Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 17. kapitola

13.04.2011 (19:15) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1451×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

17. kapitola (Edward)

S několika dalšími Stíny jsme byli shromážděni v jedné z místností Paláce a čekali jsme, až nám přivedou vzpurné nováčky, abychom jim znovu a lépe vysvětlili, jak se mají chovat. Civěl jsem do zdi a snažil se potlačit svůj odpor k tomu úkolu.

Edwarde!!! uslyšel jsem náhle zcela jasně ve své hlavě. Trhnul jsem sebou. Edwarde! Opět. Nemohl jsem se mýlit. Byl to Alicin hlas! Hlas jejích myšlenek. Jako když ve mně hrkne. Všechno ostatní jsem okamžitě z hlavy vymazal a soustředil se jenom na ni. Přičemž jsem na sobě nesměl dát nic znát. Díky bohu za tuhle chvíli relativního klidu, kdy jsem se mohl věnovat tomu, co slyším ve své hlavě.

Obešel jsem sloup a zezadu se o něj opřel. Skýtal mi tak alespoň kousek soukromí. Nadšení mě ovládlo – těžko bych ho dokázal úplně skrýt. Alice!!! Její hlas zněl jako zpěv andělů. Zpěv andělů uprostřed pekelné díry. Kousek domova.

Ještě několikrát mě zavolala a potom začala mluvit.

Snad mě slyšíš. Snad jsem dostatečně blízko, nevím, jak přesně to mám udělat, doma to bylo o dost jednodušší, ale tady… Uf.

No ale k věci. Napadlo mě, že takhle bychom s tebou mohli mluvit. A jestli to bude fungovat, mám u tebe poplácání po rameni.

Takže, jak vidíš, jsem zpátky. A celá. Jasper se podle Carlislea probudí co nevidět, takže o něj si starost nedělej.

Máme o tebe strach a nutně potřebujeme vědět, jak jsi na tom. Nebo se Esmé utrápí. Aby bylo jasno – všichni rozumíme tomu, co jsi udělal, a když už jsi tam – nakopej mu prdel! Zřetelně jsem rozpoznal její zasmání a měl jsem co dělat se nad jejím přístupem taky neusmát. Jestli mě slyšíš, budu čekat tvoji odpověď. Jistě tam máte alespoň jedno zrcadlo. Napiš to na něj a hned to smaž… Potřebuju vědět, jestli to funguje. Uděláš to?

Sakra, doufám, že tam vážně mají aspoň jedno zrcadlo…

Edwarde, uděláš to? Rozhodni se a dej mi chvilku.

Jasně, že udělám. Že váháš! Neměl jsem nad čím se rozmýšlet. Zrcadel tu bylo dost. Viděl jsem sám sebe jak na jedno z nich píšu vzkaz.

Téééda!!! Jupííí! ozval se chvíli potom její nadšený hlas. Uděláš! Skvělé! Vidím to! Jen si rozmysli, co tam přesně chceš napsat, není to k přečtení…

Jasně. Kruci. Zamyslel jsem se nad tím vzkazem: Slyším tě výborně. Jsem rád, že jsi zpátky. A tu prdel mu nakopu.

To byla první slova, která mě napadla a dřív než jsem si je stačil rozmyslet, přesvědčil jsem se, že se už skví na zrcadle v Alicině vizi, když začala jásat: Skvělé!!! Funguje to. A jsi živý a rozhodnutý! Ať už jsi jim napovídal cokoli, zjevně ti na to skočili. Brácho, drž se, letím domů všechno jim říct. A vrátím se! Tenhle kanál nevypínej, jo?

To se vsaď, to se sakra vsaď, odpovídal jsem jí v duchu, ale její hlas se už vytratil. Zůstalo jen ticho a okolní šum, který jsem momentálně ztlumil na nejtišší míru.

Alice! Mám sestru génia, uchechtl jsem se potěšeně. Ani jsem nedoufal, že budu mít možnost spojení s rodinou. Ani mě nenapadlo o tom přemýšlet. A teď najednou – nebyl jsem na to sám. A oni na to nebyli sami. Hlavou mi běžela jedna myšlenka za druhou… Padla na mě úleva, že moje rodina bude vědět, co se mnou je. V každém případě to pro ně bude lepší, než nevědět nic. Věděl jsem, že Aliciny vize jim také velmi pomohou, ale nedokázaly toho říci mnoho o přítomnosti. Nehledě na to, že nikdy nebyla stoprocentní jistota, že Alice uvidí to, co zrovna potřebuje. Takhle jsme měli něco jako přímý komunikační kanál. S radostí jsem si uvědomil, že je budu moci varovat, jakmile Venome začne uvažovat nad tím vrazit znova k nám, na Stormdale.

Hned potom mě převálcovala obrovská vlna úlevy, že je Alice v pořádku. Neměl jsem příležitost se jí na cokoliv zeptat a dozvědět se víc, ale dvě věci byly zcela jasné. Cítí se dobře a neztratila svou schopnost. Musel jsem potlačovat úsměv, když se kolem mě začal motat jeden ze Stínů.

Budu muset vymyslet, jak s nimi komunikovat. Když už tu to spojení je. Vzkazy na zrcadle… to ne. To je příliš omezené. Něco vymyslím. Rozhodně je důležité, aby ta komunikace nebyla takhle jednostranná. Potřebuji s nimi taky mluvit.

Rty se mi zkřivily v čemsi, co by se dalo nazvat částečný vítězný úšklebek. Tohle rozhodně byla malá výhra v tomhle pekle. A těžko jsem potlačoval nadšení z tenkého, ale silného neviditelného provazu, který mě opět spojoval s rodinou. S tou částí světa, která postrádala jakoukoli zvrácenost. Po těle se mi rozlil dobrý pocit z toho, že takto bude moje rodina lépe chráněna.

Ale Alice si musí dávat pozor. Nesmí chodit moc blízko… Vážně potřebuju najít nějaký způsob, jak s ní také mluvit… Musím jí toho dost říct.

Moje myšlenky se přerušily, když cvakly dveře do místnosti a dovnitř začali vcházet novorození. Další oběti démonského vraha, bez kapky svědomí beroucího život a přirozenost ustrašeným lidem. Potlačil jsem v sobě jakékoli další myšlenky, kterých jsem měl plnou hlavu, vykročil jsem ze zákrytu za sloupem a donutil se během několika minut přizpůsobit úkolu, který jsme měli splnit. Občas jsem se cítil jako by ve mně existovaly dvě osoby. Ale nebylo tomu tak. Byl jsem to jen já a maska, dokonalá krutá maska, kterou jsem si musel nasazovat, abych si udržel šanci vyhrát svůj boj.

Takže zatímco jsem vzpurným novorozeným vysvětloval výhody Stínů a nutil je se přizpůsobit a začlenit se do téhle velmi omezené společnosti, měl jsem na mysli jediné – chtěl jsem ho zničit. Získat Bellu zpátky do své náruče a zničit ho. A chtěl jsem to provést i přesto, že jsem věděl, že ta cesta nebude dlážděna jen samými rovnými a příjemnými kameny.

- - -

A některé ty kameny byly opravdu ostré a řezaly. Cítil jsem jejich mrazivé pálení až do morku kostí. Jako bych po nich kráčel bos lidskýma nohama, zarývaly se mi do chodidel jako střepy a pálily jako žhavé uhlí. V těch chvílích jsem si přál, aby to všechno skončilo už teď, ihned.

Jako zrovna nyní. Na svých pažích jsem ucítil váhu bezvládného těla, které mi padalo k nohám. Ještě před chvílí ten člověk žil, nyní byl mrtev – díky mně. A já si jako už tolikrát předtím pomyslel, že tohle je poslední lidská krev, kterou jsem prolil jako oběť Venomovi. Všechno se ve mně proti tomu příčilo. Do příště toho bídáka zničím, přísahal jsem si. Každá lidská oběť jen přiživila plamen nenávisti k němu. Ano, snažil jsem se vyhnout vraždění, jak to šlo. Věděl jsem, jak to dělal Listar. Ale ne vždycky to bylo možné. Tentokrát tenhle muž zemřel. Jedinou a zcela bezcennou omluvou mi bylo, že kdybych ho nezabil já, udělal by to někdo jiný.

Položil jsem tělo starého muže, který se omylem přichomýtnul k našemu nájezdu, na zem, otřel jsem si zbytky jeho krve ze svých úst, ujistil se, že je mrtev a že ačkoliv v něm ještě zbývá dostatek krve, nehrozí započetí proměny, vložil pod ránu misku a nechal do ní vytékat krev prýštící z rány. Ta krev nebyla čistá, byla zasažena některými nemocemi a léky, ale nic co by nám vadilo. Pro naše účely to bude stačit. Zavřel jsem oči a sledoval proud krve, který slábnul. Zvedl jsem muži nohy a krev z rány na jeho krku opět začala téct. Věděl jsem, že je třeba to udělat rychle a musel jsem uznat, že tuhle špinavou práci měli Stíny promyšlenou. V Paláci bylo potřeba hodně krve. Pro novorozené, které nebylo možné zatím vypustit na lov, a pro další účely. Navíc krev, která byla určena přímo pro Venoma, se musela přísně vybírat. Když sám nelovil, (což bylo při jeho lovecké vášní velmi zřídka), vyžadoval jen krev mladých lidí. Čím mladších, tím lépe. Podle svých slov nehodlal pít žádné zamořené svinstvo, jen prvotřídní materiál. Podle toho si také vybíral i své oběti – výlučně mladé ženy, některé byly téměř ještě děti… Jedním z dalších našich úkolů bylo přivádět mu je do Paláce. Aby je mohl zranit a zničit všemi možnými způsoby.

Raději jsem zastavil směr svých myšlenek. Na jeho zvěrstva jsem nedokázal myslet.

Uzavřel jsem misku s krví vodotěsným uzávěrem.

„Tak, co, Edo?“ přitočil se ke mně jeden ze Stínů. „Máš to?“

Otočil jsem se na něj a beze slova mu podal misku.

„Moc toho nenamluvíš, ale výsledky máš. Fajn,“ vzal si ji ode mě a křikl na nás na všechny: „Kdyby se tu našel někdo, kdo ještě nemá dost, a já se vsadím, že takových tu bude, haha, dejte se do toho! Nasbíráno už máme dost,“ kývnul hlavou k dalším nešťastníkům spoutaným u stromu, kteří celou dobu museli přihlížet tomu masakru. Byli strachy bez sebe.

Stíny se dali do pohybu jako přízrační démoni z nejspodnější části pekla a vrhli se na křičící ženy a muže. Neměli nejmenší šanci a jejich křik brzo utichnul. Jen několik z nás zůstalo stát opodál a dívali jsme se na to. Neměl jsem nejmenší chuť vraždit další lidi, když to nebylo nevyhnutelně nutné. Jen jsem litoval, že na tomhle přehledném místě nebylo možné nikoho zachránit.

Měl jsem žízeň, ale díky terapii zpívající krví, kterou jsem prošel před sto lety, jsem ji dokázal ovládat natolik, že jsem lidské krve bral jen tolik, kolik jsem musel. Lidská krev pro mě díky mé minulosti nepředstavovala takové pokušení a takovou slast jako pro všechny ostatní upíry… A kdykoliv, kdy se naskytla bezpečná příležitost, ulovil jsem kus zvěře. Na mých očích se to neprojevilo, byly stále rudé a věděl jsem, že lidské krve vypiju proti své vůli tolik, že její občasné smíchání s krví zvířat mé oči nikterak neprozradí. Ostatně příležitostí k lovu zvířat bylo i tak zoufale málo.

Když byli všichni kolem mrtví a po okolí se povalovala zbělelá lidská těla, naskládali jsme misky do chladících nádob a ty do pytlů a vydali se zpět do Paláce. Nemohl jsem se otočit, abych za sebou viděl tu spoušť. Tu krutou bezcitnou scenérii prozrazující naprostou neúctu k lidskému životu a k lidem.

Věděl jsem, že za tohle musím Venoma zabít. Rozdrtit ho, zničit. Odporná bestie! Tohle byla válka, nic míň, než válka, ve které se počty obětí počítaly na tisíce.

A moje nenávist k Venomovi byla nezměrná.

- - -

Kroky mých bot se rozléhaly kamennou chodbou, když jsem šel tam. Za ní. Jako každý den touhle dobou. Zhluboka jsem se nadechl a na okamžik pevně stisknul víčka. Věděl jsem, co mě čeká. A musel jsem se na to připravit, jako pokaždé. Nebylo snadné ji tak vidět. Tak… ovládanou, tak podrobenou, tak zmámenou.

Přesto jsem byl rád, že se mohu každý den ujistit, že je v pořádku. A že se s ní v rámci možností slušně zachází.

Zastavil jsem se před jejími dveřmi, pohlédl jsem do očí jednomu ze strážců a ten mě pustil dovnitř, kam mě i následoval. Za dveřmi, v předsálí jejích pokojů, jsem otevřel malou skříňku, ke které jsem měl klíč jen já a Venome. Byla tam připravena dávka jedu a krve. Vzal jsem obojí do ruky, smíchal a s pohárem v ruce, jsme zazvonili na bronzový zvon u jejích dveří. Ty se brzo otevřely a já jí opět pohlédl do tváře.

Podívala se na mě mírně nepřátelsky. „Už jste tu měli být…“ Její hlas byl lehce podrážděný.

„Jdeme naprosto přesně, paní Isabello,“ odvětil jsem podle pravdy a oslovením se přizpůsoboval Venomovým rozkazům.

Její oči spočinuly na poháru, ale rychle je z něj sejmula. Pochopil jsem, že bojovala s chutí vrhnout se na jeho obsah bez otálení. V jejích očích byly známky posedlosti a ten pohled se mi zarýval hluboko do srdce. Jako pokaždé. A s každou návštěvou to bylo horší a horší. Na tohle se nedalo zvyknout.

Než jsem jí ho podal, dodal jsem si odvahu k nevinné otázce. K otázce, ke které jsem se chystal už několik dní. Bylo příliš bolestné ji každý den vídat a nepromluvit s ní. Nesnesitelné. Potřeboval jsem slyšet její hlas, potřeboval jsem s ní mluvit. Ať už bude říkat cokoliv. Věděl jsem, jaké riziko tím na sebe beru.

„Jaký jste měla dneska den, paní?“ vyslovil jsem obyčejnou zdvořilostní otázku neutrálním tónem, neprozrazujícím ani střední dávku zájmu.

Strážce na mě upřel svůj pohled a nic neřekl. Jasně jsem ale věděl, že očekává, že Belle jen podám dávku jedu a odejdu. Bez řečí. Jako vždy.

Podívala se na mě, chvíli se tvářila překvapeně a se na mě upřeně podívala z pod svých řas, ačkoli jistá dávka netečnosti a nepřítomnosti z jejího pohledu nezmizela. Ta tam byla stále a nepochyboval jsem, že tahle změna výrazu byla dána účinkem jedu.

„Edwarde…“ oslovila mě a slyšet své jméno opět vyslovené jejími rty bylo tak nečekané, že se můj svět na vteřinu obrátil vzhůru nohama. Znala mé jméno! „Když už spolu nevyhnutelně musíme trávit určité chvíle každý den, nebudeme se jeden druhému příliš plést do cesty, ano?“ řekla líně.

Ne!!! Chtělo se mi křičet. Tvoje cesta je moje cesta, copak to nevíš? Pevně jsem skousnul zuby a namísto toho odpověděl: „Ano, paní. Beze všeho.“

„Nepochybuji o tom, že to tak bude lepší pro nás pro oba. Naše cesty se zjevně definitivně rozešly. Podívej se, kde jsi ty a kde jsem já…“ uzavřela a natáhla ruku po poháru. „A už mi to dej. Mám žízeň,“ natáhla ke mně ruku.

Sledoval jsem ji, jak pije a přivírá u toho oči a snášel jsem mučivý pohled na její zotročení. Byla tak křehká, tak zranitelná. Potřebovala mě a neměla o tom tušení. Ale alespoň žila ve světě, který ji poskytoval pocit štěstí a spokojenosti. Alespoň to. Nedokázal bych snášet pohled na to, jak trpí, pokud by trpěla. Takhle… to bylo lepší. Pro ni i pro mě. Bylo lépe, když mě odmítala a byla šťastná, než kdyby mě chtěla a trápila se. Věděl jsem, že jednou to pro nás pro oba skončí. Jinou možnost jsem nepřipouštěl, to bylo všechno, pro co jsem žil.

Vrátila mi prázdný pohár ladným mírně změklým pohybem a klesla do polstrovaného křesla. Mávla rukou. „A teď už běž. Chci být sama.“

Já a strážce jsme se otočili a když za námi zaklaply dveře od jejích pokojů, podívali jsme se jeden na druhého. V jeho očích jsem četl jistou ostražitost směrem ke mně. V mém pohledu on mohl číst něco podobného. Stěží jsem snášel jeho přítomnost, jeho dohled. Byl to Venomův otevřený špeh a věděl jsem, že před ním nesmím udělat chybný tah. Venoma samotného jsem během svého dosavadního pobytu vídal jen zřídka, ale zato měl na mě nasazenou celou armádu dohlížitelů.

Píseň: Hurts: Illuminated

Ukryl jsem raději své zhnusení v pohledu do země, otočil jsem se a mé kroky se opět rozlehly chodbou, když jsem odcházel. Cítil jsem se svázaný. Jako by mě těsně obepínaly desítky provazů a jako bych se nemohl hnout. Zničehonic se mi chtělo řvát. Namísto toho jsem zrychlil svůj krok a začal si rozepínat knoflíky šedého pláště, jeden po druhém, až nakonec volně splýval kolem mých boků. Jeho cípy povlávaly ve zvířeném vzduchu v rytmu mých kroků. Spěchal jsem, kamkoli, kde na sobě nebudu cítit něčí oči.

- - -

Jedním ramenem jsem se opíral o stěnu své cely a díval se z okna. Jako už tolikrát. V prstech ruky jsem žmoulal a drtil kus papíru, který se pomalu, ale jistě rozpadal v prach.

Občas jsem měl chuť se tomu poddat. Té slabosti, která mě táhla ke dnu. Chvíli mi trvalo přiznat si, že ve mně vůbec nějaká taková slabost existuje. Ale ano, existovala. Měl jsem spoustu, spoustu síly bojovat. Ale zároveň jsem podléhal chvilkovým návalům bezmoci, děsu a marnosti. A měl jsem chuť křičet a trhat šedou uniformu, kterou jsem musel oblékat.

Co se tu ze mě stalo? Poslušný poskok, sluha, nestvůra, zabiják. Každý den jsem musel udělat celou řadu věcí, které jako by popíraly celý můj předchozí život. Popíral jsem sám sebe, abych si zachoval naději na to jediné, co dávalo mému životu smysl.

Mezi těmito zdmi mi připomínala růži na poušti. A ta růže krvácela. Chtěl jsem zahojit její rány, chtěl jsem jí dát všechno, co potřebuje, chtěl jsem jí poskytnout čistý vzduch a čistou půdu pro život. Ale zatím jsem se jen živil lidskou krví. Zatím jsem jen slepě poslouchal zvrácené příkazy nejodpornější nestvůry světa. A byl jsem ochotný dokonce i zabíjet.

Ten přetlak ve mně opět hrozil výbuchem. Strhal jsem ze sebe všechno šedivé a mrsknul s tím o stěny pokoje. Všechno ve mně vřelo, cítil jsem se jako by mé tělo tvořila žhavá láva. Několikrát jsem obešel pokoj, jen v košili a bos a nakonec jsem se posadil na kavalec a zabořil hlavu do dlaní. Potlačil jsem touhu rvát si vlasy a místo toho jsem se raději donutil uvažovat.

Musím už něco udělat. A musím to udělat rychle. Musím. Každý den navíc stojí další nevinné životy. Ale zároveň jsem věděl, že nemůžu nic začít, aniž bych měl plán. Dobrý plán. A já zatím na nic nepřišel.

Zatraceně!!! Nahlas jsem zasyčel, vstal a praštil do zdi. Umíral jsem touhou po jeho smrti. Po tom, aby to všechno skončilo. A… Bella… cosi uvnitř jako by se s prasknutím zlomilo a najednou jsem neměl daleko k slzám. Bella!!! Tak strašně moc jsem ji chtěl cítit ve své náruči. Ta touha bolela. Celé mě tělo, a celé mě nitro jako by bylo v plamenech.

Uvažoval jsem.

Kolikrát mě napadlo Belle jed do krve nenalít. Mohl bych ji zbavit toho svinstva a odvést ji odsud. Ale nenapadal mě způsob, jak to udělat, aby to nikdo nezpozoroval, i kdyby byla na mé straně. Nehledě na to, že ten bastard by zůstal naživu i s tou svou zpropadenou mocí.

A nebo dostat se potají do jejích komnat a unést ji. Odnést ji kamkoli. Hlavně, aby tu už nemusela být a nemusela pít ten hnus.

Kolikrát jsem uvažoval, nakolik jí jed poškozuje. Stejně tak jsem uvažoval, co všechno si pamatuje. Jak nyní funguje její mysl. Tohle všechno byly otázky, na které jsem nemohl získat odpověď. I když po dnešním setkání jsem alespoň měl jistotu, že ví, kdo jsem. „Naše cesty se rozešly…“ slyšel jsem znova v duchu její slova. Nerozešly, moje všechno, nerozešly... Jako bych ji v duchu přemlouval. Jen jsi zapomněla.

Znovu mě rozčísly ostré čepele hřebene z nožů.

Je možné ho zabít? Zeptal jsem se sám sebe už po miliónté. Ano, je. Jako každého upíra. Roztrhat a spálit. Zvítězit nad ním, přemoci ho a věnovat ho lačným plamenům. Jenže jak? Jak to udělat? Má kolem sebe nepropustnou hradbu svých oddaných ochránců. A má svůj jed. Jediné kousnutí a všechna naděje se rozplyne. Nezůstalo by nic, nic. A celý ten dosavadní boj, všechno, co jsem udělal, co jsme udělali, by bylo zbytečné.

Moje mysl byla rozžhavená do běla. Pálila. A přesto jsem neměl v rukách vůbec nic. Nic, co bych mohl udělat. Sevřel jsem prsty prázdných dlaní až mě zapraštělo v kloubech.

Přesto jsem někde hluboko v sobě, někde samém dně svého svědomí a toho, co ve mně zbývalo v mé mrtvolné existenci, cítil, že nad ním vyhraju. Prostě proto, že to bylo správné. Prostě proto, že světlo musí prorazit tmu. Proto, kam se svět, který se pomalu ale jistě dostával do područí Venoma, řítil. Proto, že si myslel, že může vlastnit cokoli. Proto, že se nezastavil před ničím.

Moje ruce byly prázdné, ale věděl jsem, že Venomův čas pomalu odtikává. Věřil jsem. Čas na nikoho nečeká a v tomhle případě je na mé straně. Protože až to zlo dosáhne svého maxima, nemůže se dále udržet. Zhroutí se jako hvězda, která přesáhne svoji maximální hmotnost. Nezbude po něm nic než díra. Černá díra. A právě k tomu jsem se mu hodlal pomoci.

- - -

Klekl jsem si ke kameni ležícímu vedle skalního masivu tyčícího se uprostřed lesa a zastrčil pod něj složený kus papíru. Ujistil jsem se, že mezi kameny dobře drží a pouzdro ho dobře chrání proti všudypřítomné vlhkosti a zadoufal jsem, že to Alice už viděla.

V tom dopise bylo všechno, o čem jsem si myslel, že by má rodina ráda věděla. Podrobnosti jsem vynechal. Výslovně jsem komukoli z nich zakázal přibližovat se k Paláci blíž než bylo nutné, abychom spolu mohli komunikovat, a nebo chtít se se mnou setkat. To by bylo příliš riskantní. Ale dopis… takové riziko bylo únosné. Potřebovali vědět, co se mnou je. A já je potřeboval uklidnit, případně varovat, kdyby se něco mělo stát. Zatím mohli být v klidu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se Venome chystal znovu zaútočit na Stormdale. Jeho mysl se ubírala jinými směry.

Alice! Zavolal jsem ji v myšlenkách jako by mě mohla slyšet. A věděl jsem, že svým způsobem slyšela.

Pokračování:
18. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 17. kapitola: