Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 20. kapitola

24.04.2010 (08:45) • GossipGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2100×

20. kapitola – Tichá vražedkyně

Od toho podivného snu jsem neusnula. Ráno jsem byla naprosto grogy, ale nedalo se nic dělat. Nemohla jsem usnout, ani kdybych chtěla. Pořád mívám noční můry, ale tohle... Ten pocit už nechci zažít. Unaveně jsem se zvedla z lehu. Zpomaleně jsem si promnula obličej, protáhla vysílené končetiny a ztuhle se postavila. Zakřuplo to hezky.

Došourala jsem se do koupelny. Párkrát kartáčem přejela po rozjívených vlasech v marné snaze zklidnit je. Vyčistila jsem si zuby, několikrát si ledovou vodou opláchla obličej a šla zase do pokoje. Bylo šest ráno.

Celý dům ještě „spal“.  Posadila jsem se do tureckého sedu a povzdechla si. Byla jsem úplně vysílená. Prohlížela jsem si obrazy na stěnách tohoto pokoje. Zkoumala detaily, hledala v nich něco skrytého, co tam doopravdy nebylo a přemýšlela „co tím chtěl básník říci“. Prostě velmi záživná činnost. Dokázalo mě to zabavit asi na hodinu. Pak jsem si ale vzpomněla, že jsem si s sebou vzala jednu moc zajímavou věc, která mě zabaví a kterou jsem vlastně nikdy neviděla, ač jsem její součástí.

Album. Zdokumentování mého života. Života se Sally. To ona mi tohle dala, než jsem odjela. Prý tam střádá fotky od úplného začátku. Vzpomínám si, jak pořád chtěla fotit, ale nikdy mi to nějak nedošlo. Hrábla jsem do své cestovní tašky a vytáhla napěchovanou bichli s rudými deskami. Trošku se mi podlomily ruce, ale stáhla jsem si album na klín. A otočila první tvrdou stranu desek. Hned na první fotce jsme byli v našem oblíbeném klubu. Seděla jsem tam mezi pěti dívkami, v ruce nejistě držela velké pivo. Čerstvě blonďatá a s tím šedým povlakem mdloby na tváři, co jsem i přivezla z Forks. Měla jsem ještě obyčejné triko a kalhoty a nebyla jsem namalovaná. To byly ty úplné začátky, na které bych málem zapomněla. Kdy jsem přijela a vše si nesměle oťukávala. To Sall se mě tenkrát ujala a hned se přátelila, i když jsem já byla taková stydlivka. Pomohla mi postavit se na nohy. Další tři fotky na té straně byli dost podobné té první. Obrátila jsem dál.

Pokračovala jsem dál a dál, stranu po straně. Hodně fotek bylo právě z toho klubu a já si všímala těch odlišností, postupně, s každou mou návštěvou. Vyzývavější oblečení, víc šminek, víc pití na stole. Ale taky šťastnější, veselejší výraz, objímání s těmi tenkrát neznámými dívkami… Riley. Ano, na těch fotkách dál už byla Riley. A i když jsem moc dobře věděla, ž ty časy nebyly tak šťastné jak se zdá, musela jsem sama sobě přiznat, že bych to neudělala jinak. Protože když opominu období věnované Edwardu Cullenovi, byla to nejšťastnější doba mého života. Někdo mě měl opravdu rád a já to opětovala. Všichni ti lidé z nehybných obrázků, které si prohlížím, pro mě moc znamenali, stejně jako já pro ně.

Většina ostatních fotek, které nebyly z klubu, byla ze skladiště. Vždyť to byl tak nějak náš domov. Byly jsme tam se Sall, jako dvě teenagerky, co si udělaly dámskou jízdu. Vypadaly jsme tak normálně a šťastně… Ty vzpomínky mi náhle oživly v mysli a já si to vybavovala dokonaleji, než mohla fotka zachytit.

Seděla jsem na posteli s úsměvem na tváři a zastřeným pohledem upřeným do alba. Probudila mě až hnusná cinkavá melodie tahající za uši vycházející ze Zoeina mobilu. Taky si mohla dát jako budík něco jiného, i když je pravda, že tohle by probudilo i mrtvolu. Vystřelila do sedu, jak kdyby jí hořel zadek a zmateně těkala hlavou ze strany na stranu. Pak se chytla za uši, respektive za ucho, protože jednou rukou hned začala šátrat po mobilu. I hned jak ho našla, ho vztekle zamáčkla a unaveně sebou praštila do peřin. Nejen, že by to vzkřísilo mrtvého, ale nejspíš i zabilo živého, jak se mi tak zdá. I když mi lehce praskaly bubínky, musela jsem se jejímu počínání uchichtnout.  Hodila po mě zlý pohled a oddupala do koupelny. Já chvilku přemýšlela, co jsem to dělala, pak zaregistrovala album, zaklapla ho a schovala pod postel.

Uplynulo dost času na to, abych se mohla začít připravovat do školy. Musím říct, že to album mi dost spravilo náladu a já měla chuť si pískat a poskočit. Oblékla jsem si černé kožené kalhoty od Sall, těsně obepínající mé vyzáblé nožky a červené přiléhavé triko s výstřihem do véčka.  Dokonce jsem vyhrabala jedny červené boty na vysokém podpatku, které mi přes můj odpor Sally násilím narvala do tašky. Ani jsem nemohla věřit, že si je na sebe dobrovolně beru. Neměla jsem je na sobě ještě ani jednou. Ještě světle růžovou teplou mikinu s límečkem a bylo hotovo. Teda, vlastně vůbec. Když se Zoe vyhrabala z koupelny, zapadla jsem tam já. Tady ve Forks jsem se ani nemalovala, ale dnes je výjimečný den. Umě jsem si udělala černé horní linky těsně nad řasami, ještě zvětšující mé oči. Dlouhým řasám přidala na hustotě a výraznosti řasenkou a rty přejela světlounkým leskem. Už spíš hnědo červené vlasy jsem si pečlivě vyžehlila a hleděla na svůj odraz, musela jsem uznat, že se sama sobě líbím, i když jsem se nesnažila vytvářet nějaké bůhvíjaké kreace. Bylo to úplně obyčejné, jednoduché, ale já byla spokojená.

V pokoji jsem vzala svoji béžovou tašku přes rameno a šla dolů. Posadila jsem se na pohovku. Emmett právě hltavě snídal, když se na mě podíval a trochu – no dobře, docela dost – se zakuckal. Zářivě jsem se na něj usmála a on se snažil zklidnit svůj výraz. Snad mi to ještě přidalo na náladě. Úzké kalhoty a podpatky jsou prostě záruka, to je jasná věc.

Postupně se sešly všechny Cullenovic děti a mohlo se vyrazit. Emmet, Rose, Jasper a Alice jeli Emmovým jeepem a na mě se Zoe připadla jízda s Edwardem. Hmm, jaká šťastná náhoda… Divila jsem se, že ty lidi tady pořád nepřestávalo bavit dívat se na Cullenovi. Ano, byli úžasní. Ano, byli bohatí. Ano, byli krásní, ale… No a? Co je na krásném vzhledu a penězích tak úžasného? Až po chvilce jsem si uvědomila, že tady kritizuju ostatní a přitom sama, když jsem tenkrát přijela, jsem je žrala úplně stejně. Jen jsem si povzdechla a vystoupila z auta.

„Asi nemá cenu snažit se tě ignorovat, když se mnou stejně budeš zase celý den, viď?“ prohodila jsem ledabyle. Jen se ušklíbl.

„Vadí ti to?“ povzdechl si. Můj výraz trochu zjihl.

„Já sama pořádně nevím. A stejně, záleží snad na tom?“

„Mě ano.“

„To mi stejně asi moc nepomůže, co?“ Na chvíli se odmlčel.

„Myslím, že by to asi nějak přehodit šlo.“

„Hele, já to tak nemyslela.“

„Nemusíš se omlouvat.“ Viděla jsem, že má slova nebere vážně, i když jsem je vážně myslela. Zase tak moc mi to nevadilo. Byla jsem smířená.

„Myslím to vážně,“ povzdechla jsem si. „Nebudeme to řešit, dobře?“

,,Fajn.“

,,Nebuď naštvaný,“ uchechtla jsem se a – samozřejmě spíš jako gesto – ho drcla do ramene. Usmál se, ale ten úsměv skrýval podtón smutku. Tohle bude ještě těžké.

Vydali jsme se společně na první hodinu angličtiny. Pana Müllera jsem nikdy moc nemusela, tak jsem se jen sesunula na svou židli, vyndala si z tašky věci a čekala. Za pár minut však do třídy nepřicupital škrobený pan Müller, ale uřícená učitelka, tak ve středním věku, ale ve velmi staromódním kostýmku a roztěkanýma blátivě hnědýma očima létala po třídě. Našlo se několik lidí, kteří se tvářili asi stejně překvapeně jako já – nikdy, ale vážně nikdy, za tu dobu, co jsem tu byla, nebyl pan Müller nemocný. Většina se spíš ale tvářili tak nějak podmračeně; vlastně dost působili dojmem, že pořádně sami neví, jak se mají tvářit. Podívala jsem se na Edwarda. Obočí měl stažené, na čele vrásku, tvářil se divně. Dneska sou všichni divní. Asi se celá třída zbláznila, to bych vlastně i chápala, ale i Edward? Hm, u něj nikdo neví, že?

„Jmenuji se Margaret Stumpová a budu Vás od dneška učit anglický jazyk.“ To ho ti spratci tak štvali, že dal výpověď? Vždycky býval tak nad vodou… Už už jsem zvedala ruku, abych se zeptala, co je příčina, ale Edward mě zadržel.

„Je mrtvý.“

„Cože?!“

„Byl zavražděn,“ zašeptal.

„Jak se to stalo?“ Pořád jsem tomu nějak nemohla věřit.

„Řeknu ti to pak,“ procedil ještě mezi zuby a pak se věnoval výkladu. Šprt jeden, jako kdyby to neuměl líp než ta učitelka. Zkřížila jsem paže na prsou a trucovitě hleděla na učitelku. Vážně jsem se na ni chtěla soustředit, ale nešlo to. Myšlenky mi běhaly všude kolem a já nevěděla, o čem se bavíme. A to byla ta chyba. Cítila jsem lehké drcnutí.

„Co je?“ vyštěkla jsem tiše na Edwarda. Hleděl dopředu, tak jsem jeho pohled následovala. Aha, ta učitelka se mě asi na něco ptá.

„Eh… ehm… er, já – no…“ Do háje. Rychle jsem šmátrala v hlavě a vzpomněla si na výklad, co má hlava podvědomě chytala. Už už jsem mohla být chráněna, když Edwardova ruka pod lavicí přistála na mém stehně. Zalapala jsem po dechu, a jestli na mě předtím učitelka koukala jako na blázna, tak nevím jak to nazvat teď.

„Já – já myslím, že… nevím?“ Jeho ruka putovala výš, hladil mě po noze. Učitelka se pobaveně zasmála a zeptala se někoho jiného. Já lehce vydechla a vzápětí sykla jeho směrem.

„Co si myslíš, že děláš?!“ Nic. Tak si neodpovídej, tupče! Vzala jsem jeho ruku do své a s vypětím sil ji odsunula.

„Tohle máš zakázané,“ zasyčela jsem a odsunula se od něj.

Celý tenhle den byl divný. Nejdřív ta první hodina a prostě tak různě, chování lidí a tak. A navíc je tu ta vražda. Kdybych tu ještě bydlela a Charlie by žil, určitě bych o tom věděla jako jedna z prvních. Forks nebylo zrovna extrémně akční, pro Charlieho by to byla zajímavost, kterou mi musí hned sdělit, zvlášť když mě Müller učil.

Po hodině jsem Edwarda chytla a táhla ho do ředitelny. Nevěděl, co mám v plánu, ale nechal se. Zaklepala jsem a vstoupila. Zavalitý muž s prošedivělými vlasy a dlouhým špičatým nosem ke mně vzhlédl.

„Dobrý den, pane Greene, omlouvám se, že Vás ruším, ale chtěla bych se na něco zeptat.“ Edward během mé řeči jen tiše pozdravil a pak trochu nedůvěřivě pozoroval mě. Pan Green na mě hleděl spíš zvědavě.

„Děje se něco?“

„Ne, víte… Co se stalo panu Müllerovi?“ Panu Greenovi se vědoucně zablesklo v očích.

„Nevím, jestli bych to měl říkat.“

„Nebudu to nikde rozhlašovat,“ ujišťovala jsem ho rozhodným tónem.

„Nejsem oprávněn ty informace rozhlašovat, je mi líto,“ omluvil se.

„To je v pořádku. Stejně díky. Nashle,“ rozloučila jsem se. Edward a ředitel pronesli své rozloučení hned po mně a už jsme prázdnou chodbou odcházeli na parkoviště.

„Proč tě to tak zajímá?“ vyzvídal Edward.

„A proč tebe zajímá, proč mě to zajímá?!“ odsekla jsem. Rozesmál se.

„Tak pardon, slečno Zvědavá.“

„V pořádku, pane Já vím všechno a nemusím se ptát.“ Opět jsem ho jen rozesmála, i když se nezapomněl zašklebit.

„Já ani nevím. Z nějakého důvodu mám pocit, že bych to měla vědět. Je to zvláštní, nevím proč.“

„Jak by to pro tebe mohlo být důležité?“

„To netuším. Nemůžeš mi to prostě říct?“

„Já bych ti to řekl, ale nevím to. Jediné, na co ředitel myslel, bylo: To je hrůza, to je hrůza… Nemyslel na to, co se mu stalo.“

Už jsme byli u Volva. Nasedla jsem na místo spolujezdce a po chvíli už jsme uháněli po vymetené silnici. Ve Forks se to auty zrovna nehemžilo. Ani jsem se nenadála, pakovali jsme u nich v garáži. Vystoupili jsme a v tichosti šli do obýváku. Seděly tam Emmett, Jasper a Alice. A netvářili se zrovna spokojeně. Tedy tvářili, ale byla to maska, kterou jsem už já dokázala rozpoznat. Něco se děje a není to žádná blbost. Ze své pracovny sešel Carlisle. Šla jsem mu naproti.

„Vím, že se tu něco děje a nesnaž se říct, že to nemám řešit. Mám prostě svou intuici a vím, že to musím vědět. Jsi doktor – a ten nejlepší ve Forks. Určitě tě k tomu zavolali, viď? Víš, co se stalo.“ Chvíli mlčel a bezradně mi hleděl do tváře. Pak si trochu rezignovaně povzdechl.

„Žádní svědci, žádné otisky, žádné důkazy. Našli ho u něj doma. Ležel v pokoji na zemi, tvářil se vyděšeně. Žádná památka po zbrani. Jen čistě rozřízlá hruď. Bylo to hrozně. Nechápu, jak to mohl někdo provést. Je to nanejvýš podezřelé.“

Edward už potichounku vrčel. To si myslí, že nic nevydržím? Ale tohle na m bylo vážně moc. Protože já vlastně nepotřebovala, aby mi to Carlisle popisoval. Vždyť já tu vraždu v noci viděla na vlastní fialové oči...

Oči se mi zvrátily dozadu a sekla jsem sebou na podlahu. A pak už nevnímala nic.

Už se smiřuju s faktem, že ať prosím, jak prosím, těch komentů se nedočkám. Děkuji těm, kteří mi je ale dávají a poskytují mi tak palivo. Zanechte prosím pocity i z téhle kapitoly ;)

Shnutí

Další kapitola

Autor: GossipGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 20. kapitola: