Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 16. kapitola

01.04.2010 (08:00) • GossipGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2041×

16. kapitola – Abstinenční příznaky

Bylo mi zle. Bylo mi zle jako nikdy.

Spala jsem klidně. Převalila se z jednoho boku na druhý a spokojeně se zavrtěla. Zdála se mi nějaká blbost, myslím, že jsem zrovna popíjela kafe a povídala si s koněm. Náhlá bodavá bolest do žeber mě probudila.  Má žebra byla jako podivně stlačená a orgány jimi držené se naopak mermomocí chtěly dostat ven. Šly proti sobě a já se v křeči, objímajíc své vlastní tělo svalila na měkký koberec. Mé tělo si protiřečilo. Orgány si hrály na akrobaty a podivně se zkrucovaly. Hlava mi třeštěla. Měla jsem husí kůží a moje tělo poléval studený pot. A přitom jsem uvnitř hořela. Hořela zaživa. Mé plíce byly v plamenech. Všechno bylo tak nesnesitelné. Nohy byly jako z rosolu nebo pěny, nebyly teď vůbec k použití. Prsty jsem měla vlastní vůli zkroucené – reflex, snaha o obranu a oddálení všech těch reakcí. Nemohla jsem vůbec přemýšlet, nemohla jsem se soustředit, měla jsem v mozku miliardu myšlenek najednou a zároveň jsem měla prázdno. Naprosto sucho v ústech. Mé hrdlo se stále snažilo polknout, ale nešlo to. Sípala jsem do ticha a mé tiché steny tlumil tlustý koberec. Oční bulvy vypoulené a krvavě podlité. Celé mé tělo se otřásalo, chvělo a škubalo sebou. Končetiny mě naprosto neposlouchaly, nic mě neposlouchalo. Plíce se pořád stahovaly v touze lapit nějaký vzduch a srdce hrálo krkolomnou melodii. Plnou nesourodých tónů, nepravidelných a zrychlených.

Ne, neumírám.

Je to horší…

Absťák.

Všichni s tím mají problémy. Vždy. Trvá to i několik dní. Neznámo proč musím být zase taková výjimka. Vždy to u mě trvá jen pár hodin. O to je to ale nesnesitelnější. Nikdo ve skladišti nikdy netrpěl tak jako já. Ale když to na mě přišlo, všichni u mě stáli a starali se o mě. A stejně jsem se pak já starala o ně. Možná ti lidi nebyly z nejlepší společnosti, ale byli fér a měli srdce. A jen tím se řídili. Jen srdcem. Žádná pravidla, žádné:  „To se nehodí.“ Tu větu tam snad ani neznají.

A nejhorší na tom všem bylo, že jsem byla tady a teď. Nemohla nic dělat, nemohla si ani zařvat. Jen tiše vyčkávat, až to po pár hodinách přestane. Byla to ukrutná bolest. Snad poprvé mi s tím nikdo nepomáhal. Dalo se to přežít, když jste okolo sebe měli lidi, kteří pro vás udělali všechno a sami dobře věděli, co potřebujete. Soucítili, věděli. Tady si musím neustále na něco hrát. Každý den, hodinu, minutu… pořád. Nebo spíš, jsem si hrála? Měla bych použít minulý čas? Myslím, že odpověď je jasná. Vydržela jsem dlouho. Hrála jsem to dobře. Ale GAME OVER, hra mizí, představení končí. Tak všichni hezky zatleskáme. Seškrábnu ze sebe tu masku. A už je mi jedno co na to řeknou. Budou mě milovat, nenávidět, budou šťastni, znechuceni… Nevím. A je mi to vážně fuk. Záleží na tom? Ne, fakt ne.

Bolest na chvíli povolovala. Věděla jsem na jisto, že na chvíli – bylo to jako vždy. Vím, že za chvíli se to zase rozjede. Tohle je má šance. Mám tak pět minut. Doplazila jsem se do koupelny. Snad jsem to ani neměla dělat. Naproti mě byla zrůda. Měla vlasy zbarvené do červena, asi husté, ale teď mastné a zpocené. Dvě vypouklé oči na mě zhýrale hleděly, kruhy pod nimi tmavé jako noc. Tím víc kontrastovala její pokožka, jindy do zlata opálená a teď jako z černobílé fotografie. Bílá, spíš našedlá. Z pod rozpraskaných rozdrásaných rtů se pomalu draly kapičky krve. Tohle je ta kráska, kterou všichni chtěli? Tohle je dívka s andělským obličejem? Pche! Je tohle vůbec dívka? Tohle je nula! Chamrať, havěť, cháska, spodina… To jsou výstižnější názvy. Raději jsem lehce třepla hlavou, abych se na sebe přestala dívat. Vždycky mi dávali studené obklady, co nejvíc. Tak jsem si rychle napustila vanu ledovou vodou. Možná mi bylo líp, ale rozhodně ne ani dobře. Ne – ani dostatečně. A navíc se opět vracelo to nejhorší. Prostě jsem se svalila jen tak ve svém tílku a kraťasech do vany a neměla absolutně pomyšlení takovou kravinu řešit. Mé tělo se opět celé rozvibrovalo, chytalo obrátky čím dál tím větší. Celá jsem se třásla a kňučela. Řezavé pálení hrdla. Svědění celého těla. Třas. Bolest. Všechny končetiny jako by každá vážila snad sto kilo. Škubala jsem sebou. Zmítala se. Zmítala se v křečích a nicotě. Chvilkami jsem ztrácela vidění. Kachličkový strop mi před očima problikával jako žárovka chytající poslední dech. Ale já už vážně všechnu jiskru postrádám. Alespoň pro teď, pro tuto beznadějnou chvíli. Přesně to vás ovládá. Bezmoc, beznaděj. Zdá se ti, že je to tvá poslední chvíle. Že už nepřežiješ. Že se tvé vnitřnosti rozpustí a tělo exploduje.

Rozpíchaná žíla na ruce tě přímo útrpně svrbí. Ihned bys bez rozmyšlení dala cokoliv za půlku půlky. Klidně život, kdyby sis to mohla ještě píchnout. A neváhala bys, nepochybovala. Těžko se tomu dá věřit dokaď to nezažijete.

Mohutná křeč právě projela mou páteří a stočila ji na druhou stranu. Mé tělo sebou jen bezvolně smýklo a prohlo se na druhou stranu. Těkala jsem rozšířenými zorničkami po koupelně. Tentokrát neviditelné lano utahlo smyčku kolem mého krku a já si ho objala. Bezvýsledně. Přísun kyslíku mi byl opět na pár dlouhatánských vteřin naprosto odepřen. Tohle nebyly jednoduché stavy, ale já na to bývala dobře připravená. Tentokrát jsem to vůbec nečekala. Byla jsem nepřipravená, zaskočená, pitomá. Bylo to utrpení a já se utápěla ve své vlastní šťávě. Místo krve mi v žilách kolovala kyselina a rozežírala vše. Bez milosti. Přestala jsem se snažit a nechala své tělo, ať si dělá, co chce, tak, jak po celou dobu. Trpěla jsem, trpěla jsem hrozně moc. Ale jen jsem sebou házela a nemohla nic dělat.

Dveře se rozrazily. Unaveně jsem upřela krhavé oči k příchozímu a neměla ani tu sílu, být nervózní nebo vystrašená. Bylo mi zase všechno jedno, tak jako vždycky. Můj zrak měl samozřejmě stále výpadky, tak jsem měla své oči spíš odevzdaně sklopené. Osoba mě vzala do náruče a velmi rychlým tempem mě někam nesla. Nesnesla jsem to a vydala pisklavý bolestný skřek. Byli jsme v nějaké jiné místnosti. Nemůžu soudit, skoro jsem neviděla a byla noc. Mohly být tak dvě v noci.

Matně jsem slyšela náznaky hlasu a intonace. Několik hlasů vedlo naléhavý rozhovor, ale to bylo tak vše v mých silách. Byla jsem na nějakém lehátku. Nehorázná křeč zaútočila tentokrát přímo na srdce. Bušilo jako o závod a já už to nemohla vydržet a křičela jsem z plných bolavých plic. Nedá se říct, že to byl křik, o to více deprimující to ale znělo. Byl to sípavý nakřáplý skřek prosycený všechnou mou bolestí. Pily mě řezaly, kudly do mě bodaly, kladiva do mě tloukla. Hlasitě jsem funěla a snažila se o nádech a výdech, tak jak mě to Sall vždycky učila. Vyschlé oči malinko zvlhly a já asi mikrosekundu přemítala, jestli je to pokus o slzy. Bylo to sice vážně dojemné, ale zastřelo mi to i poslední zbytky rozmazaného vidění. Teď jsem byla vážně slepá. A hluchá a nemohoucí k tomu.

Abstinence drog tohle prostě přináší, a když chcete přestat, musíte to snést, aby pak bylo lépe. Ale ty chvíle se stanou nejhoršími ve vašem životě. Mohla jsem sebou vážně jen škubat a čekat. Bylo to otřesné, nesnesitelné, nemyslitelné… Noční můra.

Několik hodin jsem trpěla. Jako vždy jsem na konci vyčerpáním určitě usnula a právě teď jsem se probouzela. Zakmitala jsem očními víčky a pohled mi padl na okno. Světlo, trochu „přefiltrovaně“ nazelenalé Forkské světlo. Skvěle, je konec utrpení. S křupnutím v krku jsem pootočila hlavu na osobu zamyšleně sedící asi tři metry ode mě na bílé židličce. Bronzové vlasy nedbale povalené, zamyšlená vráska mezi obočím. Typický Edward. Což se o mě zrovna říct nedá…

„Ahoj,“ Byl podivně klidný. Nebo spíš… vyrovnaný? Nevím on je ten, kdo vždy dokonale uměl skrývat své pocity. Á, sarkasme, kamaráde, ty ses mi vrátil! Už jsi mi fakt chyběl.

„Čauky,“ zahlaholila jsem křečovitě nadšeně a ušklíbla se. „Nemám třeba ještě vyskočit z dortu a křiknout: „Překvapení“?“

Koutek mu pobaveně cukl. „Já myslím, že překvapení už jsme všichni dost.“

„No jasně,“ kývla jsem „chápavě“ s jasnou ironií v hlase, samozřejmě. „A to vás jen tak něco nepřekvapí, že?“ uchichtla jsem se ještě zlomyslně. Zazářil ledovým klidem a obdaroval mě pokřiveným úsměvem.

,,Carlisle tě bude chtít prohlednout.“

Kývla jsem na znamení, že je mi to jasné a pomalu a nejistě se postavila na vlastní nohy. Vždy jsem s tím pak ještě měla problémy, ale nechtěla jsem to teď ukázat. Bohužel jsem hned padala k zemi. Postavil mě zpět na nohy a já se rychle zapřela do lehátka, abych hned neputovala zpět.

„Pomož mi, prosím,“ zašeptala jsem a on si beze slova stoupl vedle mě, jednu ruku mi dal na paži, druhou z boku v úrovni pasu a pomalu mě vedl do mého pokoje. Má bosá chodidla s mlaskáním ťapala po podlaze, zatímco on vedle mě neslyšně plul. Měla jsem nějaké tmavé tepláky a bledě modré triko. Raději se nebudu ptát, kdo mě převlíkal. I když se vlastně divím, že na mě vůbec sáhli. Teda, oni byli vždycky „maličko“ divní, ale když má někdo absťák, je to fakt hnus. Posadil mě na postel a postavil se naproti mně.

„Carlisle je teď v práci, kdyby se něco akutně dělo, zavolám mu a on ihned přijede. Esme musí jezdit celý den po Seattlu, má vyřizování a ostatní jsou ve škole. Takže cokoliv budeš potřebovat, volej na mě. Teď si jdi dát sprchu a odpočiň si. Udělám ti jídlo a čaj.“

Chvíli jsme mlčeli a on to zřejmě považoval za to, že může jít. Mé tváře zatím nabíraly nachovou…

„Edwarde?“ zeptala jsem se nejistě. I hned se otočil a byl lehce zamračený.

„Děje se něco?“ zmateně nakrčil čelo, a když si povšiml mého červenání, zvědavě nadzvedl jedno obočí. „Copak?“

„Nezvládnu sprchu,“ zamumlala jsem s očima zabodnutýma do země a povzdechla si. „Dovedeš mě prosím ještě do koupelny, napustím si vanu.“

„Jistě,“ přikývl, podepřel mě jako předtím a posadil na okraj vany. Dal mi do ruky osušku ze skříňky, nahnul se přese mě a otočil kohoutkem, aby se napouštěla vana. „Tak já jdu.“

„Díky.“ Opatrně jsem si svlékala oblečení a naložila se do vany.  Byl to opojný pocit. Smývala jsem ze sebe špínu. Špínu, ze sebe samé. Cachtala jsem se tam asi hodinku a půl, cítila jsem, že se mi do nohou vrací síla a měla vážně radost. Vylezla jsem a vypustila vanu. Osušila jsem se a šla do pokoje. Na posteli ležel tác s lívanci a pomerančovým čajem. Nedalo mi, při pohledu na to jsem měla připitomělý úsměv na tváři, a když jsem si to uvědomila, nejraději bych si nafackovala. S chutí jsem to zhltla a pak usnula jako nemluvně.

Probudila jsem se ve čtyři odpoledne. Vážně mě čekala prohlídka u Carlislea. Ten samozřejmě poznal, co mi bylo, a měli jsme vážnou řeč. Hlavně tomu nemohl uvěřit, protože Bella a drogy? Dřív by to nikdo neřekl. Asi jsem zapomněla zmínit detail – mé odhalení. Na noc jsem si musela vždycky sundávat čočky a tak jsem je v noci při svém absťáku a při probuzení s Edwardem neměla. Takže už to všichni vědí. Jen před Zoe to samozřejmě musím tajit. Ta zná jen Charlie a tak to i zůstane. Takže už mám zase svá modrá očka a hraju, jako že nic. Lezou mi na nervy ty jejich „nenápadná gesta“ a sladké úsměvy. Byla jsem ráda, že mi Edward nečte myšlenky. Tohle si nezasloužili, po tom všem, co pro mě udělali. Chtěla bych se cítit jinak, ale neporučím tomu.

Carlisle a Esme byli v pracovně. My ostatní jsme právě hráli v obýváku Twister. Má pravá noha byla přes Alicinu, levá krkolomně pokrčená, horní polovina těla pod Edwardem (Ano, štěstí mi přeje.) a hlava u Zoeiny ruky. Přesto, že to nebylo úplně pohodlný, byla to fakt sranda. Šíleně jsme se u toho nasmáli. Hráli jsme pak ještě nějaké hry a měly jsme prostě prima večer. Vzpomněla jsem si, že druhý den už vážně půjdu do školy a opět vkročím na Forskou střední. Hm, jak já se těším!

Omlouvám se dlouhou odmlku. Krušné období. Tak je na ty bláboly pořád někdo zvědavý?

<< oOo Shrnutí oOo >>

Autor: GossipGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 16. kapitola: