Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 19. kapitola

04.04.2010 (18:15) • GossipGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2397×

19. kapitola - Stella

Dny ubíhaly a pomalu mi začínaly splývat. Pořád víckrát jsem slýchala ,,Bello," , Edward stále něco zkoušel a otravoval mě každou hodinu ve škole, všichni náhle brali situaci jako by to bylo jako dřív. Jako by se vše vrátilo do doby před téměř dvěmi lety. Jako by to snad byla samozřejmost. Oni snad nechápou, že je už všechno naprosto jinak.

Stále nejsem rozhodnutá. Stále nevím, jestli vlastně chci být s Edwardem. Tedy, chci s ním být. Ale chci chtít s ním být? Uff, tohle už mě vážně vysiluje.

Mé mozkové závity jsem si podobnými nesmyslnými myšlenkovými pochody unavovala téměř každou volnou chvilku. Nemohla jsem přemýšlet "doma", kde jsem ho stále potkávala. Nemohla jsem přemýšlet ve škole, kde jsem kolem sebe měla nustále jeho vůni. Nemohla jsem přemýšlet ani nikde venku, protože mi ho stejně vše připomínalo. Nežije se mi tu lehce.

Chtě nechtě, cítila jsem, že mu pomalu ale jistě začínám vše odpouštět. Věřit, že to vážně nechtěl a že taky trpěl. Vždy, když jsem si uvědomila tuto naivitu, nafackovala jsem si. Nesmíš mu tak lehce propadnout! Jenže něco se lehče ji řekne, než udělá.

Právě jsem pomaličku usínala a poddávala se únavě. Poslední myšlenky na Edwarda se rozplynuly a já se ocitla v podivném snu.

Můj krok byl lehký, houpavý. Jako bych chodila po něčem  nevyzpytatelném. Není divu, pohledem pod své nohy jsem zjistila, že chodím po tmavě modré mlze s bílo-narudlými puntíky. Bylo divné chodit po plynu. Pro jednu část mě to bylo divné, ale jiná - větší - část jako by to považovala za nezajímavé, spíš samozřejmé. Uvědomila jsem si, že to vlastně tro chu připomíná oblohu a vzhlédla nahoru se zvědavostí, čeho se dočkám. Asi mě nemělo překvapit, když tam bylo oranžové cosi, připomínající trávu. Šla jsem dál a zjistila, že je to tady vlastně zábava. Už jsem se nedivila když jsem prošla kolem shora vísící černé lilie, ani když mi pod nohama prolítlo něco, připomínající ježka s netopýřími křídly. Zvědavě jsem se rozhlížela kolem sebe, čeho všeho se ještě nedočkám. Naproti mě se v dáli objevila postava a mířila ke mně. Byl to muž. Přišel až ke mně a zastavil, něco mé tělo nutilo zastavit se s ním.

,,Stello," řekl můž a hlavou naznačil úklonu.

,,Damiene," pozdravila jsem. Můj hlas byl melodický, ostrý a jasný. Byl krásný a zároveň děsivý.

,,Nezapomeň na svůj úkol."

,,Může někdo zapomenout na nektar života?" Damien se kysele, ale potěšeně usmál.

,,To je taky pravda. Jen jsem se musel ujistit. V tom případě, jdeme?"

,,Jistě." Věnovala jsem mu sebejistý pohled a chytla se jeho nastaveného rámě. Měl smaragdový plášť ke kolenům a zvláštní bílé špičaté boty. Hranatý rudý klobouk mu z části zakrýval obličej, ale nebyl problém se podívat, jak vypadá. Pleť měl v normálním tónu, vlasy šedo-modré. Nejvíce zaujímající byly asi jeho žluté rty.

Šli jsme společně mlhovitou půdou a já z nudy pozorovala růžovo-fialové lesy visící z travnatého nebe. Měla jsem jistý pocit důležitosti, jistojistě mě právě něco významného čekalo. A já v tom měla důležitou roli. Začínala jsem rozeznávat obrys budovy. Byli jsme stále blíž a blíž u červené otáčející se koule, a já pochybovala a zároveň věděla, že je to dům. Koule byla vlastně vír, stáčející se ke středu. Došli jsme až k domu. Sahla jsem do kapsy a vyndala azurovou vodu, která se lehce pohupovala jako každá tekutina a zároveň držela v oválném tvaru. Položila jsem si ji na dlaň a jen lehce foukla. Postupně mizela jako bych ji vylila, načež se celý dům na moment rozzářil totožnou azurovou barvou. Jeho rudý nátěr světlal a světlal, až jsem jako přes čiré sklo viděla přímo do utrob domu. Lidé v něm ovšem zjevně neviděli mě, ani si nevšimli nějaké změny. Vyvolalo to ve mně škodolibou radost a já poznávala, že mi ten pocit není neznámý. Spíš naopak. Až teď jsem si všimla, že jsem bosa. Mělá jsem na sobě bledě modré šaty, z dívného materiálů, který jakoby se sám vlnil - jako ta voda. Přes to lehký banánově žlutý plášt, v pase přepásaný černou stuhou.

Věděla jsem přesně co mám dělat. Obešla jsem dům o 90 stupňů. Podívala se vzhůru a zaměřila svůj cíl. Silou vůle jsem vzlétla, mě tělo se lehce vzneslo a já se dívala na postavu shrbenou na podlaze. Pozoroval z duhého okna noční krajinu. Lehce jsem se rozešla vzduchem a prostoupila zdí. Pořád si ničeho nevšiml, ani nemohl - pohybovala jsem se neslyšně. Vytahla jsem z kapsy kábátu bílou hůlku. Tam, kde jsem ji držela, měla průměr tak centimetr. Postupně se zužovala a kus u konce byl do spirály. Namířila jsem tou hůlkou k své oběti. Ta ke mně náhle vzhlédla s děsem v oranžových očích. Já se tvrdě pousmála a zasadila muži smrtelnou ránu. Rudý záblesk ho zasáhl do prsou, kde se mu otevřela rána, z níž okamžitě vystřikovala krev. Já se otočila a pomalu odcházela ke zdi k odchodu. Zastavila jsem se jen na chvíli, abych se podívala do zrcadla, zkrouceného podél kulaté zdi, ale odrážejícího pravdivý odraz. Prohlédla jsem si své do pasu dlouhé rovné skořicové vlasy, hluboké nafialovělé oči i citronové rty, na kterých ulpěla kapka karmínové krve.

Prudce jsem se posadila a snažila se popadnout dech. Okamžitě jsem vystřelila a běžela do koupelny. S neuvěřitelnou úlevou jsem se dívala na své čokoládové oči, červené vlasy a normální pyžamo. Přesto se mi po těle rozlézal mrazivý pocit. Jako bych to vážně byla já, jako bych to vážně udělala. Zatřásla jsem hlavou ve snaze zapudit tu nesmyslnou mýlku. Stále ve mě však hlodal červíček pochybnosti. Šla jsem se co nejklidněji posadit zpět na postel. Tušila jsem, že už nedokážu usnout. Zvedla jsem se a zamířila do kuchyně. Natočila jsem si sklenici čisté vody a naráz ji vypila. Uvědomila jsem si, jak sucho jsem měla v ústech. Neklidně jsem nehty poklepávala o kuchyňskou linku a myšlenky mi volně pobíhaly. Slyšela jsem kroky. Rosalie sešla z posledního schodu a rozpačitě mě pozorovala. Je stále tak nějak rozpačitá od doby, co ví, že jsem Bella.

,,Je vše v pořádku?" zeptala se mile a upřímně.

,,Ano. Jen... divný sen."

,,Dobře," pokývala hlavou a posadila se na barovou stoličku u linky. ,,Je mi líto, ja jsem se k tobě dřív chovala." Celkem mě to ohromilo.

,,Ale to nemusí. Částečně jsem tvé chování chápala, narušovala jsem pravidla vaší rodiny. Jen ses bála o jejich bezpečnost a na tom není vůbec nic špatného."

,,Vždycky jsi byla tak milá."

,,Jen říkám, co si myslím," pokrčila jsem rameny.

,,Vím, že to tak možná nevypadá, ale mám tě moc ráda," promlouval ana mě naléhavě.

,,I já tebe Rose," ujistila jsem ji a ona mi věnovala krásný úsměv.

,,Hodně jsi se změnila," obrátila list.

,,Jo, to jo."

,,Ale všichni se mění. A je stejně jasné, že Edward tě bude milovat vždycky." Zvonivě se zachichotala.

,,To i já jeho a on to ví. Ale není vždy vše tak jednoduché, jak se zdá."

,,Jen ho nech vycukat, pacholka jednoho. Zachoval se předtím jako idiot." Tiše jsem se zasmála.

,,Prostě potřebuju čas."

,,Chápu. Tak já si jdu číst. A ty bys měla ještě nějakou dobu spát, jestli necheš usínat zítra, vlastně dneska, ve škole." Přikývla jsem a obě jsme si šly po svém.

Vzpomínky na noční můru se vrátily až moc živě. Jako bych to skutečně prožila. Jako by to byly moje skutečné vzpomínky. Věděla jsem, že nedokážu spát. Vzala jsem si MP4 a pustila si ji naplno, abych přehlušila své myšlenky.

To bylo poprvé, co mě Stella navštívila.

Tak co? Sdělte mi své dojmy :)

<< oOo Shrnutí oOo >>

Autor: GossipGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 19. kapitola: