Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 15. kapitola

03.04.2011 (12:15) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1388×

15. KAPITOLA (Edward)

Přelétl jsem zrakem přes ztemnělý les. A zhluboka jsem se nadechl té důvěrně známé lesní vůně a všeho, co v ní bylo obsaženo. Na chvilku jsem se zastavil. Moje nohy zároveň neměly stání a zároveň… až mě tam donesou, jejich kroky budou svázané. Osahával jsem si poslední chvíle možnost rozhodovat se sám za sebe. Jak zvláštní, že mi nikdy nepřipadalo tak výjimečné rozhodovat o své cestě, jako právě nyní.

To, co jsem chtěl udělat, mě téhle svobody spolehlivě zbaví. Bude ze mě loutka.

V mém nitru ale stále tepala ta bolest a věděl jsem, že tepat nepřestane. Spalovala mě a drásala. Nic na světě, ani nesvoboda, ani područí, ani násilí… nic nemohlo být horší než život bez Belly. Ani na vteřinu jsem nepochyboval, že to všechno klidně hodím za hlavu, výměnou za šanci na záchranu našeho světa.

Na jazyku jako by se mi usadila podivná odhodlaná hořkost a trpkost. Představoval jsem si, co všechno mě možná čeká, pokud můj plán vyjde. Vyjde. Musí vyjít. Musím být přesvědčivý.

Představoval jsem si všechny ty situace, které ačkoli se mi budou nanejvýš příčit, nebudu moci hnout brvou a budu se muset podřídit.

Představoval jsem si míru faleše a přetvářky, kterou budu muset umět předvést. A všechny své zásady, kterých se budu muset vzdát.

Ale věděl jsem, že se vzdám čehokoli. Ať už to bude sebevíc těžké. A dostanu ji odtamtud. Dostanu. Nějak.

Prudce jsem vydechl, nakopnul jsem balvan pokrytý mechem. Odlétl dobrých dvacet metrů. Sevřel jsem ruce v pěst a zaprosil jsem sám sebe, ať na to všechno mám dostatek síly. A dostatek přesvědčivosti. Věděl jsem, že v téhle hře nebudu moci uklouznout. Ani jednou, jedinkrát.

Mezi stromy se začínalo objevovat svítání, když jsem dorazil do blízkosti opuštěného města, ve kterém se nacházel Palác. Jeho věže se tyčily proti fialovému nebi ozářenému počínajícím denním světlem. Ten pohled byl tak neskutečný – a zároveň skutečný. Stál jsem před branami pekla, do kterého jsem hodlal vstoupit. Hodlal jsem se stát nestvůrou, stejnou jako byli oni. V hlavě se mi míhaly obrazy toho, co mě čeká. V co všechno se budu muset proměnit. Ale ani na okamžik jsem nezaváhal. Byla to jediná cesta, která mi dávala naději, že Bellu získám zpět. A ačkoli jsem nevěděl, jestli s mým návrhem budou souhlasit, věděl jsem, že to musím zkusit.

Vstoupil jsem do města a moje kroky neúprosně směřovaly k hlavní bráně toho žaláře. Věděl jsem, že o mně nejspíš už vědí, byl jsem už blízko. V dálce jsem viděl těžkou kovanou bránu uzavírající vchod. V nitru Paláce bylo tolik slyšitelných myšlenek, na které jsem se soustředil, ale nakonec jsem našel to, co jsem hledal.

Cože? Kdo? Cullen? Ten Cullen? Jsi si jistý? Venku?! Co tady chce? Okamžitě jděte a chyťte ho. Nezabíjet. Šéf ho chce živého. To bude odměna!

To už jsem stál před branou a čekal, až se otevře, což se vzápětí stalo. Za ní se objevili čtyři Stíny. Dva z nich mě bez ptaní popadli za ruce, které mi zkroutili za zády. A dva mi bleskově přehodili pytel přes hlavu, který okamžitě převázali provazy. Neviděl jsem, nemohl jsem se hýbat, nemohl jsem kousat ani bojovat. Nechal jsem je, aby mě zajali.

„Chci mluvit s Venomem,“ zahuhlal jsem z pytle a doufal jsem, že moje slova jsou srozumitelná.

„Co ty!!!“ uchechtl se jeden ze Stínů. „Ale jak Venome chce mluvit s tebou! Nebudeš se stačit divit.“

„Doufám, že si nemyslíš, že sis přišel pro tu tvoji květinku… Che. Mimochodem – pěkná kočička!“ ozval se jiný hlas.

„Když je pitomej a vlezl sem, tak ať tady chcípne, ne? Venome se o to postará, o tom nepochybuju,“ další hlas.

„Jo, hned potom co z něj vymlátí tu svou děvku. Haha!!“

Přitom mě vedli tam, kam jsem potřeboval. Jejich myšlenky byly jasné. Průhledné jako sklo. Nemohli se dočkat ocenění, kterého se jim za takový úlovek dostane. Tetelili se jistotou slastného očekávání. Sex, prachy a přízeň, ve které se budou vyvalovat.

Poznal jsem, když jsme vstoupili do jakési rozlehlé haly. Zvuky v mém okolí se rozléhaly tak jako nikde jinde. Věděl jsem, že jsme na půdě kostela. A věděl jsem, co nastane, až mi sundají ten pytel. Znovu uvidím tu odpornou tvář. Byl tam, cítil jsem jeho pach.

A vzápětí jsem zůstal jako omráčený. Byla tam i ona. Bella. Její vůně, kterou jsem znal tak důvěrně, mi málem vyrazila mozek z hlavy. Nečekal jsem, že ji uvidím ta brzo. Zatnul jsem pěsti a stisknul zuby, abych ovládnul třes, který by mě mohl prozradit.

Sevřel jsem v prstech veškeré své sebeovládání. Věděl jsem, že tímto okamžikem hra začíná. A věděl jsem, že je to hra, ve které nesmím selhat, jakkoli těžké bude udržet svou roli. A rozhodně přijdou těžší chvíle, než tato, o tom jsem neměl nejmenší pochybnost.

Pevně mi drželi ruce a hlavu, když mi z ní sejmuli kápi. Ve svém prvním pohledu na Venoma jsem nedal znát strach, ani pokoru. Nasadil jsem vyrovnaný výraz, prozrazující, že se rozhodně nemám čeho bát. Rychle jsem sejmul oči z Belly, nenuceně postávající po jeho boku. Nesměl jsem dovolit, aby se mi zrychlil dech.

Venome se na mě podíval ostrým silným pohledem a potom se zaměřil na Stíny, které mě přivedli.

„Dobrá práce!“ prohlásil se zřetelným požitkem a těkal očima ze mě na ně. „Uspořádali jste hon, kterým jste chtěli překvapit svého pána, anebo ptáček přišel sám, protože mu v hnízdečku bez té jeho holubičky,“ pohledem uhnul na okamžik k Belle, „bylo kapánek…chladno?“ Jeho slova se táhla jako med, ale v jeho pohledu se valila žhavá láva.

Přišel můj čas. Hořce jsem se usmál. „Jakou holubičku myslíš, Venome? Jestli tu mrchu, co mi pláchla po prvním polibku jiného muže, tak o tu tady vážně nejde. Do té chvíle jsem nevěděl, že ji dokážu tak nenávidět.“ Sehrál jsem potlačené zavrčení.

„Ale?“ podivil se Venome a má výpověď ho zjevně zmátla. „Tak vratká byla vaše nekonečná láska?“

„Zničila všechno, co mezi námi bylo. Zradila mě. Podle a nejhůř, jak si dokážu představit. Vlastně bych tě spíš měl žádat o laskavost ji vlastnoručně sprovodit ze světa,“ odfrkl jsem si a snažil se vydržet pohled, který na mě Bella při těch slovech upírala. Na co myslela? Co v ní má slova vyvolávala? „Ale proto tu nejsem. Přišel jsem ti nabídnout své služby.“

Venome na mě zůstal hledět a jeho myšlenky začaly skákat jedna přes druhou. Chvíli trvalo, než si to v hlavě nějak uspořádal.

„Cože? Ty? Upír, nebo co jsi vlastně zač, jehož oči ani nejsou krvavě červené? Co to že to vzalo takový obrat? Máš snad chuť se vrátit ke kořenům?“ zeptal se nakonec a nasadil masku jen vlažného zájmu. Já ale věděl, co se mu v hlavě odehrává. Nedůvěřoval mi, ale chtěl mě. Možnost mě získat, která se před ním najednou otevřela, zastínila všechny ostatní myšlenky. Ovládla ho chamtivost. V tu chvíli jsem věděl, že mám zčásti vyhráno.

„Nic mi nezbylo. Chci začít nový život. A tentokrát na straně těch, kteří vyhrají.“ Zpříma jsem se na něj zadíval při pokusu využít jeho sebestřednost ve svůj prospěch.
„To rád slyším,“ usmál se upřímně, ale jeho nedůvěru jsem tím nikterak neoslabil. „Přesto tuším, že za to budeš něco chtít. Ani kuře nehrabe zadarmo, že ano.“

„Přestaneš pátrat po Faye. A já se stanu stínovým bojovníkem. A propůjčím ti všechny své schopnosti.“

Venome se zamračil. Vážil tu věc na vahách prospěšnosti. „Co všechno umíš?“

„Dokážu ostatním zabránit, aby udělali to, co zrovna chtějí udělat. Způsobím něco jako zatmění, blackout. A zapálím toho, kdo se pokusí zabít někoho jiného.“ O tom, že se jedná o čtení myšlenek a zvláště o tom, že jsem schopen přesně vidět, co se kde v kom děje stále, nejen v boji, jsem pomlčel. A doufal jsem, že se nebude příliš vyptávat. Tuhle výhodu jsem si chtěl nechat pro sebe a v tuhle chvíli jsem doufal, že Bellino zapomnění je tak veliké, že mě neprozradí. Pokud ano, popřel bych to. Bylo to neprůkazné.

Opět se zamračil. Ani jeho myšlenky mi prozatím neskýtaly žádnou jasnou odpověď. Přemýšlel. Váhal. A já jen doufal, že se rozhodne přesně tak, jak jsem si troufal odhadnout. „Cože? Víc toho není? Podpálíš jenom toho, kdo chce zabíjet?“ zeptal se nakonec. „I tak to ale působí zatraceně efektně. Všichni budou strachy bez sebe!“

Na další vysvětlování nečekal. Rozhodl se a faleš v jeho rozhodnutí mě sebeméně nepřekvapila. Hodlal přijmout mé podmínky – zdánlivě. Nic jiného než nečistou hru jsem od něj nečekal.

„Dobře. Beru,“ usmál se. „Nech si Faye. A já si nechám tebe. A tu tvoji holku. Je pěkná, visí na mě,“ křivě se usmál. „Ale jestli se opovážíš postavit své schopnosti proti mně, věř, že ti bude pořádný horko.“

Tak toho se opravdu bát nemusel, ušklíbl jsem se v duchu. Z nějakého důvodu zrovna tohle na něj nefungovalo. Kývnul jsem.

Když jsem potom pochopil, co chce říci dále, málem jsem zalapal po dechu. Měl podmínku.

„Ale chci se přesvědčit, že ti můžu věřit, co se týká té tvé holky,“ měnil své myšlenky ve slova. „Tvé rozhodnutí je … jak bych to řekl… podezřele náhlé. Dostaneš možnost si svoje místo mezi námi získat.“ Zatímco mluvil, pomalu přecházel pod vysokou střechou kostela, až se zastavil u oltáře, na kterém stály jakési nádoby. Vzal do ruky sklenici a do poloviny ji naplnil tekutinou z jednoho džbánu. Krví. Potom sejmul z krku přívěsek s miniaturní nádobkou, ze které kápnul do krve kapku čehosi, co nádobka obsahovala. Dlouhou skleněnou tyčkou to zamíchal a postavil se k Belle. Prsty ji uchopil pod bradou a otočil její tvář k sobě. Usmála se na něj a stočila rty, které mu nabídla k polibku. Prstem jí přejel po tváři. „Později, drahoušku… Teď tě čeká tvůj nektar.“ Dlaň nechal pod její bradou a otočil se na mě. „Isabella potřebuje pravidelné dávky mého jedu, aby se, abych tak řekl, udržela ve výšinách, ve kterých se vznáší. Máš možnost jí napojit. Uhas její žízeň.“ Natahoval ke mně ruku s pohárem.

Ztuhnul jsem. Takže takhle ji drží v šachu. Spoutanou neviditelnými provazy, které představují její otroctví. Znásilňuje ji zrádným působením svého jedu. Otřásl mnou odpor a ledová hrůza. Nechutný červ! Všechny svaly se ve mně napnuly a zvedla se ve mně vlna odporu k tomu, co jsem viděl. Co jsem pochopil. A vlna odporu k tomu, co jsem měl udělat. Ale v ten samý okamžik jsem věděl, že na sobě nesmím nechat nic znát. Jinak hra skončila a s ní i veškerá naděje. Zatnul jsem zuby a uchechtl se: „Mám jí dát dávku jedu? Nic mírnějšího si pro ni vymyslet nedokážeš?“ Vytrhl jsem mu pohár z ruky a udělal krok k Belle. Přiblížil jsem pohár k jejím ústům.

Zarazila se a pohlédla na Venoma. „Proč zrovna on?“ zeptala se a zamračila se.

Její odmítnutí mě zamrazilo až do konečků prstů a zatímco jsem v ruce držel pohár a prohlížel si ji, čekal jsem, stejně jako ona, na jeho odpověď. Přitom mě uvnitř řezaly tisíce nožů.

Vzal její ruku do své a políbil ji. „Protože on je k tomu jako stvořený. Musíš mi věřit.“

Váhavě tedy zvedla ruce, sevřela pohár oběma rukama a začala pít. Čím dál tím hltavěji. Snažil jsem se potlačit třes, který zcela naproti přirozenosti upíra hrozil ovládnout moji ruku, zatímco jsem pohár držel a její prsty objímaly ty moje současně s pohárem. Dopila a přivřela oči.

Když je opět otevřela, na okamžik jsem se do nich zadíval. To, co jsem viděl, mě trhalo na kusy. Byly rudé a byly v nich vidět zbytky zlatavé barvy. A kromě toho - to nebyla Bella. Nezbylo v ní nic z ní, z její osobnosti. Nenáviděl jsem si to jenom pomyslet. Ale chovala se jako… jako by byla ochotna obětovat cokoli ze sebe za to, aby zůstala tam, kde je. V rauši. Její mysl fungovala jen na svém povrchu, ztratila všechnu svoji hloubku. To svinstvo, které pila, a po kterém zjevně toužila, jí nedovolilo myslet ani se rozhodovat… Bylo mi zle, ale nasadil jsem masku netečnosti a mírného zhnusení a vrátil prázdný pohár Venomovi.

„Dobře, věřím ti,“ řekl potěšeně a na jeho tváři pohrával úsměv. Jako by ho těšilo se na to dívat. „A jelikož šikovné ruce se musí využít a navíc tě budu mít pod stálým dohledem, budeš to dělat pravidelně. Postaráš se o to, aby Isabella dostala vždy svou dávku. Včas. Jestli selžeš, dostaneš dávku jedu ty. Ale o mnoho větší. A věř, že v takovém případě není o co stát. Mučení jedem se značkou V, mám dokonale zvládnuté.“

Kývnul jsem, stále si zachovávajíc masku lhostejnosti.

„Potom tedy vítej mezi nás. Můžeš začít užívat výhod neomezené moci, kterou Stíny vládnou. Ale pamatuj si, že mi vždycky budeš říkat pane.“

Pane… pomyslel jsem si znechuceně. Ale věděl jsem, že to jen to nejmenší, čemu se budu muset podrobit. Mnohem důležitější v ten moment bylo, že jsem získal, co jsem chtěl. Mohl jsem zůstat. A byl jsem stále naživu. V tu chvíli jsem neměl zájem na tom hodnotit podmínky, za kterých jsem toho dosáhnul. Důležité bylo jen to, že první bitvu jsem vyhrál.

- - -

O několik hodin později jsem osaměl ve své cele. Tedy, běžně se tomu říkalo pokoj, ale pro mě to byla cela. Vzhledem k postavení, které jsem získal, mi přidělili celu blízko části Paláce, kterou užíval sám Venome. A měl jsem ji sám pro sebe, což zde rozhodně nebylo pravidlem. Neměl jsem ale sílu hodnotit výhody a nevýhody takových podružností. Neměly pro mě význam.

Na kavalci ležela hromádka oblečení. Jejich oblečení. Přidělili mi jejich šedou uniformu a přikázali mi, abych se do ní převlékl. Zároveň mi byly vysvětleny základy zdejší spolupráce. Měl jsem být vždy k dispozici a bezchybně plnit úkoly, které dostanu. Pravidelné nebo jednorázové. Za to jsem směl užívat výhod spojených sil Stínů. Neohrožené nájezdy na lidská obydlí, bezpečí, o které se starala armáda venirů a k tomu určených Stínů. Neomezený výběr žen, upírek nebo lidí. A další odměny podle spokojenosti Vládce.

O žádné výhody jsem ale nestál. Pro mě byla důležitá jen jedna jediná zásadní výhoda. Budu blízko ní. Blízko Belly. Naprosto jsem nečekal, že se takové blízkosti domohu tak snadno. Osud mi nečekaně zahrál do karet. Věděl jsem, že ačkoli to bude tvrdá zkouška, svírám v ruce první eso. Budu s ní. Ať už bude, jaká chce. Nebudu k ní muset hledat cesty zadem. A postarám se o ni.

Rozhlédl jsem se po místnosti, která byla mým vězením a mým bojištěm. Beze slova a bez hnutí jsem si prohlížel bezútěšné kamenné stěny. Bylo to podobné jako stát na dně svého vlastního hrobu, ale světlo slunce, které jsem viděl ve výseči nad sebou, bylo všechno, co jsem potřeboval. Naděje byla mojí životadárnou silou. A vší silou jsem se k ní přimykal, i když jsem věděl, že visím nad propastí, do které se mohu zřítit.

Ale jedině na tomto místě jsem měl možnost najít cestu ven. Nebezpečí jsem si nesměl připouštět. Všechno, co bude, nyní záviselo na tom, zda se mi tady, přímo uprostřed pekla, podaří vydláždit cestu, která povede na světlo. Věděl jsem, že pro to udělám maximum. Nic jiného v mém životě nyní neexistovalo.

Tahle cesta bude dlouhá. A trnitá.

A jedno bylo jisté: už nevede cesta zpět. Jen do neznámé budoucnosti, která stála přede mnou.

Moje myšlenky zalétly k mé rodině. Ačkoli jsem zde byl sám a naprosto a úplně odříznutý od kohokoli z nich, cítil jsem je tak blízko. Věděl jsem, že se budu muset tentokrát obejít bez pomoci kohokoliv z nich. A dokonce bez Alice, na níž jsem vždycky tak spoléhal…

Alice. Vzpomínka na její bezvládnou tvář mnou projela jako ostrá jehla. Navzdory Carlisleovu ujišťování, že bude v pořádku, jsem o ni měl strach. A nyní se tedy ani nedozvím, až se probere.

Zamyslel jsem se, nakolik jsem svou rodinu svým odchodem ohrozil. Nad tím jsem sice přemýšlel už mockrát, ale ta myšlenka se mi znovu a znovu vracela. Nepřál jsem si, aby moje rodina byla ve větším nebezpečí, než dosud. A ať už to bylo jakkoli, jedna myšlenka mě uklidňovala. Budu blízko k Venomovi a z jeho myšlenek se dozvím víc a dřív, než kdyby zůstal s rodinou. Bude-li chtít Venome znovu zaútočit, a vsadil bych všechno na to, že bude – jeho myšlenky už teď mluvily příliš jasně - byla zde naděje, že to budu vědět dřív, než útok nachystá. A že je budu moci varovat. Nějak.

Pohlédl jsem ven oknem své cely. Výhled na opuštěné město, prázdné domy, zarostlé zahrady. Příliš mnoho zkázy, skrz kterou se ale dral nový život. Na některých střechách začínaly růst stromy a zahrady byly plné luční trávy. Stejně tak i ve mně žil příslib další šance pro mě a pro Bellu. Zavřel jsem oči a na okamžik jsem se zasnil. Cítil jsem, jak ji budu znovu svírat ve svých rukách. Za nějakou dobu. Hladil jsem její vlasy a slyšel její smích. A pod šedými mraky opět zářilo mé půlnoční slunce.

Za tuhle budoucnost bych dal cokoli. Jí bych dal cokoli.

Otočil jsem se ke kavalci a obléknul si šedivý oblek Stínů.

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 15. kapitola: