Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 13. kapitola

24.03.2011 (17:45) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1712×

Důležitá informace pro ty, kteří nečetli Zpívající krev, na kterou tato povídka navazuje:
Edward v této kapitole používá schopnosti, které ve Zpívající krvi získal. Schopnost zastavit něčí myšlenku s tím důsledkem, že dotyčný zapomene, co chtěl udělat. A schopnost odrazit myšlenku na zabití někoho jiného tak, že ten, kdo chtěl zabíjet, uhoří v plamenech.

13. KAPITOLA (Edward)

Listarův hlas zmizel z místnosti, která se ponořila do ticha. Komunikační spojení se přerušilo. Trvalo mi několik vteřin pochopit celou hrůzu, která se ukrývala v jeho slovech. Odhalili ho, musel utéct. A nevíme, kolik toho vědí.

Moje první myšlenka patřila Belle. Kde je Bella? Nesmí se jí nic stát. Nesmí jí nikdo ublížit. A Happy! Kde je Happy?

V tu chvíli ke mně dolehlo děsivé Alicino volání. Edwarde! Edwarde! Křičela a dokonce i její myšlenky se zadrhávaly děsem. Oni sem přijdou! Musíme něco udělat! V tu chvíli jsem už slyšel její běžící kroky a potom vpadla do místnosti, oči vytřeštěné hrůzou a strachem. „Edwarde! Přijdou sem! Nemáme moc času! Bude to brzo!“

„Kdo? Kdo přesně?“ ptal jsem se rychle.

„Venome. A několik Stínů. Nebo venirů, nevím.“

„Kolik?“ ptal jsem se s urputným pocitem, že ztrácíme drahocenný čas.

„Asi dvacet. Tak nějak,“ krčila rameny a chvěla se.

„Bež, přiveď sem všechny, které najdeš v pravé části domu.“

Naše kroky se rozběhly různými směry. Nedokázal jsem zabránit svým nohám, aby mě jako první nedonesly za Bellou. Potřeboval jsem ji mít vedle sebe. Když jsem vtrhl do místnosti, ve které zrovna pracovala, otočila se na mě a když zahlédla můj znepokojený výraz, jen se zeptala: „Neříkej, že se stalo něco v Paláci…“ Na její tváři bylo poznat, že odpověď zná, aniž bych musel odpovídat. Můj výraz byl asi příliš čitelný.

„Bello,“ vrhl jsem se k ní a pevně jsem ji objal. Zmáčkl jsem ji a byla v mé náruči jako hadrová panenka. Potom jsem ji od sebe odtáhl: „Alice to už viděla. Stíny jsou na cestě k nám. Nezbývá nám moc času.“

Na okamžik pevně zavřela oči a zakroutila hlavou. Naše oči se na okamžik spojily v pohledu, který obsahoval veškerou naši minulost, všechno, co jsme spolu prožili a všechno, co nás spojovalo.

„Pojď,“ řekla potom rozhodně.

Za chvíli už stáli všichni, kdo byli v tu dobu přítomni v domě, v pracovně a snažili se zachovávat klid. S úlevou jsem zjistil, že zrovna nyní byli doma všichni. Čím více nás bude, tím větší máme šanci. I když jsem si uvědomoval, že zároveň jsme také všichni ohroženi.

„Happy, Dizzy, Michaele, Steve, pojďte, musíme vás ukrýt,“ rozhodnul jsem. „Nesmějí tu najít nikoho z novorozených. Možná nevědí o nikom, kromě Happy. Rychle.“

Všichni čtyři přišli ke mně a Happy se na mě pověsila. Snažila se nevzlykat, když říkala. „Ať si mě odvedou! Nechají vás být, když dostanou mě…“

„Happy,“ řekl jsem co možná nejchápavěji v situaci, kdy na vysvětlování nebyl dostatek času. „Nenechají. Tak i tak nás budou chtít zničit. To zaprvé. A zadruhé: tebe nedostanou. A proto se nesmíme zdržovat zbytečnými řečmi.“ Popadl jsem ji za ruku, Dizzy se postavil na její druhou stranu a všichni jsme běželi ke vchodu do podzemí.

Během chvilky byli dole všichni novorození a všechny Happyiny věci. Než se nad Happyinou utrápenou tváří zavřela zem, díval jsem se na ni. V poslední chvíli jsem se ještě stihnul povzbudivě usmát. S pohledem upřeným na uzavřenou podlahu jsem chvíli uvažoval, jestli bych jí neměl říct pravdu o ní samé. Co když je tohle poslední šance, kdy se ji může dozvědět?

„Edwarde!“ ozval se za mnou Carlisle. „Musíme zahladit stopy.“ Otočil jsem se. Měl pravdu.

Vběhli jsme do Happyina pokoje, ve kterém už nezbylo nic, co by prozrazovalo její přítomnost. Pouze její vůně. „Tohle to spolehlivě přebije,“ ukázal mi Carlisle kanystr s desinfekcí. Za chvíli byla místnost plná neuvěřitelně pichlavého nemocničního zápachu.

V tu chvíli jsem je uslyšel. Hlavou mi začaly vířit jejich myšlenky.

Tady to je. Mají to spočítaný. Můžou se pomalu loučit se světem!

Konečně nějaký pořádný zátah. Tohle mi už sakra dlouho chybělo!

Tak kde jsou? Chci vidět ty jejich zavšivený obličeje…

Jejich myšlenky létaly mou hlavou jedna přes druhou. Byli blízko.

„Musíme jít, rychle!“ otočil jsem se na Carlislea a když jsme společně stanuli tváří v tvář celému zbytku mé rodiny, měli jsme možná pár posledních vteřin na to se nadechnout a rozejít se jim vstříc. Postavil jsem se vedle Belly a pevně ji sevřel kolem ramen.

„Jsou skoro tady,“ oznámil jsem jim. „Nechte s nimi raději mluvit jen mě. Pokusím se zjistit, co všechno vědí, a všechny jejich úmysly. Podle toho s nimi musíme jednat. Musíme být maximálně opatrní. Jaspere, pokus se je zkrotit jak nejvíc to bude možné. Hlavně Venoma. Budu potřebovat čas na to zjistit co nejvíc. Snad se nám ho podaří získat.“ Mluvil jsem rychle a všichni mi viseli na rtech.

V tu chvíli se Bella chytila za pusu, když jsme zaslechli jejich kroky.

Vyběhli jsme ven, do prostoru naší zahrady, a tam jsme je uviděli. S krutými výrazy ve tvářích se blížili k nám. Oblečení v  šedých splývavých pláštích s blankytně modrými znaky. Venoma v jejich středu nebylo možné přehlédnout. Jeho výraz byl tak temný, tak zuřivý, tak rozhodnutý. Jeho oči by mohly zabíjet pouhým pohledem. Jejich řady se zastavily naproti nám.

Venome nás přejel jedním dlouhým pohledem, zatímco já jsem se ponořil do jeho mysli.

Tak tihle šmejdi mi vzali Faye. Zabil bych je hned, ale nejdřív mi dají to, pro co jsem si přišel. Moje modrá parta mi spolehlivě pomůže. Takže všichni, kteří přišli, byli venirové, pochopil jsem. Modří, jak se jim také říkalo, podle barvy hada, ze kterého Venome získal schopnosti, které ve zředěné podobě rozdával dál.

Zastavili se naproti nám a ocitli jsme se pod jejich křížícími se pohledy.

„Všechno má svůj konec a ten váš právě nastal,“ promluvil potom trochu líně Venome. „Nic mi neudělá takovou radost, jako vidět vás, každého jednoho z vás, jak se smažíte v ohni anebo jak vám kapky jedu propalují díry do kůže. To všechno potom, co vás budeme několik dní trhat na kousky a budeme se dívat, jak se plazíte, abyste se dali zase dohromady.“ Uchechtl se. „Ale dost planých řečí. Zbytek ostatně zažijete na vlastní kůži. Zajměte je.“ Mávnul rukou a jeho pobočníci se dali do pohybu.

„To bych nedělal,“ zareagoval jsem.

Ne! opřel jsem se postupně do myšlenek postupujících venirů. Jeden po druhém se rozpačitě  zastavili, někteří se dokonce začali zmateně rozhlížet. Jejich úmysly je opustily a my získali další chvilku k dobru. Venome se zmateně rozhlížel kolem.

„To bych nedělal,“ využil jsem chvilky jejich rozptýlené pozornosti a dal jsem do svého hlasu všechnu výhružnost, která ve mně jen vřela. „Varuji vás, vážně se nevyplácí na kohokoli z nás útočit. Ale pokud chcete umřít, potom prosím, jen do toho.“

Venome se zatvářil pobaveně. „Umřít? Ne. Vod toho jste tady vy. Tady Frank o vás ví dost svinstva na to, abyste skončili jako ty nejodpornější krysy. Do jednoho.“ Jeho pohled byla koncentrovaná nenávist. Ukradli jste mi Faye!!! To vás přijde draho! A ten všivej bastard Listar v tom jel s vámi. Na něj taky dojde.

Nechal jsem ho být a na okamžik jsem se zasoustředil i na ostatní myšlenky, vznášející se kolem mě. Nejen Venomovy, ale myšlenky ostatních byly plné touhy po pomstě za únos Faye. Nikde jsem nenarazil ani na náznak toho, že by věděli, že podobně osvobozených bylo více. Dalo se to brát jako polehčující okolnost?

„Faye si zasloužila dostat se z tvých špinavých rukou,“ zasyčel jsem na něj. „Nemáš na ni sebemenší nárok. Ale můžeš se vsadit, že zpět ji nedostaneš. Raději by byla mrtvá. A jestli se pokusíte o to dostat ji násilím, bude to váš konec. Dvakrát vás varovat nebudu.“

Venoma přemohla vlna vzteku. „Vážně si myslíš, ty skunku, že se tě budu bát? To bys mě pobavil. Otočil se na své kumpány: „Neslyšeli jste? Vrhněte se na ně.“ Ve stejnou chvíli, ve kterou vyslovoval své rozkazy, jsem se pokusil je odrážet. Z nějakého důvodu ale moje snaha byla zbytečná. Jeho myšlenky na to nereagovaly.

Potom mávnul rukou na část své skupiny. „Prohledejte dům. A najděte ji.“

Musel jsem si rychle vybrat, kterou skupinu zastavit. Ne! - postavil jsem nakonec hráz těm, kteří opět mířili směrem k nám. Opět se zastavili, ale vzdálenost mezi nimi a námi se zkracovala. Skupinka venirů, kteří dostali za úkol prohledat náš dům, se ale ztratila v domě.

„Co to má znamenat?“ rozvztekal se Venome při pohledu na své bojovníky, kteří opět nerozhodně přešlapovali na místě. „Mám vám to snad říct každému zvlášť? Co se to tu děje? Jste úplně pitomí! Ty chyť ji! Ty jeho!...“ Začal rychle udílet rozkazy a situace začala být naprosto nepřehledná. Venirové na nás již dosáhli. Věděl jsem, že dál už je od jejich úmyslů neodradím. Pocítil jsem příliv palčivé bezradnosti, bylo jich moc.

Otočil jsem se na Bellu a strhl jsem ji k sobě. V tu chvíli se k nám blížili dva Stíny, jejichž myšlenky jsem sice zastavil, nechali nás být, ale stačilo, aby se rozhlédli kolem a ihned se vrhli na někoho jiného.

„Edwarde, musíme něco vymyslet, je jich příliš mnoho,“ hlesla Bella za mými zády.

Rozhlédl jsem se a rychle zhodnotil situaci. Emmett se úspěšně bránil dvěma Stínům a Alice jim šikovně uhýbala tak, jak to uměla jen ona. Zuřivost těch, kteří na ni útočili, tím ale stoupala. Jasper podobně zručně bojoval s dalšími. Bylo obtížné zhodnotit situaci, maximálně jsem se soustředil, když v tom jsem ztuhnul při pohledu na scénu před sebou.

Ne! - zařval jsem ve své mysli ze všech sil a zastavil tak ten hrůzný úmysl. Venir, sklánějící se nad odhalenou kůží Esmé s vyceněnými zuby, se zastavil vteřinu před tím, než by se zakousl do její pokožky.

„Pusť ji, ty zmetku!“ křikl jsem na něho. „Nedovolím ti, abys jí cokoliv udělal!“

„Alice!“ ozvalo se ale hned nato Jasperovým zoufalým hlasem. Podíval jsem se tím směrem, a jak jsem to uviděl, stlačila mě vlna nechutné bezmoci a pocitu prohry. Alice ležela nepřítomná v rukou jednoho z venirů. Dostali ji. Venir se příliš nerozpakoval a odhodil Alicino nehybné tělo na zem.

Jasper se na něj vrhl se zoufalým bolestným výrazem ve tváři. Ztratil soudnost, ztratil rozvahu i rozum. Vzápětí se ozval jeho bolestivý výkřik a i on se ocitl bez známek života na zemi. Vřava kolem byla nepřehledná a naše situace téměř ztracená.

V následujícím okamžiku jsem musel zastavit další dva Stíny, ženoucí se na mě a na Bellu. Vrhli se směrem k Rosalii bojující po boku Emmetta a potom jsem uslyšel Bellin výkřik za mými zády. Celé mé vědomí ztuhlo hrůzou z toho zvuku, otočil jsem se a uviděl Venoma s vítězným výrazem ve tváři, jak svírá její ruce za jejími zády a znemožňuje jí jakýkoliv pohyb. Vrhl jsem se jeho směrem. Bleskově couvnul.

„Ani se nehni, krasavče,“ sykl po mně varovným tónem. „Nebo je po ní.“ Jeho zuby byly v té chvíli to nejhrozivější, co jsem za celý život viděl.

Bella ztuhla. Zmatečná vřava kolem pomalu utichala, ale já si toho sotva všimnul.

V tu chvíli se vrátili Stíny zevnitř domu a zastavili se u Venoma. „Pane, není tam. Vážně tam není. Není po ní ani stopa. Kromě těhle zatracených skrčků tu není vůbec nikdo.“

„Tááákže,“ začal Venome a díval se přitom s potěšeným výrazem přímo na mě. „Kdyby ses laskavě otočil a podíval se za sebe. Ten obrázek ti nejspíš neudělá radost.“

Otočil jsem se a to, co jsem viděl, bylo děsivé. Alice a Jasper byli v bezvědomí a nad každým z nich stál rozkročený jeden z venirů. Ostatní členové mé rodiny byli v zajetí ocelových náručí ostatních bojovníků. Já jsem zůstal jediný volný, nikomu se nepodařilo se ke mně přiblížit. Otočil jsem se zpět na Venoma.

„Takže, teď nám řekni, kde je Faye. Jinak je po vás. Po všech,“ řekl stručně a výhružně.

„Zkus kohokoli z nás zabít a uvidíš, co se stane,“ řekl jsem s mírným úsměškem, ačkoli má hruď byla sevřená děsem. Ale věděl jsem, že nyní nesmím selhat. Zbývala poslední naděje. Byl to poslední tah, který nám zbýval.

„Beze všeho,“ pokrčil rameny Venome. Kývnul směrem k venirovi, který stál u Jasperova těla. Ten vytáhl z kapsy zapalovač a zřetelně jsem uslyšel jeho lascivně morbidní myšlenku: Shoříš na uhel, ty šmejde.

Napnul jsem veškerou svou sílu. Ne! vykřikl jsem bezhlasně zrovna ve chvíli, kdy hodlal škrtnout. To už ale nestihl. Vzduchem se ozvala rána a venirovo tělo se ocitlo v plamenech. Ztěžka a za mučivého kvílení popošel kousek do prostoru, chvíli stál, potom zavrávoral, klesl na kolena a nakonec jeho tělo jen nehybně leželo, pohlceno plameny.

Vemone sebou cuknul a ostatní venirové poodstoupili. Snažil jsem se rozehnat slabost, která mě v tu chvíli obklopila, ale za léta neúprosného a nutného tréninku na zvěři, jsem si vypěstoval jistou odolnost a sílu. Svoji schopnost jsem nyní zvládal mnohem lépe než když jsem ji získal.

„Nevím, co to má znamenat,“ zasyčel za mnou Venome, „ale tohohle se vážně neleknu.“ Propíchl mě pohledem. Nic nade mnou nemůže vyhrát! „Robste!“ křiknul svůj rozkaz na dalšího ze své tlupy. Robst se přiblížil k Jasperovi, a při dalším pokusu o zabití jsem zapálil i jeho. Další rána a jeho úmysl zabít jinou bytost jsem obrátil proti němu. Jeho vlastní zlo se obrátilo v plameny, které pomalu sžíraly jeho tělo.

Podíval jsem se na Venoma. „Takže, jak jsem říkal. Převaha je na naší straně. Není radno kohokoliv z nás zkoušet zabít. Řekněme například, že je to něco jako silné kouzlo, pod jehož ochranou jsme.“

Zaměřil svůj pohled na mě a záštiplně vpíjel se do mých očí. „Děláš to ty,“ zasyčel. „Vidím to na tobě!“ Něco takového mít na své straně!!! Jeho mysl zcela ovládla tahle jediná myšlenka. Tohohle upíra musím získat, třeba proti jeho vůli… Jeho a Faye!!! Vždycky získám všechno, co chci!

Otřásl jsem se a přerušil tok jeho myšlenek: „Takže, teď tví pobočníci pustí všechny, které drží,“ zapíchl jsem do něj pohled. „A ty pustíš ji. Nebo všichni skončíte v plamenech.“

Vlastně… valil se na mě proud jeho myšlenek, když na mě upřeně hleděl. Napadlo mě něco lepšího. Mnohem lepšího. Pousmál se. Donutím tě udělat to, co chci! pomyslel si prořezávajíc mě pohledem.

Kývnul hlavou na svou skupinu. „Klidně je pusťte.“ A potom se podíval zpátky na mě. „Vím, že za zmizením Faye stojíš ty. Celá tvoje tlupa. Vím, že ji přede mnou kryjete. A získám ji, ať chcete, nebo ne. Čas bude stát na mé straně.“

Bella sebou v tu chvíli smýkla, ale držel ji příliš pevně. Plivla mu tedy alespoň do tváře.

Zákeřně se pousmál a zálibně se podíval na Bellu. Spaloval ji pohledem. Krásko, budeš moje. Když ne ona, tak aspoň ty. Vezmu si tě a s tebou i všechno, na čem tady tomu zmetkovi  evidentně nejvíc záleží. „Rozhodl to za tebe, kočičko,“ promluvil k ní, jednou rukou stále svíral Belliny ruce za jejími zády v bolestivém úhlu, zatímco tou druhou ji uchopil za bradu, otočil její tvář k sobě s takovou razancí, že Bella vykřikla. A potom ji políbil. Hrubě a dlouze. Bella se v jeho sevření nejprve zmítala, nakonec ale její odpor ochabl. Budeš mě milovat, bezpodmínečně a bez výhrad, slyšel jsem jeho myšlenky zatímco ji nevybíravě líbal.

Z mého hrdla unikl výkřik. „Bello!“ zasténal jsem, když jsem viděl, jak se její tělo začíná poddávat jeho polibku. Nakonec zvedla ruce, objala ho kolem krku a přimkla se k němu. Prudce jsem vydechl a bylo mi, jako by se mi hroutila země pod nohama.

Vrhl jsem se na něj a jedním rázným pohybem jsem oddělil její tělo od jeho. Držel jsem Bellinu ruku ve své a díval se na ni.

„Pozdě, panáčku,“ ozvalo se Venomovým sebevědomým hlasem.

Bella se na mě dívala nepřítomným pohledem. Jako by mě nepoznávala. Bezmocně jsem polknul, nechápal jsem nic z toho.

„Pusť mě,“ promluvila a zhnuseně se ode mě odtáhla. „Nemáš na mě co sahat.“

Zatmělo se mi před očima. Ne, to ne!!! Všechno v mém nitru úpělo a skřípalo bolestí. Tohle ne, tohle, tohle ne!!! Každá nejmenší částečka se ve mně vzpírala proti tomu, co jsem viděl. „Bello!“ zaprosil jsem. Přes bolestný řev uvnitř sebe jsem neslyšel nic kolem.

Bella se postavila vedle Venoma a podívala se na něj. „Nechápu, o co mu jde.“

Vjela do mě vlna šílenství a zuřivosti. Chtěl jsem mu ji vyrvat, bez ohledu na to, co si přeje ona a co si přeje on. Napnul jsem svaly, abych na něj vyrazil, ale zachytily mě Carlisleovy paže. „Ne, nedělej to. Teď ne,“ promluvil klidně a tiše.

Venome se otočil na Bellu. „Zlato, myslím, že tady jsme zatím skončili, měli bychom jít.“ Bella si zastrčila pramen vlasů za ucho. Gesto, které k ní neodmyslitelně patřilo. Byla to stále ona a přitom najednou byla tak cizí. Tak strašně cizí. Jako by nás dělil veškerý prostor světa.

Přenesla váhu z jedné nohy na druhou a její boky se přitom vlnivě zhouply. Potom zapletla své prsty do Venomovy dlaně. Venome se rozesmál smíchem plným krutosti a zadostiučinění.

Věnoval mi poslední pohled: „Dej mi Faye a vrátím ti Bellu.“ Jeho pohled byl tak ostrý a tak vítězný, že jsem ho dokázal snést jen s vypětím všech sil. Potom mávnul na svoji skupinu, a všichni za nějakou chvíli zmizeli v lese.

Zíral jsem na zelené koruny stromů v místech, kam zmizeli a jen Carlisleovy a Emmettovy ruce mi zabránily v tom běžet za nimi a získat Bellu zpět. Nemohl jsem snést to pomyšlení. Celá moje existence mě řezala a pálila a cosi uvnitř mě trhalo na tisíce kusů. Ona odcházela. S ním. Ukradl mi ji. Z mého hrdla se vydral dlouhý stažený bolestný sten. Nedokázal jsem to snést. Tohle ne.



KONEC PRVNÍ ČÁSTI

Pokračování:
14. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 13. kapitola: