Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 12. kapitola

19.03.2011 (14:15) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1608×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

12. KAPITOLA (Listar)

Vztekle jsem se snažil narvat telefon do kapsy. I když ta krabička byla tak miniaturní, nevedlo se mi to, rozčílením jsem se nemohl strefit. Nakonec jsem ho nacpal až na dno a když jsem měl ruce volné, zajel jsem si jimi do vlasů. „To přece ne…“ ozvalo se mým hlasem, mimoděk. Rozhlédl jsem se po sklepní místnosti, jejíž jediné vysoko umístěné okno vedlo do zpustlé zahrady za Palácem, a posadil jsem se na hnilobou téměř rozpadlou lavici.

Myšlenkami jsem se vrátil k tomu, co jsem tenkrát slyšel. Bral jsem to jako vtip. Jako odporný, hnusný vtip. Nyní jsem tedy mohl dát ruku do ohně za to, že to vtip nebyl.

„Teď bych tam nechodil, bejt tebou,“ zaslechl jsem dříve rozhovor dvou Stínů před dvěřmi do Venomovy části Paláce. „Šéfik si zrovna ujíždí na jedné… hmmm… extra pochoutce.“ „Jo? Nějaká mladá krásná děvka?“ přimhouřil oči ten druhý a první Stín se zasmál: „Haha, jo, trefa. Tahle ale ještě nestihla odrůst plínám…“ „Zatraceně, jak to myslíš?“ „Tak jak to říkám. Šéfik má zkrátka všelijaký chutě.“ Chvíli jeden na druhého zírali a potom se oba srdečně zasmáli. „Jo, jasně,“ povídá druhý. „Ty prevíte, myslíš, že ti skočím na všechno, co? Zase tak pitomej nejsem…“

Jejich další slova zanikla, když jsem se donutil přestat na to vzpomínat. Zalapal jsem po vzduchu. Ta představa mě totálně odrovnala! Ten hajzl, ten všivák!!! Nedokázal jsem si ani představit skutečný význam jejich slov. Jestli jsem ho mohl ještě více nenávidět, tak to bylo právě teď. Nenávist k němu mě přímo sžírala a můj odpor k němu byl hmatatelný asi jako hromada pomejí a slizu.

Jak tohle proboha vysvětlím Belle? Jak jim o tom mám říct? Mierda! Na jazyk se mi draly ty nejhorší nadávky, jaké jsem znal. Ačkoliv jsem byl zvyklý se každým dnem prodírat špínou, tohle bylo moc i na mě.

Odolával jsem pokušení se zvednout a jít Venomovi rozmlátit obličej, s nějakým tím litrem benzínu a zapalovačem v kapse. Uklidni se a mysli! přikazoval jsem sám sobě téměř nahlas, abych se donutil k tomu do věci zapojit mozek.

V tom se mi rozpípal náramek na ruce. Pohlédl jsem na jeho displej, na kterém se po zapípání objevily vždy dvě věci: kam a kdy se dostavit. Vztekle jsem na to mrknul. Zrovna teď! Na displeji svítilo Zákristie – Ihned.

Vztekle jsem nakopnul staré dřevěné vědro postávající nejspíš už několik let v rohu místnosti, kterou nikdo nenavštěvoval. Venome!!! A zrovna teď! Před očima mi přeběhla představa, jak se jako obvykle při podobných schůzkách vyvaluje na zdobené židli v místnosti  přiléhající ke kněžišti kostela, kterou používal jako svou soukromou kancelář. Přesně tohle za okamžik uvidím. Věděl jsem, že budu mít co dělat podívat se tomu bídákovi do očí a nehnout přitom ani brvou! „Zatraceně!!!“

Proti své vůli jsem se vydal tím směrem. Musím získat čas, abych něco vymyslel. Do té doby nesmím uhnout z běžné cesty. To byly myšlenky, kterých jsem se držel, když jsem se blížil k místu, na kterém jsem se měl setkat s tou zrůdou.

Dveře do zákristie se otevřely a přede mnou se objevila jeho tvář. Zvedla se ve mně nová vlna vzteku a odporu a musel jsem se podívat někam stranou, abych po něm neskočil. Vedle mě stál jeden z dalších Stínů. Poznal jsem ho okamžitě – byl to Giles. Donutilo mě to překvapeně nadzvednout obočí. Zrovna on? Ten, který mívá plnou pusu námitek proti rozkazům?

„Zdravíčko, Liste,“ opřel do mě Venome svůj slizký pohled. Místo odpovědi jsem jen kývnul hlavou. Kdybych otevřel pusu, nejspíš bych se na něj vrhnul s vyceněnými zuby. Což by byla kapitální chyba.

„Můžu ti gratulovat. Zrovna jako tady Giles sis získal mou důvěru natolik, že společně dostanete speciální úkol.“ Zatvářil se jako by to bylo vyznamenání. Potlačil jsem odfrknutí a dál na něj beze slova zíral.

„To je vážně pocta,“ ozval se Giles a mě došlo, že jestli se někdo umí ve vhodnou chvíli dobře přetvařovat, je to právě on.

Venome pokračoval: „Potlouká se nám tady nějaká holka a všude strká nos. Nějaká Meg. Ta čubka se mi vůbec nelíbí, čmuchá v našich stopách a blíží se k Paláci. Nemyslím si, že by bylo vhodné, aby se veřejně vědělo, kde je naše rojnice, co?“ Samolibě se zasmál. „Najděte ji a rozmáčkněte ji jako švába. A to vám povídám – tohle musí vyjít. Nemám náladu na nějaký další průsery, jasný? Se mnou si nikdo nebude hrát jako s nějakou pitomou barbínou.“ Jeho oči se blýskaly hněvem.

Já a Giles jsme kývli a Venome dodal: „Začněte na jih od Portlandu. Nejspíš právě šmejdí někde tam. Myslím, že by vám na to mohly stačit dva dny.“

Když jsem potom mířil k sobě, abych se připravil, zase jsem si v hlavě prošel všechny možnosti jak toho bídáka zlikvidovat. A jako vždy jsem skončil v tratolišti bezmoci. Nedokázal jsem vymyslet nic, co by ho překonalo – jeho moc, navíc s podporou venirů za jeho zády, se zdála být absolutní. Zdravý rozum mi ale říkal, že to není možné. Každý má svou slabinu. Každý. Věděl jsem, že i on ji má, ale neměl jsem zatraceně vůbec žádné ponětí o tom jakou.

- - -

„Zase nějaký mizerný zabíjení…“ zamrmlal si Giles, když jsme na chvíli zastavili před jednou ze silnic protínající les. „To si nemohli vybrat někoho jinýho? Já se je vo to neprosil.“

Otočil jsem se na něj. „Koukám, že neskáčeš zrovna nadšením.“

Chvíli se na mě koukal. „No ale co…“ přetřel si nos, po kterém mu stékala dešťová voda. Pršelo. Už zase. „Když už jsme v tom, tak dem. Vono je to celkem jednoduchý: je horší tu holku zabít nebo nesplnit úkol, co?“

V jeho úvaze jsem ucítil trpkou příchuť pravdy.

Ani nečekal na odpověď a rozběhl se dál. Nezbylo než se také odpíchnout od deštěm změklé země a následovat ho.

Na kraji opuštěného města na jih od Portlandu jsme se zastavili, abychom zmapovali pachové stopy ve vzduchu. A to, co jsme cítili, mluvilo samo za sebe. V tomhle městě byli lidé. Ne jako v těch, která jsme prošli doteď. Tady opravdu někdo byl. A ne pouze jeden člověk. Vydali jsme se pomalu a opatrně směrem k místu, odkud lidský pach přicházel, až jsme je uslyšeli. Neviděli jsme je, ale zřetelně jsme slyšeli, o čem spolu mluví. Jedna žena a dva muži.

„Počkáme,“ rozhodl jsem. „Musíme zjistit, co jsou zač. Od těchto míst se běžní lidé drží na hony daleko, ale tihle ne. Proč asi?“

Zůstali jsme tedy stát na místě, skryti za hradbou stromů, a čekali jsme. Moje hlava byla přitom tak plná myšlenek, že jsem měl pocit, že narostla do třikrát takových rozměrů. Neměl jsem nejmenší chuť tu dívku, pokud bychom ji našli, zabíjet. Nechtěl jsem ji zabít. Koneckonců, nejspíš bojovala za stejnou věc jako já. A můj mozek se ze všech sil snažil vymyslet, jak to udělat. Přál jsem si, aby tohle nebyla ona. Abychom ji nikdy nenašli. Aby ani žádná Meg neexistovala a byla to jenom povídačka. Představa Venomova hněvu byla ale hrůzostrašná. Věděl jsem, jaká zvěrstva dokáže vymyslet. Mučení ohněm bylo asi tak to nejmírnější. Byl jsem v pasti. Prozatím jsem si tedy alespoň přál, abychom ji našli co nejpozději. Potřeboval jsem čas.

„Co když to nebude ona?“ vyrušil mě z mých úvah Giles. „Ani teď, ani příště…“ v jeho hlase mě cosi zaujalo a pokusil jsem se odhadnout, kam tím míří.

„Potom bude mít asi štěstí,“ odpověděl jsem. „A my smůlu.“

Giles se zakřenil. „Co když žádná Meg neexistuje? Není to přece jistý…“

Zamhouřil jsem oči. V jeho hlase zaznívalo něco jako naděje. Bylo by ale možné, aby se jeho myšlenky tak shodovaly s těmi mými? Giles mě mátl.

„To není,“ odpověděl jsem neutrálně.

„Ale kdyby neexistovala, byli bychom z toho venku, co?“

Díval jsem se na něj a snažil se rozpoznat, co se skrývá mezi jeho slovy. Když jsem neodpovídal, pokračoval: „Venome a to jeho věčný zabíjení. Víš, co se rozhodl, že provede s těmi, který maj prsty v útěku Happy?“

Nedal jsem najevo jakékoli rozptýlení. „Nedělám si nejmenší iluze o jeho milosrdnosti.“

„To si teda fakt nedělej. Při tom všem, co Venome dokáže se najednou upíři zdají křehký jako nějaký pitomý kytky.“ Zadíval se směrem na budovy města a nastražil uši, když k nám dolehl zvuk. Jelikož ale zvuk ihned ustal, pokračoval: „Nemůžem se mu divit. Co sem slyšel, měl Venome nějaký pletky s její mámou. Jasný, ještě jako člověk, protože teď by ho asi sotva odmítla. Ale tenkrát… Nejspíš ho zamáčkla jako červa. Pronásledoval ji, chtěl ji získat násilím… Zvlášť potom, co ho už nic nemohlo zastavit. Hele, já jsem to jenom slyšel, jo, tak to ber s rezervou, ale… No, prej tu ženskou unesl. A chtěl ji donutit, aby ho milovala. Skončilo to tak, že dřív, než se mohl rozhlídnout, se v tom vězení, do kterýho ji strčil, zabila. Schválně nechala svou krev smíchat se s bahnem, aby ho naštvala. To musela bejt sakra ženská, co? Umírat a ještě se patlat ve vlastní krvi… No, ale vona prej měla dceru,“ proud slov se z něj valil, že jsem ho sotva stíhal. „Když se to dozvěděl, hned ji našel, jak si žije bezvýznamný život se svým fotrem. A rozhodl se počkat, až z ní bude ženská. Sledoval ji, z dálky. A rozhodl se, že když nedostal matku, dostane aspoň její dceru.“

Uniklo mi nesouhlasné zabručení. Jen se na mě zakřenil: „Chudák holka, co, ta Happy, jo jo. Jak ji ty roky sledoval, oblíbil si ji. A potom ji přitáhl do Paláce. A předtím ji radši nechal proměnit, aby se mu zase nějakým blbým kusem něčeho vostrýho nepodřízla nebo tak něco. Jenže mu ta holka pláchla dřív, než se jí vůbec stihnul pořádně představit.“ Zachechtal se. „Jo, to už je život. I na Venoma dojde, co? A pak že není na světě spravedlnost.“

Taky jsem se zasmál. To trefil.

Ale moje myšlenky byly jinde. Takže tohle byl příběh Happy? To byl ten kousíček skládačky, který chyběl v její minulosti? Dávalo to až moc dobrý smysl.

„No, vlastně jsem docela rád, že ji odvedli. Ať už to udělal, kdo chtěl. Vono neškodí, když mu taky někdo vobčas přistřihne tipec,“ uchechl se Giles.

„Když to říkáš takhle…“ odpověděl jsem opět opatrně.

„Něco na tom je, co? Ono vlastně…“ začal, zadíval se na mě a potom obezřetně pokračoval: „… nebylo by tak úplně špatný vocaď zmizet. A žít si po svým. Nevím, jak to ta holka udělala, ale docela bych se jí na to zeptal.“

Nakonec pokrčil rameny. „Nějaký způsob musí bejt. Jinak by tu ještě byla.“ Tón jeho hlasu naznačoval konec konverzace.

„To tedy sakra jo,“ přitakal jsem neutrálně a ponořil se zpět do svých myšlenek. Giles si rozhodně zdaleka nezískal tolik důvěry, abych mu něco vykládal.

Jenže potom přešlápl, zadíval se stranou a jako by nic řekl: „Co ty? Ty bys neuplách, kdyby to šlo? Nemáš už dost toho všeho? K čemu to sakra je, plnit pořád nějaký páchnoucí zavšivený úkoly a skákat podle toho jak píská? Jako třeba tohle.“ Kývnul hlavou směrem k městu. „Meg. Meg… Meg…“ opakoval její jméno. „Co je mi sakra po ní… Mám takovej dojem, že ji nechceš zabít o nic víc, než já.“ Znechuceně rozkopnul šutr povalující se na zemi.

„Nemáme na výběr,“ odpověděl jsem opatrně a dlouze si ho prohlížel.

„Takže nechceš,“ odfrkl si. „Přesně to samý si totiž taky pořád vopakuju. Ale je to k ničemu. Něco bysme pro ní teda udělat mohli, ne?“

Váhal jsem co odpovědět. Takových situací jsem měl za sebou už hezkou řádku, ale nyní moje intuice mlčela. Obvykle jsem si uměl vybrat mezi únosnou mírou rizika a dobrým úmyslem. Nyní jsem nevěděl, jak se rozhodnout. Jedno ale bylo jisté – pokud se nerozhodnu včas, osud Meg je jasný.

„Co mlčíš?“ ozval se zase Giles mírně podrážděně.

V tom jsme uslyšeli hlasy. Zřetelné věty a slova. Oba jsme se otočili tím směrem.

„Myslím, že to bude ještě víc na jih. Našli jsme pár stop. Vlastně okolí je jich plné. Ale vezmu jed na to, že víc na jih jich bude ještě víc. Ty zrůdy mají určitě svůj pelech někde tam…“ neslo se k nám zdálky.

„Na jih, na jih… Už jsme zašli dost na jih, nezdá se ti?“

„Ne, nezdá, Meg. Nehledě na to, že tady to vážně není.“

Já a Giles jsme se po sobě otočili. Meg. Byla to ona. Zatraceně. Neměla to být ona. Měla být kdekoliv, jen ne tady.

„Hm? Tak co?“ zatlačil na mě Giles. „Co uděláme?“

Věděl jsem, co uděláme. Otočil jsem se na Gilese a zhluboka jsem se nadechl. Do toho, hombre! pobídl jsem sám sebe. „Zlikvidujeme ji, aniž bychom jí ublížili. Jestli bude dost chytrá, bude spolupracovat.“

Giles se na mě chvíli díval a potom se zeširoka usmál. „Paráda. Máš plán, co? Já to věděl. Tak se mi to líbí. Tak dem!“

Ještě chvíli jsem naslouchal konverzaci, která se k nám nesla zdálky, abych si byl jistý, že to je ona. Ta Meg. Giles mezitím netrpělivě přejížděl očima po okolí. Bylo na něm vidět, že to chce mít co nejdřív z krku.

„Jdeme,“ rozhodl jsem nakonec.

- - -

Stáli jsme naproti sobě. Ona, člověk z masa a krve, zranitelná a přitom bojovná. Její krátké vlasy jí trčely kolem hlavy a v očích jí plál oheň. A já, staletí starý nezničitelný upír, o mnoho silnější než ona. Květina a žula.

„Meg, hrozí ti nebezpečí,“ mluvil jsem k ní, zatímco Giles stál za mými zády. „Nemůžeš pokračovat v tom, co děláš. Mám přímý rozkaz tě zabít, ale neudělám to, protože vím, že budeš rozumná. Chci ti dát šanci a můžeš mi věřit, že to bude tvoje šance jediná. Není mezi námi nikdo další, kdo by měl tolik slitování.“ Mluvil jsem k ní naprosto vážně. Její oči mě sledovaly a bylo patrné, že se snaží zhodnotit míru mojí upřímnosti.

„Nabízím ti dohodu. Já tě nezabiju a ty zmizíš ze světa. Přestaneš šmejdit. V opačném případě počítej s tím, že zemřeš nejen ty, ale i celá tvoje rodina. Není pro nás nejmenší problém si najít kohokoliv chceme. Ostatně, právě proto nás zatím nikdo nenašel. Váš lidský druh nemá proti nám šanci.“

Střelila po mě pohledem. „Nevěřím ti ani slovo, ty odpornej švábe! A zdaleka nejsme tak bezbranní jak si myslíš. Ani vy nejste neporazitelní.“

Připomínala mi broučka, kterého jsem držel mezi prsty a on se snažil bojovně kopat nohama. „Nevíš proti čemu stojíš. A raději to nechtěj vědět. Radím ti dobře. Nemíchej se do toho. Netušíš jak snadné by pro mě, pro kohokoli z nás, bylo tě zabít. A tyhle dva taky.“ Pohodil jsem hlavou směrem ke dvěma mužům, kteří jí dělali společnost. Otočil jsem se na Gilese a pokývnul mu. Pochopil. Rozběhl se směrem k těm dvěma, aby je chytil pod krkem, ale uprostřed cesty na něj dopadlo něco, co jsem nedokázal hned rozpoznat. První co mě napadlo bylo, že je to něco jako síť, ale hned vzápětí jsem věděl, že to není obyčejná síť. Mou pozornost ale strhla další šmouha letící vzduchem – směrem ke mně. Jeden z těch dvou mužů svíral v ruce cosi jako zbraň s velmi širokou hlavní a mířil s ní na mě, zatímco ke mně plachtila ta šmouha. Uskočil jsem stranou a ta věc spadla kousek za mě. Nečekal jsem ani okamžik, švihl jsem sebou a v tu chvíli jsem stál u nich. Zbraň jsem mu jedním zručným pohybem vyrazil z ruky a vzápětí jsem je oba svíral tak, že se nemohli hnout. Pohlédl jsem na Gilese, který se zmítal pod sítí. Během krátkého pohledu jsem pochopil. Opravdu to nebyla obyčejná síť.

„Nehýbej se! křikl jsem na něj.

Bylo to něco jako pavoučí síť. Spletená z vláken, provázků a provazů sestávajících se z jakési podivné hmoty, která ta vlákna slepovala a zároveň se s každým pohybem více a více přimykala k tělu své oběti. Giles sebou zmítal, ale veškeré jeho pohyby a veškerá jeho síla mu byly k ničemu. Síť se kolem něho natahovala jako žvýkačka a znemožňovala mu jakýkoli smysluplný pohyb. Navíc, jak se zdálo, ta hmota se přilepila i k podlaze. Giles sebou přestal házet a jen vrčel a z očí mu létaly blesky.

Meg se pokusila zmocnit hořlaviny a plamene. Nebyla pochybnost o tom, že je chtěla použít k útoku.

„Ani se nehni, Meg!“ varoval jsem ji vzápětí. „Nebo to odnesou oba tví přátelé.“

Ztuhla uprostřed pohybu a položila věci zpět.

„Otoč se a nehýbej se,“ nakázal jsem jí znova.

Potřeboval jsem volné ruce. Nemohl jsem si dovolit svírat oba dva muže. Jednoho jsem musel udeřit pěstí tak, aby ztratil vědomí.

„Dostane se z toho,“ ujistil jsem oba zbývající a opět jsem se zahleděl na Meg. Bránila se jako divoká kočka. Ten oheň vzdoru jí z očí ještě nezmizel. Ale nyní jsem uviděl i něco víc – strach. Konečně.

„Děvče, nepokoušej raději svůj osud. Nabízím ti život namísto smrti, je ti to málo? Ber dokud dávám. Ani pro mě to rozhodnutí není úplně snadné, to mi věř.“ Upřeně jsem se na ni zadíval. „Tak co?“

Ustoupila stranou a poraženě přikývla. „Dobře.“ Její hlas byl slabý.

Provrtal jsem ji pohledem. „Naše dohoda je tedy jasná. Jestli o tobě ještě někdy uslyším, budu to já sám, kdo tě sprovodí ze světa. Od nynějška se budeš chovat jako bys byla mrtvá. Jako by nikdy ani žádná Meg nebyla. Jinak je po tobě. A po tvých blízkých. Druhou šanci nedostaneš.“

Kývla. „Proč…? Proč to děláš?“ zeptala se tiše.

Protože jsem tady kdysi byl člověkem. A protože na to nikdy nechci zapomenout… Odpovědí by bylo mnoho. Jen jsem se na ni ale zadíval, téměř neznatelně a smutně jsem se pousmál. „Ne všechno vždycky musí být tak, jak to vypadá. Ber to tak, že dnes je tvůj šťastný den.“

Pustil jsem toho chlapa, který okamžitě odběhl k Meg. Strhl jsem ze stolu v rohu místnosti starý zaprášený ubrus, přehodil ho přes Gilese a hodil si ho přes rameno. S pohledem upřeným do Meginých očí jsem se odpíchl na prahu místnosti a ztratil se v lese.

- - -

Giles ležel obalený ubrusem s květinovým vzorem, který se mu lepil na oblečení celého těla na jehličí kdesi v lese, daleko od místa činu, neschopen se ani pohnout, a byl na něj tak žalostný pohled, že jsem se musel začít smát. Byl totálně odrovnaný. A jen díky několika důmyslně vymyšleným pavoučím provazům. Chytré, vážně chytré. Takhle by si s ním vážně mohli dělat, co by se jim zlíbilo. Rozřezat a spálit… žádný problém. Žasnul jsem nad tím, jak snadné by mohlo být zničit upíra.

Giles se už ani nevztekal, jen otráveně ležel a pohledem provrtával kmen nejbližšího stromu.

„Do prdele, přestaň se smát a dělej něco!“ zasyčel naštvaně, čím ve mně probudil další vlnu smíchu. Smál jsem se, navzdory všemu, co mě tížilo, a co rozhodně k smíchu nebylo.

„Vole,“ ulevil si a jen trpně čekal.

Sklonil jsem s k němu a snažil jsem se uklidnit. „Zdá se, že tady máme docela problém, co? Jak tě z tý žvejkačky dostanem?“ Přemýšlel jsem, jak to udělat, aniž bych se sám nepřilepil. Zkusil jsem nůž – bezvýsledně. Zkoušel jsem z něj odtrhávat cáry té hmoty za použití zbývajících volných kousků ubrusu, zatímco Giles vřel a bublal ponížením. Všechno selhalo. Ten lepivý paskvil z něj nebylo možný dostat.

„Vypadá to, kamaráde, že takhle už zůstaneš,“ rozhodil jsem rukama a přese vší marnou snahu jsem musel potlačit další vlnu smíchu.

„Vymysli něco,“ zaškemral Giles.

„No, už mě napadá jen jedna věc.“ Hodil jsem si ho zase přes rameno, popoběhl s ním několik kilometrů a na cílovém místě jsem ho se žblunknutím vložil do potoka.

„Co děláš, ty hovado?“ ošíval se Giles.

„Tak chceš pomoct nebo ne?“ okřikl jsem ho.

A vážně. Voda začala pozvolna uvolňovat vlákna, která začala získávat slizovitý povrch. Giles byl tedy za nějakou dobu volný a když si nad potokem nakonec ždímal košili, začínal pomalu získávat zase přijatelný výraz. Potom se na mě otočil a řekl: „Takže máme celkem zaděláno, co? Jestli ta holka neposlechne, osobně ji roztrhám.“

„Poslechne,“ odpověděl jsem a sám jsem chtěl věřit přímosti a upřímnosti jejího charakteru. „Nemá moc na výběr.“

Giles se soukal do mokré košile a přitom na mě upíral zrak. „Takže co? Teď řekneme šéfovi, že je po ní? Co když to zjistí?“

Pokrčil jsem rameny. „To už je riziko podnikání. Ale ta holka má aspoň šanci, ne?“

„Do hajzlu s tím vším…“ ulevil si Giles. „Vypadám jako nějaká pitomá ondatra a ještě, abych se teď třásl jak nějakej podělanej ratlík, že se to provalí.“

Zabodl jsem do něj pohled. „Chtěl jsi to tak, ne? Můj nápad to nebyl.“

Jen kývl hlavou. „Jo… a asi to za to stálo.“

V tu chvíli mi bleskla hlavou šílená myšlenka. Z tohohle chlapa by se mohl vyklubat můj spolupracovník. Jestli bude ještě nějakou dobu takhle pokračovat… V tu chvíli jsem se rozhodl se na něj zaměřit. Víc než dosud. A jinak než na ostatní. Možná bych mu mohl dát na výběr. Až… až si budu jistý. Každopádně jeho postoje mi nyní byly už o dost zřejmější. Tenhle chlap to nehrál. Byl to drsňák, nejspíš proto, že mu v tomhle světě nic jiného nezbývalo. Ale měl srdce. Nepodobal se ostatním. Možná nevěděl tak úplně proč, ale nebyl bestie.

„To už tak bývá, když chceš mít vlastní hlavu,“ uzavřel jsem naši debatu.

- - -

„Ahááá, fajn. Takže je po ní,“ Venome se spokojeně opřel do opěradla svého křesla. „Takže máme na nějakou dobu od slídilů klid. Výborně, chlapci. A teď si jděte opět po svých povinnostech.“ Bez dalšího zájmu mávnul rukou na znamení toho, abychom vypadli. Zjevně jsme pro něj v tu chvíli neměli dalšího významu.

Giles se na mě za dveřmi kostela všeříkajícně podíval, ale nahlas neřekl nic. Pouze nadzvedl obočí a mávnul mi rukou na pozdrav. Radši. Chápal jsem ho. Půda pod našima nohama byla příliš horká.

Zůstal jsem chvíli stát a uvažoval jsem. Kromě obvyklých povinností, o které se dělili všichni v Paláci, jsem měl i další práci. Chvíli se mi trvalo rozhodnout co dál. Ale jedna věc mě tížila ze všeho nejvíc. Musel jsem zavolat Edwardovi. Měli by se dozvědět pravdu o Happy.

O několik desítek minut později jsem stál opřený o zeď v mé oblíbené odlehlé podzemní místnosti, kde se ještě od mé minulé návštěvy válelo na zemi prokopnuté vědro. Při pohledu na něj jsem znova dostal vztek. A rozhodl jsem se. Tohle si zatím nechám pro sebe. Myslím, že i tak toho na ně bude zatím dost.

Vytáhl jsem telefon a po několika minutách a několika větách nesoucích svůj zásadní a velmi tíživý význam, nastalo na komunikačním spojení ticho. Potom jsem z druhé strany uslyšel dlouhé Edwardovo nadechnutí. „Nevím, jak tohle Happy povím. Bude pro ni dost těžké vyrovnat se s tím, že Venomovi měla nahradit svoji vlastní matku. Přesněji řečeno, její lásku. To je tak… zvrhlé,“ odfrkl si Edward a tiše zasyčel. „A navíc… ten vtíravý pocit, že tomu zdaleka není konec. Nedělám si iluze, že by po ní Venome přestal pátrat.“

„To opravdu nepřestal. Ale jeho snaha nikam nevede, amigo. Připadá mi jako rozzuřený kohout na smetišti, který neví kudy kam. A věř, že tohle vědomí je jedna z mála radostí, kterou tady mám.“ Musel jsem se zasmát. Přes veškerou snahu se vůbec nic nedozvěděl. Happy jsme mu vyfoukli před nosem. Ano, byla to hra s otevřeným ohněm, ale vítězství se přiklánělo na naši stranu. A Happy byla v bezpečí u Cullenů.

„Nějaké další novinky?“ zeptal se neutrálním hlasem Edward a já věděl, že stejně jako já si snažil zachovávat chladnou hlavu. To byla naše obvyklá komunikační rovina.

Zadíval jsem se opět na vědro. Potřeboval jsem s Edwardem probrat pár dalších věcí, ale uvědomil jsem si, že na to teď není ten správný čas. Ti dva noví, kteří už nějakou dobu čekají na možnost odejít, ještě chvíli počkají. Rozhodl jsem se všechno ostatní nechat na náš další rozhovor.

- - -

Seděl jsem na židli v mém pokoji a opíral se o kamennou stěnu. Měl jsem toho dost za sebou. A dost před sebou.

Dopřál jsem si chvíli, ve které jsem přestal myslet na všechno. Vypnul jsem a jen jsem si prohlížel kresbu na kamenech na zdi, jako bych ji nikdy předtím neviděl. Chvíli jsem prostě nechtěl na nic myslet. Na Happy, na Meg, na Venoma, na ta nešťastná miminka, jejichž krátký život končil tak zvráceně, na své běžné neradostné povinnosti v Paláci a ani na ty dva nové, na jejichž odvedení jsem se připravoval. Nechtěl jsem myslet vůbec na nic. Vzpomínal jsem na jinou dobu. Na dobu, ve které se nezdálo všechno kolem mě být prosyceno mazlavou hnusnou temnotou. A přál jsem si, abych to mohl vrátit. Časy, kdy ve světě byl ještě řád. A jako už posté jsem si uvědomil, že právě proto jsem tady. Právě proto se prodírám tím trnitým houštím. Uvědomil jsem si, že mám opět hlavu plnou myšlenek, a tak jsem je vymazal a zasoustředil se znova na kameny ve zdi.

Zaslechl jsem kroky na chodbě. Obvyklý zvuk. Nic co by stálo za povšimnutí. Jenže potom se rozlétly dveře mého pokoje a v nich stanul jeden ze Stínů. Nedokázal jsem mu přiřadit jméno, natolik jsme si byli cizí. Jeho postava zahradila celý vstupní otvor a na jeho tváři byl jednoznačný svrchovaně samolibý výraz.

Okamžitě jsem stál na nohou. Všechny smysly se mi zbystřily na nejvyšší možnou úroveň. Co to mělo znamenat?

„Takže na tebe konečně došlo, ty všivej pse,“ řekl s pořádnou mírou zadostiučinění. „Užij si své poslední minuty, protože za malou chvíli budeš stát tváří v tvář tomu, kdo ti vlastnoručně ukroutí krk. Nebo ještě něco horšího.“ Škodolibě se zasmál.

Tohle bylo zlé. Věděl jsem, že tohle bylo opravdu zlé.

„Už delší dobu tě sleduju. Vlastně od tý doby, co jsi pomohl ven tomu skrčkovi Dizzymu. A teď už o tobě vím víc než dost, ty červama prolezlej zrádče. Co myslíš? Jak se bude tvářit Venome, až se dozví, že jsi to byl ty, kdo odvedl Happy? Dlouho jsem měl podezření, teď mám jistotu. Ten tvůj dnešní hovor dole v podzemí jsi si měl líp hlídat. Navíc jsem si trochu zmáčknul toho útlocitnýho poseru Gilese. A zjistil jsem o tobě další spoustu vážně zajímavých věcí.“ Zabouchl za sebou dveře a než jsem se stihl prosmeknout k jakémukoli úniku, chytil mě a zkroutil mi ruce za zády. Zatraceně!!!

„Bejt tebou bych byl hodnej,“ vyhrožoval mi. „Ani nevíš, jakou mám chuť vyzkoušet si na tobě svůj jed. Ale tu radost přenechám Venomovi. Jistě se mi za to odvděčí. Na dopadení toho, kdo pomohl utéct Happy, je vyhlášena královská odměna, hádám, že o tom něco víš.“

Zacukal jsem sebou, ale držel mě příliš pevně. Venir. Jedním kousnutím mě mohl paralyzovat. Za krkem jsem téměř cítil jeho ledové zuby.

„Přišel jsem si tě jenom pohlídat, abys někam nepláchnul zrovna ve chvíli, kdy tě čeká taková návštěva. Frank, můj dobrej kámoš, nejspíš zrovna převyprávěl Venomovi pohádku o tom jak Listar Happy ke svobodě pomohl. Nepochybuju o tom, že už jsou na cestě sem. A s dobrou náladou šéf určitě nedorazí, co říkáš?“

Chytil mě za vlasy a namáčkl mě tváří na stěnu. Můj pohled padl na zamřížované okno. Ze všech sil jsem se snažil vymyslet jak se z toho dostat.

„A jak mu asi bude, až se dozví, že odtud odvádíš upíry celkem běžně? Že Happy nebyla jediná? Připrav se na to, že poznáš všechny druhy jeho mučení, předtím než umřeš. Jedno po druhém.“ Uchechtl se při té představě. „Ty zrádnej zmetku.“ Vrčel mi přímo do tváře. „Věř, že si ten pohled vychutnám. Takoví hajzlové jako ty si nic lepšího nezaslouží.“

Musel jsem něco udělat. Nešlo tu jenom o mě. V sázce bylo příliš mnoho. A jestli se mi to má podařit, musím to udělat hned. Věděl jsem, že mám poslední vteřiny. Můj zrak znova padl na zamřížované okno mého pokoje.

Podrazil jsem mu nohy a ve chvíli, kdy mírně ztratil rovnováhu jsem se mu vysmekl. Pokusil jsem se dostat k oknu, ale skočil na mě a srazil mě k zemi. „Ty, šmejde! Mě neutečeš!!!“ Drtivou silou mě přimáčkl k podlaze. Ale já věděl, že utéct musím. Moje důvody byly silnější než ty jeho. Musel jsem přinejmenším varovat ostatní. Věděl jsem, co musím udělat. A že se to musí podařit přesto, že mám jen jedinou šanci. Věděl toho příliš mnoho, nesměl jsem zaváhat. Odtikávající vteřiny zkracovaly moji poslední šanci.

Vší silou jsem se vzepřel, nadzvedl jeho i sebe, přetočil jsem nás oba a v dalším momentu jsem oddělil jeho hlavu od těla. Bylo to tak rychlé, že to překvapilo i mě. V rukách jsem svíral kus kamene, ze kterého ještě nevyprchal život. Odporné. Jeho tělo padlo na zem a já se obrátil k oknu, vyrazil jsem z něj již předem uvolněné mříže, které tam držely jen na oko, stejně jako v té místnosti, ze které vypadl Dizzy. Věděl jsem, že to možná budu jednou potřebovat a moje připravenost se mi nyní setsakra vyplatila. Vyhodil jsem hlavu ven, se skřípěním dopadla na zem. Potom jsem vyskočil i já, zase ji sebral a plnou rychlostí se rozběhl mezi polorozpadlými domy směrem k řece. Přesně podle plánu, který jsem měl předem připravený pro tuhle zoufalou situaci.

Musel jsem ale udělat ještě jednu věc. V opuštěném městě nebylo tak těžké najít trochu lihu a zápalky. Šel jsem na jisto, můj čich mě zavedl přesně tam, kam jsem potřeboval. Neztrácel jsem ani vteřinu, na zarostlé zahradě jednoho z domů jsem zapálil hlavu venira a potom jsem už soustředil veškerou svou energii jen na útěk. Záleželo na tom všechno. Věděl jsem, že jsem prohrál, ale nehodlal jsem prohrát úplně.

Vytáhl jsem z kapsy telefon a vytočil Edwardovo číslo. Zvedni to, dělej, skřípal jsem zubama zatímco to vyzvánělo.

„Listare?“ ozvalo se na druhé straně konečně jeho hlasem.

„Edwarde!“ křikl jsem, „vědí, že jsem odvedl Happy. Jsem na útěku, nevím, kolik mám času. Jestli to dobře skončí, víš, kde mě najdeš, ale v nejbližší době mě rozhodně nehledej, musím zmizet ze světa. Nevím, kolik toho vědí, ale připravte se na nejhorší. Jste v nebezpečí.“

„Co vědí, Listare, co přesně zjistili?“ zeptal se Edward přiškrceným, zděšeným hlasem.

„Venome ví, že jsem odvedl Happy. Víc ti nepovím. Dost možná se toho víc nedozví, dost možná zjistí všechno. Edwarde, připravte se. Tohle je nouzový stav. Neztrácej čas. Musím končit.“ Moje kroky se v tu chvíli zabrzdily na břehu řeky a můj pohled padl na tekoucí hladinu.

Na druhé straně se ozval ostrý výdech. „Dobře. Hodně štěstí, Listare. Vím, kde tě najdu, když bude třeba.“

„Nenechte je vyhrát,“ ukončil jsem rozhovor a vběhl do proudu řeky. Věděl jsem, že před svými pronásledovateli mám jen malý náskok. Jakmile jsem ale na svém těle ucítil studenou vodu, věděl jsem, že se moje šance o dost zvýšily.

Pokračování:
13. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 12. kapitola: