Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 23. kapitola

14.05.2010 (10:15) • GossipGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2390×

23. kapitola - Stáhni mě do pekla!

Potřebovala jsem se pořádně nadechnout. Jenže každý nádech, každá další potřebná dávka kyslíku bodala do útrob. Objala jsem své tělo pažemi a snažila se udržet ho pohromadě. Cítila jsem ale, jak se mi přímo rozpadá pod prsty. Jako mikročástečky prachu, jako nepolapitelná hmota, jako vířící plyn. Opouštělo mě před očima, rychle, zběsile, šíleně a nezadržitelně.

Sakra, já to chci zastavit! Musím! Tohle – tohle nejde… Rozpadám se… zaživa…

Ale věděla jsem, že to není pravda. Věděla jsem, že to tak doopravdy není, že je to jen můj klamný pocit, že se mi to vlastně jen zdá. Přesto jsem nad tím nedokázala převzít kontrolu a ovládnout to, postavit se na nohy a vztyčit hlavu. Říct si, že jsem celistvá a v pořádku, že jsem nad věcí a zvládám to.

Byla to zase ta díra v mé hrudi. Ta propast, na jejímž okraji jsem balancovala. U které jsem byla a dělala váhavé krůčky. Cítila jsem jí, úplně stejně bolestně jako tenkrát, možná ještě hůř. Pevně jsem zatínala ruce kolem svého těla, zarývala si nehty do kůže. Divoce jsem kolem sebe kopala, jako bych se od toho chtěla osvobodit. Vřeštěla jsem, bolestně a zoufale, bezmocně a beznadějně…

Seber se, no tak! Srabe! Vzchop se,… Ale… Kdo vlastně jsi? Mám tě oslovovat Bello? Railey, Charlie? Nebo snad radši… Stello? Mám ti tak říkat? Jsi ona, ne? Jsi Stella, viď? Jsi to ty? Jo, vidím tě… Poznávám tě. Poznávám sebe, jsme totožná osoba. Rozeznávám brutální divokost tvých očí. Zřím dravý hlad tvého pohledu. Vidím tvé nečisté ruce, potřísněné hříchem a krví nevinných… Vidíš to taky? Vnímáš se? Jo, to doopravdy děláš. Uvědomuješ si to? Že jsi malá špinavá coura… Tys sama’s ji ze sebe učinila. Osud je nalinkovaný, ale vždycky s tím můžeš sama pohnout. Ale ty jsi šla špatnou cestou a na nějaké rozcestí ti každej sere. Smiř se s tím… lůzo…

Ne! Já nejsem ty! Nejsem zrůda. To ty zabíjíš a pak mi ty obrazy nastrkáš do hlavy. Nemůžu za to, není to má vina. Nejsem ty. Nechci tě vídat ve svých snech, hnusí se mi vidět tvé krvavé hrátky, pozorovat tě. Nikdo o tobě ani neví...  Jsi smyšlená a proto prostě… neexistuješ! Nejsi!

,A co Damien?‘ špitne zlověstně a pokračuje svým tajemným svůdným, pokoušejícím hlasem. ,Co ten? Taky neexistuje? Tvé rty si to nemyslely… Připadal jim celkem skutečný. I tobě ano. Sdílím tvou mysl, znám tě skrz na skrz… Děsí tě to? Možná by mělo. Jsem ďábel, tvá noční můra. A jsem v tobě a můžu si dělat, co se mi zachce. Jsi tak směšně bezmocná. Smůla co? Smiř se s tím…‘

Dál jsem zuřivě svírala své vlastní tělo a hlasitě vzlykala. Tohle není fér. Ale jak už jsem jednou řekla Edwardovi: Život prostě není fér. Snažila jsem se uklidnit, ale namísto toho jsem se pořád drtivě objímala a řvala jako lev. Jako raněný lev, řvoucí bolestně a jak nejvíc může. Věděla jsem, že už mě musí považovat za blázna a narušenou osobu. Já sama jsem si tak připadala, což – nejspíš jsem jí dokonce doopravdy byla. Už jen sama před sebou, a tím spíš před nimi, jsem se cítila mizerně potupně. Jako ta největší špinavá spodina. Odpad. Použitý hadr, dobrý už leda tak na utření podlahy.

Moje smysly náhle ale ztrácely koncentraci. Cítila jsem se otupěle, stále víc a víc. Ztrácela jsem se. A ze všeho nejvíc jsem se bála, že usnu…

Dopadla jsem na všechny čtyři. A pod dlaněmi mi vířil tmavomodrý… vítr. To něco, co se jemně pohybovalo, vířilo a plynulo. Ne! Nechci tu být! Ale má hostitelka se potěšeně zle usmála. Tahala mě sem schválně, samozřejmě…

Rozběhla jsem se, zase tak rychle, ale přesně a bez menšího zaváhání. Z dýmu v dáli se nořila postava. Ale ne… Ještě přidala na rychlosti a vletěla mu přímo do náruče, on jí jen tak chytil za ramena, ona ještě ve vzduchu spojila ruce za jeho krkem a oba se společně několikrát točili kolem své osy. Všechno to bylo hrozně rychlé, ale ladné. Sotva došlápla špičkami nohou, už si jí hladově tiskl na tělo a drtil svými rty ty její.

Lačně mi přejížděl po těle, stejně jako já jemu. Chtivě, nedočkavě, zběsile… Naše jazyky se proplétaly, hrály si svou dokonalou, sehranou hru. Hru na život a na smrt, o bezmoc a vládu…Hru, která nakonec nekončila ani jedním, ale byla tak prožita. Jen pro ten vzrušující naléhavý pocit, jen pro tu adrenalinovou nenasytnost. Vzal můj obličej do dlaní a blaženě opřel své čelo o mé.

„Má krvavá svůdnice,“ šeptl procítěně. Přerývaně jsme vydechovali a každý náš výdech byl vzdech. Každý pohyb byl chtivost, každý pohled provokace.

„Můj nenasytný spolupachateli?“ vzdychla jsem a na konci to s náznakem úsměvu v hlase zvedla do otázky.

„Musíš dnes někoho zabít.“

„Koho?“ zeptala jsem se bez většího zájmu.

„Řeknu ti to později. Teď máme čas jen pro sebe."

Potěšeně jsem na něj pohlédla a ráda se topila v jeho očích. Užívala jsem si naši bezprostřední blízkost. Náhle jsem ale ucítila zvláštní tlak na těle. Bolelo to, ale tak nějak... nepřímně. Pochopila jsem.

„Budu muset jít." Zatvářil se zmučeně.

„Právě jsi přišla-"

„Brzy se vrátím," slíbila jsem a dala mu dočasně poslední polibek na měkké rty.

***

Přerývaně jsem lapala po dechu. Sýpavě jsem se snažila nabrat vzduch, ale vycházely z toho velmi marné pokusy. Můj tep se pomalinku klidnil do normálu. Moje tělo sebou ještě párkrát zbrkle smýklo po koberci jako na elektrošocích a pak zůstalo bezvládně ležet. Měla jsem pocit, jako by mi ani nepatřilo. Jako bych byla toho celého jen divák, který podívanou až moc detailně a živě prožívá. Už jsem ale své tělo začala zřídka pociťovat, to je dobrý signál, ale šlo to ztuha. Opět jsem hleděla do jeho zlatavých očí. Tady už člověk ani nemůže mít noční můry? Fajn, zlehčuju to. Ale to nikdo nemusí vědět. Nikdo vlastně nic nemusí vědět! A taky, že nebude. Ne, že by se mi snad nelíbilo ve vypolstrované cele... Sama dobře vím, že to není v pořádku. Ale děje se to v mé hlavě a jde o poruchu psychickou, takže když s tím nedokážu nic udělat já, nedokáže to nikdo jiný a je mi jedno, kolik by ten člověk měl titulů. Ten problém je až moc důležitý a až moc... osobní. Není to jen tak.

„Nevím, co ti mám říct," zašeptala jsem na rovinu bezradným hlasem. Nemusela jsem umět číst myšlenky, abych viděla jeho bolestně zoufalý zkoumavý pohled.

„Nevím, na co se tě mám ptát," pošeptal mi nazpět snad ještě zoufaleji, než vypadal. I mě to mučilo. Ničilo mě vše, co ubližovalo jemu.

„Mrzí mě to, Edwarde. Ztrácím se." Hlas mi zoufale přeskakoval i v tom tichounkém šepotu.

„Ne! Nedovolím to. Držím tě tu. Ať se děje cokoliv, zvládneme to. Proboha, Bello, už jsme snad překonali tolik věcí! Cítím to. Cítím propast mezi námi, co nás rozděluje, ale pokud se budu snažit sám, nepřijdu na to. Pomoz mi, Bells! Chráním tě, nic se ti nestane, to si pamatuj. Nic nás nemůže rozdělit." Přesto, že šeptal jen o něco hlasitěji než já, tón kterým mluvil byl prosycen naléhavostí, kterou tato situace vyžadovala.

„Já vím. Vím to, spoléhám na to, věřím ti. Věřím v tebe," špitla jsem a zadívala se na něj. Horké kapičky slané vody se líně koulely po mých mdlých tvářích a tiše vyjadřovaly můj smutek, nenuceně ukazovaly mou beznaděj.

„Proč nám osud nepřeje? Proč si nezasloužíme své štěstí? Nevytrpěli jsme dost?" Překypovala jsem zoufalostí.

Zarmouceně zakroutil hlavou. Vypadal, jako by se mu chtělo plakat taky. Jeho podstata mu v tom ale narozdíl od mé bránila. Pořád jsem ležela na zemi a on u mě klečel. Připadala jsem si jako největší troska. Jako pozůstatek existence, ne jako celá bytost. To trápení snad musí skončit, ne? Někdy musím být šťastná. Zvedla jsem se do sedu a roztřeseně ho objala. Tiskla jsem se mu na ledové rameno a otřásala se teď už mohutnými hlasitými vzlyky.Bylo mi to všechno tak líto a přitom jsem věděla, že s ní nedokážu bojovat.

***

„Jmenuje se Stella."

„To ona je překážka?"

„Ano. Ona je zábrana."

„Jak to?"

„Je uvnitř mě. Dokáže mne ovládat."

„Nezvládneš jí zabránit?"

„Ne."

„Může si dělat, co chce?"

„Ano."

„Dokáže tě naprosto ovládat?"

„Ano."

„Jak to?"

„Já nevím!"

„Promiň."

„V pořádku."

„Jak to můžeme dokázat zastavit, když se celý ten boj odehrává uvnitř tebe?"

„Nevím."

„Nedokážeme. A jak, jak to... dělá?"

„Ona je v mém těle, vnímá co já a dokáže mě popřípadě ovládnout na tolik, aby za mě rozhodovala. A když spím, vtahuje mě ona do svého těla a nutí mě být v něm s ní. Jenže já jí nedokážu ovládat. Jen jsem v jejím světě a musím tomu všemu přihlížet. A prožívat to..."

Mlčení.

„To je zlé."

„Myslíš?" Sarkastická hysterie.

Zamračený pohled. „Je to horší a absurdnější, než bych si dokázal představit."

„Říká upír."

„Není situace na vtipy."

„Hmmm." Ústupné odmlčení.

Tiché zašeptání. „Vezmi mě za ní."

„Co?!"

„Když můžeš do toho světa ty, proč ne já?"

„A oba budeme uvnitř Stelly. Promiň, ale vypadá na to, že si docela zakládá na figuře a když tam budeme dva-"

Důrazné zavrčení.

„OK, už nic nenamítám."

„Co se to s tebou děje?"

„Nejsem tak trochu sama sebou." Velmi kousavý podtón.

Soucitný pohled. „Ale to se změní, uvidíš."

„Hmmm." Skrytá beznaděj a hraná naděje.

Milující něžný pohled. Ach, tím se vše mění...

***

„Vím, že se ti nechce. Vím, že je ti to proti strsti a láme tebou nevole. Překonej to. Musíme to zkusit," nabádal mě Edward a tisknul si mě k sobě. „Soustřeď se na to pořádně. Dupni si! Chtěj mě tam sebou."

„Pokusím se," zamumlala jsem slabě, bylo mi divně. Vzdouvala se ve mně vlna Stellina vzdoru. Bouřilo se to ve mně, protože to tak nemělo být. Semkla jsem čelisti až mě bolely zuby. Zaťala jsem ruce obtočené kolem něj do pěstí a víčka krčila co nejvíc k sobě. Soustředila jsem se, jak jen jsem mohla a tolik se snažila. Doufala jsem, že to vyjde. Cítila jsem ty správné emoce. Že tam Edwarda s sebou chci, že ho tam pořebuju. A cítila jsem tlak, co mi svíral mozek a vnitřnosti. Co mi drtil hlavu. Ta se mi točila jako ve velkém víru. A pak...

... jsem procitla.

Nejsem s tím spokojená, vážně nejsem. Celé mi to přijde o ničem. Nevím. A je to zase krátké. Posuďte sami, asi není rozumné kritizovat to sama sobě, ale... Kdy jsem já vůbec rozumná?... No já už nebudu rušit. Snad se líbilo :)*

Shrnutí

Další kapitola

Autor: GossipGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 23. kapitola: