Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 22. kapitola

01.05.2010 (07:00) • GossipGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1907×

22. kapitola - Svět v našich hlavách

Probudila jsem se v chladivém obětí. I hned jsem si samozřejmě uvědomila, komu obětí patří. Přetočila jsem se mu v náručí a podívala se mu do očí. Z neznámého důvodu jsem si připadala hrozně rozpačitě a nevěděla, co bych měla říct. Pozoroval mě stejným způsobem, ani jeden z nás se neměl k "prvnímu kroku" a oba jsme se cítili stejně trapně.

,,Um, měla bych -" rozpačitě jsem nechala větu a otevřenou a pomáhala si přitom posunky, naznačující můj odchod. Jen přikývl a sám zůstával ležet ve stejné pozici. Vrátila jsem se do pokoje a vzala si svou modrou toaletní taštičku. V koupelně jsem si vyčistila zuby, dopřála si horkou sprchu, která uvolnila a vysušila si vlasy. Chvíli jsem na sebe, zabalená jen v ručníku, zůstala koukat do zrcadla. Když jsem přijela do Mexika, nechala jsem si ostříhat své dlouhé vlasy někam nejdéle k ramenům. Teď byl ale začátek prosince a mě vlasy vždycky rostly docela rychle. Zase mi sahaly někam pod prsa. Asi jsem si toho dřív nemohla všimnout, jelikož jsem byla zvaklá nosit culík, skřipec, copy nebo něco na ten způsob. Viděla jsem kus své přírodní barvy, šířící se od kořínků a vyvolalo to ve mně tíživý pocit. Nechápala jsem, co se se mnou děje. Ještě včera jsem si myslela, že nemůžu být šťastnější. Konečně jsme si to s Edwardem vyjasnili a oba jsme byli šťastní. A teď? Uvědomuju si, že jsem se za svou vymyšlenou identitu celou dobu schovávala. Celou dobu to pro mě byla jakási úlita, skořápka, která mě bezpečně skrývala přesně, jak jsem potřebovala. Teď mě z té úlity někdo vytáhl, někdo poničil mou skořápku a ta se začala pomalu rozpadat, bortit.

A mě to děsí.

Udělala jsem si řasenku a šla se obléct. Obyčejné bílé tenisky, džíny, pruhované tílko a Jacobovu černou mikinu. Prostě jsem si ji chtěla vzít. Snažila jsem se potlačit v sobě rýpavý hlásek, že to zní trochu jako provokace. Rozhodně to tak nemyslím, odmítám připustit, že to tak je. Je to snad jen mikina... Vzala jsem svou tašku a sešla dolů. Z toho mně neznámého důvodu jsem byla pořád zaklíněná v té chmurné náladě. Zkoumavým pohledům jsem se nevyhla, ale v tomto domě mají téměř všichni velmi citlivý sluch a proto nikdo neměl odvahu se mě ptát. Myslím, že jsem jim za to byla v duchu vděčná. Jela jsem s Edwardem.

Seděli jsme s Edwardem na španělštině. Já to samozřejmě všechno znala a tak jsem poslouchala jen na půl. Víc jsem se totiž věnovala někomu, kdo je mi poslední dobou velmi blízký, Stelle. Nebyla mi přesně podobná, ale něco tam společného určitě bylo a v těch snech jsem to prostě byla já. Já byla Stella. Znepokojovalo mě, jak jsem v klidu, když na to pomyslím. Měla bych být zděšená, měla bych ječet, vřískat, vyvádět. Místo toho tu znuděně sedím a volně o tom přemýšlím. Jsem vražedkyně. Nedobrovolná, ale stejně. Nevědomky ve spánku vraždím lidi.

Dokážu s tím žít? No, zatím jsem tady... Dokážu přežívat s vědomím, že to kvůli mně záhadně mizí lidé?

Otočila jsem se ke svému sousedovi.

,,Ede?" šeptla jsem k němu tiše.

,,Ano?"

,,No... Měl jsi- měl jsi někdy pocit, že by jsi raději neměl být... ?"

,,Děje se něco?" zamračil se.

,,Ne, jenom se prostě tak ptám."

,,Řekni mi pravdu." Začínal být naléhavý a nervózní.

,,Víš, někdy je lepší zalhat. Někdy je lepší darovat milosrdnou lež, jelikož je možná pravda až moc... moc." Zkoumavě se mi zahleděl do tváře. Probodával mě uhrančivým pohledem, jeho oči uzamkly ty mé. Silou vší vůle jsem se přemohla a nešťastně zatřepala hlavou. Svými dlaněmi silně obemkl má zápěstí.

,,Pověz mi to a to hned. Něco, ať už mezi námi dvěmi nebo cokoliv, je špatně a je to vážné." Rozechvěle jsem se otřásla a mé čelo se orosilo studenými kapičkami potu.

,,Zase všechno moc dramatizuješ. Jsem v pohodě, jen se prostě cítím tak nějak nesvá!" ,Nesvá!... No to je ironie!'

Úpěnlivě mě svíral svým pohledem. Vzalo ho to víc, než bych čekala. Vážně je na mě to všechno tak vidět? Vážně se na mě psychická újma ta podepsala?

,,Promiň," ozvala jsem se usmířeně, ,,vím, že máš jen starost. Ale mně je fakt fajn a už jsem velká holka, víš?" Smutně na mě zahlížel.

,,To si jen myslíš. Ve skutečnosti jsi malý slabý křehounký člověk," řekl mi věcně.

,,Já věřím na osud. Co se má stát, stane se," okomentovala jsem to s naprostým klidem a přesvědčením. Pokrčil rameny a nic už neříkal. Měla jsem takový pocit, že radši nic neříkal. A dělal dobře; sic neoprávněně jsem chytala svou bojovou náladu. Poposunula jsem se na židli výš a narovnala se, když jsem vedla tichý rozhovor s Edwardem, byla jsem přikrčená. Založila jsem si ruce na prsou a soustředila jsem se jen a jen na výklad. Spíš jsem se soustředila na to, aby to tak vypadalo, doopravdy soustředit jsem se na to nedokázala.

Poslední hodina, tělocvik. A Bůh mě nemá rád, hrajeme softball. Vážně jsem dostala hrozný strach. Já s pálkou v ruce... Suše jsem polkla. Vyběhla jsem na školní hřiště. Už jsem nebyla až tak neschopná jako dřív, rozhodně jsem ale pořád byla na sporty strašlivě nemotorná.

Vážně jsem se snažila nikoho nezranit. Na druhý pokus jsem se pálkou trefila do míčku a i když bych se asi měla radovat, s hrůzou jsem sledovala jeho trajektorii. Rozběhla jsem se, hlavu zvrácenou. Zelená síť "oplocení" hřiště mě donutila zastavit. Bylo to těsné, ale míč síť přelétl a dopadal kus za ní, přímo na hlavu vysoké postavě. Rozběhla jsem se ke dveřím a pak na to druhé hřiště. Vyděšeně jsem doběhla až k tomu mladému klukovi, který už byl zasažen a tvářil se zmateně.

,Já, vážně promiň, moc se omlouvám, jsem na tohle hrozně neschopná. Neměli mi to vůbec dávat do ruky, jsem trdlo a -" pohled do jeho tváře mě ochromil. ,,Damiene?!"

Chvíli si mě jen tajemně prohlížel s lehkým úsměv, který - musím přiznat - byl nevěřitelně sexy.

,,Stello?" Ohromeně jsem na něj civěla.

,,No, vlastně jsem Charlie," napřáhla jsem k němu ruku. Přijal ji.

,,Mé jméno už nejspíš znáš," usmál se. Má tvář po něm úsměv připitoměle opakovala.

,,Dlouho jsme se neviděli," řekl s úsměvem. Něco mi říkalo, že naprosto přesně ví, o co kráčí. Vehnalo mi to do tváří červeň.

,,Hm, jo, to jo." Sehnul se a podával mi zpět míček. Nenápadně se přitom ke mně naklonil a do ucha mi zašeptal:

,,Naposledy včera v noci." Otřásla jsem se a svaly mi tuhly. Jak je možné, že ví o mých snech? O sobě v mých snech? Umí snad číst myšlenky? Dokáže se on přenést přes tu bariéru která Edwarda brzdí?... Opět jsem zčervenala.

,,Neumím si to vysvětlit," zanaříkala jsem potichounku a pokrčila rameny, jakože to vážně není má chyba. On se ale stejně po celou dobu jen vyzývavě usmíval a jeho oči vzrušeně jiskřily. Sakra, to už tu jednou bylo...

,,Tak... čau," rozloučila jsem se; měla bych se vrátit, tak dlouho se člověk snad neomlouvá.

,,Řek' bych spíš nashledanou," usmál se, laškovně na mě mrkl a pozoroval mě po celou dobu, co jsem odcházela. Vlastně jsem se s jeho pohledem setkala ještě mockrát, protože jsem po něm musela pořád pokukovat, stejně jako on po mně. Nebyla jsem schopná vysvětlení. Co dělá Damien v mém světě? A nemohl by se on ptát stejně? Mohl - ale to je právě to! Neptal. On byl naprosto v klidu, absolutně ho to nevyvádělo z míry. Ale mělo by. I když vlastně proč? To já mám šílené sny. Ale on mi řekl Stello...

V hlavě jsem měla neuvěřitelný chaos. Damien mě naprosto vykolejil, a nebylo divu. Nejdřív někoho ve snu zabiju a vážně se objeví nevysvětlitelná vražda. Pak se muchluju s podivínem a hele! Je tady. Co mě čeká dál? Začne se svět pomaličku převracet, až bude všechno jako v těch snech? To je vážně psycho.

,,Je všechno v pořádku?" zeptal se Ewdard.

,,Jasně," přikývla jsem rádoby nechápavě a nenuceně a náhle se strašně zajímala o tu skvělou zajímavou hru. Jak že se to jmenuje? Jasně, softball, vždyť já to přece samozřejmě vím celou dobu. Jenom jsem tě zkoušela. Moment, já jsem zkoušela sama sebe? Tak to je fakt zlý. Nemůžu přece zkoušet sebe!? Jsem vážně divná, pomoc!

,,Emme, přišla jsem ti někdy retardovaná?" odhopsala jsem k Emmettovi, který s námi byl shodou okolností na hodině, s velkými otazníky v očích.

,,A to chceš jako vážně pravdivou odpověď?" opáčil pochybovačně. Vražedně jsem se na něj zašklebila a vyplázla jazyk jako pětiletá holka. Hmm, gratuluju Bello, pětiletá vražedkyně, to tu ještě nebylo... Grrr! Začíná mi ze sebe hrabat.

_____

Tlumená záře mě pošimrala na tváři a probudila. Ale já nechci vstávat! Nechte mě snít... O tom polibku... o jeho horkých rtech... mužných pažích... šedočerných lesklých očích... neposedných vlasech s modrými odlesky... o Damienovi. Áááá! Seber se! Ty sníš o Damienovi?! Tak na to hezky zapomeň, holka, ty přece miluješ Edwarda. A konečně jsi to přiznala. To ti to moc dlouho nevydrželo...

Zvedla jsem se a shrábla si vlasy z obličeje. To slunce mě hřálo na tváři! Šťastně jsem zavýskla. Slunce? Ve Forks? To je jako předčasné Vánoce! Vím, že to potrvá třeba jen chvíli, že bych měla ihned klidně vyskočit z okna a využít to. A nejlepší na tom je, že je víkend! Co víc si může člověk přát? A tak... jsem to udělala!...

Vyskočila jsem z postele, jedním gestem otevřela ty obrovité prosklené dveře, co sloužily jako okno a vyskočila z nich. Padala jsem z nich a pád byl tak dlouhý a mé myšlení tak adrenalinově zrychlené, že jsem si při něm stačila uvědomit, co dělám. Takže jsem padala a ječela. Bylo to vážně bláznivé. Dopadla jsem na trávník a chytla se za nohu. Vpíjela se mi do ní bodavá bolest. Vystřelovala mi z kotníku a já se za něj držela, ale do toho jsem se ještě smála. Připadala jsem si hrozně komicky a nemohla to zadržet. Asi jsem musela vypadat jako blázen, ale nikdo mě stejně neviděl, tím jsem se uklidňovala. Najednou u mě stál vyděšený Edward a po chvíli už i zbytek rodiny. Jen Zoe si vesele chrupkala někde tři metry nade mnou. Pořád jsem se smála a nešlo to zatavit.

,,Mě... mě si vůbec... vůbec nevšímejte...," koktala jsem mezi smíchem. Emmet sice vypadal ještě trochu rozespale, ale už měl na tváři široký úsměv. Pobavilo mě to, dokud jsem si neuvědomila, že se směje mě. Můj hlasitý štkavý smích potichu ustával, až jsem na ně jen retardovaně civěla a podtrhoval to můj zajista oslnivý škleb, kvůli sluníčku, zářícího mi přímo do ksichtu. Asi jsem byla fakt okouzlující.

,,Jsi v pořádku?" ptal se Carlisle ustaraně. V noze mi zlověstně tepalo, ale začínalo to polevovat.

,,V pořádku. Je mi dobře, omlouvám se za hluk. A za trávník."

,,Myslím, že bych tě měl radši prohlédnout. Není to malá výška."

,,Jsem otrlá, to bude dobrý." Začala jsem se dokonce zvedat. Když jsem na ten bolavý kotník došlápla zakřuplo to a Carlisle se zamračil, já ho ale dopředu umlčela zdviženou rukou a cestou ke dveřím se snažila co nejméně kulhat. Šla jsem do koupelny, vyčistila si zuby a upravila se. Poté jsem se vydala dolů na snídani, Zoe už tam seděla a jedla svou porci müsli. Zamířila jsem na místo vedle ní a snědla svou porci.

,,Díky Esme," poděkovala jsem a vzala svou i Zoeinu misku, dřív než začla prostestovat a rychle je umyla, dřív než mi do toho zasáhla Esme.

Vlastně celkem zanedlouho po snídani následoval oběd, díky našemu pozdnějšímu víkendovému vstávání. K mému potěšení pořád svítilo slunce a i když Cullenovi byli zavření doma, my jsme se Zoe hezky lenošily na slunku a opalovaly se. Slunce se nám příjemně opíralo do zad a my jsme mohly jen tak bezmyšlenkovitě máchat nohama ve vzduchu a líně klábosit. Ne, že by nám to vadilo.

,,Tak jak se ti tu líbí?" zajímala jsem se.

,,No líbí a moc! Příjemní hostitelé, nádherná příroda, pěkní kluci -"

,,Vážně?"

,,No... Jo, tak viděla jsem tu pár hezkých kluků."

,,Ahá," protáhla jsem a uculovala se. Zoe místo toho nejspíš byla ráda, že jí oči zakrývají obrovské sluneční brýle.

,,Hele, jen mě to tak napadlo, nemyslela jsem nikoho konkrétního," bránila se vehementně.

,,Mě je to naprosto jasný," ujistila jsem ji potměšile. Povzdechla si, ale nakonec se zasmála mé šťouravé povaze.

,,Mě samotnou to překvapuje, ale dneska je fakt vedro...," postěžovala jsem si a hřbetem dlaně si přejela přes orosené čelo.

,,To máš pravdu. Byla jsem ráda, že je sluníčko, ale už mě to docela přestává bavit."

,,Pokud se nemýlím, máme tenhle den volno, ne?" zeptala jsem se, po chvilce zrodu nápadu v mé hlavě.

,,Jo," odpověděla zdráhavě a sesunula si brýle trochu níž, aby na mě z pod nich mohla vrhnout podezíravý pohled. Zazubila jsem se na ni.

,,Znám tady jedno koupaliště."

,,Nekecej!" rozzářila se.

,,Vážně! Je to tam fajn, když jsem sem jezdila dřív, chodívali jsme tam s tátou." Na chvíli jsem se ztratila v myšlenkách a vzpomínala na otce. Raději jsem ale zatřepala hlavou a vrátila se do reality.

,,To by bylo super," básnila rozjařeně.

,,Jo, ráda bych tam zašla. Domluvíme se s Cullenama." Zvedly jsme se, sebraly deku a šly do domu. Zoe šla do pokoje a já se vydala k Esmeině pracovně. Zaklepala jsem a po vyzvání vstoupila.

,,Zdravím," řekla jsem vesele. Esme se na mě mile usmála.

,,Taky, co potřebuješ, zlatíčko?"

,,Chtěla jsem se s tebou domluvit, jestli by nevadilo, kdyby jsem si se Zoe zašly na koupaliště."

,,Aha. No jistě, klidně můžete jít. Myslím, že se o vás nemusím bát, už jste obě velké dost a ty to tu znáš výborně."

,,Díky," odpověděla jsem upřímně a došla jí ke stolu lehce obejmout. Pak jsem se klidila za Zoe do pokoje.

,,Všechno v pohodě," oznámila jsem slavnostně. Nadšeně vyskočila.

,,Jupíí!" Jen jsem se zasmála a začala si do tašky připravovat věci. Po chvíli jsme byly obě přichystané.

Lodaly jsme se po štěrkové cestě a pekly se, už jsem si přála být ve vodě. Upřímně jsem doufala, že mi paměť slouží dobře a nezabloudíme. Vážně by mě naštvalo zjištění, že chodím celou dobu v kruhu. Tady opravdu člověk neví - okolo vás je stále jen nepropustná zeleň. Všechny stromy vypadají stejně. Z jedné strany les, z druhé strany les, před vámi - hádejte - cestička a les. Už se mi z té zelené trochu zatemňoval mozek.

,,Už tam budeme?" zakňourala Zoe.

,,Jasně, oslíku," odsekla jsem sarkasticky.

,,No promiň, tys tu bydlela, ne já!"

,,Byla jsem tam jen párkrát -" Les před námi ale řídl a zvuky z koupaliště k nám postupně doléhaly hlasitěji a hlasitěji.

,,Jsme tu!" zavýskla Zoe.

,,No vidíš, osle, zvládli jsme to!" popíchla jsem jí a zakřenila se. Ani mi nevynadala, jak byla nadšená, že nebudeme hrát v nové speciální sérii Lost.

Konečně jsem div nedoběhly ke koupališti. Rozložily jsme si na trávník věci, Zoe šla na pokladnu a dát věci do malé skřínky, které byly u kraje. Já na ni zatím čekala a radostně se rozhlížela. Zaplavila mě pokojná euforie. Zoe přišla konečně jsem se dostávaly k hlavnímu. Skočila jsem do vody a když jsem se vynořila, oklepala jsem se, voda byla navzdory žahnoucímu slunku ledová.

Užívaly jsme si vodních radovánek a byly maximálně spokojené. Ráda jsem sledovala dění pod vodou. Dech jsem uměla zadržet docela slušně a plavání mi navzdory sportovní neschopnosti šlo dobře. Ponořila jsem se, otevřela oči do toho zvláštního modrého vodního světa a pozorovala věci a lidi kole sebe. Přesně to jsem dělala i teď. Proplouvala jsem mezi těly lidí a rozhlížela se. Náhle se mi kolem pasu obmotala něčí ruka a já se zmateně otočila. Byl tam a i pod vodou měl ten svůj neodolatelný úsměv, z kterého mu právě občas unikaly malé bublinky. Černé vlasy se mu vlnily kolem hlavy, šedé oči protkané černými nitkami mě rentgenovaly i pod vodou. Vynořila jsem hlavu a rozdýchávala jak nedostatek kyslíku, tak jeho. Vynořil se hned po mě, zatřepal hlavou a promnul si oči.

,,Ahoj, krásko."

,,No ahoj."

,,To nebylo moc milé." Pokrčila jsem rameny.

,,Za to já jsem moc rád, že jsem tě tu potkal. Takhle v těch plavkách jsi ještě víc sexy." Čučela jsem na něj jako puk. A on se pořád jen nádherně a zeširoka usmíval. Povzdechla jsem si, jsem tak nestálá.

,,Dělá mi jisté problémy nevrhnout se na tebe, tady a teď."

,,Eh, cože?" vykoktala jsem.

,,Že mi -"

,,Ne, já jsem rozuměla." Zase se jen zakřenil.

,,Ty jsi neuvěřitelný."

,,A přesto tu jsem," řekl a nahnul hlavu trochu na stranu.

,,Jo. Nechce se mi to věřit, ale jsi. Kdes' nechal ty špičaté bílé botky?" zavtipkovala jsem.

,,U tebe v hlavě - přesně tam, kde jsem je obul."

,,Hmm."

,,A ty, kde jsi nechala všechnu tu vášeň?"

,,Ve snu - tam kde jsem ji získala." Usmál se. A začal se přibližovat. Byl už dost blízko, když zašeptal:

,,Pořádně se nadechni."

Udělala jsem jak řekl a on mě strhl do vody. Držel si mě u těla, natisknul mě na sebe a rukama mi přejížděl po těle. Pak své rty přimáčkl na ty mé a začal je proplétat. A já byla naprosto v tranzu a vůbec neprotestovala. Byla jsem chvíli zadrhlá, ale pak jsem se připojila a naše jazyky proplouvaly společně. Mé ruce hnízdily v jeho vlasech a ty jeho našly útočiště na mých bocích. Začínal mi docházet dech a odtrhla jsem se od něj, okamžitě pochopil a společně jsme se vynořili. Opírali jsme se čely a já přerývaně nabírala kyslík.

,,Tohle nemůžu," vydechla jsem.

,,Proč? Chodíš s někým?"

,,Ne. Ne přímo."

,,No vidíš," usmál se.

,,Ale... Je to moc složité."

,,Pochopil bych to."

,,Ale já bych to neuměla vysvětlit." Hleděli jsme si zpříma do očí. No, já musela vzhlížet dost vzhůru. Proč jsou všichni vyšší než já?

,,Lee!" slyšela jsem Zoein hlas. Sakra, Zoe! Odplula jsem od Damiena a rozhlížela se po ní, za chvíli jsem jí viděla asi patnáct metrů od nás. Připlavala ke mně.

,,Byla jsem na záchodě a pak tě neviděla. Hledám tě tu jako -" Zrak jí padl na Damiena.

,,Aha," vypadlo z ní.

,,Um, potkala jsem kamaráda." Zoe už se ale pitomě uculovala. To mám za to svoje rýpání.

,,Jsem Damien," představil se jí tím svým úžasným hlasem s tajemným zabarvením a napřáhl ruku. Pořád s uculováním ji přijala.

,,Zoe," dodala ještě.

,,Fajne, takže jste se seznámili, paráda a -Jé teď jsem si vzpomněla, že by jsme vlastně měly jít." Nenápadně jsem začala plavat pryč, ale už při prvním tempu mě stáhl zpět. Bojácně jsem mu pohlédla do očí.

,,Kam by jste chodily, právě jsme se potkali." Upřel na mě silu svých očí... Sakra!

,,Hm. Chci se jít opalovat!" napadlo mě náhle. Damien posměšně zvedl obočí, jakože mi to vážně nevěří.

,,Dobře," řekl pak.

,,Fajn zabručela jsem a plavala ke schůdkům.

Ležela jsem na ručníku a Zoe se právě zase zdejchla. Prý na tom záchodě musela někde ztratit náramek. Pche! Mrcha jedna!

Slunce pálící mě přes zavřené oči náhle polevilo. Zamrkala jsem a podívala se do tváře nade mnou. Ach jo! Klečel obkročmo na mě, rukama se opíral vedle mé hlavy.

,,Proč to děláš?" zeptala jsem se upřímně.

,,Protože to tak má být."

,,A na to jsi přišel jak?"

,,,Nevím jak, ale já si vybral tebe a ty mě. Neúmyslně, v podvědomí, aniž bychom se znali. A osud nás teď svedl dohromady i v tomhle skutečném světě, kde to můžu ovládat a chci tě tím víc." Aaaa, merde!

,,Znám tě jeden den."

,,Co láska na první pohled?" zkusil to, spíš ze srandy. Pobavilo mě to.

,,Jdi do háje," zasmála jsem se.

,,Já bych radši do ráje. S tebou." Nešťastně jsem si povzdechla. Opíral se už jen o jeden loket, druhá ruka mi teď putovala po vnější straně stehna. A jeho rty se vydaly prozkoumat můj krk. Vtiskával mi na něj jeden polibek za druhým, něžně, ale svádivě. Ocumlával mě v místech, kde jsem měla krční tepnu a já si pomyslela, že tohle by Edward nikdy nemohl. Nebo mohl? Nevím, ale Damienovi to šlo úžasně.

,,Damiene..."

,,Hm?" slyšela jsem jen.

,,To fakt nejde."

,,Mně se zdá, že to jde docela dobře." zamumlal.

,,Musíme brzdit." Zastavil a už jsem měla jeho obličej před sebou, vůbec nevypadal sklamaně nebo smutně.

,,Dobře." A další úsměv, kde je pořád bere? Nebolí ho už mimické svaly?

,,Fajn. Necháme věcem volný průběh."

,,Dobře," přitakal zase.

,,A my by jsme už vážně měly jít," řekla jsem smutně. Teď už byl smutný taky. Ale ne na dlouho. Zvedli jsme se z deky a stáli naproti sobě.

,,Takže po víkendu se zase uvidíme. Nebo možná dřív, osud," připomněl mi. ,,Však já si tě najdu," slíbil ještě s rošťáckým pohledem, věnoval mi dlouhý polibek na rozloučenou ve francouzském stylu a odešel.

Rozvalila sem se zpátky, protože jsem si uvědomila, že musím počkat na Zoe. Přiřítila se asi po dvaceti minutách.

,,Promiň," omluvila jsem se hned. ,,Ale vlastně to tys mě tu nechala." Ona se jen usímvala jako sluníčko.

,,Co jsi celou tu dobu dělala?" zeptala jsem se s neskrytým zájmem. Její tváře polil ruměnec. A jéje!

,,Povídala jsem si s jedním moc milým klukem, Johny se jmenoval."

,,Jo povídala?"

,,Jo, přesně tak. Nejsem jako ty."

,,Ale! Já znám to tvoje povídání," řekla jsem přesvědčeně a ona se pořád jen usmívala, ta holka je fakt divná. A nebo je to od Damiena nakažlivý. Haha, taky možnost. A sakra, už se taky začínám smát...

Možná jsem některé zklamala, vraždy jste se zase nedočkali. Ale objevuje se t jedna ne úplně neznámá osoba...

Komentáře, prosím :)

Shrnutí

Další kapitola

Autor: GossipGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 22. kapitola: