Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 16. kapitola

07.04.2011 (19:15) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1881×

Edit: Článek neprošel korekcí

16. KAPITOLA (Happy)

Držela jsem ten list papíru mezi prsty a četla Edwardův vzkaz. Odešel! On prostě odešel. Skousla jsem zuby k sobě a snažila si nepředstavovat, jak těžké to pro něj musí být. Byl přímo tam! Byl jedním ze Stínů. Musel jím být. Pokud… Ne. Na tuhle strašlivou alternativu jsem si vytrvale zakazovala myslet.

Už to bylo několik dní a neměli jsme o něm žádnou zprávu, a ani jsme nevěděli, jestli se nám vůbec podaří se s ním nějak spojit. Esmé se od té doby, co odešel, propadla do jakéhosi vnitřního uzavření, i když navenek se snažila tvářit stále tak mile, jak to uměla vždycky. A po pravdě – nikomu z nás nebylo o moc lépe. Bylo to k nevydržení.

Znova a znova se mi do cesty stavěl pocit viny. A znova a znova mi ho všichni okolo vymlouvali. Nemohla jsem přece za to, že mě má minulost dovedla až do takovéhle situace. Nemohla jsem za to, že jsem potřebovala jejich ochranu… Tohle jsem slyšela stále dokola, a ačkoli právě jejich slova a podpora mě držely nad vodou, zároveň jsem se díky nim propadala hlouběji do svého trápení. Byli ke mně tak hodní, tak neskutečně hodní! Jenom díky mně si nyní prožívali opravdu těžké chvíle a ještě jim záleželo na tom, abych si z toho nedělala hlavu. Paradoxy v mé hlavě se křížily jeden přes druhý. A ze všech sil jsem se snažila nedávat na sobě znát, jak je to pro mě těžké. Těžké, ačkoli jsem si nemohla sebeméně na nic stěžovat. Starali se o mě jako o princeznu.

Vzdychla jsem a zapíchla pohled do stěny mého pokoje. Zrak mi znova padl na Edwardův rukopis. Na to poslední, co udělal, než odešel. Nemohl nám zde zanechat sebemenší útěchu a přitom jsme všichni chápali, že neměl na výběr. Musel odejít.

Přetočila jsem papír v prstech a odrazila další nápor bezmoci, když se postel zhoupla a na její kraj se posadil Dizzy. Nedokázala jsem před ním skrýt svůj smutek. Jestli před ostatními ano, před ním ne. Pohlédla jsem na něj s vědomím, že okamžitě pozná, jak mi je.

„Už zase jsi smutná…“ pronesl. „Smutné slunce… To nemůžeš, Happy. To nedává smysl.“

„Kdybychom mu mohli alespoň nějak pomoci,“ málem jsem vzkřikla. „Nevíme vůbec nic. Nemůžu s tím nic dělat, musím na něj myslet. Dizzy, Venome si s ním může dělat, co chce! Proti němu je bezbranný…“

Dizzy zavrtěl hlavou. „Kdyby neměl alespoň nějaký plán, nešel by tam, tomu nevěřím. Je tam, aby pomohl Belle, ne aby se nechal zabít.“

Naděje. Ano, Edward musel mít naději. Musel mít něco, co ho drželo nad vodou. Pokud… ale ne! Nezabili ho. Určitě ne. „Takže myslíš, že…?“ nějak jsem nevěděla, co říct dál. Že co? Že si prostě vezme Bellu a odvede ji? A že mu to projde?

„Jo,“ zasmál se Dizzy. „Myslím, že s Venomem zamete. Nakope mu zadek. Vsaď se! A jestli ještě neví jak, určitě na to přijde.“

Mírně jsem se narovnala v zádech a usmála se. Představa Venoma svíjejícího se pod Edwardovou podrážkou mě mírně povzbudila.

„Něco na tom bude, Dizzy,“ řekla jsem nepřesvědčivě.

„To se vsaď!“

„Ale co když…“

„Žádné co když,“ zarazil mě dřív, než jsem vůbec stihla větu domyslet. „On se nenechá sebrat. Tomu nevěř, sluníčko moje.“

„Kdybychom o něm ale aspoň něco věděli… Tohle je hrozný! Jen doufat a čekat.“

Dizzy zamyšleně pokýval hlavou. „To je fakt. Ale myslím si, že jestli on dokáže dýchat mezi zdmi Paláce, my dokážeme čekat, až se něco dozvíme, ne? A kromě toho… až se probere Alice… budeme na tom o dost líp.“

„Ffffm,“ vzdychla jsem. „Už aby to bylo! Jak je jí? A co Jasper?“ ptala jsem se a přitom jsem trhala na kusy další vlnu provinilosti a hrůzy, že to všechno je kvůli mně.

„Carlisle tvrdí, že dobře. Její rány jsou už zcela zahojené. A její oční víčka se začínají místy mírně chvět. Jasper je na tom podobně. Nejspíš se brzy probudí.“

„Ještě, že tak.“ Tohle byla opravdu velká úleva. Nedokázala bych snést, kdyby kvůli mně Alice a Jasper zemřeli. Definitivně.

Dizzy se zničehonic prudce postavil. „Tak už dost toho smutnění!“ zahalasil. „Jdem makat! Kdo nás má dnes trénovat? Emmett? Esmé?“

„Emmett,“ vyrazila jsem ze sebe zatímco mě chytnul za ruce a postavil mě nohama na zem.

„Fajn, to bude! Tak dem!“ rozešel se a já jen nenápadně přišlápla koberec, o který, ačkoliv o tom neměl tušení, hodlal zakopnout. Překročil moji nohu.

Otočil se na mě: „A víš, co? Co jsem s tebou, nejsem už zdaleka tak katastrofální, nezdá se ti?“ mrknul na mě.

„Zdá,“ odpověděla jsem s jistým potutelným výrazem a vystoupila ze dveří, ve kterých mi dával přednost.

Rozešli jsme se chodbou, a zatímco mi ve vlasech vlál zvířený vzduch, chytla jsem ho za ruku. Otočil se na mě a usmál se. Také jsem se usmála a pro tuhle chvíli jsem byla opravdu ráda za tuhle hru na pohodu, která mi pomáhala alespoň místy zvednout se z toho zaprášeného kouta, ve kterém jsem vězela. Díky Dizzymu tam teď znovu dopadly paprsky jiskřivého světla. A moje ruka v jeho – to byl vždycky nádherný pocit.

- - -

Oháněla jsem se kolem sebe, co jsem mohla. A šlo to samo. Najednou jsem v sobě měla tolik síly, kolik jsem nikdy nečekala. Uhýbala jsem Emmettovým výpadům a vymýšlela triky, díky kterým by se mi mohlo podařit dostat se mu do zad. A znova a znova. Emmett místy uznale zvednul obočí a místy se zasmál. A pro mě tohle byla fantastická příležitost k tomu se vybouřit, vyvztekat a vybít. Nakonec jsem se rozběhla, naklonila se, udělala několik kroků po kůře kmenu jednoho ze stromů, odrazila se a skočila na něj. Hned na to ležel přitisknutý k zemi a svoji botu jsem mu tiskla pod krk.

„No tohle! Happy?!“ ozval se Dizzy. „Budu si na tebe muset začít dávat pozor, co?“

Emmett se jen usmál, odstrčil mou nohu a já se snažila z tváře nějak dostat svůj bojovný výraz. Emmettova smůla byla, že jsem v poslední době měla téměř pořád bojovnou náladu. Můj smutek a moje bojovnost šly ruku v ruce. Pokaždé, když jsem si vzpomněla na Venoma, měla jsem chuť mu šlápnout do… obličeje.

„To jsem nevěděl, že jsi takový talent, Happy. To bylo upejpání! Málem jsme tě museli nutit. A teď tohle!“ pochvaloval si Emmett, zatímco ze sebe oprašoval jehličí a kousky mechu.

„Klidně bych si to rozdala hned znova,“ nedařilo se mi zvládnout mojí bojechtivost. Svírala jsem ruce v pěst.

Dizzy pozvednul obočí a s Emmettem si vyměnili významný pohled. „Hele, chlape, bacha na ní! Prý tanečnice!“ zachechtal se Emmett.

Vyrazila jsem proti němu s úmyslem ho sundat, ale chytil mě. „No, tak, Happynko… Šetři mě trochu,“  úsměv z jeho tváře nemizel. „A dej taky šanci taky Dizzymu, hele, jak se nemůže dočkat.“

„No…“ ozval se Dizzy. „To bych zase tak netvrdil…“ Na místě přešlápnul. „Happy je do toho rozhodně žhavější…“

Emmett nakrčil čelo. „Což mě přivádí na myšlenku… Nechcete si to jaksi… rozdat… vlastně… zazápasit si spolu? Třeba by to bylo…ech…zajím… lepší?“

Zírala jsem na něj a pokoušela se raději nechápat proč se tak zjevně snaží polykat slova. Emmett! Celý Emmett! „Ty!“ vrhla jsem se na něj, když se mi podařilo překonat první nával rozpaků.

„Snad jsem tolik neřekl…“ bránil se.

Dizzy k nám přistoupil, rozvážně mezi nás vložil ruce a odlepil nás od sebe. „Mám dojem, že raději zůstaneme u původního plánu,“ řekl s pohledem upřeným na Emmetta. S úklonou mi pokynul, abych šla stranou, a jakmile jsem byla trochu v povzdálí, ozvalo se Dizzyho zavrčení a před mýma očima se začaly objevovat barevné šmouhy zápasící dvojice.

Sedla jsem si na pařez a obírala ze svého oblečení smítka, zatímco mě hřál velmi příjemný pocit, že tentokrát se Dizzy má proč prát. Můj kluk se pral kvůli mně. Musela jsem se usmívat.

- - -

„Uklidňuje mě to. Netěší, ale uklidňuje,“ odpověděla mi Esmé a vzhlédla od svého záhonu. V ruce svírala motyčku a klečela na kolenou u svých čajových růží. Vzala mezi prsty jeden květ. „Podívej, jak jsou krásné. A je jim všechno jedno. Potřebují jen vláhu, živiny a nějaké to slunce,“ řekla smutně a kopla motyčkou do země.

Potom se přetočila a sedla si do kleku. „Přemýšlela jsem, co bychom teď měli udělat.“

Sedla jsem si vedle ní na cestičku a objala si nohy. „Také nemyslím na nic jiného,“ odpověděla jsem po pravdě. „A … napadlo tě něco?“

Pokrčila rameny. „Carlisle říká, že teď nesmíme dělat nic. Nic dokud nebudeme vědět, jak je na tom Edward. Ale já nechápu, jak si může být tak jistý, že se vůbec něco dozvíme… Může být už…“ chytla se za pusu.

Ani já jsem nechtěla dokončit větu, kterou začala.

„Ne, to není, Esmé. To určitě není,“ řekla jsem raději.

„Asi máš pravdu, cítila bych to,“ tvářila se zamyšleně. „Ale já tady nemůžu jen tak sedět a čekat na vykoupení, které možná ani nepřijde. Happy, musíme něco vymyslet…“

Kývla jsem. „To bychom měly. Vážně jo. Ale Carlisle má tak trochu pravdu. Co můžeme dělat, když nevíme, na čem jsme? Nemáme tušení, jak si Edward stojí.“

„Zjistíme to,“ řekla.

„Jak?“

Chvíli byla zticha a potom rozhodně ukopla kus hlíny vedle sebe. „Nevím, zatraceně nevím.“

„Esmé…“ řekla jsem opatrně. „Měly bychom počkat, až se probudí Alice. Potom budeme vědět víc.“

„Snad,“ vzdychla. „Snad jí to tolik neublížilo… holčička moje.“

Chvíli se mezi námi rozhostilo ticho.

„Ale to čekání mě ubíjí,“ začala opět uvažovat nahlas. „Nikdy mi nic nepřišlo tak nekonečné. Jde tu o hodně. A kromě toho – to neustálé nebezpečí. Nemáme žádnou jistotu, že sem Venome a jeho kumpáni zase nevtrhnou! Odvedl si sice Happy a touhle dobou snad má už i Edwarda, ať už tak nebo tak,“ její hlas byl velmi slabý, „ale co když… Nevím, jestli se spokojí s tím hrát tuhle šachovou partii podle pravidel.“ Na chvíli se zamyslela. „O tom všem jsem ale mluvila s Carlislem už tolikrát.“ Vzdychla. „Ale asi má pravdu – co můžeme dělat, když nevíme, na čem jsme.“

Jen jsem kývla a schovala hlavu mezi kolena. Vážně, příšerné. Byli jsme jako otevřené ptačí hnízdo, které mohl ten had kdykoli vykrást. A jediná naše naděje na to postavit se opět na nohy spočívala v Alici.

„Happy?“ zeptala se potom Esmé do ticha. „Jednu věc bychom ale udělat měli.“

„Jakou?“

„Ty a Dizzy, měli byste… měli byste zkusit čelit lidské vůni. Nevíme, co nás čeká. Michael a Steve už mají téměř vyhráno a pro vás je nejvyšší čas. Kdo ví, co přijde.“

Otočila jsem se k ní. „Máš úplnou pravdu!“ vykřikla jsem téměř nadšeně. Výhled na jakoukoli činnost mě povzbudil. „Divím se, že jsem s tím nepřišla sama. Chci to zkusit.“

„Mohla bych vás vzít do města,“ řekla váhavě.

Vyskočila jsem na nohy. „Udělej to. Hned. Prosím,“ řekla jsem. Cítila jsem v sobě novou sílu, nové odhodlání, novou chuť bojovat. Kdo ví, co mě čeká… Přesně tak! A vyhrát nejprve své vlastní boje je nevyhnutelné.

„Cože?“ divila se. „Hned?“

„Ano, dojdu pro Dizzyho… Esmé, prosím.“

Zamyslela se. „Dobře, když chceš… Ale musíme sebou vzít i Emmetta,“ usmála se omluvně. „Pro všechny případy. Nevím, jak bych vás zvládla oba, kdyby…“

„Samozřejmě,“ řekla jsem rychle. „Tak pojď, jdeme…“ chytla jsem ji za ruku a nedočkavě ji tahala nahoru.

Usmála se. „Happy, Happy! Ty se mi snad jenom zdáš, myslela jsem, že se vylekáš a ty takhle…“

Postavila se a společně jsme se vydaly směrem k domu.

- - -

Stáli jsme na kraji města. Lidského města. Zírala jsem na řady domů, jako bych je nikdy dřív neviděla. Už to bylo tak dlouho, co jsem naposledy viděla obyčejné rodinné domky! Na zahradě jednoho z nich si hrály děti. Tak moc mě potěšilo je vidět. A slyšet. Lidé. Živí lidé. Zničehonic mě pohltil ten kontrast mezi jejich přirozeností a mou… nepřirozeností. Přímo jsem cítila, jak z toho města sálal teplý proměnlivý život. A v tu chvíli jsem si snad poprvé a naplno uvědomila, kdo jsem teď já. Jak moc jsem se změnila. Zvlášť, když ve mně ještě byla živá vzpomínka na lov, který jsme podnikli cestou sem.

Chtěla jsem se vrátit k lidem, cítit se zase alespoň částečně jako jedna z nich. Cítit se normálně. Ano, vím, že to už nikdy nepůjde. Ale v tuto chvíli jsem alespoň toužila po tom pobývat zase v jejich společnosti. Byla jsem v izolaci příliš dlouho, aniž jsem si to uvědomila.

Jen jsem tam stála, zírala na střechy a záclony za okny a lavičky na dvorcích… a nevnímala nic jiného.

„Happy?“ uslyšela jsem Esméin hlas. Zamávala mi rukou před očima. „Posloucháš?“ ptala se.

„Už ano,“ řekla jsem s mírným úsměvem. „Promiň.“

Usmála se. „Hezké, že ano?“ ptala se.

„Jo, to tedy jo,“ řekla jsem a v plicích už mi nezůstávalo moc vzduchu. Otočila se na Dizzyho. Díval se na mě s tichým pochopením.

„Takže… Happy, Dizzy, zkuste se nadechnout.“

Podívali jsme se jeden na druhého, potom jsem odvrátila hlavu a… nadechla jsem se.

Mým vědomím projelo sladké pokušení a zatmělo se mi před očima. Bylo to tak… opojné. Zalapala jsem po dechu a ucítila jed. Ta směsice pocitů mě donutila přivřít oči, jako šelma před skokem.

Hned nato jsem se tomu ale postavila. Neměla jsem nejmenší chuť do toho zabředávat, a tak jsem se pokoušela ovládat. Odsunout to stranou a myslet na něco jiného. Kupodivu se mi to celkem dařilo.

Podívala jsem se na Dizzyho. Jeho vnitřní boj byl také evidentní, ale také se nezdálo, že by sám se sebou prohrával. Nepřikrčil se, nevrčel, necenil zuby. Jen jeho postoj byl trochu křečovitý.

Zkoušela jsem pravidelně dýchat a po nějaké době se můj dech přestal zadrhávat.

Esmé nás oba celou tu dobu pozorovala upřeným zrakem. Zcela evidentně jí neunikl sebemenší náš záchvěv.

Nakonec se mi podařilo se uklidnit a té vůni jsem malinko přivykla. Navíc – tohle naprosto skvěle uspokojovalo mou vnitřní touhu bojovat. Prát se, snažit se, abych porazila všechno špatné, co bylo kolem mě.

Nakonec jsem úkosem pohlédla na Dizzyho, potom na Esmé a vyhrkla. „Chtěla bych jít blíž.“

Emmett pootevřel pusu a Dizzy se zatvářil šokovaně. Esmé se ošila. „Happy…“ věděla jsem, co chce říct. Chtěla mi to vymluvit.

„Chci jít blíž,“ zopakovala jsem, aniž bych ji nechala domluvit.

Překvapený výraz na Dizzyho tváři vystřídal potěšený úsměv. „Slyšíte ji?“ řekl poněkud přiškrceným hlasem. „To je moje Happy!“

Esmé řekla poněkud rozpačitě: „Jsi si jistá, holčičko?“

„Naprosto,“ odpověděla jsem. „Půjdeme alespoň támhle…“ ukázala jsem na prázdné volejbalové hřiště vsazené mezi domy.

„No, nevím…“ řekla Esmé a otočila se na Dizzyho. „Co ty? Počkáš tu s Emmettem?“

„Když půjde Happy, půjdu taky,“ řekl statečně a vypustil zbytek vzduchu z plic. Usmála jsem se na něj.

Zanedlouho jsem v prstech svírala pletivo kolem hřiště a zhluboka dýchala. Bylo to trýznivé, ale už jsem věděla, že moje síla je větší. Dizzy seděl s Emmettem a Esmé na lavičce u hřiště a raději se nehýbal. Byl napjatý jako struna, ale byla jsem na něj pyšná. Zvládal to skvěle.

Když se mi mozek trochu pročistil, začala jsem se rozhlížet kolem. A pozorovala ty nejmenší detaily okolí. Květináče, dopis čouhající ze schránky, lidi přecházející v dálce ulici.

Ano, tady se mi líbilo. Bylo to jako objevit novou dimenzi.

Otočila jsem se na ostatní a řekla: „Příště si vezmeme míč…“

Esméiny oči se už zase rozšířily, ale hned se ovládla. „To asi nepůjde…“ špitla ohromeně.

„Půjde,“ řekla jsem rozhodně.

- - -

Šlo. A chodili jsme tam každý den. Dál nás Esmé rozhodně odmítla pustit, ale nakonec jsme si získali takovou její důvěru, že jsme tam vyrazili sami. Jen já a Dizzy. S míčem jsme zacházeli jako by to bylo pírko, abychom nevzbudili podezření. Jedině tak se naše hra přibližovala lidskému způsobu.

A zrovna tehdy na hřiště přišli i dva mladí lidé. Lidé. Ano. Dva kluci. Nesli si svůj vlastní míč a ptali se, jestli se mohou přidat.  Zůstali jsme strnule stát a rychle jsme raději s omlouvou uvolnili prostor. Dizzy chtěl vzít nohy na ramena, ale já ho odtáhla k lavičce na okraji. „Tohle je perfektní příležitost…“ šeptla jsem. „Zkus to vydržet. Posílí nás to!“

„Ale co když…“ ošíval se Dizzy.

„Co když pust z hlavy, prostě si tady sedni a dělej jako že nic.“

„To se ti řekne!“ zaúpěl.

„V nejhorším přestaneš dýchat, a bude to.“

Podíval se na mě a zůstal na místě. Oba jsem se snažili rozdýchávat další nápor pokušení a žízně. Nepochybovala jsem, že Dizzyho pálí v krku stejně jako mě a pozorovala jsem, jak polyká svůj jed. Tak jako já. Ale postupem času se to zlepšovalo.

Zřejmě jsme ani přes to všechno nevypadali příliš odpudivě, protože ti dva nakonec přišli až k nám. „Nedáme čtyřhru?“ zeptal se jeden z nich.

Dizzy se napjal a jeho pohled strnul. Přímo jsem cítila, že by se po něm zaprášilo, kdybych vedle něj neseděla a nedržela ho. Stiskla jsem mu ruku a snažila se ho tiše podpořit.

Potřásla jsem hlavou a podívala se na ty kluky. „Jasně, zkusíme to…“

Dizzymu v tu chvíli div nevylezly oči z důlků, a tak jsem ho vytáhla na nohy, vědoma si toho, jaké úsilí ho to stojí. Ale byla jsem si jistá, že neudělá nějakou hloupost. Oba jsme si na lidskou vůni už trochu přivykli. A kdyby přece jen něco hrozilo, nedovolila bych mu to. To riziko bylo… únosné.

Několikrát jsme přehodili míč a potom se to stalo.

Dizzyho ruce se nad sítí potkaly s rukama jednoho z těch kluků. Dizzy ztuhnul v pozici, ve které po výskoku dopadl zpět na zem, a chvíli se nehýbal. Potom si sevřel hlavu v dlaních a otočil se na mě. V jeho očích bylo… bylo něco hrůzného. Okamžitě jsem věděla, že se něco stalo. Něco, čemu jsem nerozuměla. Jako by… viděl zjevení.

Nečekal potom už na nic, vyrazil z vrátek hřiště a lidskou rychlostí se rozběhl směrem k lesu.

Omluvně jsem se podívala na ty dva kluky, sebrala mikinu pohozenou přes lavici a běžela za ním.

Dohnala jsem ho někde uprostřed lesa. Opíral se o kolena a jeho oči stále byly vytřeštěné.

Když jsem se u něj zastavila, narovnal se a řekl překvapivě pevným hlasem. „Happy, když jsem se dotknul jeho kůže, viděl jsem, jak umírá.“

Nechápala jsem. Přemohly ho snad jeho vlastní představy o tom, jak pije jeho krev? Tak to myslel? „Dizzy, cože? Nechápu…“ vymáčkla jsem ze sebe.

„Srazilo ho auto. Na ulici. Zůstal pod ním. Celý ten obraz byl neostrý… jako by duhový.“

Spadla mi brada. Cože??? Duhový??? Okamžitě mi naskočila Alicina slova, která mi říkala, když jsme spolu jednou mluvili o mém daru. O tom, jak ho prožívám, jak s ním pracuju.  Řekla, že její vize jsou duhové. Moje taky. A teď Dizzy použil ta stejná slova.

Nadechla jsem se, jako bych chtěla něco říct. A hned zase vydechla. Tohle bylo tak nečekané, nemohla jsem najít slova.

Každopádně to vypadalo, že Dizzy bude schopen vnímat víc, než jsme si dosud mysleli.

- - -

„Esmé! Emmette! Rose! Happy! Dizzy!...“ nesl se domem Carlisleův hlas. Hrklo ve mně. Ozýval se z pokoje, který se dočasně proměnil na ošetřovnu. Na nic jsem nečekala a pádila tam. Když jsem vrazila do dveří, uviděla jsem to. Alice seděla na lůžku a rozhlížela se kolem. Výraz její tváře byl vyrovnaný a Carlisle ji držel za ruku.

„Happy!“ usmála se, když mě uviděla a já se zase propadla do výčitek svědomí. Mohla by mi klidně vyčíst, čím si kvůli mně musela projít…

„Jak ti je?“ hlesla jsem a popošla až k ní.

„Dobře…“ odpověděla a do místnosti se nahrnuli ostatní. Začalo se ozývat radostné provolávání a snad všichni ji objímali.

„Carlisle už mi všechno vysvětlil,“ řekla nakonec. „Vím všechno, pamatuji se. Vím o Edwardovi a vím i o Jasperovi. Jak je vidět, jed venirů pro nás není smrtelný,“ zasmála se svým neopakovatelným způsobem. Po tomhle úsměvu se mi tak moc stýskalo! Pohled na ni mě zahřál u srdce.

Potom přehodila nohy před okraj lůžka, vytáhla ruku z Carlisleova sevření a než stačil něco namítnout, postavila se. „Mám spoustu práce!“ řekla rozhodným tónem.

„Cítíš se dobře, určitě?“ ujišťovala se starostlivě Esmé. „Neměla by ses do ničeho hned tak hrnout… Odpočiň si ještě.“

„Mami… už jsi viděla upíra odpočívat?“ opáčila.

Esmé spojila ruce a zamumlala spíš pro sebe. „No jo, Alice… ta jiná už nebude!“ V jejím hlase byl ale jasně cítit šťastný a spokojený tón.

- - -

„Takže Edward… jeho budoucnost nezmizela. Moc světla v ní sice není, ale vidím ho,“ řekla když se probrala z transu a my všichni kolem ní jsme si hlasitě oddechli.

„Co vidíš?“ ptala se nedočkavě Esmé.

„Palác, Venoma a Bellu.“

V místnosti zavládlo ticho. Bellu! Prokrista! Zatrnulo mi.

„Edward... je oblečený jako Stín,“ pokračovala. „Jeho oči jsou rudé. A kolem něj je spousta, velká spousta tmy.“

„Co přesně vidíš?“ zaúpěla Esmé.

„Setkává se s Bellou. Dává jí cosi pít… Nerozumím tomu. A…“ na okamžik se zarazila a pohlédla stranou. „A dělá ještě spoustu dalších věcí.“

Ticho v místnosti bylo tak tíživé, že se proměnilo v těžký černý mrak. Nikdo z nás nenašel odvahu zeptat se, co přesně Alice viděla. Nejspíš jsme nechtěli nahlas slyšet to, co bylo až příliš zřejmé.

„Je naživu,“ vydechla Esmé, ale úleva v jejím hlase nebyla úplná.

Carlisle ji stisknul kolem ramen a ona si k němu schovala svou hlavu. Měla jsem velkou chuť udělat to samé – schovat se k Dizzymu, který mě zezadu objímal, ale ovládla jsem se. Věděla jsem, že musím být silná.

Nikdo nemluvil a ani jsme se jeden na druhého nedívali. Každý měl dost práce sám se sebou.

„Hej! Mám dojem, že vím, co udělám,“ vypálila nakonec Alice a na tváři se jí rozlehl nadšený úsměv. „No jasně, to se musí vyzkoušet… Wow!“

„Co? Co?“ ptal se překotně Carlisle.

Podívala se na něj. „Neprozradím. Až jestli to bude fungovat,“ odpověděla mu Alice, nedala mu prostor ani na to, aby vyjádřil své zklamání, postavila se, dala mu pusu na čelo a to samé Esmé.

„Brzy se vrátím, nechci propásnout Jaspera! Musí se každou chvíli taky vzbudit,“ řekla, vyběhla ven a zmizela v lese.

Pokračování:
17. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 16. kapitola: