Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsi ten pravý - 8. kapitola - Šílený příbuzný

16.03.2010 (10:45) • Petronela, Hanulka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4306×

8. kapitola - Šílený příbuzný

Bellin pohled:

Odešla jsem z Edwardova pokoje a na tváři jsem měla spokojený úsměv. Všechno vycházelo podle plánu. Aro mi zobal z ruky, Edward neměl nejmenší potuchy o tom, co pro něj chystám, navíc mi plně důvěřuje a co je na tom všem nejlepší je to, že nikdo nemá nejmenší potuchy, že v tom jsem namočená víc než jenom jako hodná macecha, která se starostlivě stará o svého syna.

Stáhla jsem si kapuci pláště víc do obličeje a vydala se Voltérskými chodbami do sálu. Nikoho jsem cestou nepotkala a to mě hodně překvapilo. Co se tady proboha děje? Přidala jsem do kroku a chystala se právě otevřít dveře do sálu, když se celý hrad otřásl v základech. To snad ne, už zase? To si ti lidi neumí dát pohov v tom věčném bombardování a náletech? Kdo to má pořád snášet.

„Bello, jsem rád, že jsi za námi přišla,“ přivítal mě Aro v sále a políbil mě na tvář. Mile jsem se na něj usmála, a když už se chtěl zeptat na Edwarda, raději jsem ho zarazila. Přece jen chtěl být diskrétní.

„Všechno je v nejlepším pořádku,“ odpověděla jsem na jeho nevyslovenou otázku a tak se na mě taky usmál, potom jsem se otočila na své švagry, „co se to zase děje? To už si ti Němci nemůžou dát pokoj a přestat nás bombardovat?“ zeptala jsem se jich. Marcus jako obvykle seděl na svém trůnu zabraný do svých vlastních myšlenek a rozhovor probíhající v sále jako by se ho vůbec netýkal.

„To víš, válka je válka, to bys měla vědět,“ usmál se na mě Caius, a já měla najednou pocit, že on moji hru odhalil, ale nedokázala jsem si odpověď na jednu jedinou prostou otázku. Jak by na to mohl přijít, kdyby to věděl?

„Co tím chceš říct, Cai?“ zeptal se zvědavě Aro a já jenom čekala.

„Ale nic, bratříčku, ono to není důležité, ale Bella to jistě ví,“ spiklenecky na mě mrkl a já si teď byla víc než jistá, že on to ví. To snad ne, to se může stát snad jenom mě. Teď stačí jenom jeden nepatrný dotek a Aro se všechno dozví.

„Bohužel nemám nejmenší ponětí, o čem mluvíš,“ mile jsem se na něj usmála a dál jsem si ho nevšímala, přesto si před ním budu muset dávat bacha. Nevím jaký přesný postoj ke mně Caius zaobíral a tak jsem si ani nebyla jistá, jestli by mě tím chtěl vydírat nebo by to rovnou řekl Arovi.

„Jak myslíš, švagrová,“ znovu se na mě usmál a pak se začal věnovat ostatním.

„Co tím chtěl Caius říct?“ zeptal se mě šeptem Aro.

„Copak já vím, co se tvému bratrovi honí v hlavě? Nemám nejmenší potuchy, co ho to napadlo a proč mě zmiňoval ve spojitosti s válkou,“ odpověděla jsem co nejnevinněji a Aro se už dál nevyptával.

„Pane!“ ozval se výkřik od hlavního vstupu do sálu. S Arem jsme se jako na povel otočili a k nám už rychlým krokem přicházel mladík v šedém plášti. O překot se před námi klanil a nezmohl se na žádné další slovo.

„Co se stalo?“ zeptal se po chvíli Aro, když se příchozí neměl ke slovu. Byla jsem zvědavá, co z něho nakonec vyleze.

„Část hradu je pobořená, hradby taky moc dlouho nevydrží a lidé chtějí dovnitř,“ hlásil vyděšeným hlasem ten mladík. Takže zasáhli hrad. Od teď to s cizinci půjde pěkně z kopce, protože jsem si víc než jistá, že si to Aro nenechá líbit.

„Za chvíli bude tma. Ty spolu s několika dalšími opravíte hradby, aby se sem lidé nedostali. Poté budeme muset vymyslet nějaké opatření, aby se tohle znovu nestalo,“ rozkázal Aro a ten mladík se vydal zase ze sálu pryč, aby zařídil vše potřebné na opravu.

Edwardův pohled:

Otce napadlo, že by mě Demetri mohl naučit nějaké bojové chvaty. Zatím jsem neměl nikdy potřebu se někomu bránit, ale to se mohl změnit během sekundy a tak by nebylo na škodu, kdybych se něčemu naučil.

„Ty jsi Edward?“ zeptal se mě muž o něco starší než já, když jsem vešel do tělocvičny. Ve dvou hloučcích tu stálo několik dalších upírů a sledovali, jak se další dva v jejich středu perou.

„A-ano pane,“ odpověděl jsem trochu nesměle.

„Dobře, já jsem Demetri a budeme spolu trochu trénovat,“ představil se mi, podal mi ruku a vedl mě doprostřed sálu. Na sobě měl nějaké tmavé volné kalhoty na tričko stejné barvy, plášť však neměl, „panstvo, pro dnešek končíme, můžete jít, uvidíme se opět zítra,“ rozpustil ty dva hloučky. Několik mladíků se po mě zvědavě podívalo a i jejich myšlenky napovídali, že čekali někoho jiného. Doufali, že uvidí opět svého učitele na lopatkách.

Zvědavě jsem se podíval na toho kluka, co si to pomyslel a ten se na malou chvíli zarazil, potom se však vzpamatoval a spěšně dohonil své přátele.

„Takže začneme, mluvil jsem s Arem i s Isabellou a oba mi tvrdili, že jsi ještě nikdy s nikým nebojoval a budeme spolu tedy začínat úplně od začátku. Co mi však ani jeden neřekl, bylo, jestli máš nějaký dar, na kterém bychom měli zapracovat. Máš nějaký?“ zeptal se mě zvědavě.

„Mám, ale nevím, jestli se dá v boji použít,“ odpověděl jsem a odložil si plášť.

„Co tedy umíš?“ zeptal se.

„Dokážu číst myšlenky,“ řekl jsem trochu potichu a Demetri se na mě podíval takovým zvláštním, zkoumavým pohledem.

„Ty si myslíš, že čtení myšlenek není v boji užitečné? Tomu rozhodně nevěr, díky svému daru budeš vždy přesně vědět, co se protivník snaží udělat a získáš tím velkou výhodu,“ začal mi pomalu vysvětlovat a z ničeho nic na mě zaútočil. V posledním okamžiku jsem mu uhnul. Všechno se seběhlo hodně rychle a Demetri pokračoval ve výpadech. V jeho mysli jsem si však mohl každý jeho pohyb přečíst o zlomek sekundy dřív, než to stačil udělat a tak jsem se mu zdařile vyhýbal.

„Bravo, Edwarde, jsi šikovný. Teď jsi viděl, jak se dá tvá moc využít v boji, teď přejdeme však k té těžší části. Někdy se najdou v našich řadách takoví, kteří dokážou dary zablokovat a pak nám nezbývá nic jiného než bojovat.“ Sotva to dořekl, přestal jsem slyšet jeho myšlenky a Demetri se pustil do boje.

Nejprve jsem se před jeho dobře mířenými ranami jenom kryl, ale to nešlo do nekonečna a já nevěděl, co mám dělat. Když si toho všiml i Demetri přestal útočit a znovu hodlal přejít k teorii útoku. Musel jsem přiznat, že mít ticho v hlavě, ve které většinou zní cizí myšlenky, je opravdu divné.

Bellin pohled:

Porada o postupu, jak zabránit přístupu lidem do hradu se zase neskutečně vlekla a já měla skoro pocit, že usnu. Caius si mě celou dobu tak zvláštně prohlížel. Že by mě mé pocity mohly prozradit?

„Když mě omluvíš, půjdu si lehnout,“ řekla jsem Arovi něco kolem dvanácté a ten jenom souhlasil. Doufám, že se ta porada ještě hodně protáhne, dneska na něj a jeho hekání, které se od naší první manželské noci vůbec nezměnilo, neměla náladu.

Právě jsem procházela chodbou kolem Edwardova pokoje, když v tom mě napadlo, že jsem ho nechala v klidu už celý jeden den. To je přece hrozné! Je pravda, že bych si měla dát pozor, hlavně před Caiem, ale když já jsem měla to šílené nutkání udělat z Edwarda blázna, že jsem si nemohla pomoct.

Co bych mu tak mohla provést, aby to nebylo nápadné a Ara by to přesvědčilo a jeho narušeném duševním zdraví? Zastavila jsem se před jeho dveřmi a zjistila, že není v pokoji. Asi se šel někam projít a toho by se mělo využít. Když jsem tak přemýšlela nad jeho duševním zdraví, vzpomněla jsem si na jeden obraz, který už skoro století visí v obrazárně a jenom se na něj práší.

„A mám to!“ zajásala jsem potichu a vydala se obhlídnout situaci. Hrad se zdál skoro prázdný, většina upírů pracovala na opravě hradeb a další byli shromážděni v trůnním sále na poradě. Všechno mi hrálo do karet. Proběhla jsem obrazárnou a zkontrolovala, jestli je obraz mladého France stále na místě a potom jsem se vydala pro zbytek věcí, nezbytných pro uskutečnění mého plánu.

Edwardův pohled:

S Demetrim jsme trénovali hodně, ale opravdu hodně dlouho. Díky tomu, že jsem nemohl používat svůj dar, jsem si připadal zvláštně, jako nemohoucí člověk bez holi, o kterou by se mohl opřít ve chvíli, kdy by už nemohl.

„Pro dnešek trénink ukončíme, co říkáte?“ navrhl mi někdy po jedné ráno.

„Myslím, že to není špatný nápad. Pořád si nějak nemůžu zvyknout, že teď žiju v hradě, kde nikdo kromě Belly nespí,“ řekl jsem a Demetri se na mě trochu zamračil. Co jsem řekl špatně?

„Paní vám dovolila říkat jí jménem?“ zeptal se takovým zvláštním tónem.

„No… vlastně… vlastně ne,“ odpověděl jsem mu popravdě a připadal si z toho celý nesvůj. Nikdo mi neřekl, že Belle musím říkat paní a ne jenom Bello, případně Isabello. Vždyť je to manželka mého otce, měl bych mít dovoleno ji oslovovat jménem, nebo snad ne? Bude se na to muset otce zeptat.

„Promiňte mi ten tón, já na malý okamžik pozapomněl na vaše postavení, určitě smíte oslovovat paní jejím jménem i bez jejího svolení,“ omluvil se mi a já se hned trochu uvolnil. Musel jsem si i oddechnout, že jsem neporušil nějaké zdejší pravidel a Demetri si toho musel zajisté všimnout, protože se mu na tváři objevil úsměv.

„Už jste skončili?“ zaslechl jsem najednou dívčí hlas.

„Ano, právě jsem se s mladým pánem domlouval na zítra, pokud by měl zájem,“ odpověděl Demetri a já si až teď všiml té malé blondýnky, která přišla do tělocvičny. Demetri došel až k ní a políbil ji na rty.

„Uvidíme se tedy zítra,“ souhlasil jsem a jak nejrychleji jsem uměl, jsem odtud vypadl. Rozhodně jsem nechtěl být nijak indiskrétní a ti dva spolu rozhodně chtěli být sami a já bych tam jenom překážel. Rychle jsem se tedy prázdnými chodbami vydal do svého pokoje, abych se mohl aspoň trochu prospat.

Ale co to?! Na místě, kde měly být dveře do mého pokoje, byla normální zeď a byl tam pověšený obraz nějakého zvláštního mladíka. Rozhlédl jsem se po prázdné chodbě a ujistil se, že jsem správně. Všechny ostatní obrazy na chodbě odpovídaly a já si byl jistý, že jsem správně, ale… to by tu potom místo obrazu musely být dveře.

Protřel jsem si oči, abych si byl jistý, že jsem třeba neusnul a tohle se mi jenom nezdá, ale obraz tam byl pořád. Co se to tady děje? Vydal jsem se zpátky chodbou, kterou jsem přišel, abych se ujistil, že jsem šel dobře. Došel jsem až k tělocvičně, která teď už byla úplně prázdná, a vydal jsem se zpátky ke svému pokoji. Obraz tam však visel pořád. Nechápal jsem, jak je to možné, aby tam místo dveří byl obraz a tak jsem se chtěl vydat za Bellou, třeba by mi mohla poradit.

Bellin pohled:

Stála jsem schovaná za rohem a sledovala Edwardovo počínání. Jeho zmatený výraz, když uviděl obraz, místo dveří byl vážně dokonalý a já jsem jenom musela dusit smích, přece se tak hloupě neprozradím.

Když už odešel podruhé, musel jistě pro někoho jít. Začala jsem tedy napravovat svou práci. Sundala jsem obraz a opřela ho o stěnu kousek od místa, kde měly být dveře, a začala vyndávat kameny, které jsem si donesla na zazdění toho otvoru. Potom jsem ještě rychle nasadila dveře do závěsů, zaběhla vrátit obraz tam, odkud jsem si ho půjčila a kameny dala do nepoužívaného pokoje, třeba se ještě budou hodit.

Přestože jsem chtěla vidět, jak se bude Edward tvářit, až tam ty dveře budou, musela jsem se vydat do svého pokoje. Přece jen nevím, jak dlouho bude ta porada trvat a Arovi jsem přece řekla, že jdu spát.

„Bello, ty ještě nespíš?“ zarazil mě Arův hlas. Zrovna přicházel s Edwardem po boku a já se neměla kam schovat.

„Chtěla jsem, ale když ta postel je tak velká,“ řekla jsem záměrně trochu koketujíc, a přišla až k němu a políbila ho na rty. Věděla jsem, co na něho zabere a nikdy jsem si nemyslela, že budu až tak dobrá herečka.

„Jenom tady s Edwardem něco vyřídím a hned za tebou přijdu,“ pohladil mě po tváři a už jsem věděla, že uvidím, jak se bude Edward tvářit, až tam ty dveře budou.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se.

„Ale nic, kvůli čemu by se tvoje hlavinka měla znepokojovat. Edward má jenom nějaký problém se svým pokojem,“ odpověděl mi až trochu moc přeslazeně.

„Můžu vám s tím nějak pomoci?“

„Myslím, že to nebude třeba.“ Odpověď jsem dostala tentokrát od Edwarda místo od Ara. Připadalo mi to, nebo nechce, abych viděla, že nemohl najít dveře do svého pokoje? Dokonce mi přišlo, jako by se trochu začervenal. Aro se na něho podíval, protože ta slova zněla trochu přísněji než by měla, „promiň, nemyslel jsem to tak, ale myslím, že to s otcem zvládneme sami,“ omluvil se mi hned.

„Jak myslíš, jenom jsem vám chtěla pomoci,“ pokrčila jsem rameny, políbila Ara na tvář a vydala se do našich komnat. Jaká škoda, že neuvidím jeho výraz, až tam ty dveře uvidí.

Ležela jsem na posteli a už se pomalu nořila do spánku, když jsem zaslechla tiché zavrzání dveří a něčí kroky. Přetočila jsem se na druhý bok a myslela jsem, že mě Aro nechá na pokoji, když uvidí, že spím, ale trochu jsem se spletl.

Zaslechla jsem šustění oblečení a potom jeho chladné ruce na mém těle a rty na mém krku.

„Už jsem tady,“ zašeptal a asi to mělo vyznít vášnivě. Neochotně jsem se k němu otočila a otevřela oči. Aro měl na tváři spokojený úsměv, ale když jsem se mu dívala do očí, měl je utrápené.

„Takže jste to s Edwardem už vyřešili?“ zeptala jsem se rozespale.

„Ano, vyřešili,“ odpověděl mi a začal mě líbat na rty.

„Co měl za problém?“ zeptala jsem se ho, když se mi podařilo se od něj trochu odtáhnout. Aro se trochu zamračil, když jsi vzpomněl, co musel s Edwardem řešit a pochopil, že když mi to neřekne, nic nebude.

„Pamatuješ si na potomka mého lidského bratra, na France?“ zeptal se a já jsem jenom přikývla. Jak bych si na něj neměla pamatovat, když první, co jsem tehdy dělala, když jsem přišla na hrad, bylo procházení galerie a zjišťování, kdo je na obrazech a něco víc o nich.

„Ano vzpomínám, to byl ten rakouský šlechtic, co byl trochu pomatený ne?“ zeptala jsem se a dala trochu větší důraz na slovo pomatený, ale Aro si toho vůbec nevšímal a pokračoval dál.

„Edward byl dneska trénovat s Demetrim a když se chtěl vrátit do svého pokoje, dveře tam nebyly a místo toho, tam byla zeď a na ní obraz France. Nejprve si myslel, že se mu to jenom zdá. Potom tě šel hledat a narazil na mě. Když jsme potom došli k jeho pokoji, dveře byly na místě a obraz France byl také v obrazárně. Nechápu, co se to s tím klukem děje. Myslíš, že za to můžu já?“ zeptal se nešťastně.

„Ne, tohle si rozhodně nemyslím. Víš co, pro tvůj klid ráno zavolám otci a zeptám se ho, jestli se tak choval i během toho, co byl u něj. Podle mě, to rozhodně není tvoje vina, třeba to bylo vrozené, co víc jakou měla rodinu jeho matka?“

„Máš pravdu, zítra zavolej otci a pozdravuj ho ode mě,“ řekl a chystal se pokračovat v tom, kde jsem ho přerušila, ale já jsem na to opravdu neměla náladu.

„Aro, prosím, chce se mi hrozně spát,“ zašeptala jsem.

„Vždyť si tvrdila, jak si připadáš v té posteli sama,“ nedal se tak snadno odradit a dál putoval svýma chtivýma rukama po mém těle. Košilku jsem měla vyhrnutou skoro až k bříšku.

„To sice ano, ale já jsem to myslela tak, že sama neusnu,“ odpověděla jsem mu a Aro se s povzdechem stáhl. Abych si ho však moc nenaštvala, našmátrala jsem ve tmě jeho ruku, dala si ji kolem pasu a přitulila se k němu. Kdybych si ho nechtěla nahněvat, tohle bych nikdy neudělala, ale takhle to bylo důležité.

„Dobrou noc,“ zašeptal, políbil mě na tvář a já mohla konečně spát.

Když jsem se ráno probudila, Aro v pokoji nebyl. Posadila jsem se na posteli a vzpomínala, co jsem to dneska chtěla vlastně dělat. Vzpomněla jsem si na svůj rozhovor s Arem a tak jsem se natáhla k telefonu, který ležel na nočním stolku, a vyťukala dobře známé číslo.

„Carlisle Cullen,“ ozval se do sluchátka tátův hlas. Tak ráda jsem ho po té dlouhé době znovu slyšela, že jsem dokonce zapomněla na tu jeho novou přítelkyni, kterou nahradil mou maminku.

„Tady Bella, tati,“ promluvila jsem.

„Bello!“ jeho hlas zněl velmi radostně, potom jsem zaslechla, jak na někoho na druhé straně mluví a hned jsem si na Elis vzpomněla a měla jsem hned po dobré náladě z toho, že s ním můžu mluvit, „stalo se něco, holčičko?“

„Ne, nic se nestalo, to ti nemůžu jenom tak zavolat a zeptat se, jak se máš?“ zeptala jsem se a hned mi bylo jasné, že mě prokoukl, „nic neříkej, sama vím, že je to jenom výmluva. Volám jenom proto, že mě o to požádal Aro,“ svedla jsem to trochu na manžela.

„Co se tedy stalo?“ zeptal se trochu vážnějším hlasem, asi čekal nějakou pohromu.

„Nic, jenom jsem se měla zeptat na Edwarda,“ vysvětlila jsem mu.

„Ach, Edward… tak už tedy přijel, ano? Říkal jsem si, kdy se mi ozveš. Vyřídil ti mé pozdravy?“ zeptal se a vůbec ho nenapadlo zeptat se, co všechno mi Edward řekl.

„Ano vyřídil mi všechno,“ a na to poslední slovo jsem dala velký význam.

„Takže už víš o Elis?“ zeptal se opatrně.

„Ano, o Elis vím taky. Jak jsi mohl tati? Já myslela, že si maminku miloval!“ rozvzlykala jsem se mu do telefonu.

„Bell…, Belli, neplakej. Ty víš, že jsem měl maminku moc rád, a moc těžko jsem nesl její ztrátu, potom jsi odešla i ty a já jsem si připadal hodně osaměle. Začal jsem hodně pracovat a potom se v mém životě objevila Elis a vyplnila tu prázdnotu po vás dvou,“ vysvětloval mi.

„A to se o ní musím dovídat od cizích?!“ dokázala jsem pochopit, jak sám se musel cítit, sama jsem něco podobného zažívala první roky ve Voltéře, ale to mi nemohl jenom tak zavolat nebo přijet a říct mi, že si našel někoho, s kým teď tráví věčnost?

„Já, chtěl jsem ti to říct, ale nechtěl jsem ti to říkat po telefonu a přijet jsem opravdu nemohl, ale to brzy napravím. Teď ale k Edwardovi, co jsi potřebovala vědět?“ vrátil se k původnímu tématu. Ještě jednou jsem popotáhla a utřela si zbloudilou slzu do deky.

„Aro chtěl vědět, jak se Edward choval, když byl u tebe doma. Víš, jako jestli se nechoval nějak zvláštně nebo tak,“ už když jsem tu otázku pokládala, jsem znala odpověď, ale přece jen jsem se musela zeptat.

„To je mi zvláštní otázka. Edward se choval jako dobře vychovaný mladík. Jenom jsem si nemohl zvyknout na jeho dar čtení myšlenek a tak mě sem tam překvapoval, když odpověděl na moji otázku, aniž bych ji řekl nahlas,“ jo tak to se dalo pochopit, u mě to ale nehrozilo, díky štítu.

„Tak ti děkuju, tati,“ poděkovala jsem mu a chystala se hovor ukončit.

„Nemáš zač, jo a Belli, mám tě rád,“ dořekl a já se na něho už nemohla zlobit.

„Taky tě mám ráda, tati,“ odpověděla jsem mu a ukončila hovor. Položila jsem telefon zpátky na noční stolek. Zůstala jsem sedět na posteli a koukala z okna, kde právě začínalo vycházet slunce. Když mi táta řekl, že mě má rád, nemohla jsem se na něj zlobit, že mi o Elis nic neřekl, ale i tak, jak mi to mohl udělat?

Po nějaké chvíli jsem se zvedla a přešla do šatny. Měla jsem takovou zvláštní melancholickou náladu. Zase jsem si přála být ta malá holčička, která se může stulit v otcově ochranitelském náručí, ale to teď nešlo. Teď jsem někdo, jsem Isabella Volturi, manželka Ara Volturi a královna, musím být silná.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Když jsem na sobě viděla to barevné oblečení mohla jsem si připadat jako ta Bella, která sem přišla. Ještě jsem se na sebe trochu usmála a pak jsem si přes ramena přehodila plášť a dala kapuci na hlavu a už jsem nebyla tou nevinnou a sladkou Bellou, stala jsem se během mrknutí oka Isabellou.

Vyšla jsem z pokoje a zamířila si to do sálu. Musím zjistit, jestli Caius opravdu ví, že za tím prazvláštním Edwardovým chováním mám prsty já, nebo to jenom tak zkusil a trefil se přímo do černého.

Chodby byly zase vylidněné. Poslední dobou je v hradu nějak moc prázdno, budu se muset Ara zeptat, kde všichni jsou, ale to až potom. Teď musím vymyslet, jak se dozvědět pravdu a navíc musím Arovi říct, že přijede otec, sice nevím kdy, ale určitě by měl o jeho plánované návštěvě vědět.

„Bello, mluvila jsi s otcem?“ odchytl mě Aro ještě před vstupem do sálu. Kde se tu proboha tak najednou vzal? Skoro jsem se ho lekla, protože vyšel z boční chodby a já ho vlastně ani neslyšela přicházet.

„Ano, mluvila. Mám tě od něj pozdravovat a taky vyřídit, že se na nás přijede podívat.“

„A ptala ses ho na Edwarda?“

„Ano i na Edwarda jsem se ho ptala. Prý po tu dobu, co byl u něj se choval normálně, zajímalo ho, proč se tak ptám, ale po telefonu se mi to nechtělo řešit a navíc jsem si říkala, že budeš rád, když o tom bude vědět co nejméně lidí,“ usmála jsem se na něj a Aro mi úsměv opětoval.

„Máš pravdu, bude nejlepší, když o tom bude vědět co nejméně lidí, hlavně o tom včerejšku a Fancovi. Proč viděl obraz zrovna jeho? Copak nestačí v rodině jenom jeden blázen?“ povzdechl si a já jsem se musela přemáhat, aby se mi na tváři neobjevil vítězný úsměv. Konečně jsem dosáhla všeho, o co jsem usilovala.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), Hanulka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsi ten pravý - 8. kapitola - Šílený příbuzný: