Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsilnější jed - 10. kapitola

09.03.2011 (18:15) • Cathlin • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2088×

10. KAPITOLA (Happy)

Mýtina uprostřed lesa pokrytá mechem a jehličím a na ní nás pět. Já a Edward, Dizzy a Alice a nám všem pomáhající Jasper. Alice s Edwardem se zjevně rozhodli, že budeme já a Dizzy trénovat společně. Prý to tak bude lepší časově a Edward také zmínil něco o „větši legraci“. Zatím se mi nepodařilo vymyslet, co tím chtěl říct - legraci jsem v tom zápasení tak nějak hledala marně - ale rozhodně mi to nebylo tak úplně proti mysli. Takhle jsem v tom totiž nebyla sama. Mezi mnou a Dizzym se okamžitě vytvořilo něco jako „tajné spojenectví“. My dva nedokonalí proti přesile neporazitelných. Klidně bych strčila ruku do ohně za to, že v tomhle jsme já a Dizzy byli za jedno.

Byla řada na mně. Pokusila jsem se vrhnout na Edwarda – pochopitelně zase bez výsledku. Rozhodila jsem rukama. „Já to vzdávám.“

„Vzdáš to, až proti tobě nebude stát neškodný Edward, ale Stín?“ zareagoval okamžitě Jasper. „Překonat Stín nebo jakéhokoli dalšího upíra, který by ti chtěl ublížit, bude těžký, musíš se na to připravit.“

Zavřela jsem oči a zaúpěla jsem: „Já už nechci…“ Ať už mi nic neříkají…

V tu chvíli se ve mně ale zvedla nečekaná vlna zuřivosti a bojovnosti. Vrhla jsem se na něj a zcela náhle jsem ho vážně chtěla dostat. Dostat se mu na kůži, porazit ho! Bojovala jsem ze všech sil. Edward zkušeně uhýbal a nakonec se začal mírně usmívat. Bojovnost byla najednou tatam.

„Ty!!!“ obořila jsem se na Jaspera. „To není fér!“

„Ale bylo to o dost lepší!“ pochválil mě Edward, zatímco se smáli oba dva. No, skvělý. Doufám, že se takhle baví často.

„Teď ty,“ otočila jsem se na Dizzyho. Teď byla řada na něm pokusit se dostat k Alici a napadnout ji z boku. Jasper se nám předtím snažil vysvětlovat něco o tom, že v téhle podobě útoku spočívá naše síla, zatím jsem ovšem neměla potuchy, co tím chtěl říct. Dostat se k Jasperovi, popřípadě k Edwardovi nebo k Alici jakkoli, natož z boku, bylo zhola nemožné.

Dizzy zavrtěl hlavou. „To nemá cenu,“ bránil se. „Nepovede se to stejně jako milionkrát předtím.“

Potom jsem jim musela přestat věnovat pozornost, protože na mě promluvil Edward: „Tak co, Happy? Útoku dneska už bylo dost, zkusíme si zopakovat nějakou obranu?“

Podívala jsem se na něj a kývla.

„Fajn, tak se soustřeď,“ zatvářil se záludně a hned nato se na mě vrhnul. Zareagovala jsem v poslední chvíli, ale jeho úmysl mu nevyšel. Zírala jsem. Tak to mi vyšlo!

„Obrana ti jde o dost líp,“ usmál se Edward, ale ten příjemný pocit z toho, že jsem zvládla nezvládnutelné, se nedostavil. Místo toho jako by do mě najednou vjelo tisíc jehel, což mě vyprovokovalo k maximální ostražitosti. Něco mě donutilo otočit se na Dizzyho a upřeně sledovat, jak rozpačitě zápasí s Alicí. Něco mi říkalo, že to musím udělat, a tak jsem se rozběhla k nim. Zastavila jsem se nedaleko od nich, kousek od skály porostlé mechem, u které bojovali, v posledním zlomku vteřiny předtím, než by do ní Dizzy narazil. Jeho náraz utlumily moje paže.

Nevím, kdo z nás dvou byl více překvapený, když jsme zůstali stát v objetí. Pomalu jsem zvedla oči a podívala se na něj. Měla jsem pocit, jako by v jeho blížkosti celé mé tělo ztuhlo nějakým zvláštním druhem napětí. Dizzyho ruce se posunuly do mého pasu a ten pohyb jsem vnímala jako něžné pohlazení. Nevím, jak dlouho jsme na sebe zírali, ale nakonec se pomalu pohnul, několikrát zamrkal a pustil mě. „Promíň, nějak jsem to nezvlád…“ řekl tlumeným hlasem, zatímco v mých očích stále zůstával obraz jeho očí, které se na mě ještě před chvilkou dívaly. Poprvé jsem si uvědomila, že pod jejich určitou roztěkaností je něco hlubšího, co mě zaujalo.

„Nic… nic se nestalo. Ty promiň, asi jsem víc zmatená než ty…“ omlouvala jsem se honem a snažila se to nějak rozmotat. Co jsem to udělala??? Proč?

„Happy?“ zeptala se Alice. „Jsi v pořádku?“

„A-ano,“ koktala jsem. „Co by se mi taky mělo stát? Ani jemu se nemohlo nic stát… Přesto jsem najednou měla silný pocit, že musím zasáhnout. Že jestli to neudělám, stane se něco nepředpokládaného.“ Zavrtěla jsem hlavou. Nedávalo to smysl.

„Bylo to něco jako… tušení?“ zeptala se Alice.

„Nevím… Ale nepřemýšlela jsem nad tím. Jako by to přicházelo odněkud z venku.“

„Už se ti někdy něco podobného stalo?“ začal se mě vyptávat pro změnu Edward.

„Ne…“ vzpomínala jsem. „Ne. Párkrát jsem byla ve správnou chvíli na správném místě, ale to byla spíš náhoda,“ odpověděla jsem po pravdě zatímco jsem přemýšlela. „I když…“ zaváhala jsem.

„I když?“ zeptala se Alice.

„No… nevím, jak to popsat, ale od té doby, co jsem tady… Ale co, to jsou drobnosti, úplné prkotiny,“ mávla jsem nad tím rukou.

„Co když ne?“ opřel se do mě svým pohledem. „Jen mluv, možná to je důležité.“

„Důležité?“ zavrtěla jsem hlavou a pokrčila rameny. „Tuhle jsem zničehonic vstala a přešla ke stolu, abych chytla pero dřív, než se z něj skutálelo dolů.  A nebo, aniž bych o tom přemýšlela, šla jsem zavřít okno. Jediné, co mě k tomu vedlo, byla jakási obava… A když jsem se po něm natáhla, vzniknul takový průvan, že nebýt mojí ruky, tabulka by se určitě rozbila.“

Edward s Alicí si vyměnili pohled a Alice řekla: „Happy, vím, že to možná bude znít divně, ale tohle by opravdu mohlo být důležité. Možná máš nějaký dar. Něco jako já nebo Jasper nebo Edward. U některých upírů se vlohy, které měli ještě za života, po přeměně zesílí. A tohle by u tebe celkem dávalo smysl.“

„Dar?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Cože?!! Jenom to ne,“ zaúpěl ve stejnou chvíli Dizzy. Všichni jsme se po něm otočili. Překvapeně se chytil za pusu a potom řekl: „Chtěl jsem jaksi říct – doufám, že mě tedy jakýkoliv dar mine… Nedovedu si představit, jak bych to přežil.“

Neubránili jsme se smíchu a Alice řekla s přehnanou teatrálností: „No, to je fakt. Chraň bůh,“ a potom se otočila na mě: „Uvidíš, Happy. Dávej si na to pozor. Dary se obvykle nějakou dobu rozvíjí, než se ti úplně ukáží. A nějakou dobu trvá naučit se je potom ovládat.“

Dizzy přešlápnul a potom se ke mně otočil: „Happy, e-chm… znamená to tedy, že pokaždé, když mi bude hrozit nějaká katastrofa, skončím v tvojí náruči?“ zatvářil se rozpačitě a zvedl ke mně svoje oči. Doslova jsem cítila, jak v té chvíli Edward, Jasper i Alice nenápadně těkají očima po okolní zeleni. Nevěděla jsem, co mám odpovědět, a atmosféra ve vzduchu by se dala krájet.

„Ech, Dizzy…“ vykoktala jsem nakonec, „nech toho…“ Nevím, jak to ten kluk dělal, ale nebylo to poprvé, kdy jsem v jeho přítomnosti měla pocit, že jsem zapomněla mluvit. Znova a znova jsem se díky němu propadala do jistého druhu zvláštní nervozity, která mi zabraňovala myslet.

- - -

Byla jsem ráda, když jsem za sebou zabouchla dveře pokoje. Nevěděla jsem, jak jsme se dostali z lesa zpátky, ale věděla jsem, že jedna věc je jistá. To všechno se mi jenom nezdá. Když jsem si ta slova ale pomyslela, málem jsem se o ně popálila. Dizzy mě… miluje. Bylo to tak. Muselo to tak být. Při té myšlence se se mnou všechno zatočilo. To, jak se na mě dívá, jeho výraz... a každé jeho další slovo mě o tom jenom přesvědčovalo. Znova se mi jako rána z čistého nebe vrátila vzpomínka na tu jeho otázku o lásce na první pohled.

Dizzy! Měla jsem chuť mu vynadat. Drzoun! Co to se mnou udělal? Byla jsem úplně mimo. Od té doby, co se tu objevil, všechno začalo být vzhůru nohama. A je to čím dál tím horší.

Opírala jsem se o dveře, jako by jimi měl každou chvíli do místnosti vpadnout nějaký vetřelec. Chovám se jako blázen. Uvolnila jsem své křečovitě ztuhlé svaly a promnula pěsti.

Tohle nevypadá vůbec dobře. Vypadá takhle láska? Tohle je to, o čem si vždycky holky povídaly a já jsem nemohla ty jejich řeči pochopit?

Ergh… Navíc to teď vypadá, že budeme mít společné tréninky. Bože můj! V tu chvíli jsem nevěděla, jestli jsem z toho šťastná nebo nešťastná. Po pravdě řečeno bych se v tu chvíli nespolehla ani na vlastní odhad toho, kde je nahoře a kde dole.

Měla jsem v hlavě dokonalý průvan, myšlenky mi lítaly hlavou rychleji, než jsem je stačila chytat. Při pomyšlení na další trénink – už za dva dny!!! – se se mnou zhoupla zem.

No, pane jo. To je konec.

„Nerad ruším,“ ozvalo se za dveřmi Edwardovým hlasem. Obrátila jsem oči v sloup. Copak nemůžu mít aspoň chvíli klid??? Otočila jsem a prudkým trhnutím otevřela dveře. „Co je zas?“ vylítlo ze mě.

Edward se uchechl. „Happy, vypadáš jako hotová vichřice! To jsou změny!“

Neměla jsem zrovna teď náladu poslouchat řeči o tom, jak vypadám, a tak jsem netrpělivě přešlápla a chtěla mu říct něco peprného, ale zastavil mě jeho náhle vážný výraz ve tváři.

„Měli bychom spolu jít za Emmettem. Před chvilkou mě volal. A vypadá to naléhavě.“

Emmett. Věděla jsem, že to nejspíš bude důležité. Na ostatní věci jsem okamžitě zapomněla, když jsme o chvilku později procházeli chodbou do části domu, kde bydlel Emmett s Rosalií. Tak nějak jsem tušila, o co půjde, i když konkrétně jsem neměla ani zdání.

Vstoupili jsme do jejich pracovny. Prostor na první pohled výrazný a na první pohled velmi moderní, i v tomhle starém domě. A velmi technický. Nebo technologický. Nevěděla jsem, kam se dřív podívat. Ale především mě upoutala vážná Emmettova tvář a odmítavý Rosaliin postoj. Ve vzduchu viselo napětí.

„Přišli jste oba…“ konstatoval Emmett.

„Aspoň bude Happy všechno vědět hned,“ řekla na to Rosalie.

„Týká se to mě, že ano?“ nečekala jsem na nějaké vhodné zahájení rozhovoru a přešla rovnou k věci. „O co se jedná?“

Emmett se zatvářil zdráhavě a upřeně se zadíval na Edwarda.

„Řekni jí to,“ řekl mu Edward po chvíli. „Má právo to vědět.“

„To bych tedy řekla,“ odfrkla si Rosalie.

„Nemluvte o mně jako bych tu nebyla!“ ohradila jsem se. „Co mám vědět?“

Emmett hrábnul do papírů, které ležely před ním na stole. Viděla jsem tam nějaké starší barevné fotky a nějaké dokumenty. Vybral z nich jednu fotografii a podal mi ji. Málem jsem vykřikla, když mi došlo, co je na ní. Moje máma. A vedle ní - Venome.

Chvíli mi trvalo, než se mi v hlavě poskládala nějaká věta. „Jak je to možné? Copak se znali? Odkud to je?“ Nemohla jsem tomu uvěřit.

Emmett mi podal nějaký papír. Když jsem se na něj zadívala, uviděla jsem na něm hlavičku ESLE – studijní výměnný plán. A na něm seznam studentů, kteří si vyměnili svá místa na školách v rámci rozšiřování svých obzorů. V jednom sloupečku bylo jméno mé matky a Emmett po chvíli ukázal na jedno z dalších jmen: David A. Hursley. „Tak jsem Venome jmenoval, dokud byl ještě člověk,“ řekl tónem, který vylučoval veškerou pochybnost.

„Tvoje máma se s ním znala, Happy,“ řekla Rosalie. „Jak moc se z oficiálních pramenů, a to ani z těch běžně nepřístupných, nedozvíme.“ Její slova zněla ostře a přímočaře.

Chvíli jsem nebyla schopna slova, bylo mi špatně, všechno se se mnou převracelo. Potom jsem se zeptala na jedinou věc, která zachvátila mou mysl: „Takže její zmizení…“

Všichni tři se na mě zadívali, beze slova. Jako bych ale v jejich výrazech četla, že se jejich myšlenky ubírají stejným směrem. Nezmizela jen tak.

V hlavě jako by mi vybuchl gejzír jisker. Maminka, moje maminka! A všechny ty roky bez ní… Aaaaach! A mohl za to on! Chytila jsem se za hlavu a měla jsem chuť se smotat do klubíčka.

„Happy…“ promluvil Edward. „Nic o tom nevíme. Máme jen jednu fotku a seznam jmen. Musíme se pokusit zjistit víc.“

Před očima jsem měla černo, ale přesto jsem se znova zadívala na fotografii. Venomův spokojený výraz mluvil za všechno, ale maminka se tvářila nepřístupně. Jen její výraz byl pronikavý. Jako by z té fotografie chtěla vystoupit a něco mi říct. Ale to už nikdy neudělá. Proč mi nikdy nic neřekla, dokud mohla? Z hrdla se mi vydral vzlyk.

„Možná to nepovažovala za důležité. Ta fotografie byla pořízena ještě než jsi se narodila,“ odpověděl Edward, který jediný mě „slyšel“.

„Věděla, co se z něj nakonec stalo? Snažila se před ním utéct?“ ptala jsem se dál a otázky se valily rychleji, než jsem je stíhala dávat do slov.

„Možná tě před ním nakonec chtěla chránit,“ řekl Emmett, „proto ti nic neřekla.“

- - -

Celé odpoledne jsem ležela bez hnutí ve své posteli a pochopila jsem, že odpověď na jednu otázku z mé (a nebo vlastně z maminčiny) minulosti otevřela asi tak tisíc dalších otázek. Zdálo se mi, že se mi ani všechny do hlavy nevešly. A k tomu to nepřeberné množství možností toho, co se stalo, co se děje a co se možná bude dít. Měla jsem pocit, že zešílím.

Najednou byl kolem mě strašný zmatek. Tak tak jsem se během posledních dnů držela nad vodou, abych se dokázala srovnat s novým světem, kterého jsem se stala součástí. A najednou se zřítily další pevné základy, na kterých jsem si myslela, že stojím. Ani moje minulost nebyla tak jasná, jak jsem si dosud myslela. V hlavě mi neúnavně bušily otazníky na řadu zavřených dveří, za kterými se ukrývaly odpovědi, které jsem neznala.

Na co jsem měla myslet dřív?!? Na maminku, na to, co si prožila a co nás možná rozdělilo… Na to, co to dnes znamená pro mě, pokud její minulost zanechala nějaké stopy v mé přítomnosti? Před očima se mi míhaly chladné a bolavé vzpomínky na Venoma. Představa, že se ti dva znali, mě svírala mrazivou silou. Co všechno s ním asi prožila? Nevěděla jsem nic a možností bylo tolik. Odmítala jsem na ně na všechny myslet.

Nevím, kolik hodin jsem takto strávila, v hlavě se mi všechno míchalo. Moje myšlenky zalétávaly od maminky k mému nesmyslnému chování dnes odpoledne a nakonec i k… jednomu upírovi, který začal zabírat neobvykle hodně místa v mých myšlenkách. V hlavě jsem měla zmatek podobný rozpitým obrazům, které zaznamenají lidské oči při jízdě na kolotoči.

Brzo jsem zjistila, že už nemám sílu to uvnitř sebe znova a znova převracet. Moje mysl byla sice rozdrážděná, ale i tak za nějakou dobu pochopila, že opakované omílání dotěrných otázek bez odpovědí nemá smysl. A nakonec jako bych měla v hlavě prázdno. Jen jsem dál seděla bez hnutí na posteli a zírala do zdi.

Venku byla noc, když se ozvalo zaklepání na dveře. Líně jsem se otočila a mechanicky šla otevřít. Věděla jsem, že je to Dizzy. Jeho mýdlovo-karamelová vůně ho prozradila, ještě než jsem otevřela dveře. Podívala jsem se na něj takřka bez výrazu.

„Promiň,“ řekl, „ale Alice mi odpoledne řekla, co se zjistilo o tvé rodině. Pořád na to myslím a už jsem to nemohl vydržet. Nechceš… nějakou společnost? Tedy, jako, myslím konkrétně… mě?“

Vypadal tak nervózně a bezradně, že jsem se musela usmát, skoro proti svojí vůli. A brzo jsem zjistila, že jeho přítomnost vlastně docela vítám. „Pojď dál,“ řekla jsem jen, „jen nemám zrovna náladu se chovat jako hostitelka, takže jako doma, jo?“ otočila se a zalezla si zase do dek na posteli.

Zdálo se mi, jako by ho to potěšilo. „Nemáš náladu?“ usmál se. „To je dobře, protože to se můžu starat já o tebe,“ řekl překvapivě něžně. „Jen si řekni, co by se ti líbilo…“

Zavrtěla jsem hlavou. „Chtěla bych nějak vrátit to, co bylo dřív. Proč to všechno musí být zrovna tak, jak je?“ Ta tíha se mi najednou zdála větší než dosud.

Díval se na mě. „Bohužel, stroj na cestování mezi paralelními realitami nemám. Ale neboj se, nemáš čeho. Takoví jako ty vždycky zvládnou všechno. Co bych měl říkat já?“ rozhodil rukama a pokusil se usmát. Málem přitom shodil ze stolku knihu. „Sakra! No, vidíš! A tak je to pořád. Musíš uznat, že jsi na tom o dost líp.“

Byl milý. Snažil se mě rozptýlit a já mu za to byla vděčná. Ale zamyslela jsem se. „Ani všechno moje štěstí mi ale moc nepomohlo. Podívej! Je ze mě upír! Musím pít krev, musím se cvičit, abych dokázala nezabíjet lidi. A když už jsem utekla z Paláce a měla jsem dojem, že by to nějak mohlo jít, zjistím, že se moje máma se znala s tou nejhorší zrůdou, která kdy běhala po tomhle světě. Kdo ví co to všechno znamená! Jak na to teď mám nemyslet? Teď je mi jasné, že ode mě Venome něco chtěl, ale nemám tušení, co! Mám jen jistotu, že se toho nejspíš jen tak nevzdá. A navíc se rozhlédni tady kolem sebe… taková spousta hodných lidí. Nebo vlastně upírů, ale co na tom. Včetně…“ mírně jsem se zarazila, ale můj jazyk byl stejně rychlejší…, „včetně tebe. Už jenom svou přítomností tady vás ohrožuju… Vůbec nevím, co mám dělat. Co když po mě Venome půjde? Co když zjistí, kam jsem odešla? Co když se bude chtít pomstít? A nejhorší na tom je, že netuším proč. Proč to všechno…“ Měla jsem pocit, že se rozskočím. Na tváři se mi objevil podivný škleb vzniklý ze směsice všech emocí, které mě ovládaly. Zakryla jsem si proto tvář rukou a bezradně sklopila hlavu na prsa.

„Happy…“ ucítila jsem, jak si sedá ke mně na postel a vzápětí mě objaly jeho ruce. Bylo to tak příjemné. Přitiskla jsem se k němu a toužila se schovat, utéct před celým světem.

„Víš, co mi vždycky říkala máma, když jsem byl ještě kluk a pořád, zkrátka pořád jsem všechno kazil? Že každá mince má rub a líc. A kdybych na všech mincích vždycky viděl jenom rub, líc z nich přesto nikdy nezmizí. Musíš být silná. Nikdy nevíš, co všechno nevidíš. Nedokážeme vidět veškerý smysl všeho, co se děje.“

Podívala jsem se na něj překvapeně. Tohle že byl Dizzy? Jen jsem si ho prohlížela a nemohla jsem uvěřit, že je tu se mnou a říká nejspíš právě to, co jsem potřebovala slyšet.

„To já ne, to máma. Ale dobrý, ne? Co tě nezabije, to tě posílí,“ mrknul na mě. „A já naprosto nepochybuju o tom, že ty jsi silná dost. Musíš být.“

Mírně jsem zavrtěla hlavou. „Moc ti děkuju, ale já ten pocit nemám. Teď právě ne. Nejraději bych na to na všechno zapomněla.“

„Pro začátek bezva nápad. Jsem pro!“ řekl s nečekanou mírou nadšení. „Co takhle…" vytáhl z kapsy malý projektor, „... nějaký film? Hele, můžeš si vybrat…“ přístroj se už zapnul a Dizzy projížděl nabídku filmů.

Film? Uf. No, vlastně… už kolikrát mi nějaký film pomohl se posbírat a ucítit znova pevnou zem pod nohama. „Dobře… ale hlavně ne nic vypjatého…“

„Tak co třeba Hodinu H1?“

Potřepala jsem hlavou… „Třeba.“ Neměla jsem ani sílu nějak zvlášť vybírat správný titul. Byla jsem ráda, že něco navrhl.

Asi v polovině filmu jsme ale zjistili, že místo sledování filmu stále mluvíme. Nakonec jsme mu úplně přestali věnovat pozornost, seděli jsme naproti sobě na posteli a já jsem poslouchala Dizzyho příběh. Vyrůstal na maloměstě, celé dětství byl terčem posměchu, který ho dostával do jisté izolace. Z toho, co mi vyprávěl, jsem pochopila, že ho to ve svém slova smyslu donutilo předčasně dospět. Navzdory všemu nezatrpknul a dokázal se dostat na univerzitu v Redfordu. Poprvé se dostal pryč, do velkého města, a poprvé se postavil na vlastní nohy. Ale ne na dlouho. Zaútočili na něj v tu nejnepravděpodobnější dobu, v pravé poledne, zrovna když odcházel z přednášky. A když se probudil v Paláci, zjistil, že se stal nesprávnou obětí plánovaného únosu. Nebyl tím, kým měl být. Což ovšem už nedokázalo nic změnit na tom, že z něj byl upír. Nezvratně. Navíc Stín, který ho proměnil, mu to dával sežrat, jako by byla jeho vina, že nebyl tím, za koho ho měli.

„Taky jsi to neměl jednoduché,“ kývala jsem.

„A kdo měl? Nikdo z těch, co se tam dostali, se o to neprosil.“

Krátce jsem se zamyslela. „Oba jsme rádi, že jsme tady. Po tom všem.“ Otočila jsem se, abych se podívala z okna, za kterým se rozprostírala černočerná tma. A v tu chvíli jsem ucítila, jak jeho prsty podebírají moji dlaň, která se vzápětí ocitla v jeho sevření.

„Ani nevíš jak,“ hlesl a mně se okamžitě stáhlo hrdlo pocitem, který jsem nedovedla popsat, ale který byl… intenzivní. A krásný. Kdyby moje srdce ještě žilo, uhánělo by teď jako splašené. Otočila jsem se zpět a dívala se do jeho očí. Najednou byly… jako celý vesmír. To, že byl vedle mě, bylo jediné, co jsem vnímala.

„Happy…“ promluvil měkkým hlasem. „Od první chvíle v Paláci, kdy jsem tě uviděl, jsem myslel jen na to, jak být s tebou. A od první chvíle jsem to věděl. Miluju tě. Každým dnem víc a víc. A… nic krásnějšího jsem nikdy necítil.“

Měla jsem pocit, že jsem se propadla do vzduchoprázdna. A musela jsem to udělat. Natáhla jsem se k němu a lehce se dotknula svými rty těch jeho. Jako by mě magicky přitahovaly. Jeho prostá blízkost si mě získala, chtěla jsem s v ní ztratit.

„Díky tobě pomalu na lásku na první pohled věřit začínám, Dizzie,“ dokázala jsem ještě říct, než mě jeho paže sevřely a stiskly tak pevně, že mě donutily slastně zavřít oči.

„Nepouštěj mě, nepouštěj,“ zašeptala jsem zcela iracionálně.

V tu chvíli se s námi postel zhoupla a tak tak se nám podařilo vybrat pád způsobený přehozem, který  se svezl pod Dizzyho kolenem.

„Ssss… Sakra!“ zasyčel. „Vážně nebudu mít nikdy pokoj?! To spíš ty mě, Happy, nepouštěj, jo?“ zasmál se. „Nebýt tebe, už jsem byl zase málem na zemi. No, nebo spíš byli,“ na tváři se mu zase objevil ten roztomilý rozpačitý výraz. Zjistila jsem, že právě tenhle výraz jsem si už opravdu oblíbila. Bez něj by to nebyl Dizzy.

Když jsem po chvíli seděla u něj na klíně v jednom z křesel a za okny pomalu začínalo svítání, Dizzy se usmál. „Vážně si chceš k noze přivázat takovou časovanou bombu s opakovaným a nevyčerpatelným použitím, jako jsem já? Tomu nemůžu uvěřit.“

Ničím jsem si nebyla jistější. Navzdory veškerému rozumu a své vrozené opatrnosti. „Vůbec o tom nepochybuj.“

„A pak, že v mém horoskopu není žádná šťastná hvězda! Blbost,“ zasmál se šťastně a jeho ruce mě pohladily. A hned potom zvážněl. „Happy… ať už to všechno kolem tebe… kolem nás… znamená cokoli, chci být s tebou. Udělám všechno proto, abych ti ve všem pomohl. I když se předem omlouvám za to, že se ti nejspíš budu místy i plést pod nohy. Ale ty musíš být silná. Nenech se tím… nějak zlomit nebo něco, jo? Tím vším okolo. A pokud možno, ani mnou.“

„Hmmm…" odpověděla jsem a vychutnávala si dotyk jeho dlaní na mých prstech. „Rub a líc. Budu si to pamatovat. Tvoje máma měla pravdu.“

- - -

Svítání přerušilo dlouhou noc, která snad trvala celý týden. Měla jsem dojem, že to, co je kolem mě, už zase nabylo reálných obrysů. Ale přestože jsem věděla, že se mi nad hlavou vznášejí temná mračna, najednou to bylo jiné. Nebyla jsem pod nimi sama. On chtěl být se mnou. On vešel a prozářil temnotu, která mě začala obklopovat.

Když Dizzy odešel, vyběhla jsem do lesa – do nejbližšího okolí domu, kde to prý bylo poměrně bezpečné. Lidé se tam vyskytovali jen velmi velmi vzácně, vzhledem k tomu, že dům Cullenových byl tak odříznutý od světa. Potřebovala jsem samotu. Bezcílně jsem procházela mezi stromy, prohlížela si rostliny a houby, které jsem potkala a které dokázaly uchvátit můj zájem, a přitom přemýšlela. Nakonec jsem zjistila, že už nějakou dobu sedím opřená o strom u potoka a přemýšlím. Pohyb vody v potůčku jakoby mě hypnotizoval. Pozorovala jsem rozmazané odlesky na jeho čeřící se hladině a bublinky tvořící se v tůňce pod malou peřejí.

A myslela jsem na jedno: Neměla bych tu zůstávat.

Na bytostech, které mě obklopovaly, a které mi dávaly tolik lásky a podpory, mi příliš záleželo. Nechtěla jsem, aby se jim cokoliv stalo.

Tak nějak jsem chápala, že Dizzy, tím jsem si byla jistá, by nikdy nesouhlasil s tím, abych kamkoli odešla bez něj. To jsem minulou noc pochopila naprosto přesně. Ale ti ostatní – nesmím je zbytečně ohrožovat.

Vůbec jsem si nedovedla představit, kam bych šla, ani jak bych se poprala s tím, čemu bych se musela postavit, ať už jsou nevyhnutelné upírské záležitosti, anebo nebezpečí, se kterým bych se možná potkala, ale to nic neměnilo na faktu, že musím pryč. Ta představa mě naplňovala smutkem. Vůbec jsem nechtěla tohle krásné místo opustit.

Jak to ale říct Dizzymu? Umínila jsem si, že mu to řeknu, jakmile ho uvidím. Jestli mi doopravdy něco hrozí, a to neví nikdo z nás, musím to udělat co nejdřív. A kdyby přece jenom nechtěl jít se mnou… alespoň se to tak dozvím a půjdu sama. I když to bude hrozně bolet.

Až bude po všem, a pokud tu stále budu, vrátím se sem. Ano, to musím udělat. Zadoufala jsem, že to dočasné vyhnanství nějak přežiju a že toto místo opět uvidím.

„Happy,“ ozvalo se kdesi z lesa sotva slyšitelným hlasem. Edward. Rozhlédla jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Hlas zatím přicházel z větší dálky.

„To ať tě ani nenapadne!“ Stejně slabý hlas Alice. „Zůstaň, kde jsi, jdeme za tebou.“

Jen jsem zavřela oči a zavrtěla hlavou. To se mi snad zdá! Oni vážně vědí úplně všechno!

Slyšela jsem je, jak se blíží, a brzy jsem ucítila jejich vůně. Postavila jsem se a začala mírně zmatkovat, když v tu chvíli přede mnou už stála Alice a položila mi ruce na ramena: „Holka, já se z tebe zblázním. Ještě jsem se ani nestihla začít radovat z toho, co jste v noci s Dizzym dokázali, a ty hned přijdeš s tímhle. Takové nesmysly! Pusť to okamžitě z hlavy. Tebe je tedy vážně fuška uhlídat! Edward měl pravdu, že se na to musíme extra soustředit! Víš, jak jsem se lekla, když jsem tě viděla, jak od nás tajně bereš roha?“

„Happy, promiň,“ skočil jí do řeči Edward, „ale jelikož jsem se právě tohohle bál, začal jsem tě sledovat. Více než ostatní.“

Z jejich úst se na mě valil vodopád slov a já jen valila oči. Všechno mi bylo jasné. Hlídali mě. Nechtěli, abych vyvedla nějakou „hloupost“.

„Tak nějak,“ pokýval hlavou Edward. „A ještě víc jsem zpozorněl, když mi Dizzy přišel říct, že tě viděl, jak sama odcházíš do lesa. Dal jsem si opravdu velký pozor, abych tě nepřestal slyšet.“ Potom se ke mně naklonil: „Žádné odcházení, ano?“

„Ale…“ chtěla jsem říct.

„Žádné ale,“ řekla rázně Alice, „Zaprvé, my bychom tě stejně nenechali jít jenom proto, že se o nás bojíš. Víš, jak bychom se potom báli my o tebe? Víš, co všechno by se mohlo stát? A zadruhé by to stejně nepomohlo. Jestli Venome zjistí, kde jsi, nevyhnutelně se dozví i o nás. A přijde sem ať tu budeš, nebo ne. Takže jestli odejdeš, budeš sama a zranitelná a nám tím stejně nepomůžeš.“

Vydechla jsem a bezradně jsem se zadívala do země. Co to říkala?

„Happy, už je pozdě něco zachraňovat. Jestli nám hrozí nějaké nebezpečí, hrozí nám tak jako tak. Postavíme se tomu společně. A čím více nás bude, tím budeme silnější,“ mluvil Edward. „Navíc, třeba zrovna budeme potřebovat dávku tvého neobyčejného štěstí.“

Usmála jsem se na ně na oba a měla jsem pocit, že si to nezasloužím. Co jsem udělala, aby se o mě tak starali?

„Happy, nikdo si nezaslouží se dostat do rukou toho démona,“ odpověděl mi Edward. „Kdybys odešla, jako bys mu sama vběhla do náruče.“

Otřásla jsem se. Ani za nic jsem nechtěla vyměnit laskavou náruč rodiny Cullenů za tvrdou, nelítostnou a sobeckou náruč Venomovu. Potom jsem se zamyslela.

„Alice, zatím nic nevidíš?“

Na chvíli se odmlčela a její výraz se zaměřil kamsi do neurčita. Potom řekla: „Zatím nic, jen pár Dizzyů a Edwardů…“ Její tvář ožila. „A jsem ráda, že jsi se rozhodla zůstat!!“

Bezmocně jsem rozhodila rukama. Oni stejně věděli všechno lépe než já, tak co jsem jim měla říkat. A když to Alice řekla, uvědomila jsem si, že má pravdu. Ano, nikam nepůjdu. Rozhodla jsem se přesto, že ve mně stále hlodaly stíny pochybností.

„Fajn,“ řekla Alice a otočila se na Edwarda. „Tak co kdybychom ji pozvali k vám, když už víme, že zůstává?“ Nečekala na jeho odpověď a rovnou se otočila na mě. „Happy, přijď zítra večer k Edwardovi, jo? Občas se takhle všichni u něj scházíme, je to celkem mela. Uvidíš.“

„Ech…“ propadla jsem se do rozpaků. Mám se cpát k nim do rodiny?

Edward protočil oči. „Happy, ty jsi ten nejohleduplnější upír jakého znám. Neměj zbytečný starosti a prostě přijď, jo?“

„A Dizzyho s sebou!“ ještě dodala Alice, potom se otočila na Edwarda a řekla sebejistě. „Přijde.“

„Jo, přijde,“ odpověděl jí na to Edward a mrkl na mě.

Měla jsem chuť si dupnout a schválně nepřijít. Ale měli pravdu. Přijdu. A už se těším.

- - -

Opírala jsem se o zeď v rohu místnosti, Dizzy svíral moji ruku a oba jsme se rozhlíželi kolem. Nevěděla jsem, na co se dřív koukat. Carlisle s Bellou se probírali nějakými papíry rozloženými na stole. Esmé prošla kolem nich a napomenula je: „Nemohli byste toho nechat aspoň na chvílí?“ Carlisle jí odpověděl, aniž by zvedl hlavu. „Jo, jo, to bude jen chvilka…“

Alice rozvěšovala ramínka s všelijakým oblečením po všech možných a nemožných koutech místnosti a Jasper chodil za ní jako příruční nosič. Tvářil se nenadšeně. Když se Alice na chvíli zadívala stranou, upřel na ni soustředěný pohled. Na chvíli ztuhla, potom se zprudka otočila, on rychle uhnul očima: „Okamžitě toho nech!“ obořila se na něj.

„Baví mě to, a just baví! A ne že ne. A bude mě to bavit, ať budeš dělat cokoliv. Navíc potřebuju, aby se mi na to Esmé mrkla!“ Jasper rezignovaně sklopil zrak.

Emmett seděl na gauči, držel v ruce herní pás, soustředěně na něj zíral a rozhazoval rukama. „Já ti dám! Bude z tebe smaženka!“ Rosalie seděla obkročmo na gauči za ním a vykřikovala. „Doprava! Nahoru! Dělej!!!“ Emmett si kousal špičku jazyka úsilím. „Dostanu tě, odpornej slizkej Veníku!“

Vytřeštila jsem oči. „To jako myslí…“ chtěla jsem se polohlasem zeptat Dizzyho…, ale v tom u nás stál Edward. „Jo, to myslí Venoma. Naprogramoval si k němu svoji vlastní hru. Ven's Hell. A jak vidíš… trochu na ní ujíždí.“

„Jo, to vidím,“ řekla jsem konsternovaně. Takový smysl pro nadsázku bych vážně chtěla mít!

Potom k nám přišla Esmé. „Edwarde, myslíš, že bys nám mohl něco zahrát? Obávám se, že jedině tak se Emmett odtrhne od Hellu, Carlisle od knih, Alice od šatů… a tak, znáš to.“

Edward s mírným úsměvem kývl a za nějakou chvíli jeho ruce probudily génia spícího mezi klávesami a strunami jeho klavíru. Jako kouzlem všechno ztichlo, jen Rosalie řekla tiše: „Už zase? To není fér!“

Naprosto jsem chápala okouzlení všech přítomných v místnosti. Jeho hra byla podmanivá, krásná, magická, emotivní. Prázdný vzduch jako by ožil, když se naplnil jeho hudbou. Napjatě jsem čekala, kam mě zavede každý další tón, který uslyším. Bylo to jako nechat se vodit se zavřenýma očima, s plnou důvěrou v krásu a sílu těch tónů.

Ke konci skladby se zvedla Bella od stolu a přešla ke klavíru, aby si sedla vedle Edwarda, a další skladbu hráli již společně.

„To je Ever in eternity,“ pošeptala mi Esmé. „Edward ji napsal pro Bellu.“ Jen jsem užasle vrtěla hlavou a nemohla pochopit nádheru složité melodie, která se nesla vzduchem. Chvílemi jsem měla pocit, že se vznáším a přála jsem si, aby ta píseň ještě neskončila.

Když dohráli, ozval se potlesk a Edward jemně pohladil Bellu po ruce. A začali hrát další skladbu. Můj pohled během poslechu padl do vedlejší místnosti, prázdné, do které oknem padal snášející se soumrak. Podívala jsem se významně na Dizzyho, pustila jeho ruku, nenápadně jsem se tam prosmekla a dala volnost svým pohybům. Hudba mě vedla a po pravdě řečeno, byla tak silná, že bych nedokázala zůstat v klidu. Po pár pohybech jsem zavřela oči a tančila. Tiše a opatrně, abych nerušila poslech ostatním. Tohle byly moje chvíle štěstí. Kdykoli a kdekoli. Při tanci jsem dokázala zapomenout i na to nejhorší i na to nejkrásnější. Zůstával zkrátka jen tanec a má vášeň k němu.

Když píseň skončila a otevřela jsem oči, ozval se zase potlesk. A já s hrůzou zjistila, že jsou všichni natlačení ve dveřích a zírají na mě. „Nádhera! Krása!“ ozývalo se.

„Já jsem to neviděla!!!“ ozvalo se potom Belliným hlasem. „Happy, ještě jednou a tady!“

„Rozhodně!“ přidala se Alice. A tak jsem udělala pár kroků do hlavní místnosti a protančila další skladbu. Hned po ní, během dalšího potlesku ke mně přistoupil Carlisle: „Smím prosit? Tohle si vážně nemůžu nechat ujít…“ podíval se opatrně na Esmé, která se na něj usmála. Další skladbu jsem tedy protančila v Carlisleově náruči a potom jsem šla z ruky do ruky. A přidali se i ostatní. A chtěli učit kroky. Zdálo se, že se mou vinou večer změnil v neplánované taneční, ale rozhodně se zdálo, že nikdo není proti.

„A co Dizzy?“ ozvala se nakonec Alice. Hromadně jsme se rozhlédli po místnosti. Dizzy se zrovna opíral o příborník a v jeho obličeji se naráz objevilo zděšení. „No, já radši…“

„Nesmíš se všeho bát…“ rozhodla Alice, drapla ho za ruku a přitáhla ho ke mně. „Happy je ztělesněný tanec. Jestli chceš být s ní, stejně se tomu nevyhneš. Tak do boje.“

Dizzy se zatvářil poněkud křečovitě, ale chytil mě do tanečního držení. „To je jediný, co umím,“ šeptl.

„To úplně stačí. Jen dělej to, co já,“ řekla jsem a podívala se mu zhluboka do očí.

„No… ech…“ začal, „takhle se na mě radši nedívej nebo neudělám ani krok. Nějak se mi podlamují nohy.“

„Bezva! To právě potřebuju,“ usmála jsem se na něj. „Na nic nemysli a uvidíš, že to půjde samo…“ Kývla jsem na Bellu s Edwardem a Edward začal hrát pomalou skladbu jednoho z nejjednodušších tanců.

Udělali jsme krok, dva a Dizzy mě opatrně vždy s malým zpožděním následoval. Po několika taktech se ozval: „S tebou je to nějaký snazší, než co si pamatuju…“ Čímž ve mně probudil další úsměv a já v něm další vlnu podlamování nohou, kterou jsem využila k otočce. Hned po ní na mě vytřeštil oči. „Fíííha… Ty jo, to se mi líbí!“

Brzo jsem poznala, že pochopil systém kroků, který jsem mu ukazovala a bez přemýšlení je opakoval, zatímco já jsem mu do toho čas od času nečekaně vstoupila nějakým dalším prvkem. Když jsem skončili, řekl jen: „Ještě!“

Atmosféra v místnosti se pomalu vrátila do normálu, klavír začal hrát běžnější taneční hudbu a Bella s Edwardem se u něj střídali. A Dizzy… Dizzy přímo zářil a nechtěl mě vůbec pustit z ruky. Ještě jsem ho neviděla tak nadšeného. „Ty jo, já tančím! Hej, Edwarde, neměl bys tam I can dance? Takový jeden starý flák… znáš?“ ptal se Edwarda během tance.

V tu chvíli jako bych ale opět pocítila bodnutí tisíce jehel. Jako tam v lese, při tréninku. A pak se to stalo. Přišlápl si lem kalhot, jeho ruce mě opustily a jeho osoba nabrala nezadržitelně směr ku klavíru, na kterém se vyjímala váza s květinami. V představách jsem ji viděla, jak se kácí a voda se rozlévá po celém klavíru, který by se tím poškodil. A aniž bych o svých pohybech přemýšlela, ocitla jsem se najednou přesně mezi klavírem, vázou a Dizzym. Jednou rukou jsem zbrzdila Dizzyho a druhou rukou jsem chytila vázu, která se lehkým nárazem rozkymácela.

„Ergh…“ uniklo Dizzymu.

„Dobrý,“ oddechly si Alice, Bella a Esmé naráz.

„Teda, Happy, ty by ses měla vyrábět v příruční podobě,“ zkonstatoval Emmett.

Dizzy se opatrně vypletl z mého náručí a podíval se na Edwarda. „No, necháme to asi radši na jindy.“ Potom se začal jemně pochechtávat. „Happy, já tě nemít…“ Nemohla jsem si pomoct, musela jsem se začít smát, stejně jako se smáli i ostatní v místnosti.

„No, to už nezkoušej…“ odpověděla jsem. „Tedy myslím - mě nemít. Utrhla bych ti za to hlavu.“ Zatímco jsem to říkala, opatrně jsem ho odstrkala dál od klavíru na nějaké pokud možno bezpečnější místo.

„Miluju tě,“ odpověděl prostě a vážně a když se naklonil, aby mě políbil, shrnul s sebou ubrus stolu, u kterého jsme se zastavili. Svíčku, která se vezla spolu s ubrusem a která se pomalu ale jistě dostala až na kraj stolu, jsem v další předtuše chytla, aniž bych tím znemožnila náš polibek.

- - -

„Tady vážně pořád prší…“ lamentoval Dizzy, když jsme celí mokří vběhli do vstupní haly. „Takovýhle slejváky… Ať jsem upír, nebo člověk, prostě je nemám rád.“

„To já mám déšť ráda…“ odpověděla jsem s pohledem upřeným za sklo dveří, za kterým z nebe padaly proudy vody.

„To já mám radši slunce…“ Cítila jsem jeho pohled, když se na mě potom zadíval. „I proto mám tak rád tebe. Záříš a hřeješ. A nezapadáš, to je na tom to nejlepší…“ usmál se.

Odtrhla jsem oči od dveří a opřela jsem se o stěnu vedle vchodu. Chvíli se na mě díval tak upřeně, že jsem měla pocit, že mě k té stěně přišpendlil. Vyhledala jsem jeho oči, ty jeho báječné ztřeštěné a přitom skrytě hluboké oči, za které bych obětovala všechno. „Dizzy…“ hlesla jsem, když mě jeho pohled omotal a svázal jako dlouhé stonky vodní trávy uprostřed příboje.

Natáhla jsem k němu ruce a přitáhla si ho blíž. Jakmile se ho mé ruce dotkly, přitiskl se ke mně a naše rty se spojily. On byl prvním, koho jsem kdy líbila, a nikdy jsem si nepředstavovala, že to může být takový zážitek. Jako bych se v něm ztrácela. Teprve když náš polibek skončil, podařilo se mi opět začít myslet. Jen jsem omámeně vydechla a sklopila zrak. Dizzy se na mě ještě chvíli koukal a nakonec mě pohladil po vlasech, mokrých od deště. „Jsi tak krásná. Neuvěřitelně krásná.“

Jen jsem stiskla rty a mírně zakroutila hlavou. Věděla jsem, že to myslí smrtelně vážně, a vážně jsem nevěděla, co mu na to říct. Topila jsem se v rozpacích. A přemýšlela o něm. O tom, kolik tváří se v něm skrývá. Navrch splašený nemotora, uvnitř citlivý a rozumný kluk.

„Nevěřila bych, že někdy potkám někoho, jako jsi ty,“ usmála jsem se na něj.

„Tak to jsme na tom stejně.“

Rozhlédla jsem se po hale a vzdychla. „Ale Dizzy, není pravda, že nezapadám. Právě nyní mám pocit, že už nikdy hřát nebudu. Uvnitř mě jako by chtěla všechno zmrznout. Jenom díky tobě mi zbývá ještě trocha tepla.“

„Trápíš se, Happy?“ zeptal se. „Já vím… Kéž bych ti mohl nějak pomoct.“

„Pomáháš mi už tím, že jsi. Ale bojím se. Bojím se, co bude. A bojím se i že nic nebude a já se budu pořád jenom bát, co přijde. Chtěla bych, aby… přestal existovat. Venome. Chtěla bych ty mraky rozfoukat… Bojím se o sebe, i o vás.“

„Zatím se nemáš čeho bát, tak to pusť z hlavy, sedmikrásko. Alice zatím nevidí nic, co by ti - nám - hrozilo.“

Vzdychla jsem a už po několikáté zabořila zrak do starého kusu zdiva před vchodem. „Zkouším to, pořád. Ale jde to špatně. Nevím, co mám dělat. Navíc tahleta zeď, pořád mi připomíná válku, boj… Půjdeme radši odsud pryč. Nechci se na ni dívat.“

„Fajn, ke mně nebo k tobě?“ zeptal se, když mě vzal za ruku.

„Nevím…“ řekla jsem nepřítomně se zrakem stále upřeným na staré kamenné zdivo. Udělala jsem pár kroků k ní, Dizzy mě následoval. Pohladila jsem staré kameny spojené čímsi, co je drželo u sebe. Potom jsem pustila jeho ruku a vstoupila do malého výklenku ve zdi. Rukama jsem se stále opírala o zeď a hladila její kameny.

„Chtěla bych se před tím vším schovat. Utéct…“ mumlala jsem bez přemýšlení a rukama jsem si překryla obličej, téměř jako na divadle. Z nějakého důvodu mi ty pohyby pomáhaly zbavit se bolestí. Potom jsem se rukama vzepřela o protilehlé stěny výklenku a zatlačila do nich. „A nebo se osvobodit, probourat ven…“

V tu chvíli jsem oněměla překvapením. Kameny, o které se opíraly moje ruce, povolily, zasunuly se do zdi a podlaha, na které jsem stála, začala nepochybně vlivem nějakého důmyslného mechanismu se skřípěním klesat. Kolem mě se objevil zvířený prach a o chvilku později jsem přistála o poschodí níž. Chvíli mi trvalo, než jsem prohlédla skrze mrak prachu, ale potom jsem zjistila, že se kolem mě beze vší pochybnosti rozprostírá podzemí, které velmi, ale velmi dlouho nikdo nenavštívil.

Pokračování:
11. kapitola

Autor: Cathlin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsilnější jed - 10. kapitola: