snažila jsem se ho v tomto podporovat alespoň tím, že jsem na něj vždy čekala. V bezpečí mých pokojů, kde mi nikdo nemohl ublížit, tak, jak mi vždy zdůrazňoval.

Ano, měla jsem možnost setkávat se s ostatními z těch, kteří ho v nejtěsnějším kruhu obklopovali, ale neměla jsem na to chuť. Raději jsem byla sama. Nic, vůbec nic mi nechybělo. Klidně jsem strávila hodiny bez jakékoli činnosti a stále mi bylo tak dobře. Neměla jsem touhu se příliš hýbat, řešit věci. Namísto toho jsem pobývala ve své vlastní nirváně a nechala se unášet svými sny.

Přelétla jsem očima prostor kolem sebe a jako už tolikrát předtím jsem objevovala jednotlivé detaily pokoje a obrazu za oknem. Jednotlivé barvy, tvary, vůně… To všechno pro mě znova bylo nové a nepoznané. Nedovedla jsem pochopit jak to, že jsem si takových věcí dříve tak málo všímala. Nyní jsem se v nich dovedla utápět dlouhé chvíle a převracet je ve své mysli.

Kromě toho – nyní jsem byla bohatší, než kdykoli dříve. Našla jsem to, co mi celý život chybělo. Svou lásku k Venomovi. Nikdy dřív jsem tolik nemilovala. Nic, co jsem cítila dříve, se tomuto ani vzdáleně nepodobalo. Nyní jsem věděla, jak vypadá ráj. A v těch krajinách jsem se mohla vznášet dny, týdny, věky.

- - -

Tu příjemnou barevnou duhu jako by něco začalo rušit. Stiskla jsem rty a ucítila sucho v ústech. Vzdychla jsem. Zase žízeň. Zase ta protivná žízeň, která kazila jakoukoli dobrou náladu. Okamžitě jsem si představila Edwarda s tím jeho pohárem, který mou žízeň vždy utiší. Pohledem na hodiny jsem zjistila, že se blíží čas jeho příchodu, ale věděla jsem, že to ještě pár chvil potrvá.

Pokoušela jsem se dál ležet, ale nakonec mě vzrůstající neklid donutil vstát. Postavila jsem se ke knihovně, ve které byly vyskládané rozličné knihy, a začala číst názvy na jejich hřbetech. Některé z knih byly osahané, bylo poznat, že byly hodně čtené. Vzpomněla jsem si na Sue, lidskou dívku, nepochybně oblíbenkyni muže, jemuž jsem nyní patřila i já sama, která v těchto pokojích bydlela přede mnou a před nedávnem zmizela neznámo kam. Ty nejosahanější knihy možná patřily k jejím oblíbeným… Nechtěla jsem ale přemýšlet o tom, co bylo – mému štěstí dokonale stačilo to, co bylo teď –, a tak jsem se opět zadívala na názvy knih.

Při pohledu na ta slova jsem nedovedla pochopit, k čemu lidé potřebují knihy. Číst mohou jen blázni, které jejich vlastní život nenaplňuje. Snad v nich hledají zážitky, kterých se jim nedostává? Proč četla Sue? Pro mě to byla jen prázdná slova natištěná na papíru. Mému životu nic nechybělo, a proto jsem nemusela naplnění hledat v knihách… Zvedla jsem se a znovu se podívala na hodiny. Rukou jsem si přitom přejela ústa a dlaní se zastavila na krku. Ještě chvíli. V hlavě jako bych už slyšela zvonění zvonu, ve skutečnosti však bylo okolí tiché.

Posadila jsem se zpět do křesla a po chvíli zjistila, že zarývám nehty do jejich polstrování. Něco tady bylo v nepořádku. Ale co? Měla jsem žízeň. Anebo to bylo v tom, že pít krev z poháru byl podobně slastný pocit jako líbat mého Vládce? A právě po tom jsem tak prahla… Uvědomila jsem si, že zrovna v této chvíli se necítím dobře. Kde je ten zatracený Edward, ať už mi to přinese!

Konečně se ozval hlas zvonu. A když jsem otevřela dveře, uviděla jsem přesně to, co jsem vidět chtěla. Pohár v rukou Edwarda. Silou vůle jsem od krve v něm odtrhla oči a podívala se Edwardovi do tváře. Přišel včas.

„Dobrý den, paní Isabello,“ řekl svým nevýrazným tichým hlasem a vstoupil dovnitř.

„Dobrý den, Edwarde,“ neměla jsem náladu na řeči. Můj pohled se znovu stočil k poháru. Bez otálení jsem po něm sáhla, vytrhla mu ho z rukou – s obratností nutnou k tomu, aby ani kapka tekutiny nepřišla nazmar – a pila. Sladká chuť krve omývala mé hrdlo a působila jako nektar. Jako balzám na bolavou ránu. A s každým douškem se mi po těle rozšiřoval pocit blaženosti. Ten pocit, který neodmyslitelně patřil k mému novému životu.

Dopila jsem, se zavřenýma očima si otřela rty a potom pohlédla na Edwarda. Natáhl ruku, aby si ode mě pohár mohl vzít zpět.

„Všechno v pořádku, paní?“ zeptal se a jeho oči na mě ulpěly pohledem, který mě mírně znepokojoval.

„Ano. Zítra opět touhle dobou. A opovaž se zpozdit,“ odpověděla jsem a snažila se setřást ze sebe jeho pohled. Zadívala jsem se jinam.

„Kdybych vám mohl ještě jakkoli posloužit…“ nabídl se a tím si opět přitáhl mé oči na sebe. Chvíli jsem na něj koukala a snažila se věnovat pozornost jeho slovům skrz příjemný pocit, který se mezitím po uhašení žízně zmocňoval mého těla a mysli. Neodpovídala jsem, jen jsem na něj hleděla.

Edward. Muž, kterému jsem věnovala téměř celý svůj život. Nyní jsem to nemohla pochopit. Jako bych byla slepá. Jako by mě omámil nějakým zvláštním podlým kouzlem, kterým si mě k sobě připoutal. Prohlížela jsem si jeho tvář, jeho vlasy, jeho postavu, celý jeho zevnějšek. A jeho oči. Nebylo na něm naprosto nic, co by stálo za pozornost. V porovnání s mužem, kterému jsem patřila nyní, byl nicotný. Obyčejný, průměrný. Ano, byl ke mně hodný i jeho rodina, která mě přijala mezi sebe, ale teď nás dělily tisíce světelných let. On neměl nic, kromě výsady stát v řadách Stínů. Já měla všechno. Všechno, o čem se mi nikdy ani nesnilo.

Strážce stojící za Edwardem mírně přešlápl, když mé mlčení trvalo příliš dlouho.

„Paní? Je něco, co bych pro vás mohl ještě udělat?“ zopakoval Edward svou otázku. Jako bych z jeho hlasu slyšela naději.

„Svůj úkol jsi splnil, nic víc od tebe nežádám, můžeš odejít,“ odpověděla jsem konečně. Uvědomila jsem si, jak moc toužím po klidu a samotě.

V tom se ale rozlétly dveře a v nich se objevil… Venome! Jakmile jsem zahlédla jeho tvář, všechno ve mně ožilo. Jako bych celou svou existenci čekala na tenhle okamžik - takový příval života jsem v sobě najednou cítila. Přeběhla jsem místnost a vrhla se mu kolem krku. „Vennie… tak moc jsi mi chyběl!“

Rozhodně se mi to nezdálo. Podíval se na mě pohledem plným lásky, jemně sundal mé ruce ze svých ramen, jednu z nich políbil a potom mi ještě věnoval polibek do vlasů. Jeho oči zalétly k Edwardovi a potom zpět ke mně.

„Vidím, že jdu právě včas,“ řekl. „Užila sis dnes svůj pohár krve, Bellinko? Servírujeme ti jen to nejlepší. Nejčistší krev, jakou je možné pít, od nejčistších obětí.“

„Chutná jako žádná jiná,“ ujišťovala jsem ho rychle, svírajíc jeho ruku ve svých dlaních.

„Je o tebe dobře postaráno? Doufám, že nemáš žádný důvod si na Edwarda stěžovat.“

Letmo jsem očima zavadila o Edwarda. „Všechno je v pořádku.“

„To je dobře, drahoušku,“ oslovil mě, mírně si mě přitáhl blíže k sobě a oba jsme se otočili k Edwardovi.

„Vidím, že své poslání vykonáváš svědomitě,“ řekl směrem k Edwardovi. „Nemohu si na tebe v nejmenším stěžovat. Ostatně, těžko bych mohl být nespokojený, když vidím, jak tahle moje květinka prospívá,“ otočil se na mě.

Edward jen pokývnul hlavou, ale nic neřekl. Jeho oči už zase tím způsobem probodávaly okolí.

„Ostatně, vy dva se nevidíte dnes naposledy. Dnes v noci se potkáte na slavnosti, kterou pořádám pro své nejvěrnější služebníky. Ty,“ podíval se mi měkce do očí a mé nohy se zachvěly, „mi budeš dělat společnost. A on bude spolu s ostatními dohlížet na hladký průběh a na to, aby nikdo takříkajíc nezlobil. Že ano, Edwarde.“

„Zajisté, pane,“ odvětil s naprosto neutrálním výrazem ve tváři.. „Mohu už jít?“

Ano, ano, Vennie, prosím, pošli ho konečně k čertu… chci tě mít jen pro sebe… Otočila jsem se na Venoma a na jeho rtech hledala jeho odpověď.

„Ano,“ řekl a mé nitro poskočilo radostí. „Jen běž. My tu máme s lady Isabellou ještě nějaké jednání,“ naklonil se ke mně, odhrnul mi vlasy a políbil mě na krk. Celá jsem se zachvěla a mé ruce samy vylétly nahoru, abych ho objala. V tu chvíli jako bych z místa, na kterém stál Edward, uslyšela slabé zasyčení, ale nejspíš se mi to jen zdálo. Hned potom se ozvalo klapnutí dveří.

Konečně jsme byli sami. A já byla na místě, které pro mě znamenalo nebe – v jeho náruči. „Vennie…“ zašeptala jsem a odvážila se k němu přitisknout.

„Ale no tak, moje sladká Isabello…“ vymanil se z mého objetí. „Necháme si něco také na noc, ne?“ Objel mou tvář svými prsty a mnou znovu projel nádherný pocit z jeho dotyků.

Podívala jsem se stranou a potom zpět na něj. „Na noc? Myslíš tím…“

„Uvidíš, co tím myslím,“ skočil mi do řeči. „Jsi překrásná žena a dnes večer budou mé oči patřit jen tobě.“

Zmocnila se mě závrať. Jen mně! Zvedla jsem ruku a špičkami prstů pohladila krátké vousy jeho bradky. Byl tak krásný, tak k zbláznění sexy...

Hned potom mě popadl do náruče. Najednou jsem spočívala na jeho rukou a jeho dlouhé černé vlasy mě pohladily na kůži v dekoltu, když se nade mnou sklonil. Málem jsem přestala dýchat a svýma očima jsem se snažila zachytit ty jeho. Uměla jsem si správně vyložit záblesk, který jsem v nich uviděla? Cítil se stejně jako já?

Usmál se a udělal několik kroků směrem k posteli. Moje myšlenky začaly pomateně poskakovat.

„Nyní si odpočiň, holoubátko,“ položil mě na postel, ale své ruce nechal zasunuté pode mnou. Leželi jsme tedy v posteli spolu. Každá buňka mého těla byla našponovaná.

Sklonil se nade mě a polibky pokrýval můj krk a paže. „Později ti sem někoho pošlu s těmi nejkrásnějšími šaty, jaké jsi kdy viděla. Služebné ti pomohou se obléknout a já se už teď vsadím, že úchvatnější ženu svět ještě nespatřil. Budu na tebe čekat, krásko.“

S posledním slovem mě políbil na rty a mým tělem tím dotykem projel žár. Zvednul se a odešel.

- - -

Blankytně modré šaty splývaly až na zem, když jsem se do nich oblékla a služebná mi na zádech utáhla šněrovačku. Byly ušité z lehkého šifonu a lesklého saténu. V pase se ze strany na stranu táhla blyštivá ozdoba vybíhající směrem dolů ve tvaru písmene V a ramena mi přikrýval široký lem pokrytý malými drahokamy. Nevzpomínala jsem si, že bych na sobě kdy měla něco podobného.

Služebná mi upravila vlasy. Chvíli to trvalo, ale nakonec byly upevněné v drdolu, ze kterého volně vypadávalo několik pramenů, které mi splývaly až na záda. Další služebná mi upravila obličej a mé oči potom vypadaly… svůdně. Přiléhavější slovo mě nenapadalo. Ucítila jsem v žaludku píchnutí. Budu se mu líbit tak, jak očekává?

Nakonec mi připnuly na krk tenký náhrdelník tvořený malými modrými kroužky pospojovanými stříbrem a do uší mi připevnily dlouhé náušnice vyrobené ze stejného materiálu.

Potom ode mě poodstoupily, abych se mohla prohlédnout v zrcadle, a jedna z nich mi za zády přidržela druhé zrcadlo, abych se viděla ze všech stran.

„Je paní takto spokojená?“ zeptala se.

Chvíli jsem na sebe koukala. V těchto věcech jsem neměla zkušenosti. „Udělaly jste všechno tak, jak pán chtěl?“ zeptala jsem se proto.

„Ano, paní,“ odpověděla.

„Potom jsem spokojená.“

„V tom případě mě, paní, prosím, následujte,“ odpověděla mi s mírnou úklonou a rukou mi pokynula ke dveřím.

Za okamžik jsme přišly k těžkým dveřím, za nimiž byl hluk. Moje nadšení a napjatost byly v tu chvíli hmatatelné. Nevěděla jsem, co mám očekávat, ale věděla jsem, že budu s ním. Dnes mě chce pro sebe. Nic víc jsem vědět nepotřebovala.

Služebná stiskla kliku dveří, opřela se o ně a otevřela je. Za nimi se objevil vysoký sál plný upírů a upírek. Tatam byly šedivé obleky, dnešní noc byl každý oblečen podle svého. Ženy v rozličných modelech šatů odvolávajících se na různé módní styly, muži většinou v přiléhavých černých oblecích zdobených dobovými doplňky podle současné módy. Kromě upírů, kteří dnes večer konali službu. Ti postávali za řadou sloupů po krajích sálu. Letmým pohledem jsem mezi nimi zahlédla Edwarda. Doufala jsem, že ho celý večer neuvidím. Ihned jsem se podívala jinam.

V sále hrála hudba a vznášela se v něm atmosféra nevázané zábavy. Ale já hledala jen jedno. Jeho oči. Jeho nádherné dlouhé vlasy a knír s bradkou lemující jeho tvář. Když jsem ho konečně zahlédla, svět se se mnou zatočil. Byl jednoduše… nádherný. Bezchybný.

Pokračování:
19. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 18. kapitola: