Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 21. kapitola

26.04.2010 (18:30) • GossipGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2220×

21. kapitola - Toužím

Zdá se mi to nebo mě někdo pleská do tváře? Au!

Rozladěně jsem zatřepala zavřenými víčky a otevřela oči. Sklánělo se nade mnou osm hlav s ustaranými výrazy. Zmateně jsem se po nich dívala, postupně, každému zvlášť do očí. A začínala si uvědomovat, co se stalo. Já, ale vlastně někdo cizí - sen - vražda - skutečnost - vražda... Hlava se mi na chvíli opět zatemnila a zatočila v pocitu přicházejících mdlob. Esmeina ruka mě pohladila po vlasech.

,,Co se stalo, zlatíčko?" Nevěděla jsem, co jí na to mám odpovědět.

,,Já..." Chvíli jsem přemítala, jak to nejšetrněji vyklopit. A pak mi došlo, že i když to řeknu, nikdo mi nebude věřit. Bude to znít tak absurdně... ,,Asi jsem se prostě neměla ptát, zamávalo to se mnou. Vážně na tohle nejsem stavěná." Jak průhledně jsem zněla vlastním uším... Ale zároveň jsem věděla, že život v New Yorku byl pro mě jako kurzy herectví. Už mám všechny zbraně dokonalé mrchy z velkého města. Jsem skvělá lhářka a všichni Cullenovi plus Zoe, mě teď zahrnovali soucitnými ulevnými pohledy. Černé svědomí mě tížilo v nitru. Jak můžu být teď tak v klidu. Ač to zní nemožně, dost věcí nasvědčuje tomu, že jsem vražedkyně. A já si tu ležím ve vilce, na měkké béžové kožené pohovce a vrhám nevinné omluvné úsměvy.

Jsem pokrytec. Ale kdo není? Ať už jde o vraždu - a teď to nechci nijak zlehčovat - nebo o zapírání rozhočeným rodičům, všichni jsme pokrytci. Svět k tomu vybízí. Pokušení na každém rohu jako na podnose, jen si vybrat, co zrovna provést... Nic není jen tak. Ďábel pokládá své nástrahy a ani se moc nemusí snažit, my mu do nich slepě šlapeme, ani si toho nevšimneme - alespoň ne v tu chvíli. Však jak se říká: Každá svině má svého řezníka, a na každého dojde. Sakra, zase mam moc filozofický žvásty!

Zatřepala jsem hlavou nad svými vleklými myšlenkovými pochody. Koho by bavilo to poslouchat... Smůla, že myšlení si prostě nevybíráme a mě se do vědomí vkrádají neřešitelná témata, která zbytečně rozpitvávám a jen z toho mám migrény. Snažím se najít východiska, která neexistují. Možná to dělám pro ten pokojný pocit zadostiučinění, který se mi rozleje v těle a nebo možná jen proto, že jsem prostě blbá. To, že s tím nic nezmůžu nic nezmění. A zase řeším blbost...

Pomalu jsem se zvedla a kráčela do pokoje. Můj krok byl nemotorný, nejistý, velmi váhavý... Jako bych škobrtala po hrbolaté zemi. Jako bych kráčela po minovém poli a nevěděla, jestli když došlápnu, udělám ještě někdy krok. Jako bych se při každém tom pohybu v před musela nějak vnitřně rozhodovat. Jejich pohledy mě tlačily v zádech a nutily mě zrychlit, utíkat, uniknout jim. Otázka však zní: Vážně chci před nimi uniknout? Nechci je vlastně já chránit před sebou samou?...

Cvaknutí zámku při zavírání dveří bylo jako výstřel z děla. Právě teď by tak nejspíš zněl i dopad špendlíku na podlahu. Svezla jsem se na měkký koberec. Bylo mi do pláče. Chtělo se mi plakat, vzlykat, řvát, smát se, mlátit... Vztek, zatracení, hysterie... A v tom všem jsem se propadla do svého brutálního světa vražedné fantazie.

Otevřela jsem nejdřív jedno a pak druhé oko. Ležela jsem zahalena v stříbřité páře, ale tentokrát se zdálo, že je pod ní něco pevného. Vedle mě se vzhůru tyčil... lustr? Asi něco na ten způsob, co osvětlovalo střed místnosti a kouty zanechávalo temně tmavé. Byla tohle vůbec místnost? No, kouty to mělo, myslím. Zvedla jsem se do kleku a poté si stoupla. Podrážka mé bílé boty byla rovná, hranatá a ocelová. Vzlétla jsem výše a zvířila hustý vzduch. Přede mnou se rozprostíralo širé pusto, ale já věděla, kam jít. Narovala jsem se a hrdě pozvedla hlavu. Hnědé vlasy se mi lehce svíjely po zádech jako jedovatí hadi, spadaly mi do obličeje jako rouška skryté neřesti. Oči s fialovým tónem zlověstně jiskřily do dáli. Žluté rty barvy citronu. Taky tak kyselé a bolestné a přesto neodolatelné, když z nich unikaly roztoužené vzdechy. Tváře jemné a rozkošně narůžovělé jako broskve. Tak lidsky nevinná a oddporně zrůdná. Vražedný nástroj v něžném svůdném těle. Stella.

Roběhla jsem se, nahé nohy se tmavou krajinou jen míhaly. Běžela jsem rychlostí rychlou, spěšnou a zároveň odlehčenou. Rozběhla jsem se nejrychlejší rychlostí, na kterou jsem se zmohla. Upíra bych předběhla, ale ne o výrazně moc. Zakulacené obydlí se nořily ze tmy a já se potěšeně usmívala. Překonala jsem tu vzdálenost a neobtěžovala se ohlásit svůj příchod. Vzlétla jsem a prošla portálem přímo do jeho ložnice. Ležérně ležel na vznášející se poletující posteli, hlavu podepřenou jednou dlaní. Jeho oči mě našli a šibalsky se uculil. Usmála jsem se. Proplouvala jsem k němu a polžila se hned vedle něj. Přitáhl si mě k sobě volnou rukou a já se na něj ochotně natiskla. Své ledové rty natiskl na ty moje. Bylo to jako elektrický proud. Naše jazyky se proplétaly a předávaly si tu jiskru. Každou chvílí jsem cítila to štípnutí. Tu jiskru nemyslím jako metaforu... Společně jsme se zvedli do kleku a hladově si přejížděli po tělech. Naše rty byly stále propojeny v souznění vášnivého polibku. Jeho obličej se ztrácel v záplavě mých skořicových vlasů. Má drobná postava se ztrácela v jeho obětí. Tiskli jsme se na sebe a nemohli se nabažit jeden druhého.

,,Damiene...," vzdech tiše můj sladký hlas. Jeho rty na mých se usmály a přesunuly se zakotvit směr Jih na mém krku. Slíbával každý centimetr mého necudného těla a ticho bylo prosyceno jen vzájemnými vzdechy našich jmen...

Uši mi zalehly a v hlavě mi dunělo. Propadala jsem se tunelem hlouběji, hlouběji, pořád... Až jsem pod sebou cítila pevnou zem.

,,Damiene?" pošeptal tiše hlas, který jsem nepoznávala. Trvalo pár vteřin než jsem si uvědomila, že jsem já a tady ve Forks. Nepoznávám svůj vlastní hlas... Jsem blázen?

Ztuhle jsem se zvedla. Končetiny jsem měla přeležené a ochablé. Žaludek se mi zhoupl a já se rozběhla do koupelny. Sklonila jsem se nad záchodovou mísu a dávivě vyvrhovala obsah svého žaludku pryč. Čím víc jsem zvracela, tím víc mi z toho bylo zle. Pustila jsem kohoutek, propláchla si pusu a důkladně vyčistila zuby. Nakonec jsem se rozhodla pro kompletní sprchu. Vlezla jsem do vany, zatahla závěs a nechala se hýčkat teplou vodou. Omývala jsem svou upocenou tvář. Má hlava byla z toho snu stále zmatená. Co ty sny mají znamenat? Alespoň jsem nikoho nezabila, ujišťovala jsem se sarkasticky.

Po dlouhé sprše jsem pevně zabalená v ručníku vylezla ven a vrátila se do pokoje. Oblékla jsem si čisté věci a posadila se na postel. Zoe tiše a spokojeně oddechovala. Já jsem opět nebyla schopná znovu usnout. Zvedla jsem se a po špičkách se plížila ke dveřím, abych svou kamarádku neprobudila. Zavřela jsem za sebou dveře a našlapovala přes celou chodbu k známým dveřím. Nesměle jsem zaklepala.

,,Pojď dál," vyzval mě překvapeně.

,,Promiň, neruším?" zeptala jsem se trapně. Skepticky nadzvedl jedno obočí.

,,Nemám nic důležitého na práci," odvětil s úsměvem.

,,Já... Chtěla bych se tě na něco zeptat."

,,Ano?" pobídl mě zvědavě.

,,Tenkrát, v tom New Yorku, v tvém bytě," mírně jsem se zasekla a viditelně zčervenala. ,,Věděls', že jsem to já?" Hodnou chvíli se mi zamyšleně zarýval do očí a já si přála, aby mě propustil ze svého uhrančivého pohledu. Tohle tak není fér, zase mě omamuje.

,,Vlastně, tak trochu. Byla jsi "jí" tak podobná a já si namlouval, že jsi to ty. A byla," pousmál se.

,,Aha."

,,Byla jsi mnou zklamaná?" zeptal se po chvíli.

,,Myslím, že to nemůžu soudit. Byla jsem hlavně zklamaná ze sebe, z toho, co se stalo ze mě a to mě naplňovalo. Neměla jsem právo na to soudit tebe. Otazka ale zbývá, byl jsi ty zklamaný mnou?"

,,Zklamaný? Možná bych měl být. Ale já byl místo toho pohlcen nadějí, že jsem tě našel a jsem z tebou."

,,Pořád mě miluješ?" zašeptala jsem tiše.

,,Hrozně moc." Nezmohla jsem se na slovo. ,,Nic mi na to neřekneš?" zašklebil se.

,,Asi ne," řekla jsem provinile. ,,Už vím, že jsi mě opustil pro mé dobro a proto, že jsi mě chtěl chránit. Ale pro mě to taky nebylo zrovna lehké. Zasloužil by sis, abych ti jasně dala svou odpověď, ale já ji sama neznám."

,,Já tě chápu, nechci na tebe spěchat. Klidně na tu odpověď budu čekat 50 let."

,,Já vím, že ano. Ty klidně budeš čekat 50 let. Ale já jdu pořád dál..." Zamačeně se na mě díval.

,,Pro mě budeš pořád stejně krásná." Já si jen povzdechla.

,,Já vím. Pamatuju si naše zdlouhavé spory na tohle věčné téma." Usmál se a pak jsme mlčeli. Bylo mi teď vlastně docela fajn.

,,Víš, že se úrávě bavíme dýl, než 5 minut a ty na mě neštěkáš?" zahrál nevěřícný tón a zkazil si svou reputaci, teprve před chvílí napravenou.

,,Fajn, teď sis to sám pokazil." Uraženě jsem se zvedla a jakože naštvaně kráčela pryč. Náhle se mi ale kolem pasu obtočili kamenné paže a stáhly mě zpět. Tichounce jsem leknutím vykvíkla a už jsme se váleli na jeho černé pohovce. Musím říct, že zrovna moc místa na ní nebylo...

Ležela jsem na něm, dlaně na jeho tvrdé svalnaté hrudi a usměv mi pomalu opadával z tváře. Měl ruku nehnutě na mé lopatce a jeho pravá noha mě studila mezi stehny. Srdce mi divoce zrychlovalo a můj dech byl přerívaný. Ani jeden z nás se ani nepohl. Dívali jsme si navzájem do očí, ztuhlí jako sochy, jen moje tělo se třepotalo v úderech mého srdce.

,,Miluji tu čokoládovou hloubku tvých očí," pošeptal svým sametovým hlasem. Jeho slova se mi jako medový tón jeho hlasu roztékala po těle, hřála mě uvnitř.

,,Miluju tvůj hlas, jako tekutý med rozlévající se mi po těle," přiznala jsem roztřeseně. Nadzvedával svou hlavu a zkracoval tak mezeru mezi námi. Pak opatrně ochutnal mé rty a mě unikl tichý povzdech. Líbal mé rty, jen něžně od prostředka až ke koutku, ale já neměla tu trpělivost a přisála jeho rty ke svým. Vplula jsem svým jazykem do té ledové jeskyně a prozkoumávala chuť jejích zákoutí. Hlava se mi točila v jednom obrovském víru a já vnímala jen jeho. Jen já a on, náš soukromý svět. Líbal mě stále opatrně, ale náruživě. Něžně, ale zaroveň někdy překvapil dravým výpadem. A já byla ne v sedmém, ale stém nebi a proplouvala rozbouřeným ocánem lasky a něhy, na vlnách rozkoše. A chtěla jsem, aby ta chíle nikdy neskončila. A vážně se to zdálo splnitelně - náš polibek se prohluboval a trval už hodnou chvíli, ani jeden z nás ale neměl dost.

,,Miluji tě, Edwarde, miluji tě hrozně moc," pošeptala jsem. Na tváři se mu rozléval blažený úsměv.

,,Bello, Riley, Charlie, buď si kým chceš, stále pro mě navždy budeš celý svět."

A protože nám to oboum nijak nevadilo, pokračovali jsme až do rána. Líbali jsme se, tiskli se na sebe, užívali si přítomnost jeden druhého a šeptali si milostná vyznání. A já nemohla být šťastnější, alespoň pro tu chvíli...

Tak trocha romantiky ;) Nic moc se neudálo, ale nemusí se vždy vraždit, ne? :D Co vy na to?

Shrnutí

Další kapitola

Autor: GossipGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 21. kapitola: