Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 15. kapitola

26.02.2010 (10:30) • GossipGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2176×

15. kapitola - Na křídlech vážky

Možná to tenkrát byla osudová chyba. Možná jsem se měla rozhodnout jinak. Lidé jsou lehkomyslní, proměnní a často dělají chyby. Někdo má štěstí, někdo zase smůlu. Někdy se dopustíme nepatrného omylu, který znervózní, vynervuje, ale v závěru se ztratí a vyšumí do zapomnění. Někdy ovšem můžeme udělat chybu, která změní celý náš život, a někdy bohužel nejen náš. Ta se nikdy nerozplyne, bliká vám v mysli až do konce života. Myslíte na ni každý den, minutu, sekundu... A litujete. Litujete, že jste se mohli něčeho tak hloupého dopustit... Jenže tenkrát jste to tak chtěli.. Bylo to pro Vás řešení, rozhodnutí, správná cesta. Tak jak to, že teď litujete?! Jelikož nejsme upíři a lidé se mění... A stačilo, abych nebyla hloupý člověk a nemusela bych teď klečet u milované osoby, možná spíš u toho, co z ní zbylo, potřísněná její krví stékající mi po těle a čekat na jistojistou smrt...

Nevydržel nápor a padl na kolena před náhrobek. Jeho kamenné tělo se otřásalo vzlyky a jeho hlava nevěřícně kroutila ze strany na stranu. Nemohl, nechtěl tomu uvěřit. Dívala jsem se všude okolo, jen abych se nemusela dívat na něj a nemusela nakopat sama sobě zadek, že jsem něco takového provedla. Ale co mám dělat? Vrhnout se mu do náruče a nechat si našeptávat už jednou slyšená lživá slova horoucí lásky? To nedokážu. Nedokážu se mu podívat do topazových očí, aniž bych myslela na jeho zradu a svou bolest. Bellina část mé duše ho sice stále miluje, ale zároveň neskutečně nenávidí a moje špatné vzpokmínky tomu dvakrát nepomáhají. Bella možná byla, ale Charlie není naivní. Nebudu lhát a rovnou přiznávám, že mu to dávám za vinu. Že mě nechal trčet samotnou hluboko v lese a dál se nestraral. Že mi lhal do posledního okamžiku, než jsme se na cestě zastavili a pak mi to všechno plivl do tváře. Vábil mě stále růží dopředu, aby mohl v poslední chvíli skočit dozadu a ukázat mi, že má opravdu trny. A může se snažit sebe víc, ten trn tam navždy zůstane. Nemám s ním být, je to tak dáno a já prostě věřím, že co se má stát - stane se.

A tak tu stojím, pohled umíněně upřený do strany, hluchá k srdceryvnému pláči bez slz. Ač jsem chtěla, jak jsem chtěla, stejně to nešlo nevnímat.

,,Tohle by Bella nechtěla," zachrčela jsem chraptivým hlasem a odkašlala si. Pár minut bylo ticho, uklidnil se a pak až se ozval.

,,Máš pravdu."

Nepodívala jsem se na něj, jen jsem světlo z baterky stočila na cestu a vydala se zpět. Jen podle čvachtání bláta jsem si byla jistá, že mě následuje. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že tohle je to nejlepší pro nás oba.

Dorazili jsme nejspíš něco kolem půlnoci. Edward se ihned rychlou lidskou chůzí ztratil do svého pokoje. Já se jen vyčerpaně svalila na pohovku a zavřela oči.

,,Nespavec?" Měkký zvonkový hlas prořízl hrobové ticho. Uff, dneska už mám těch hrobů až dost.

,,Uhm?" trhla jsem sebou a zaostřila na postavu přisedávající si ke mně. Rose se ve svých flýzových bledě modrých tepláčcích posadila a upřela na mě zlatý pohled, který překvapivě vůbec nebyl nevlídný.

,,Tak trochu," odpověděla jsem na její otázku a pousmála se. Lehký úsměv mi oplatila.

,,Co se mu stalo?" Kývla hlavou k Edwardovým dveřím.

,,V téhle rodině ví vždycky všichni všechno hned?" neodpustila jsem si a Rose se zasmála.

,,Většinou." Ušklíbla jsem se a vrátila se k předchozí otázce.

,,Dozvěděl se, že zemřela Bella." Ztuhla a bez mrknutí (jak jinak) mi vykuleně a vystrašeně hleděla do očí.

,,To - to nemůže být pravda."

,,Ale může. Lidé umírají pořád."

,,Ale - ale to ne! Miluje jí, vrátil se za ní," šeptala hystericky. Nikdy jsem neviděla tak šílený výraz, myslím. Vyvedlo mě to z míry.

,,Vrátil se? On se za ní vrátil?" opakovala jsem a byla mimo.

,,Ano. Lhal jí. Lhal jí tak moc! Lhal jí, když jí chtěl chránit. Chtěl, aby žila normální, šťastný život. Myslel, že jí bude bez něj líp. Ale už to nemohl vydržet a chtěl se vrátit. Pořád doufal, že by třeba byla schopná mu odpustit, když by jí to vysvětlil..." drmolila tak rychle, že jsem jí skoro nerozuměla. Dělá si ze mě snad někdo srandu? Je tu někde skrytá kamera? To je hodně špatný vtip. Jestli to byl Emmett, ať si mě nepřeje... Zmatené slzy mi máčely tváře. Co mám teď dělat? Teď, když jsem to rozhodla a už kvůli svým zásadám a zvyklostem to nemůžu vzít zpět? Snad mi to mělo ukázat, že jsem měla své rozhodnutí změnit a nebo naopak potvrdit, že to tak má být, když se to dovídám teď. Já to pochopila tím druhým způsobem a ještě se upevnila ve správnosti svého činu. Nikdy jsem holt nebyla dvakrát chápavá. Měli mi dát jasnější znamení, ale co by se se mnou párali...

Rosalie se po chvíli zvedla, tiše popřála dobrou noc a utekla (lidsky) do svého pokoje za Emmettem. Já šla zase do toho našeho a tiše zalezla do postele. Vyčerpáním jsem usla téměř hned.

Uběhl další den. Byl tichý, mdlý, nevýrazný, ale rozhodující. Všichni najednou byli jako tělo bez duše. A tak jsem se rozhodla, že svůj scénář pozměním. Řekla jsem, že tělo, co našli v lese bylo vlastně hodně potrhané, rozlámané a staré a že Bella byla jen jedna z možností. A proto, že byla zrovna pohřešovaná, prohlásili, že to je ona i když to nebylo vůbec jisté. Vlastně jsem jim nakecala, že to bylo dokonce nepravděbodobné, ale vzdali Bellin případ a chtěli ho uzavřít. Nálada všech se zvedla o 100%. Byli zase milí, přátelští, veselí a... přeslazení? Ale ne, chápu, to jenom to moje nové ironické já. Vlastně jsem ani nečekala, že mi to hned tak projde. Najednou všichni věřili, že není mrtvá. A tak se zase projevil duch Alice, která hned na druhý den naplánovala takový "rodinný večírek". Mělo být teplo, prý bohužel ne slunečno (prý bohužel - ha ha), ale prostě hezky. Takže hudba, grilování, koupání v Cullenovic obrovitánském bazéně a vířivce a podobné blbosti.

A tak teď sedím na lavičce ve velikém obchodním centru a vzpírám se Alici.

,,Alice - milý blázne - nebo jak chceš, nakoupila jsi ozdob, dekorací a vlastně všeho alespoň pro celou Ameriku, jsem si jistá, že už můžeme jít zase k vám." Zoe se jen přiblble hihňala.

,,Ale-"

,,Ne! Žádné ale nebude. Moje nohy protestujou!" zakňučela jsem.

,,No dobře." WOW. Asi spím, protože se mi zdá, že se Alice dobrovolně vzdává nákupů. Jo, to určitě musí být sen. ,,Vždyť zítra je taky den," zacvrlikala Alice a šla klidně do garáží. Co? Takhle jsem to nemyslela. To nebyl sen, ale noční můra.

,,Alice! Ty už nemusíš nakupovat alespoň rok," zavrtěla jsem rukama a všechny tašky na nich sebou houply, určitě mě na souhlas.

,,Ale co to plácáš..." zavrtěla hlavou a šla dál. Poznala jsem, že teď se o tom bavit je bez cíle, něco si vymyslím pak.

U Cullenů doma jsme všude rozvěsili lampiony, rozházeli konfety a ještě další podobné tretky, co Alice nakoupila. Musím uznat, že to byla kouzelná "party" atmosféra. Esme a Carlisle nechali dětem volnou ruku, odjeli do divadla a pak, že si udělají hezkou noc v hotelu. Hmm... Radši nic. Takže to tu všechno dirigovala Cullenovic dítka a bylo to volnější a nevázanější. Emmett se tak jako podivně svíjel, jako by měl křeč, asi se pokoušel tancovat. Ale pak už to zlepšil a tancoval fakt dobře, dokonce jsem se připojila.

Byla už tma, neměli jsme pojem o čase a všichni tancovali bosi na trávníku u bazénu. Lampiony vrhaly tlumené barevné stíny, vypadalo to fakt krásně, ale bylo tu i nějaké zahradní osvětlení a světla v bazénu, jinak by jsme ani nic neviděli.

,,Hm... Kdo jde do bazénu?" křikla jsem vesele. Rychle jsem stáhla šortky, tílko přetáhla přes hlavu a ve svých černých bikinách hodila šipku do bazénu. Vynořila jsem hlavu, na níž se právě upíraly pohledy všech. Pak se náhle začli smát, já s nimi a postupně se vrhali ke mně do studené vody. Cákali jsme po sobě, šťouchali, hráli "kohoutí zápasy"... Prostě sranda. Byla už jsem "lehce přiopilá" - ano, taky jsem předtím na Emmetta čuměla jak chleba z tašky, ale uznejte, je to Emmett - a tak jsem se pořád jen smála, kecala blbosti a všichni se smáli. Zoe už byla taky mírně "společensky unavená" a asi se mi to muselo zdát, ale Jasper byl až podezřele veselý. Oni vlastně všichni Cullenovi byli překvapivě takoví divní, jako by snad byli taky opilí. No jo, to jsou ty jejich pošahaný schopnosti - Ha, a teď to mají! Můžou si za to sami. Emmett byl samozřejmě na mol, ale ostatní... Neumím si to vysvětlit, ale nějakým záhadným způsobem se na ně ta opilost trochu přenášela, to bylo prostě nepřehlédnutelné.

,,Hej!" zahulákal najednou Emmett a třeštil oči na mé rameno. ,,Ty máš tetování?!"

,,Ehm... jo."

,,No, tak to je fakt hustý." Ani jsem si nestihla uvědomit, že se něco děje a už byli slezlí okolo mého ramene všichni. Jak vosy na bonbon, ale to rameno mi nesežrali, to se nebojte.

,,Teda, Prcku, to je gól! To bych do tebe neřekl." No dobře - Emmett byl fakt totálně mimo - řechtal se jako pominutej.

Náhle se Jasperovi rozzářila očka. ,,Půjdeme do sauny!" OMG! Oni mají saunu?! A pak půjdem kam; do soukromého Disneylandu? Nedivila bych se. Ale... proč ne? Sauna je super.

Všichni Jasperův návrh radostně odkývali a jelikož byla polovina party na mol a ostatní už tak nějak taky (Atmosféra dělá divy!), všichni na sebe dali jenom ručníky a sesedli jsme se do sauny. Bylo to fakt příjemné, lehla jsem si na horní lavičku a se zavřenýma očima si vychutnávala tu slast. Hlasitý hovor a hluk ale nějak utichl.  Otevřela jsem oči a přes celou místnost seděl v rohu svalený Edward se zavřenýma očima a dechem taky někde mimo. Nikdo jiný tu ale nebyl.

,,Edwarde, všichni už šli, jdu taky," řekla jsem, on se probral a zakýval hlavou.

,,Jo, jdu taky."

Přešla jsem ke dveřím a vzala za kliku. Nic... Nic! Zacloumala jsem klikou, nic.

,,To je snad vtip..." zavrčela jsem a svalila se na dřevěnou podlahu. Však já si to s těma opilcema vyřídím! Bušila jsem pěstma do podlahy a měla chuť se pořádně napřáhnout a všechno to tu rozkopat na třísky.

,,Zavřeli nás tu," pronesla jsem do ticha k Edwardovi.

,,Zavřeli?"

,,Jo, uvěznili nás tu."

Bylo slyšet, jak na sucho polkl. No do hajzlu... Taková situace se může stát jen mně. Polonahá, úplně opilá, zmítaná hormonama a uvězněná s Edwardem  v rozpálený sauně, ještě když je na tom podobně jako já... Kdy si pro nás přijdou? Tohle je S.O.S.! Mayday, Mayday!

Další den, u snídaně

,,Dobré ráno," zamumlala jsem skoro neslyšně, se sklopenou hlavou se posadila a dala se do jídla. Esme a Carlisle tu pořád nebyli, ale chutnalo to moc dobře. I když - máte - li těžkou kocovinu, asi by jste brali všechno. Hlava mi třeštila, obří zvony o sebe tloukly a v mém mozku vytvářely turbulence. Měla jsem jisté výpadky ohledně včerejšího večera, ale něco mi utkvělo v paměti až příliš detailně. Vsadím se, že jsem teď rudá až na zadku jen při té vzpomínce. Emmett si neodpustil občasné významné uchechtnutí. No to mě potěš, tady se vážně nic neutají. Vidlička mi vypadla z ruky, když jsem si to uvědomila. Pár vteřin to trvalo, ale zase jsem ji popadla a pokračovala v jezení míchaných vajíček, jako že se vůbec nic neděje. Když jsem dojedla, umyla jsem po sobě talíř a co nejrychleji se ztratila do pokoje. Tohle nevydýchám. Jak jsem mohla něco takového udělat? Jak jsem se mohla tak ztřískat?

Ale jelikož já jsem racionálně uvažující člověk a uznávám pořekadlo, že pozdě je plakat nad rozlitým mlékem, rozhodla jsem se pro staré dobré vyčištění mysli. Nepřemýšlela jsem, otevřela jsem velké okno, svěsila se z něj a měkkce dopadla na nohy. Mohla bych jít dveřmi a nikdo by mě nezastavil, ale to bych nad tím přemýšlela a to jsem přesně nechtěla. Já chtěla to spontání hloupé rozhodnutí, které mě tvoří tolik volnou a svobodnou. Dodává pocit, že se můžu rozhodnout jak chci a můžu to i provést. Rozběhla jsem se lesem, dříve než by se oni mohli rozhodnout běžet normálně za mnou. Bosé nohy se odrážely od vlhké půdy a nechávaly do ní jemné otisky. Do chodidel se mi zarývaly jehlice, tenké větévky i tlusté mohutné kořeny. Nevšímala jsem si toho a raději se nechávala unést. Proplétala jsem se volně lesem, občas doleva, doprava, jak se mi zachtělo a neřešila jsem, jestli doběhnu někam, kde to znám. Rozum jsem vláčela za sebou jako pouhého otroka a nechávala se vést čistě srdcem. A tak mě překvapilo, když les začal řídnout. Vyběhla jsem zpoza stromů už úplně a udýchaně hleděla na La Pushské útesy. Zavýskla jsem si; byla jsem někde, kde to znám. Bez přemýšlení jsem vyzkoušela to, co jsem chtěla zkusit vždy, jen jsem na to byla moc velký srab. Rozběhla jsem se a... letěla. Rozpažila ruce a letěla jako pták. Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Zavřela jsem oči a vychutnávala. Letěla jsem dlouho, vítr mě štípal do tváří, cuchal mi vlasy, rozevlával oblečení a já se cítila konečně doopravdy osvobozená. Od života, od starostí, od sebe samé... Teď jsem byla pták. Velký šťastný pták, který si letí kam chce. Mé tělo prořízlo hladinu a ledová voda mě bodala do útrob. Proud si se mnou pohrával, ale po chvíli jsem se vynořila a začala se smát jako šílenec. Byl to neuvěřitelný zážitek, nikdy na tu chvíli nezapomenu.

,,Hej! Co to tam dole provádíš?" Stočila jsem pohled k nebi a zadívala se na střapatou hlavu vyčuhující zpoza útesu. Nebylo vidět, kdo to je.

,,Promiň! Je to snad tvoje voda?" zavolala jsem nazpět.

,,Ne, ale bude to tvůj zápal plic, jestli tam budeš dlouho." Sakra! Na tom něco bude. Nesnáším, když mě někdo poučuje a má pravdu.

,,Hm..." zavrčela jsem potichu, to bych ani jinak nebyla já. Vylezla jsem z vody a oklikou kolem útesu se vydala nahoru. No, teď se ještě tak umět dostat zpátky...

,,Tak to jseš ty!" ukázala jsem na něj prstem.

,,Zklamaná?" zašklebil se.

,,Tak jsem to nemyslela."

,,Čekala bys někoho jiného?"

,,Ne. Jo. Možná." Nadzvedl tázavě jedno obočí. Povzdechla jsem si. ,,Tak trochu jsem čekala, že to bude někdo z Cullenů. Strkají své dokonalé nosy všude..." poslední větu jsem zamumlala, abych jí slyšela jen já, ale nějakým záhadným způsobem ji slyšel a zazubil se. Stáli jsme tam naproti sobě a upřeně se dívali vzájemně do očí. Můj výraz byl neutrální a jeho úsměv taky pomalu opadával. Mohlo to trvat vteřiny nebo minuty, ale mě to připadalo jako věčnost. Jeho ruka se náhle snesla na mou tvář a hřbetem dlaně mi po líci něžně přejel. Automaticky jsem přivřela oči a pořád stála jako předtím. Pousmál se a ruku spustil. Opět jsem zakotvila v jeho tmavých uhrančivých očích. Byla to takový ta kouzelná chvíle, co nepotřebuje slova.

,,Dneska je tady v La Push táborák. Přijdeš?"

,,Ráda," odvětila jsem popravdě a po dlouhé době změnila svůj výraz lehkým pousmáním. Odpověděl mi zářivým úsměvem.

,,Přijedu pro tebe v sedm." Mrkl na mě, věnoval mi horké objetí a odešel. No, to sis to zase hezky provedla. Ty jsi vážně úžasná, promlouvala jsem k sobě sarkasticky  plácla sebou do písku a malých barevných kamínků. Má někdo spletitější život než já? Určitě ne. Víc už to snad ani nejde.

***

Záhadně jsem se dostala zpět k domu. Nikdo nic neřekl, jen si mě udiveně prohlíželi. Dobře, uznávám, vyskočit z okna a vrátit se celá promočená s pískem a jehličím nalepeným všude možně není úplně v normálu, ale to ať si zvykají. Vysprchovala jsem se, převlékla se do suchého pohodlného oblečení a sešla k nim dolů.

,,Ahoj," pozdravila jsem, jsem přeci slušně vychovaná dívka.

,,Ahoj," odvětili sborově, rádoby nic a přitom jsem z jejich hlav slyšela všechny ty otázky skoro až bzučet. Posadila jsem se vedle Zoe na pohovku. Podívala se na mě a hvízdla.

,,Pěknej cucflek."

,,Cože?" vykulila jsem oči a ona se zase jenom hihňala jako nějaká slepice. Rozběhla jsem se k zrdcadlu a myslela, že mě trefí šlak. Na levé straně krku se mi vážně rýsoval "nádherný" obrovský cucflek. Já toho Edwarda zabiju. Potupně jsem se posadila zpět.

,,Hmpf," bylo jediné, na co jsem se zmohla.

,,Kdopak ti ho včera asi udělal? Nech mě přemýšlet..." Asi tak jednu pikosekundu předstírala, že přemýšlí. ,,No, Edwarde, ty kanče!" zakřičela, že to snad museli slyšet i tučňáci na Antarktidě a spolu s ostatními propukla v smích. Všichni se svíjeli smíchy, až na mě a již zmíněného pana profesionálního dělače cucfleků. To já snad byla ta ožralá, ne? Raději jsem se sebrala a šla si sednout do pokoje.  Usadila jsem se na koberec do tureckého sedu a začala s meditací: ,,Umm, umm." - no, víte, jak to myslím. Ozvalo se zaklepání. Od kdy ta zrádkyně klepá?

,,Dále," zabručela jsem.

,,Nevadí?" Edward. Edward?! Jen jsem zatřepala hlavou a on si přisedl naproti mě.

,,Chci se ti omluvit. Za to, jak se chovají i za to, co se včera stalo."

,,To je v pohodě."

,,Nějak jsem... nemyslel."

,,Stává se. Hele, neřeš to. Jsme mladí a blbí. Já byla taky mimo, máme na tom stejný podíl. A zase tolik se toho snad nestalo, svět jde dál." Na co to teď hrotit, když už to stejně nikdo nevrátí.

,,Máš pravdu. Jen jsem chtěl... si o tom nějak promluvit a omluvit se. To je vše."

,,OK. Provedl si. Můžeš zase klidně spát," zakřenila jsem se (On a klidně spát - ha ha.). ,,Všechno dobrý?" Na souhlas se jenom usmál a odešel.

Odpoledne jsem strávila v pokoji a bavila se různými blbostmi, jen abych si zkrátila čas. Bylo čtvrt na sedm, já na sebe hodila džíny, teplou mikinu a na nohy nazula botasky (Jen tak mimochodem jsem si ty nohy musela po své předchozí procházce drhnout asi půl hodiny.).

,,Jedu teď na chvíli pryč, Esme. Brzy jsem zpět."

,,Dobře, zlatíčko," řekla jen, i když se netvářila dvakrát souhlasně. Vyšla jsem ven a sedla si na schody. Asi za tři minuty před domem zastavila motorka.

,,Ahoj krásko," pozdravil mě Jake a hodil mi helmu. Nasadila jsem si ji, vyhoupla se za něj a pevně ho objala kolem pasu. Věnoval mi úsměv a rozjel se. Za chvíli jsme byli v La Push. Kráčeli jsme vedle sebe asi padesát metrů a už jsme byli u táboráku.

,,Děcka, tohle je Charlie."

,,Ahoj lidi," zamávala jsem svým dřívějším kamarádům. Všichni se na mě usmívali a velmi přátelsky mě přivítali. Povídalo se o různých věcech, že jsem Bellina sestřenice, o tom, proč jsem tady, jak se mi tu líbí, co mám ráda, co tu bude za dobu mého pobytu za akce a podobně. Leah Clearwaterová se mi ukázala v úplně jiném světle a docela hezky jsme si pokecaly. Je to správná holka. Ten večer byl prostě moc fajn, staří dobří přátelé. Ale nastala taková trapná situace (pro mě trapná - jak jinak). Musela jsem na záchod, tak jsem šla do lesa. Když se kus ode mě něco hýblo. Zaječela jsem, natáhla si v rychlosti kalhoty a uskočila. Přiběhl Jacob s baterkou.

,,Tam něco je," vykvíkla jsem a uskočila Jacobovi přímo do náruče. A Jacobova baterka osvětlila zadek zdrhající veverky. Veverka, no věřili by jste tomu? Jacob se mi začal hrozně smát a já byla úplně rudá. Zadíval se na mě a přestal se smát. No, a pak jsme se políbili. Teda, on políbil mě a já jsme v tom nevinně. Moje ruce ho samy objímaly a já se k němu sama tiskla, všechno samo od sebe. Když jsme se vrátili, ani jeden z nás nevěděl, jak se chovat. Jake mě v půl jedenácté odvezl ke Cullenům. Objal mě, vlepil mi pusu na tvář, rzoloučila se a odjel. Šla jsem do pokoje, vzala ze stolku svoji toaletní taštičku a zamkla se v koupelně. Napustila jsem si vanu a přidala svoji oblíbenou malinovou pěnu do koupele. Zapálila jsem svíčky na okraji vany a zhasla světla. Pomalu jsem se svlékla, naložila se do vany a relaxovala. Relaxovala a přemýšlela. Přemýšlela o tom, jak letím na vratkých křídlech vážky a je jen na mě, kam se nakloním.

Snad se kapitola líbila a nejste zklamaní. Vím, že jsem dost odflákla to vyrovnávání s Bellinou smrtí, ale nějak se mi to nehodilo. Vyjádřete prosím své dojmy dole v tom bílém okénku ;)

Jak nad tím teď přemýšlím, musím dodat maličkost - Ten začátek je hodně zmatený a taky hodně nejistý. Jak jsem psala v tom komentáři - berte to hodně hypoteticky a s rezervou. Protože se znám a vím, jak často měním svá rozhodnutí. Ale řekla jsem si, že to risknu...

Autor: GossipGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 15. kapitola: