Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 17. kapitola

02.04.2010 (12:00) • GossipGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2020×

17. kapitola - Vím, že nic nevím

Vůbec jsem netušila, jak se před nima teď mám chovat. Mám být milá? Nebo radši odtažitá? Mám si dělat, co chci? Nebo mám snad předstírat, jako že se nic neděje, jak to dělají oni?

Další den, nastal můj velkolepý příchod do školy. Emmett, jasper, Rose a Alice jeli v Emmově velkém jeepu. Já a Zoe jsme měli "V.I.P." místa v Edwardově Volvě. Skákala jsem štěstím. Přehodila jsem si tašku přes rameno a nasedla dozadu vedle Zoe. Úplně jsem cítila, jak mě probodává jeho pohled, cítila jsem, jak mě pozoruje. Zarytě jsem hleděla z okýnka. U školy jsme byly za chvíli. Jakmile Edward vystoupil, parkoviště utichlo. Nehctělo se mi z auta. Šel k Zoeině straně a galantně ji podržel dveře. Natahl ruku a pomohl vystoupit. Byla z toho celá pryč. Ty jeho způsoby... Překvapilo mě ale, když přešel ke mně a s rošťáckým rozpustilým úsměvem natahl ruku i ke mně. Neochotně jsem se jí chytila a vystoupila z auta.

,,Fakt díky," sykla jsem.

,,Není zač." Oslnivý úsměv. Ha ha ha. Aaargh, zabít!

Sebejisým krokem a s nosánkem k nebi jsem se vydala ke škole, nikoho si nevšímajíc, abych ukázala alespoň zbytky hrdosti. Za sebou jsem slyšela jen melodický smích. První hodina: oprava - dvouhodinovka, historie. To mi vážně scházelo. Vstoupila jsem do třídy a zahlédla pár svých spolužáků. Ale neseděli spolu. Ne ne ne, to mi vůbec neříkejte! Obez http://www.stmivani.eu/tiny_mce/themes/advanced/langs/cs.js" type="text/javascript"> řetně jsem se posadila do jediné volné lavice u okna úplně vzadu. Čmárala jsem si do své trhačky a vedle mě vrzla židle. Ani jsem nemusela vzhlédnout, omamná vůně mi okamžitě zatemnila mozek.

,,Ahoj," pozdravil.

,,Nazdar," zamumlala jsem. Jen se usmál a pokrčil rameny.

,,Edwarde?" začala jsem opatrně.

,,Ano?"

,,Já jenom... Jsi na mě naštvaný?"

,,A ty na mě?"

,,Já se ptala první..."

,,Asi jistým způsobem ano."

,,Já asi taky."

Teď jsme oba mlčeli. Musela jsem se začít smát a snažila se to tlumit rukávem. Pobaveně mě sledoval.

,,Co?"

,,Ale nic. Jen... Tohle je celé tak... absurdní." Teď se začal smát taky.

,,Hej vy dva!" okřikla nás ta stará babizna. Nevím, ke se to ve mně vzalo, asi ta dobrá nálada.

,,Pardon, nevěděli jsme, že je smích zakázaný. Ale říká se, že prodlužuje život, možná byste ho měla taky zkusit," řekla jsem s klidem. Edward vedle mě už byl mrtvý smíchy. Profesorka zbledla a pak hned zrudla.

,,Ihned ven. Oba!"

Ještě celí vyřehtaní jsme si sebrali věci a vydali se na chodbu. Babča vykoukla ze dveří.

,,Z mé hodiny si odnesete zápis a teď jděte najít učitele Callahana. Potřebuju ho," vyštěkla. A my se vydali hledat toho učitele.

Prošli jsme snad celou školu a já už se sotva plazila.

,,Edwarde, pauzu," zafuněla jsem a rezgnovaně se opřela o zeď. Zastravil se a otočil.

,,Sakra, nesmí nás tu nikdo najít." Chvíli jsem přemýšlela, vzhlédla jsem a pak jsem si vzpomněla. ,,Přímo támhle je přece jeden kabinet, jdeme." Zaklepala jsem na ty dvěře a ztěžka je otevřela. Vrzaly, ale šlo to. Za námi se ale zase hlasitě zabouchly.

,,Není tady," povzdechla jsem si.

,,Já už fakt nevím. Znám tuhle školu nazpamět, a stejně už nevím, kam jít," přidal se Edward.

,,Nejradši bych se na to fakt vyprdla!" postěžovala jsem si a otevřela dvěře. Ne, omyl - neotevřela. Něšlo to. Což mi nepřišlo divné, trochu jsem přitlačila, jenže nic.

,,Edwarde, prosím tě, otevři to. Nemám dost síly."

Šel ke dveřím a pokoušel se je otevřít. ,,Nejde to." Vykuleně na dveře zíral. To už si ze mě vážně někdo dělá srandu.

,,Fajn. Takže máme plno času. Asi bysme si měli promluvit."

,,Dobře."

,,Já... Jak to teď bude dál, Edwarde?"

,,To samozřejmě nezáleží jen na mě. Je to o nás obou. Tohle je naše volba, Bells." Při jeho oslovení mě bodlo u srdce.

,,Sakra, neříkej mi tak!" zasyčela jsem vztekle.

,,Miluju tě, pořád tě miluju, Bello a nikdy se to nezmění." Najednou vstal a já už neseděla. Stála jsem, jeho kamenné paže mě celou drtily v náruči a jeho rty drsně a nekompromisně dobývaly ty mé. Byla  jsem ztuhlá v šoku. Chladným jazykem narážel do mých rtů, a ty mu povolily bránu a pustily ho - samy od sebe, mrchy jedny. Ani jsem nevěděla jak a najednou se naše jazyky náruživě proplétaly. Vyhoupl si mé nohy kolem pasu a přitiskl mě na zeď. Líbal mě na krku a jemně mi po něm přejížděl rty. Přesunul se k čelisti a lechce ji obkreslil jazykem. Zasténala jsem z toho mučení a nechala se opět líbat na rty.

,,To, co růží zvou, zváno jinak, vonělo by pořád stejně," vydech mi do úst a znovu mě stáhl do víru vášnivého polibku.

,,A co když už ze mě zbyly jen trny?" Zastavil a hodnou chvíli se mi díval do očí.

,,Pak klidně nechám každý z těch trnů zabodnout se mi do srdce, jen abych tě měl co nejblíže," zašeptal jistě a přiiskl si mě k sobě. Mě po tvářích stékaly slzy, byla jsem z toho úplně v háji.

,,Edwarde...," zakňučela jsem žalostně.

,,Ale Bells! Proč se tomu tak bráníš? Vídíš to? My dva patříme k sobě. Tohle je naše budoucnost. To osud nás zase svedl dohromady. Má to tak být. Nenutil bych tě nikdy, abys mě milovala, abys mi jen tak odpustila. Ale vidíš se? Sama to chceš a potlačuješ to v sobě. Proč to děláš? To se mnou tak moc nechceš být?"

,,Do háje, já prostě nevím, co chci! Pochop to. Nevím, co mám dělat, nevím, co chci. Nevím proč tě líbám ani jestli bych tě měla líbat. To, že nic nevím, je právě jediná věc, kterou teď vím jistě. Celou dobu po tvém odchodu jsem si představovala, jak se vrátíš a budeš chtít, abysme to dali zase dohromady. A teď jsi tu a říkáš mi, jak mě miluješ. Ale co je tohle za lásku, Edwarde? Nechals mě tam trčet, zničenou. Byla ze mě troska a pak umřel i Charlie. Zůstal mi starý domek, matka na Floridě a blbé vzpomínky. Charlie zrovna moc peněz neměl, co jsem měla dělat?

Ó, velký New York. To slavné město, kam si jezdí holčičky ze všech států světa plnit svůj Americký sen. Jak hezká představa. Polovina z nich skončí jako já. Nic neříkáš, ale vím, že mě soudíš. Máš ten pohled - jako bych ale měla na vybranou. Nevíš o mě teď pořádně nic, Edwarde. Jednou jsi se se mnou v New Yorku vyspal a teď jsme spolu pod jednou střechou pár dní. Absolutně netušíš, kdo já jsem."

,,A proto chci dostat šanci to poznat."

,,To nechtěj! Chci po tobě jedinou věc. Vzpomínej na Bellu, kterou jsi znal. Vzpomínej na ní, kochej se starými fotkami. A mě ignoruj."

,,To nedokážu," procedil mezi zuby.

,,Nedělej mi to ještě težší."

,,Miluju tě a udělám cokoliv, protože vím, že mám šanci a má cenu bojovat. Stejně jako to víš ty," usmál se svým pokřiveným úsměvem a ještě jednou mě zuřivě políbil. Poté do kabinetu vtrhla jedna vážně milá starší učitelka.

,,Propána, co tu děláte?" zděsila se.

,,Omlouváme se, hledali jsme profesora Callahana a ty dveře se za námi zabouchly,"vysvětloval Edward.

,,Oh, ano, to ony občas dělají. Je vše v pořádku?"

,,V nejlepším," zazubil se na ni a už jsme odcházeli. Trochu popuzeně jsem kráčela po chodbě vedle něj, s rukama založenýma na prsou. Ani jsem nepostřehla chrčící zvonek, když se do chodby náhle nahrnuli studenti. To je pořád baví na toho Edwarda tak zírat? Znenadání jsem ucítila studenou ruku kolem svého boku, jak si mě ze strany přitáhla blíž k sobě. Vykuleně jsem se koukla na tu alabastrovou dlaň a pak vzhlédla k jeho obličeji. On však šel a koukal dopředu jakoby nic, na tváři mu ale pohrával rozverný úsměv. Úplně mě to vykolejilo. Studenti mohli na mém pase oči nechat. Prostě hrůza. To mi dělá schválně! Určitě jo.

,,Asi bys mě měl pustit, musím na angličtinu," zavrčela jsem.

,,V pohodě, to já taky," odpověděl a úplně jsem slyšela smích v jeho hlase.

,,No to si snad děláš srandu?"

,,Promiň. Já na tuhle školu chodím, jestli sis nevšimla."

,,Neměl bys mít náhodou úplně jiné hodiny? Jsi snad ve vyšším ročníku, ne?"

,,Jo, ale všichni jsou takhle přeházení. Nemůžeme nechat chudáčky zmatené prváčky bez dozoru, ne? Vždyť to tu vůbec neznají," užíval si to. Zavrčela jsem.

,,Jsi tak obětavý," sykla jsem.

,,Já vím."

Došli jsme tam a sedli si do třetí lavice. Tak tohle bude sakra těžkej den.

Přežila jsem ve zdraví - pokud se nepočítá rozsáhlá psychická újma - celý den. Čekala jsem na lavičce u parkoviště na Edwarda. Kupodivu se ode mně na chvíli hnul. Upoutalo mě kvílení brzd, znící jako motorka.

Ohlédla jsem se a myslela, že mě trefí. Jacob. Celé parkoviště ho právě pozorovalo. Šel až ke mně.

,,Čau," pozdravil a léžerně se usmál.

,,Ehm, ahoj," pozdravila jsem trochu nejistě. ,,Co tu děláš?"

,,Vadí?" Od kdy umí Jacob dělat takový smutný psí oči, to by obměkčilo i kámen.

,,Jasně, že ne. Jen jsem myslela, že chodíš do školy do rezervace."

,,Jo, to jo. Ale ty chodíš sem."

,,Aha."

,,Jo. Proto jsem tu."

,,Aha," vypadlo ze mě zase. Uchechtl se.

,,Pojedeš se mnou teď někam?"

,,Zavezeš mě do lesa a pohřbíš dvacet metrů hluboko?"

,,Přesně tak."

,,Tak to si nemůžu nechat ujít," řekla jsem nadšeně a zahlédla Edwarda, jak právě vychází z dveří školy a zamračeně nás pozoruje. Nasadila jsem si helmu, co mi Jake podával a nasedla. Věnovala poslední trochu omluvný pohled Edwardovi, obmotala ruce pevně kolem Jacobova pasu a uháněla pryč od upíra, u kterého jsem navždy nechala své srdce.

Tentokrát rychle přibyla další. Jakpak se vám líbila. Nechte prosím nějaký ten komentář :)

<< oOo Shrnutí oOo >>

Autor: GossipGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 17. kapitola: