Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 24. kapitola

23.05.2010 (10:45) • GossipGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2852×

24. kapitola - Přešlap

Stella se sebevědomě zvedala ze země, zatímco já uvnitř ní jsem umírala strachy a mučivou nevědomostí. Je tu Edward se mnou? Co se s ním stalo? Rozhlížela jsem se, ale nikdo jiný tu nebyl. Jen já a Stella. Jen ona se mnou v těle.

„Co to mělo znamenat, Bello?" řekla do vířivého ticha.

„Co máš na mysli?" odpověděla jsem jí v duchu otázkou.

„Cítila jsem jisté komplikace." Její hlas byl chladný, věcný, ostrý.

„Pokud si mě chceš cpát do těla, budeš se muset smířit s tím, že se v něm budu hlásit o slovo." Posměšně se zasmála.

„Belli, nebuď naivní." Co si o sobě vůbec myslí?!

Zvedla se ve mně nová vlna hněvu. Soustředila jsem se, chtěla jsem jí to dokázat. Věděla jsem, že když to dokážu teď, půjde to. Dala jsem do toho všechnu vůli i snahu, co jsem měla. Stellino tělo se otřáslo a padlo k zemi.

Cítila jsem její nevěřícnost. Zlost, co v ní zaplála. Nepočítala s tím. Nenapadlo jí, že by se její nebezpečné hrátky mohly obrátit i proti ní. Byla jsem si jistá tím, co jsem si myslela předtím. Teď, když jsem to dokázala, už to zvládnu.

Zvedla jsem se a rozešla se. Na rtech mi pohrával vítězný úsměv. Konečně jsme si kvit. Rozběhla jsem se. Ten pocit byl neuvěřitelný. Proplétala jsem se tím světem jako neřízená střela, extrémně ladná, svižná a rychlá, ale přesto jsem svůj běh měla naprosto pod kontrolou. Běžela jsem jen tak, do nikam. Ale cítila jsem to. Pokud v tomto těle bylo srdce, právě ono mě teď vedlo do malého černého obydlí, visícího z "nebes" jako nesmyslně obrovská vánoční baňka.

Ladně jsem napla špičky a skočila do otevřeného okénka. A on tam byl.

Šla jsem k němu, tentokrát téměř ne-tempem, za které by se nemusel stydět kdejaký slimák. Blížila jsem se k němu, jako k porcelánové panence. Jako se dítě blíží k vysněnému dárku a bojí se k němu i jen dostat blíž, aby ho nenarušilo. Krásný, nehybný, tak, jak jsem ho znala. I kdyby tady vypadal jako sv. Mikuláš, poznala bych ho. Poznala bych jeho klidný výraz, upřený pohled, hypnotizující charisma... Cítila bych ho a mou lásku, poutající mě k němu. Jako dva magnety. Jeden, který se stále otáčí a tak se s druhým přitahuje a hned zase odpuzuje, pořád dokola. Ale stejně se vždy otočí zase a ví, že ten druhý čeká.

Jako já vím, že na mě Edward vždy čekal a čekat bude. Že strpí mé otáčení na jednu a zas na druhou stranu. Že mě vždy přivítá otevřenou náručí, když se připlazím zpět.

Šla jsem k němu.

„Povedlo se nám to," šeptla jsem, stále naprosto nevěřícně, ale blaženě. Cítila jsem se neskonale šťastně. A on měl na tváři svůj pokřivený úsměv.

„Protože láska kvete v každém... světě?" nadhodil pobaveně. Usmála jsem se, všechen stres a strach ze mě opadl. Náhle jsem byla volná jako pták, byla jsem tu s ním a šťastnější jsem nemohla být. Ta chvíle byla dokonalá.

***

Byli jsme tak moc lehkomyslní... Co jsme si vlastně mysleli? Tenhle svět není určen pro lásku. Tady je všechno zlé, špatné a co dobrého sem vstoupí, je zničeno.

***

Posadil se a já se mu uvelebila na klíně. jen letmo jsem ho líbla na namodralou popelavou tvář a objala ho dlouhými pažemi. Pohupoval se se mnou v náručí, kolébali jsme se dopředu a dozadu, pomalounkým tempem. Snad nikdy mi nebylo líp. Ta úleva, volnost; pocit, že to nejhorší je za námi a nevadilo mi, že jsme tady, byli jsme spolu a to stačilo. Byla jsem smířená.

„Co je z nás? Tady?" zajímal se Edward. Ptal se, ale jakoby ho to vlastně ani moc nezajímalo. Uvědomila jsem si, že jsem na tom ve skutečnosti stejně. Co na tom záleží?

„Ona... Je hned zjevné, že pouhý člověk s určitostí není. Dokáže se měnit ve zvíře, ale není měnič ani vlkodlak. Saje krev, když chce, ale ani upírství není její podstata. Má bílou hůlku, dokáže plno věcí, ale není čarodějka... Vede mě to k závěru - a Stella nedobrovolně, ale zlomyslně souhlasí - že dokáže být, čím chce a dokáže, co chce."

„To je zlé," konstatoval.

„To ano," přitakala jsem klidně. Dále bylo přemýšlivé ticho.

„Nechci tady zůstat, chci se vrátit zpátky," pokračovala jsem.

„Já vím, lásko, ale pamatuj, že jsem tu s tebou. Pokud chceš zpět, musíš se probudit."

„Ale to není tak jednoduché. Ona mě ovládala, ona mě vracela zpět. Ty jsi to nejspíš ze svého lidství nepamatuješ, ale sama od sebe se probudit nedokážu." Mlčel; neměl, co říct. Ani já už jsem neměla slova.

„Pokus se," řekl nakonec bezmocně. Tohle za tu dobu vymyslel? Hm, bravo Edwarde!

„Fajn." Nic jiného ale asi vážně nezbývalo Tak jsem se zase soustředila, jako předtím, když jsem se snažila dostat sem. A cítila jsem ten tlak. To bylo dobré znamení. Věděla jsem, že to jde správným směrem, že to tak má být. Přesto mě sžíral zvláštní pocit, který se mi ani trochu nezamlouval.

(hudba - vážně doporučuji k tomu pustit...)

Dopadla jsem na světlou plovoucí podlahu. Dobře známý pokoj, Edwardův. Zůstala jsem ležet na zádech jako brouk a zhluboka se nadechovala. Doléhaly ke mně dunivé tóny Clair de lune, kterou Edward pustil mě na uklidněnou, než jsme se octli tam. Musela tu hrát dokola celou dobu. Byla jsem ráda, vážně, byla jsem nadšená, že jsem se vrátila... Já se vrátila... Já se vrátila... jen já...

Prudce jsem se posadila. Trhavě jsem se otáčela, dívala se všude kolem sebe. Není tu! Oči se mi zaplnily slzami a zděšení mě prostupovalo do morku kostí.

„Edwarde, Edwarde..." šeptala jsem pořád dokola jeho jméno, můj hlas byl vyděšený a přeskakoval.

„E - Edwarde," prosila jsem stále, jako bych ho svým nářkem chtěla přinutit vrátit se. Ale nebyl tu. Okolo mě byly jen obyčejné chladné bílé zdi a pár kusů nábytku. Nic živého. Zůstal tam kvůli mně. Já ho tam zatáhla, stáhla ho do pekla. A on teď třeba trpí kvůli mně. Kdo ví, co se tam teď děje... Stiskla jsem víčka pevně k době, až mě bolely, ale můj stisk nepovoloval. Celé tělo se mi třáslo, cloumala mnou zoufalá starost o něj.

Jenže žádný tlak se nekonal. Žádné stlačení těla ani motání hlavy. Pořád jsem pod sebou měla studenou podlahu a okolo jen dusnící noty Debussyho, zůstávající tíživě viset ve vzduchu. Dávala jsem do toho sebe celou a už jsem byla vysílená tou snahou, náhle mě ale tlačící temnota konečně dostihla.

Možná to tenkrát byla osudová chyba. Možná jsem se měla rozhodnout jinak. Lidé jsou lehkomyslní, proměnní a často dělají chyby. Někdo má štěstí, někdo zase smůlu. Někdy se dopustíme nepatrného omylu, který znervózní, vynervuje, ale v závěru se ztratí a vyšumí do zapomnění. Někdy ovšem můžeme udělat chybu, která změní celý náš život, a někdy bohužel nejen náš. Ta se nikdy nerozplyne, bliká vám v mysli až do konce života. Myslíte na ni každý den, minutu, sekundu... A litujete. Litujete, že jste se mohli něčeho tak hloupého dopustit... Jenže tenkrát jste to tak chtěli.. Bylo to pro Vás řešení, rozhodnutí, správná cesta. Tak jak to, že teď litujete?! Jelikož nejsme upíři a lidé se mění... A stačilo, abych nebyla hloupý člověk a nemusela bych teď klečet u milované osoby, možná spíš u toho, co z ní zbylo, potřísněná její krví stékající mi po těle a čekat na jistojistou smrt...

*KONEC*

Tak jo. Chcete mě teď zabít? Ne, já nechci znát odpověď, raději vlastně ne. Dřív něž se ale rozběhnete k nám domů s kudlou v ruce, chtěl bych vám říct, že s tímhle příběhem vůbec nekončím. Nedokázala bych to. Jen nám tu končí jedna velká etapa a posouváme se někam trochu dál...

Navazovat bude chystaná povídka V hlubinách snění, kterou snad zanedlouho přidám. Snad jsem vás nezklamala.

Shrnutí

Autor: GossipGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 24. kapitola: