Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 9. kapitola

24.11.2009 (19:00) • GossipGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 9492×

9. kapitola - Nové

Seděla jsem na pohodlném koženém křesle a přes sebe měla přehozený strakatý hedvábný přehoz. Dívala jsem se na dívku přede mnou. Její výraz byl neutrální, bez zájmu. Byla celkem hezká, ale trochu bezvýrazná. Odvrátila jsem od ní oči a zahleděla se přes špinavou výlohu ven. Nádherně svítilo slunce a ulice byly proto plné lidí. Sluneční paprsky odhalovaly ohmatané sklo, jak na něj malé děti přitiskávaly své malé ručky. Jedna malá dívka to právě udělala. Přitiskla obě malinké ručičky na sklo a rozšířenýma očima zaujatě sledovala dění uvnitř. Lehce jsem se tomu pousmála, když jsem si vzpomněla, jak mě to jako malou fascinovalo úplně stejně.

,,Narovnejte hlavu, prosím." ozval se za mnou milý hlas. Vrátila jsem se tedy do reality a pohled přemístila zpět k dívce přede mnou. Na rtech jí visel malý upřímný úsměv, jak mě sledovala. Měla hezké plné rty a úsměv jíslušel. V hlubokých tmavých očích jí trůnil laskavý, mírně odevzdaný pohled. její vlasy byly zplihlé, obepínaly jí tvary hlavy, protože je měla mokré. Měly sšinavě blonďatou barvu a ukořínků tmavé odrosty. Vypadaly dost divně, jelikož byly tak nějak zubatě ostříhané, na každé straně jinak dlouhé. A pořád se zkracovaly, byly každou chvílí jiné. Při každém kmitu stříbrných ocelových nůžek.

Cvak. Cvak. Cvak.

Pramínky plavých vlasů odpadávaly na kamennou dlažbu a pomáhaly budovat už tak velkou hromadu chomáčů.

Cvak. Cvak. Cvak.

Hroty ostrých nůžek se stále vzdalovaly a zase spojovaly, aby plnily svůj účel. Ten zvuk mě tak nějak uklidňoval. Dával mi na vědomí, že se něco děje, že se něco mění.

Cvak. Cvak. Cvak.

Další vlasy putovaly k zemi a snimi vždy i trochu ze mě. Brala jsem to, jako kdyby ze mě postupně spadávaly ty špatné vzpomínky a dávaly prostor novým, aby je nahradily. Líbilo se mi to. Vždycky jsem to měla ráda. Jako malá jsem chtěla být kadeřnicí. Nevyplnilo se. Ale nevadí. Nůžky dál klapaly a vlasy opouštěly své místo. Seděla jsem tu už docela dlouho a podle toho, jak jsem to sledovala ve velkém zrcadle přede mnou se mi zdálo, že už se to blížilo ke konci. Což bylo dobře, začínají mi brnět nohy a  nevydržím moc dlouho bez většího pohybu. Nikdy jsem nebyla zrovna trpělivá. Kadeřnice skončila se stříháním a odložila nůžky na pultík. Vzala si místo toho tubu a její obsah vykidla do malé mističky. K tomu přidala ještě nějaké další věci a celé to chvíli míchala černým štětečkem. Po dlaší malé chvíli začala štětečkem husté oranžové bláto rozpatlávat na mé hlavě. Roztírala to všude, od kořínků až ke konečkům, hezky rovnoměrně. Kadeřnice, která se o mě starala byla milá. Občas jsme v průběhu prohodily pár slov. O svém způsobu žití jsem raději pomlčela. Spíš se ptala, jestli ještě chodím do školy, jestli jsem odtud a tak. Celou dobu jsem jen zírala na odraz před sebou a pozorovala práci profesionálky. Bylá mladá, ale vážně zručná.Zkoumala jsem, co mě napadlo. Její ruceproplétající se mými vlasy. Její soustředěný výraz. Její oblečení. Vlasy. Svůj obličej. Když už jsem nevěděla, na co koukat, ponořila jsem se do svých vlastních úvah. Jen tak si promítala vzpomínky a přemýšlela o tom, co miprávě jen tak na mysl padlo. Spíš jsem přemýšlela tak o ničem.

***

Dílo bylo dokonáno. Z vlastního světa mě probral až hlas.

,,Hotovo, slečno." promluvila na mě kadeřnice a zaslechla jsem spokojený, snad radostný podtón jejího hlasu. Nejspíš se jí ti povedlo. Nejdřív jsem se rozkoukala a kmitala hlavou na všechny strany. Pak jsem jen zůstala zírat na osobu v zrcadle. Nemohla jsem to být já. Ta dívka byla krásná, moc jí to slušel. Její vlasy byly ohnivě rudé a sestříhané do střapatého mikáda. Chtě nechtě jsem musela přiznat, že se svým účesem podobala Alici. Sluneční paprsky pronikly přes zamazanou výlohu a tvořily jí na vlasech zářivé odlesky. Nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo to něco tak jiného. (pro přibližnou představu).

,,Páni." vypadlo ze mě po drahné chvíli. ,,Je to nádherné. Děkuji!" Nedalo mi to jinak a překvapenou kadeřnici jsem nadšeně objala. Jen se smála.

,,Sluší Vám to, moc. Ale není to mými schopnostmi, je to Vámi." řekla přesvědčeně a s úsměvem. Zaplatila jsem jí a vyšla na ulici. Bylo mi jasné, kam se příště půjdu nechat ostříhat, pokud budu zase chtít. Pochytila jsem její jmeno, Caroline. Vím, po kom se mám ptát. Slunce svítilo sice pěkně, ale pro mé oči bylo otravné, tak jsem si nasadila velké sluneční brýle. Se svým vzhledem jsem náhle byla nadmíru spokojená. Podívala jsem se na hodinky. Ukazovaly půl jedenácté. V poledne jsem měla sraz se Sall v jedné kavárně tři bloky odtud. Nemohla jsem se dočkat, až ji uvidím, také šla do kadeřnictví. Obě jsme to udělaly jako takové překvápko pro tu druhou. Byla jsem strašně zvědavá.

Měla jsem teď čas a vůbec nevěděla, co mám dělat. Procházela jsem se po chodníku. Asi dvakrát jsem zaslechla hvízdnutí. Vykouzlilo mi to na tváři pobavený úsměv. Zdá se, že plán vychází jako po másle. Najednou jsem ho uviděla... butik! Přímo přede mnou. Musela jsem dovnitř. Sama jsem to nechápala, ale najednou jsem zatoužila jít dovnitř a poletovat mezi ragály s hadříky. Otevřela jsem skleněné dveře a vkročila dovnitř, s tak potěšeným pocitem. Nevím, co se se mnou děje. Ale když odznova, tak pořádně, že? Nadšeně jsem se vrhla mezi poličky a věšáky. Bylo tu tolik úžasných věcí. A tahle sukně! Ohhh... Tu musím mít. Ale ne, to tričko! Je prostě úžasné! A tak pasuje k té sukni! To je určitě osud. Bůh chce, abych si ho koupila. Šup s ním do košíku.

Když jsem už měla dvě tílka, jednu sukni, dvoje kraťasy, jedny proužkované návleky na ruce a fialovou čapku, uvědomila jsem si, že nevím kolik je. Podívala jsem se na čas - za pět minut dvanáct. Do pytle! Běžela jsem k pokladně, všechno zaplatila, popadla tašky a už si to mířila ven. Naštěstí ta kávárna byla tady odtud za rohem. Běžela jsem tam, vpadla do dveří a celá udýchaná zamířila k jednomu stolku. Svalila jsem se na židli a těžce oddychovala. Přišla ke mě mladá servírka a měřila si mě trochu podiveným způsobem. Ani jsem se jí nedivila.

,,Dáte si něco?" zeptala se mě.

,,Jedno latté, prosím." objednala jsem si a usmála se. Nejspíš uznala, že jsem normální (tím si osobně však nejsem zcela jistá), úsměv mi mile opětovala a odešla. Rozhlížela jsem se po kavárně. Všichni ale seděli v párech, nebo ve více lidech, kromě jedné holky. Čekala jsem tedy dál, možná se taky někde zdržela. Servírka přinesla moje latté, poděkovala jsem a usrkla si hřejivé tekutiny. Sice bylo venku horko dost, ale já latté prostě milovala v každý čas. Ještě jednou jsem se porozhlédla. Že by ta holka... Ale to ne, to je blbost. Takhle by Sall prostě vypadat nemohla. Najednou se dívka otočila čelem ke mně, vyvalila oči a na tváři se jí rozlil překvapený úsměv od ucha k uchu. To je vážně Sally! No to mě podržte. Wow! Vypadá dokonale. Ta už si to mířila ke mně, s rozjařeným obličejem. Její vlasy si zanechaly svou nádhernou délku a dokonalé rovné prameny jí splývaly po zádech. Do čela měla střihnutou perfektně rovnou ofinu a co mě snad nejvíc překvapilo - její tmavě modré oči, barvy rozbouřeného moře. Stihla si už koupit i čočky, páni. Pro ty jsem ještě nebyla.

,,Vypadáš dokonale, Sall." vypískla jsem rozjařeně ,,Budeš královna ročníku." dodala jsem ještě a pak vyprskla smíchy. Sall se mezitím posadila naproti mě i se svým esspresem a taky se smála.

,,Nebudu." odporovala mi ,,Tou budeš ty!"

Koukala jsem na ni jak idiot. Jak bych jí mohla předčit? Náhle mi moje rudě žhnoucí vlasy přišli mdlé a ponuré.

,,Podívej se na sebe, Ray! Vždyť vypadáš dokonale. Ty vlasy - je to úžasné. Nechápu jak ty, můžeš obdivovat mě." říkala mi a ve tváři měla opravdu dost udivený výraz.

,,To je blbost. Ty divoké uhelně černé vlasy ti tak sluší. A ty oči - dokonalost. Jsem proti tobě šedé myš." stěžovala jsem si. Ve skutečnosti jsem se ale usmívala, takže to byla spíš legrace.

Takhle jsem mlely ještě nějakou dobu a následně se tomu smály tak nehorázným způsobem, že servírka poět změnila názor a vrátila se k prvnímu předpokladu. Dohodla jsem se se Sall, že půjdem pro moje čočky a pak, že se musíme nechat vyfotit. Na nové papíry (by Sall, ale koho by to zajímalo). Když jsme byly v obchodě, a já viděla všechny ty zajímavé barvy, které by mé oči mohly dostat, nemohla jsem se rozhodnou. Nakonec zavládla zelenomodrá, taková zvláštní. Mě se moc líbila. Sall chtěla hrozně do solaria, že v něm nikdy nebyla. No, já vlastně taky ne, tak proč to nezkusit? Tak jsme vyšly ze solárka, nádherně opálené a a smích nás neopouštěl ani při té obyčejné chůzi po chodníku. Ukazovala jsem Sally zrovna nové hadříky, co jsem si koupila a ona mi je vehementně schvalovala, když v tom - jsem narazila na malý ,,obchůdek", kam by mě nikdy nenapadlo, že půjdu. Tetovací salon. Zatoužila jsem věčně ozdobit své tělo. A jak jsem si řekla tak jsem udělala. Bolelo to jako čert, ale já byla okouzlená. Mé rameno teď okupovala nádherná rostlina, taková ta svěží, při které pomyslíte na Hawai. Od ní vedlo několik tenkých pramínků a vše dopňovalo několik větších a malinkých hvězd. (Rayino tetování) . Bylo to vážně nádherné. Nikdy by mě nenapadlo, že udělám něco takového, ale co dnes vlastně dělám normálně? AnI Sall si příležitost nenechala uniknout. Její levé rameno teď zdobily dva modří motýlci s tmavou stínovanou čárou v pozadí. (Sallyino tetování) . Bylo taky krásné. Ještě jsme si obě nechaly udělat půlku srdce na volnou stranu malíčku. Když jsme dlaně spojily, srdce bylo celé. Vyjádřily jsme tím naše přátelství.

Do dočasného pokoje v hotelu jsme tedy dorazily vyřízené, ale šťastné. Tenhle den se vydařil. Byl plný změn, ale podle mého názoru k lepšímu. Já si vzala volné staré tepláky,  šedé tílko za krk a svalila se na pohovku před televizí. Za chvíli už jsem napjatě zírala na obrazovku a čekala, co se stane dál. Pustila jsem si totiž film 2012. Je to film o konci světa a musím říct, že pekelně dobře natočený. Valila jsem oči na televizi, až mě z toho pálily a slzy ztékaly po tvářích už dávno. Bylo to prostě tak dojemné. Sall zatím pracovala na našich nových falešných papírech a nejspíš ji vše vycházelo. Na té fotce jsem samozřejmě vypadala jak blb (podle Sally úžasně, ale ona je kamarádka, určitě kecala), ale co se dalo dělat. Po filmu jsem se celá ubrečená a šťastná z dobrého konce zároveň rozloučila se Sall a vydala se do postele. Sall řekla, že ještě něco dodělá a pak to taky nechá na zítra. Byla jsem přece jenom dost unavená a usnula jsem takřka hned, co se má rudovlasá hlava dotkla polštáře.

Tak co, líbilo? Doufám, že jo. Je to zase po celkem dlouhé době, mě samotnou to mrzí, ale nic moc s tím nenadělám. Ale stále jsou tu hodiny matiky :D

Moc nevím, jakým se celá tahle povídka ubírá směrem. Pořád měním, co vymyslím. A napíšu to, na co mám zrovna náladu. Někdy ale moc nejde psát. Vím, že tahle povídka nepřibývá zrovna nejčastěji a děkuju všem, co mi píšou komentáře, ať už kladné nebo záporné. Věřte mi - oboje potěší. Poroučím se, gossipgirl

Autor: GossipGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 9. kapitola: